čtvrtek 31. prosince 2009

Poslední článek na DIGIaréně,


Vzpomínka na letní vedra...
...a sedmý schod. Dal bych si dnes ohřát pivo...


alespoň ten letošní, najdete pod názvem PéFka.
Je to malé skromné a trochu naivní přání do Nového roku a zdaleka nejen do něj. I já se alespoň pro letošek loučím a děkuji za čas, který jste tu mým řádkům a fotografiím věnovali.


středa 23. prosince 2009

PF 2010


Trochu (více) v poslední době tento i další blogy zanedbávám. Snad jsem zlenivěl, snad pociťuji, že nemám moc co říci aby to mělo hlavu a patu. Události  se na nás řítí takovým tempem, že je nestačíme třídit a  těkáme z jedné dávky  informací k druhé, aniž jsme měli čas tu první pořádně vstřebat. Chtě nechtě, žijeme v zajímavých časech ať už si jeto připustíme nebo ne. Občas si přeji, aby tolik zajímavé nebyly a zbyl čas na obyčejnou nudu, kdy se nic okolo nás neřítí a nebourá a nám zbude čas si vychutnat to co děláme. Na druhou stranu... zaplať všichni bohové, že v takových časech žijeme. Protože jenom pohyb dělá život životem.

Přeji vám všem, kteří tyto řádky čtete, klidné a neuspěchané svátky Vánoční a hodně radosti v nich. A vtom dalším roce dostatek pohybu, ale i čas nato se zastavit, přemýšlet a ... snít. Protože snění je to, co náš život povyšuje nad prosté vegetování.

A taky chci poděkovat vám, kdo mi dáváte najevo, že moje slova a věty nejsou vyřčena jen do větru a děláte mi tak zpětnou vazbu. Moc si toho cením.



Na Digiaréně mi dnes vyšel fejetonek s názvem Vánoční vzpomínání raně fotografické. Takže, máte-li trochu času a nálady, zvu vás k jeho přečtení.

středa 9. prosince 2009

O dalších židlích a dalších velkých prdelích...

Jak jsem si slíbil už při nedávném kongresu ODS, alespoň zběžne jsem začal sledovat podobné akce ostatních stran, které si osobují vést tuto zem a tím i mně, do budoucnosti.



Klíček slečny Pandory


Ty první dvě, o kterých budu psát, vypadaly mnohem méně okázale, ale o to více se jednalo v sále namísto v zákulisí.
Nejprve šlo o ustavující sněm staronové strany TOP09. Pominu-li nově zvoleného předsedu této strany – vlastence činy a nejen hubou - Karla Schwarzenberga, jde hlavně o staré politické harcovníky u nichž si nejsem jist, zda jim jde o nový styl a přístup k veřejné službě anebo jen o rychlejší výtah k moci, než předpokládali ve svých dosavadních stranách. Zatím ještě neměli čas ukázat co v nich ve skutečnosti je, ale chci být optimistou.
Hned po nich se sešli k rokování a volbě nového vedení Zelení. Namísto přepychového hotelu použili starou sportovní halu (TV NOVA okamžitě v tendenčním zpavodajství, nemaje nic jiného k dehonestaci této strany, poukázala na „děsivou“ neekologičnost této stavby). Nálada pracovní a sdělná. Delegáti nepodlehli levicovému zelenému radikalismu a opět volbou vedení posunuli tuto stranu do středu politického spektra. Čímž zřejmě vytvořili další vrásky konkurentům po levici i pravici. Škoda, že se nemůžu se Zelenými shodnout na přístupu k bezpečnostní politice vojenské (radar) či využití jaderné energie, kteá by nás alespoň částečně zbavila závislosti na nevyzpytatelném imperialistickém Rusku. Přidám-li osobní nedůvěru k člověku, který za tuto stanu kandidoval v našem obvodu jako jednička v posledních parlamentních volbách, nemají na můj hlas mnoho šancí, ač jsou mi jinak docela sympatičtí.

A pak přišel ten veliký den, kdy se v Praze sešli socialisté a sociální demokraté celé Evropy. Strana evropských socialistů (EPS) si zvolila svého staronového předsedu Paula Rasmusena a dost toho ústy řečníků napovídala. I pokud pominu frekveci toho neslušného výrazu soudruh (jak podobné pojmu soukmenovec!!!) připadal jsem si chvilkami jako o třicet let dříve a šestnáctset kilometrů východněji.

Poté co jsem vyslechl poradce generálního tajemníka OSN, soudruha Jefrey Sachse se musím omluvit pánům Paroubkovi a Rathovi. Do toho projevu jsem je považoval za nabubřelé levičácké populisty hrající na nejnižší pudy lidí kolem sebe. Ten obrat levičák teď musím odvolat. To výrazivo, které soudruh Sachs používal, ty obraty a fráze, by si toto pánové, už z politického pudu sebezáchovy, nikdy veřejně nedovolili použít. Dle tohoto pána – občana USA – má svět jediný problém a tím je Wall Street. Toto skloňoval ve všech možných pádech i úhlech pohledu jako zaseknutý flašinet stále dokola a dokola a dokola. Ani slůvko o tyranských a autoritářských vládách, které fyzicky likvidují opozici ve velkém. Ani slůvko o teroristech, kteří jakoukoliv pomoc okamžitě vymění za zbraně a bomby. Ani slůvko o zločineckých syndikátech ovládajících celé kraje (drogové kartely) či celé obrovské země (Čínská takzvaná komunistická strana). Jen o somálských pirátech se zmínil a to s pochopením: Jsou chudí a bojují tak proti Wall Streetu a jeho pomahačům!

Jak řešit vše špatné? Osvícenou regulací Wall Streetu, vlastním odzbrojením a uplácením tyranských, totalitních systémů a zločineckých uskupení. Penězi, sférou vlivu, územím. To mi něco připomíná. Je to sedmdesát let co podobní „mírotvorci“ Édouard Daladier a Neville Chamberlain taky zkoušeli uplatit bezbřehými ústupky jeden totalitní systém. Jak to dopadlo, zvláště my Češi, moc dobře víme. Padesát let totality nejen u nás, ale i v dalších zemích střední a východní Evropy.
Ostatně slova, která měla ten den z Holešovic se zvýšenou frekvenci: “Skoncovat s vládou…“ a „vůdcovství“ mi taky zvyšují tep. Pod rouchem beránčím a řečech o masách chudých se skrývá vlk vůdcovství jednotlivců, kteří rádi určí masám jejich priority od toho, co tyto masy budou jíst, přes to kde ty masy budou pobývat, až ke koncům kdy masy budou nuceny myslet jen to co jim osvícení vůdci „navrhnou“.
Mohl bych pokračovat dál a dál a děsit dále vás i sebe. Ale snad to není zapotřebí. Nejednou jsem ten den slyšel stížnost na…voliče. Světová krize mlátí do vrat, bahno se zvedlo ode dna, zakalilo vodu a evropský volič, který by v takovou dobu měl obzvlášť snadno zabírat na snadná levičácká řešení, nechce vidět ruce, které se mu tak nabízí, že převezmou velkou část jeho starostí. K nevíře!

…chtělo by to asi změnit voliče…



A duši s pakobolty mistra Hieronyma sdílet...

S veškerou úctou rozlišuji mezi levicovými demokratickými stranami a komunisty, ač mají mnohé společné alespoň v rétorice. I když…zatím co píšu tyto řádky, běží v rohu monitoru malé okénko a v něm parlamentní rozprava o rozpočtu na příští rok. To co v něm předvádí levice rukou svornou, to jak spoléhá na hloupost a pohodlnost voličů, to jak zjevně pohrdá intelektem posluchačů, jak jim nevadí mluvit o slušnosti a zároveň kopat pod pás… mě uráží. A pokud mě někdo uráží, nemůžu ho volit. Ne nemůžu - nesmím. To bych se jednou mohl stydět podívat do očí vlastních dětí. A to nechci.

pátek 4. prosince 2009

O alelidech...



Permanentní zatmění mysli

Nějak v poslední době stále narážím na lidičky, co permanentně hledají důvody proč být proti. Je jedno proti komu nebo čemu, prostě musí najít důvod ke svému pocitu nenaplnění. Jako by byli jednou z postav, které už kdysi popsal pan Karel Čapek ve svém fejetonu O alelidech. Jak vidno doba a reálie se změnily, ale lidé, respektive jejich povahy, zůstávají:



O alelidéch

Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale". Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jisté hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.

Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují; kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, na příklad to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou aldidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci a co tedy lze káravě vytknout jako ne-dostatek, neúplnost a špatné řešení.

Být alečlověkem má své výhody:
1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplatnit své já.
3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.

Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly.
Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale". Chraň nás pánbůh od alelidí!

Karel Čapek

pondělí 30. listopadu 2009

Budiž světlo



Opět uplynuly dva týdny a na DIGIaréně vyšel další můj fejeton. Tentokrát se týká mého vztahu ke světlu, pro to ten název: Budiž světlo...
Přeji vám příjemné a zábavné počtení.

pondělí 23. listopadu 2009

Laskavým pohledem Martina Rady


„Co je důležité, je očím neviditelné...“ tenhle citát z Malého prince jsem našel v Martinově profilu na PExu. Lepší úvod k jeho medailonku jsem si nemohl vymyslet.


záhon fazolí

Martin Rada patří mezi další „nemluvy“ které znám. S laskavýnm úsměvem pozoruje svět kolem něj, bez toho, že by ho nějak více komentoval.


prostor pro nenapsaný vzkaz

Vydává svědectví o prchavostech okamžiků, které nás neustále míjí. A dělá to s jistou mírou tiché poetiky.




rozhovor

Kdybych měl Martinovy fotografie nějak definovat jením slovem asi bych použil výraz LYRIKA. Pokud bych nějaká slůvka ještě mohl přidat volil bych i přídavná slova, jako něžná, osobitá, neokázalá a civilní.




Zahradní s chrpaslíkem

Rád nechávám volně plout myšlenky, při pohledu na fotografie Martina Rady. Nic falešně nelakuje narůžovo a přesto si připadám, jako by ten jeho svět byl lepší a příjemnější alternativou toho, ve kterém žiju já.

zahradní směs

Asi je to způsobem, jakým se tento autor umí dívat. Osobně jsme se setkali jen dvakrát, ale v obou případech na mě působil stejně jako jeho fotografie. Troška laskavého veselí v očích, co vidí dál a hlouběji, než se na první pohled může zdát. Bez patosu, okázalých gest a halasných proklamací.

Nebudu dále ředit slovy Martinovu obrazovou poetiku. Pokud vás zaujala ta pětice obrázků nahoře a bude te chtít vidět více z jeho autorské kuchyně, navštivte jeho fotografie na PhotoExtractu.

neděle 22. listopadu 2009

O malých židlích a velkých, příliš velkých prdelích…

Jarek Nohavica snad promine ten vypůjčený název, ale až moc se nabízel…




V rámci všeobecného ohlupování jsem si včera dopoledne pustil televizní přijímač a prošel všechny čtyři dostupné kanály. Tím se stalo, že jsem zachytil podstatnou část hlavního projevu Mirka Topolánka na kongresu (čti sjezdu) ODS. Což o to, slova, která jsem slyšel, byla mnohdy velice pravdivá a pod většinu toho co pan předseda řekl, bych se i podepsal a to bez váhání. Jen by je musel říkat někdo jiný. Tady mi to moc připomínalo známé úsloví o kázání vody a pití vína.  Ale to je konec konců vnitřní záležitost ODS a navíc mé osobní sympatie má spíše tento ostravák, než  ústečák Gandalovič, či už úplně od skutečné reality odtržený, pražák Bém. Poslechl jsem si ještě zdravice prezidenta a lídrů spřátelených stran (přátelství asi není ten pravý výraz, ale zůstaneme u toho výrazu) a pak už televizi zase nechal odpočívat.  Vrátil jsem se k ní, až když se zbytku rodiny podařilo vyhnat mě od počítače, někdy kolem deváté večer. Opět jsem si pustil ČT24 a tam stále ještě převládala modrá kongresová barva. Připadal jsem si jako u přenosu z našeho parlamentu. Pan Pospíšil z tribuny hovořil o postoji ODS ke vzdělání a vědě. Sám přiznal, že ten projev sešil až příliš horkou jehlou, protože zadání dostal jen před dvěma týdny. Vezmu-li v úvahu, že zároveň musí čistit Augiášův chlív zvaný Právnická fakulta v Plzni, je otázkou proč tento úkol vůbec přijal. Ale to už je zase jen a jen jeho věc. Protože i to co říkal stejně nikdo, krom televizního diváka, který pohrdl prefabrikovanou zábavou na jiných kanálech, neposlouchal. V sále seděla asi tak čtvrtina delegátů – zřejmě se už nevešli do hotelových barů – a i ti dávali vesměs okatě najevo, že snaha pana Pospíšila je pro ně jen nevítanou zvukovou kulisou. Bavili se mezi sebou, vyřizovali si telefonáty, četli noviny…

Delegáty kongresu ODS vize očividně nezajímaly. Pracovali tak, jak sou zřejmě zvyklí. Pěkně ve skrytu a šeru. Já tobě to a ty mě zase tamto, ale kdyby něco, tak se neznáme a nikdo nic. Já na bráchu, brácha na mně, a když navíc ruka ruku myje, tak vypadají docela čistě… S kým jdeš? S Losnou nebo Mažňákem? Losna nabízí dvě lukrativní místa ve správní radě…  Mažňák zase státní zakázky…  a nebo to bude nakonec Široko? Sice mu není vidět do ksichtu, ale má prý zaháčkované místo na ministerstvu a těm dvěma nakonec může ještě vypálit rybník. Těžká volba…

Za vize nejde nic koupit. Ani zboží, ani lidé. Vize jsou dobré na volební plakáty pro voličské hejly.  Stejně už, krom těch nejnaivnějších lidí, nikdo nepočítá s tím, že by je jejich tvůrci mysleli, byť jen na okamžik, vážně. A pánové a dámy z ODS nám v přímém přenosu ukázali, jak dokážou rokovat o závažných problémech této země. A jakým způsobem by tuto zem asi řídili, pokud k tomu dostanou příležitost.

Děkuji České Televizi za tuto službu a slibuji, že jí napříště opět zvednu sledovanost při podobné příležitosti kongresů či sjezdů jiných stran. Protože, jestli nedokáží takoví lidé otevřeně a průhledně pracovat ani pár hodin, když jde o ně samé, tak já jim nemůžu věnovat hlas při volbách. Tolik odpovědnosti k sobě, k mé rodině i zemi pořád ještě mám.

Obzvláště, když vím, že přes halasně proklamovanou nesmiřitelnost „vizí“ a „ideí“ se na mnohých místech této země tito pánové a dámy umí dohodnout, když jde o (ne)řádné ukrojení si koláče našich společných prostředků i s podobnými pány a dámami z jiných stran.

Příští rok nás čekají volby. Volební plakáty nečtu a slůvkům ve volebních programech nevěřím. Už dávno vím, že nemají ani cenu toho potištěného papíru. Ale až mi domů přijdou volební lístky, tak si najdu v paměti i tento záběr na skoro prázdný sál nudících se lidí, co už se jen těší na večerní mejdan. A budu velmi, ale velmi přemýšlet čí lístek nakonec do volební urny hodím. Nechci se pak další roky stydět, kdykoliv se potkám v zrcadle.

P.s. Jen náhodou jsem včera viděl, jak to myslí ODS. Je mi jasné, že u jejich hlavních konkurentů je vše velice obdobné, snad krom té barvy a nařvanějších výrazů u některých čelních jedinců. Ale díval jsem se včera a v televizi zrovna převládala modrá.

čtvrtek 19. listopadu 2009

linie zlomu...



Ten víkend jsme prožili bez televize i rozhlasu. Až v neděli 19.11. 1989 jsme se  jen náhodou ocitli u puštěné televize v době večerních zpráv. Trovna tam papaláš Pitra vysvětloval, že na Národní třídě policie žádného kontrarevolučního živla a chuligána neumlátila....
Bylo nám okamžitě jasné, že se něco zlomilo a skončila doba opatrných petic. Že někdo už půjde kola ven. Jen jsme ještě nevěděli kdo. Zda ONI, jako v okolních zemích nebo MY, jako v Číně. Ale v ty dny se přítomnost odddělila jako ledová kra od minulosti a nebylo nic, co by je mohlo spojit zpět.

Ale to jse ještě seděli stodvacet kilometrů od Národní třídy a teprve začali sbírat informace. Až v další dny přinesly aktivity, o kterých jsme ani nesnili.

úterý 17. listopadu 2009

Dvacet let poté...




Slýchávám ve svém okolí stále častěji a hlavně hlasitěji, že nebylo před zlomovým rokem 1989 zase tak zle, jak se dneska tvrdívá. Dokonce mi napsal jeden člověk, že se dnes o této minulosti lže daleko více, než tenkrát o kapitalismu.  A mně nezbývá než s ním i dalšími takovými lidmi souhlasit.
Ano, nebylo zase tak zle. Stačilo být dost opatrný, nevyčnívat, nedráždit komunisty a jejich poskoky. Přikrčit, do ničeho se neplést a jít na ruku místním satrapům, pak se i leccos dalo dělat. Člověk jen musel dobře zvažovat, kam až smí zajít a co musí „obětovat bohům“ aby vůbec něco směl. Když nepřekročil hranici konformity, nikdo se nevystavoval mstě a nemusel mít strach, že si stigma ponesou i jeho děti.
Nebylo tak zle – když člověk uměl držet hubu a krok podle přání strany, když dělal, že věří té veliké lži vydávané za svatou pravdu. Pokud zvedal ruku, když mu řekli a podepsal vše, co po něm bolševici chtěli. Takový člověk skutečně nemusel žít zle.
Když si dal pozor, aby byl vidět na Prvního máje v průvodu a okna měl vyzdobena podle oficiálních výročí, jestliže se uměl podbízet  hochštaplerům, jejichž jediné vzdělání bylo často jen VUML, tak se takový člověk skutečně nemusel cítit zle.
Pokud měl navíc takový člověk i „své“ lidi na tak strategických místech jako bylo řeznictví, zelinářství, mototechna, stavebniny a řada dalších, žil si docela v pohodě a měl relativní pocit, že jeho chrobáččí kulička je dostatečně veliká a on se nemá zase tak zle.
A to píšu o „jen“ takových těch běžných človíčcích, co nedělali kariéru přes rudou knížku a dneska mají pocit, že už to z nich dělá takřka odbojáře proti režimu.  Mnozí lidé se skutečně neměli zle a můžou dnes nahlas a bez bázně proklínat vládu, režim a vlastně cokoliv. Nějak se ta ustrašenost a předposranost z let minulých přece kompenzovat musí.





Vidím na dnešku mnoho věcí, které bych si jistě představoval jinak. Denně se zlobím na šlendrián a lumpárny kolem nás. Ale nikdo mě nebude stíhat, nikdo nebude šikanovat mé děti, když to co myslím řeknu nahlas jen trochu kultivovaným způsobem. A pokud se o to snad pokusí, tak mám mnoho možností se bránit. Demokracie neznamená, že někde zacinkám klíči a pak už bude jen po mém. Je to proces, který nemá konec, nikdy není hotový nebo snad dokonalý.  Není to něco, co nám někdo může nadělit – i když se tak někteří straničtí vůdci tváří. Právě naopak, je to květina, kterou musíme denně ošetřovat a jakmile na tuto práci rezignujeme, jakmile projevíme nezájem o věci veřejné, sami se o demokracii připravujeme.


A zde nacházím zajisté meritum celého problému. Prostě existují lidé, kteří trpí strachem ze spoluodpovědnosti a práce s touto zdánlivě křehkou rostlinou. A proto s takovou nostalgií vzpomínají na tu bipolární dobu, kdy jsme byli jen my dole, co nemůžou nic a ti nahoře co, můžou za všechno.


Jsou tvorové, kteří neopustí klec, ani když jin otevřete dveře doširoka...

pondělí 16. listopadu 2009

O tempora, o mores



Je název malého vzpomínání na dobu před více než dvaceti lety. Vzniklo tak trochu pod vlivem dopisů, které jsme si  tehdy vyměňovali s přáteli, které jsem nedávno znovu "objevil", když jsem hledal něco úplně jiného. Až příliš snadno ve víru dnešních starostí zapomínáme na každodenní šedivou realitu, jenž měla být Na věčné časy a nikdy jinak. Článek najdete opět na DIGIaréně.
Přeji příjemné počtení.

neděle 15. listopadu 2009

Chadimovy fotodrby



Další číslo zajímavé fotorevue, kterou vydává pan Chadima najdete zde. Příjemné počtení přeji.

pondělí 2. listopadu 2009

Další článek na DIGIaréně


Další článek na DIGIaréně má tentokrát název Proč nejsem fotoreportérem. Vzpomínám v něm na zážitek, při kterém mi definitivně došlo, že některé cesty fotografů mi nebudou nikdy dostupné. O to více se mi možná otevřely jiné směry.

Přeji příjemné počtení...

neděle 25. října 2009

Sobotní kultura

V sobotu jsem měl dva kulturní zážitky. Ten první mi dopoledne zprostředkovala Česká televize, když na prvním programu uvedla skvělou podívanou, kterou byl francouzsko-italský film Příběh Modré planety. Údajně tento film vyšel i na DVD a tak ten skvělý zážitek připomínající básnické dílo můžu doporučit všem, kdo od filmu nepotřebují hektolitry krve a fantastické filmové triky, ale poetiku obrazu a inteligentní komentář.






A odpoledne mě čekala vernisáž fotografické výstavy Jana Kacara  a Jaroslava Kruliše v Litoměřicích.   Oba dnes dvacetileté autory znám už asi čtyři roky a nenápadně je sleduji. A musím uznat, že v tomhle věku jsou čtyři roky velice mnoho. V jejich fotografiích ubyla okázalost a póza byla nahrazena prožitkem. Od jejich minulé výstavy, kterou měli před dvěma lety ve stejných prostorách zrušeného jezuitského kostela, je patrné vyzrávání a, dá-li se to tak nazvat, nalézání sama sebe.

Návštěva vernisáže byla hojná a nálada sváteční. Přispěl k ní i Jakub Kacarů, který nám z kůru zahrál na violu jedno z děl  J.S. Bacha. Autoři byli v jednom kole obležení jak medii (místní televize), tak fanoušky, či spíše fanynkami.




Nemá cenu opisovat slovy jednotlivé fotografie, budete-li mít cestu kolem a bude-li otevřeno, nakoukněte a udělejte si úsudek sami.


A jak v komentáři pod článkem udává Jarka Kacarová: "výstava je otevřená každý den od 15. - 18.hod. až do 22. 11."
Děkuji Jarko :)

čtvrtek 22. října 2009

Sněť

Nějak se dnes ráno stalo, že jsem ztratil soudnost a začetl se. Ovšem ne do knihy některého z klasiků – to mi újmu nečiní, ale do debat na internetu. Začalo to u fotografování, mimoděk jsem se přesunul na jiné blogy a z nich mě cesta zavedla ke zpravodajským serverům a k „debatám“ pod příspěvky.  Ze začátku jsem nevěřil vlastním očím, malou chvíli jsem se i bavil. Ale to mě přešlo velice rychle. Když se člověku zvedá žaludek, jde zábava stranou.




Té zloby mezi lidmi, toho tupého hulvátství skrývajícího víru, že přijde někdo, kdo z nás smyje naše viny a posvětí naši malost tím, že bude ještě menší a zlobnější. Té adorace přizpůsobivosti se těm s drzejším čelem a absencí svědomí. Na druhou stranu nenávistný posměch těm, kdo si dovolí nastavit zrcadlo a ukázat nás v naší skutečné velikosti.

Vzpomněl jsem si na řádky, které jsem psal na konci minulého roku k PFku na tomto blogu. A tak jsem si je opět přečetl i s debatou, kterou jsem pod nimi vedl s Vlastou Hotovým. Nestačil jsem se divit, jak moc jsem měl pravdy a jak hrozně jsem se současně mýlil. Měl jsem tehdy na mysli sekty na okrajích politického spektra příbuzné KSČM či Dělnické straně. Jenže ty dnes nemají valné šance na úspěch. Takzvané demokratické strany je v populismu už hravě trumfnou.  Naši vůdci jsou schopni čehokoliv. Ano - vyhýbám se výrazu zastupitelé, protože nepokrytě zastupují už jen sami sebe a své zájmy.  A občané? Sice nadávají, ale vyhovuje jim to. Nic je nenutí chovat se slušně, brát ohledy a držet slovo. Zákony jsou brány jako normy určené pro ty „obyčejné“ a tudíž slabé a hloupé. Chytří a silní se na ně ohlížet nemusí. Urvi, co můžeš a co nemůžeš urvat pro sebe - znič.  Podlez, obejdi, podplať, zastraš. A pro hlupáky, co ještě věří na rovnou soutěž, uspořádáme jednou za čas divadlo zvané volby.

Pravda, láska, dané slovo, občanská statečnost – je takovým lidem na obtíž a ti co je ještě uznávají, jsou jim v lepším případě k smíchu. Poslední dobou už nezní k morálním autoritám ani tak smích, jako spíše nenávistné nadávky.    
Chytří a silní (tak, jak jsem je popsal) jsou většinou navenek solidní lidé všech možných zaměstnání a hlásí se k různým částem politického spektra. Ovšem zde nejde o světonázor, ale o cynický pragmatismus, vyplývající z  vazeb na další chytré a silné. V případě, že se tyto vazby nějakým způsobem naruší, například tím, že narazí na skupinu ještě chytřejších a silnějších, je ideologie odhozena jako nepotřebná veteš a to, co bylo svatě bílé, se okamžitě mění v jakoukoliv jinou barvu, vhodnou k proklamaci dalších, ještě světějších pravd, často úplně odlišných od těch původně proklamovaných.

Tato politika vlčích smeček nutně vede k volání po pořádku, pevné ruce a silném vůdci. Už dnes poslouchám řeči o tom, jak lidé půjdou volit opět komunisty, jen aby dali “těm nahoře“ lekci z pokory. Skutečně, někteří, ti naivnější, si myslí, že tak pomohou vyčistit Augiášův chlév, ve který se naše země stále rychleji mění. Nechtějí pochopit, že vrána vráně oči nevyklove a stejně rychle jako se nám mnozí skalní komunisté transformovali v pravicové kapitalisty, se z těchto zastánců volného trhu bez přívlastku stanou opět vyznavači učení pánů Marxe a Englse nebo kohokoliv jiného. Zbytek zmizí za svými majetky v zahraničí a kriminály naplní zase jen ti málo chytří a silní. Ideologie nastupujících totalit může být odlišná, ale lidé a postupy budou totožné. Stačí sledovat, kdo tíhne k naší izolaci od světa, kdo se snaží co nejvíce snížit obranyschopnost naší země a kdo tak rád obhajuje despotické vládce. Vidím je na levo i na pravo.

Tuto zem zachvátila sněť. Korupce, klientelismus, otevřené pohrdání pravidly a zákony a neúcta k ostatním. To vše prosakuje od nejvyššího představitele země až na ty nejnižší příčky. Někde v náznaku, mnohdy však velice hutně a otevřeně.
Když končetinu zachvátí sněť, musí se prý odříznout, než napadne celé tělo. Tady už ale asi není co řezat, otrava prostoupila skoro všechny orgány. Netuším co dělat a jestli vůbec ještě něco dělat jde. Každopádně ani hlava v písku a čekání, že to někdo vyřeší za nás, nepomůže. Ti co nemají děti, se jednou nebudou muset zodpovídat za to, co dopustili. Já je mám a už dnes se bojím dne, kdy za mnou přijdou a položí mi nevyhnutelnou otázku: „PROČ?“


Z televize za mnou poslouchám o velké razii proti pravicovým extrémistům. Roky si náckové žili v relativním klidu a policie byla slepá a hluchá i když hailovali pár kroků před nimi, za asistence televizních kamer. Mám pocit, že nepohodlní začali být, až když jejich populismus začal konkurovat populismu velkých stran.

neděle 18. října 2009

Vernisáže jako čas setkávání


Z pohádek tisíce a jedné noci


O mém poměru k vernisážím a opět o tom co s námi dělá osobní setkávání, jak při nich měníme své chování k lepšímu, píšu v další úvaze na DIGIaréně. Ta vyšla dnes a já si vás dovoluji pozvat k počtení a prohlídce nějakých fotografií. Zatím se pod článkem projevili spíše ti, kterým jsem nepadl mou tvorbou do noty. A tak jsem zvědavý jaké bude konečné "skóre".

čtvrtek 15. října 2009

Velice snesitelná lehkost Vojty Herouta.




Dlouho jsem přemýšlel jak souhrnně a krátce označit fotografie Vojty Herouta.  Až jsem přišel na ten výraz z titulu medailonku. Vojtovy fotografie působí velice lehce a svěže.  Jsou dělány jakoby mimochodem, bez veliké námahy a úsilí. Ovšem to dokážou jen dobří a zkušení fotografové.


Když jsem se před několika lety konečně odhodlal vkládat své fotografie na Fotoaparat.cz. Vojta tam již byl jako zavedený autor s jistou autoritou. Což mě, jako nováčka do jisté míry dráždilo. Lidé co se znali osobně, psali si o společných akcích v náznacích, kterým jsem nerozuměl a vůbec mi připadali jako nějaká uzavřená skupina.  Měl jsem pocit, že jako nováček nemám nikdy šanci tyhle vazby pochopit a proniknout do nich. Teprve později jsem přišel na to, že je to přirozený běh věcí.


Jenže po krátkém čase jsem si všiml, že Vojta píše vždy k věci.  Nikdy nesklouzl od kritiky fotografie, k hodnocení autora a byl nad věcí bez toho, že by se povyšoval.


Osobně jsem se s Vojtou setkal až před pár týdny. Žádná těžká váha při vystupování. Spíše pozorný pozorovatel a posluchač. Působí stejně jako jeho fotografie.  Nehraje si na nic a je příjemné být v jeho blízkosti.


Vojta Herout je plodný autor. Pokud vám nestačí tato ochutnávka, tak se podívejte na jeho Webové stránky. Ale raději si na ně vyšetřete dost času.  Bude se mít čím probírat a o čem přemýšlet.

pátek 9. října 2009

Michal Benátský v Odolce...


Byl to Pavlův dobrý nápad, abych si své fotografie z ukončené výstavy vyzvedl až při vernisáži té další. Poznal jsem tak osobně Michala Benátského, viděl várku jeho velice dobrých fotografií a prožil večer plný jak pohody, tak překvapení. Zde je pozvánka na výstavu s názvem O lidech (...a o mně).


Minigalerie byla našlapaná k prasknutí jak místními patrioty, tak lidmi, které spojuje činnost na serveru PHOTOextract.  Já měl potíž se vůbec k fotografiím protlačit. Občas jsem musel použít kombinaci jemné diplomacie a hrubé síly, ale nakonec jsem viděl vše. A bylo skutečně na co se dívat.

Úvodní slovo měl opět Josef Jeřábek. Mluvil dostatečně krátce a vtipně, takže o něj jako o moderátora bát nemusíme. Největší rozruch večera však nezpůsobil Michal svými skvělými fotografiemi, ale Míša Sýkorová změnou vizáže, natolik podstatnou, že jsem nebyl zdaleka jediný kdo ji nepoznal. Zaplať bohové, šlo o změny vratné... ale i tak to má Míša u mně, jak v zastavárně :)



Takže, pokud jste nestihli vernisáž nezoufejte. Sice tu nepotkáte najednou tolik fajn lidí, ale zase budete mít větší klid na prohlížení Michalových snímků.

úterý 6. října 2009

U Máchova jezera po babím létě

Když opustí břehy Máchova jezera poslední rekreant, když zmizí věčné fronty u stánků s občerstvením a nad hladinou se přestane převalovat ryk reprodukované hudby je jasné, že nastal podzim.


Málokdo zabloudí na liduprázdné pláže, kde stejně zakopává o šlapadla svázaná řetězy, tak jako v létě mohl klopýtat o zvolna se opékající těla. Velké lodě jsou zakotvené u svých mol, ty malé odpočívají  uloženy v docích a jen výjimečně někdo vyplouvá na jednu z posledních jízd sezóny. Nad hladinou se nese ticho, rušené jen ptáky a auty z nedaleké silnice první třídy. 

Jen občas se hladina rozčeří návštěvou z daleké ostrovní země, která si přijela odpočinout po další náročné sezóně skrývání se před senzacechtivými davy. Ví, že ti co v těchto dnech bloumají po břehu Mácháče tam jsou pro klid svůj i jiných a umí ctít právo na soukromí.  Zvolna pokyneme hlavou, když se u břehu setkáme a jdeme si zase každý svou cestou.  Možná se ještě někdy potkáme, a pokud ne – nevadí. Otisk v paměti zůstane napořád a to stačí.

pondělí 5. října 2009

Staré zlaté časy?



Ta  to je název dalšího fejetonu na DIGIaréně, který mi tam zveřejnili. Pojednává o tom, jak si má děravá paměť pamatuje na setkání v rumburském fotoklubu před... lety. Doprovodil jsem ho kopiemi fotografií, které jsem dělal v té době.

Přeji příjemné počtení a pokud zanecháte u článku stopu budu potěšen.

sobota 3. října 2009

Krysař


Držím v ruce omšelý a pomačkaný plakátek, který už musel projít mnoha dychtivýma rukama. Tvář, která se z něj dívá, má rádoby přátelský úsměv, slibující netušené a nepoznané. Spodní, textová část už chybí. Zřejmě ji někdo odtrhl, aby se mohl opájet slovy a přísliby v nich obsaženými.
Ale já ty slova a věty stejně znám. Ten plakát jsem držel v ruce už kdysi, jako mladík plný ideálů. Dodnes slyším ten zvuk slov, jak jsem si je pročítal polohlasem stále dokola. Slibovaly mnoho a chtěly tak málo.
Odevzdat hlas. Svěřit svůj život do jejich rukou.  Věřit a nezapochybovat. Poslouchat a neklást otázky, aby měli klid na svou práci.
Na ohmataném papíru je poznat, že po mně se nechalo zlákat ještě mnoho dalších naivních a nezkušených, co podlehli vábivému hlasu krysí smečky. Posloužili a pak byli odmrštěni a zapomenuti.
Dnes už jsem jiný, o mnoho draze vykoupených zkušeností starší. Trhám tem cár papíru na stále menší kousky a pak beru do ruky ohmatanou píšťalu.
Ještě nehraju.
Ještě ne.

Počkám, až se krysy přiblíží s tou svou falešnou písní a teprve pak začnu hrát. K řece je to kus cesty a krys mnoho.  

čtvrtek 1. října 2009

Přelezl jsem plot


děsivý sen konzumenta

Včera uplynul už rok, kdy jsem přelezl  pomyslný plot. Opustil  přitom království konzumu a stal se nezaměstnaným.  Vědět o přicházející krizi, možná bych s tou výpovědí zaváhal a leccos ještě spolkl. Ta díra v domácím rozpočtu je citelná a nabídek práce stále méně.
Ale každá mince má dvě strany. A já jsem po dlouhých sedmi letech mohl poslouchat vánoční koledy aniž bych dostával tik. A taky jsem nemusel celé dny dělat práci, o které jsem věděl, že ji nikdo nebude číst a je tu jen proto, aby ji někdo mohl založit do šanonu a po vymezeném čase skartovat. A dalších stokrát nic, co měly pouze zdůvodnit pracovní místa některých nadřízených.
Nemusím si hlídat záda. Obrazně i doslovně. Moji citlivost na průvan, dokázali někteří kolegové umně využívat ke svému prospěchu.

Ne, neslavím. Není co. Ale ani nelituji. Možná bych měl po tom roce o trochu více peněz, ale i o dost blíže k infarktu. Věřím, že ještě nejsem odepsaný a práci najdu. Práci, která bude smysluplná a užitečná. Protože jsem moc líný na to, abych něco dělal jen naoko.

pondělí 21. září 2009

Rozhovor s Jarkou Kacarovou

Z fotografů, se kterými jsem se v posledních letech setkal, mám lidsky asi nejblíže k Jarce Kacarové - Fistuli. Za ty roky jsme spolu strávili dost času,  pronesli mnoho slov a ještě více jsme toho neřekli. Tak, jak to přátelé umí, když nemusí mluvit a přesto ví. Byla i první, komu jsem nabídl možnost medailonku na tomhle blogu, a jen její vytíženost (to říkala ona, já vím, že se jen styděla) způsobila, že ten její vyšel až jako druhý.


...z nedoručených vzkazů... (otevřený cyklus)

Dnes vyšel na serveru DIGIaréna rozhovor pod názvem: O vnímání hudby a fotografii s Jarkou Kacarovou, který je tak trochu pokračováním těch slov a vět z našich setkání a mailů.

Snad se vám budou líbit slova i Jarčiny fotografie, které je provází.

sobota 19. září 2009

Podbezdězské zasnění

Nedávno jsem navštívil po mnoha letech jedno nejmenované rekreační místo na českolipsku. Velká vodní plocha lákala mnoho lidí i přes pozdně odpolední čas a já chtěl být přeci jen chvilku sám. Jen obtížně se mi podařilo najít místo s výhledem, co by bylo veřejné přístupné a na kterém by mě nepošlapali jiní lidé. Ale nakonec jsem ho přece jen našel.



Posadil jsem se, udělal si trochu pohodlí a chvíli pozoroval, jak se v hladině odráží silueta blízké dominanty kraje, hradu Bezděz. Po chvíli se hladina vyčistila od lodiček i vzdálené hlasy lidí se někam vytratily. Lehký vítr přinášel jen zvuky ptáků z rákosí. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než jsem si všiml, že přeci jen nejsem sám. Pár kroků ode mě seděl mladý muž s širokým kloboukem starého tvaru.  Nevšímal si mě. Nebo spíše mě ani nevnímal.
Chvíli taky zasněně hleděl k hradu a jen v tváři mu bylo vidět, že jeho mysl je až v zimničné činnosti. Pak sklopil oči k sešitu na klíně a olůvkem něco horečnatě psal.  Zase zvedl oči k jezeru a řečí tak podobnou té mé a přece odlišnou začal rytmicky deklamovat:

Wzhůru po skále lehký krok
Uzaunkau stezkau plawce wede.
Djwce se zardj twáře bledé
Za dub ge skryta. – Wstřjc mu běžj,
Zaplesá – běžj – dlauhý skok –
Giž plawci, giž na prsau ležj –
„Ha! Běda mi!“ Wtom lůny zář
Gj známau oswjtila twář;
Hrůzau se krew gj w žilách stawj.
„Kde Wilém můg?“

A opět se mu olůvko začalo míhat po papíru. Pak na chvíli přestal psát a oči upřel na hradní zříceninu na obzoru. Z vaku vedle sebe vytáhl malou lahvičku, husí brk a malý čtverec papíru. A stejně horečnatým způsobem začal kreslit tu mohutnou a vzývavou siluetu tam za jezerem.
To už bylo sluce dávno za obzorem a kraj se začal šeřit. Zadíval jsem se na hrad a zasnil tak tvrdě, že mě probral až chlad rosy.

Byla jasná noc. Až moc jasná. Hvězdy bylo vidět jen málo přes večerní osvětlení rekreační oblasti a zář reflektorů velké diskotéky. I ptáci nebyli už moc slyšet, to dunivé a monotónní duc, duc, duc, co se neslo od tanečního parketu za vodou, je přehlušovalo.  Vedle mě už nikdo nebyl – kouzlo pominulo. Jen na klíně mi ležel ten malý kousek papíru s kresbou a v hlavě mi dokola zněly dvě krátké věty: „Dalekáť cesta má! Marné volání!“


čtvrtek 17. září 2009

Oranžová šance

Před pár měsíci jsem jednoho večera seděl u svých přátel a hostitel, jindy velice mírný a tichý člověk zahlédl ve zprávách nějakou tvář z naší politické scény a vybuchl. Doslova explodoval a řekl toho mnoho, nahlas a mnohá ta slova nebyla z čítanek pro základní školy. Podstatným jádrem jeho řeči bylo, že tentokrát půjde volit ty zas..ný komunisty, jen aby těm takzvaným demokratům ukázal, že tu nejsme jen pro srandu a když potřebují doplnit svá bezedná koryta. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ti naši starostliví otcové v případě úspěchu komunistů zmizí za hranicemi ke svým nasysleným kontům a v tom zbylém koncentráku zůstanou zase jen lidi jako on a já. Nechtěl mě slyšet. Dlouhodobá frustrace z toho, jak s námi tzv. politické elity zacházejí, jak bezostyšně a pyšně valí tu svou kuličku hnoje, jak otevřeně pohrdají těmi, kterých mají často tak plná ústa, jak snaží urvat vše pro sebe a nemyslí ani v horizontu dvou týdnů dopředu – udělala své.


Tento týden se nám ukázala ORANŽOVÁ ŠANCE ve své pravé podobě. Já za to soudruhům z Lidového domu děkuji. Sice nám teď s vážnou tváří tvrdí, že voda se sype do kopce a dvakrát čtyři je šest, protože včera to bylo devět, ale kdo má jen trochu oči a uši otevřené a v hlavě nemá jen zbytky z volebního guláše pro naivní hlupce, co za misku slíbené šošovice zaprodají i budoucnost, ten ví, že tito lidé myslí jen na moc.

Jenže…
…včera se sice ukázali své nahotě oranžoví. Modří, zelení, černí i chameleóni, co putují ze strany do strany, se už ukázali dříve, i když ne tak okázale a syrově. A já už dlouho přemýšlím. Je tu vůbec někdo, koho bych volil proto, že mu alespoň trochu věřím? Nebo půjdu k volbám opět jen z pocitu, že zlo je lepší a horší a my musíme vytloukat klín zase klínem?
Kolik lidí asi půjde volit stranu, co se stále modlí ke Kremlu, jen aby se naivně pokusila, dát najevo, že nejsme ovce, které snesou cokoliv? Musíme zase spadnout do úplných sr…k, aby někteří lidé přestali myslet apriori na ty své koryta. Asi ano. V téhle zemi je to zvyk zažitý už po staletí. Tři týdny všeobjímající euforie a dvacet let kalu. Stále dokola. Najdeme cestu ven?

pondělí 14. září 2009

Kandinského jednotka rychlého nasazení.

Ten obraz jsem zahlédl, když jsme vystupovali z auta u českolipského OD ANDY.  Spěchali jsme, moje žena potřebovala co nejrychleji do práce a tak jsem si řekl, že si jej zaznamenám, až půjdu zpět.  Ale něco mě přece jen zastavilo. Snad, že to vypadalo na déšť, snad jakási předtucha možné ztráty. Omluvně jsem se na Lojzku podíval a té bylo jasné, že pár minut bude muset vydržet, protože fotografování má už zase přednost.


Popošel jsem pár krůčků blíž k tomu průlomovému dílu a na svém fotoaparátu přepnul tlačítko na ON.
Pak jen úkrok do strany a hledáček přístroje šel automaticky k oku.
Vteřinka na srovnání kompozice a další na nalezení správného místa pro bodové zaměření expozice.
Pak už je sotva slyšitelný zvuk závěrky.
Na okamžik jsem oddálil fotoaparát od oka, abych našel ještě příhodnější úhel záběru a…


...najednou jsem slyšel jak se k hlasu velkého tůrujícího motoru za mnou přidal i zvuk klaksonu. Sice slyšel, ale nedbal. Byl jsem si vědom, že stojím na kraji parkoviště a tak se to troubení přece nemohlo týkat mně. Ale hlas své ženy, která na mě něco naléhavě volala, jsem si už ignorovat nedovolil. Znechuceně jsem dal fotoaparát od oka a otočil se.  Z okna náklaďáku, který necouvával pro kontejner s tou nádhernou a dávno ztracenou malbou Vasilije Kandinského na sobě, se šklebil řidič a vesele mi dával najevo, že ho zdržuji v práci.


A tak nevím, kde ta malba nakonec skončila. Možná se jen projela na nejbližší odkladiště odpadu a je zase zpět. A možná ji už renovují konzervátoři nějakého vyhlášeného muzejního domu, aby jej vystavili v místech, kam já se už nikdy nedostanu. Možné je všelico, ale já mám jednu jistotu. Kdybych zaváhal jen o pár vteřin, kdybych myslel nejprve na boty, které jsem tak nutně potřeboval a až pak na umění – nikdy bych v našem městě nenašel tenhle obraz. Za tuhle jistotu si sice nic nekoupím, ale měna je to docela tvrdá. Závisí jen na prioritách a úhlu pohledu.

sobota 12. září 2009

Chadimova fotorevue 156




Když mě při vernisáži, zde již několikrát zmiňované výstavy, v městečku Odolena Voda oslovil pan Jiří Chadima, byl jsem duchem zrovna někde jinde a skoro jsem ho odbyl. On se však nedal a zaplať bohové za to. Protože jsem se díky tomuto pánovi a jeho internetovému časopisu dostal do moc fajnové společnosti.

Již čtvrtým rokem vydává Jiří Chadima týdeník CHADIMOVY FOTOREVUEzpravodaj o výtvarnících a dalších zajímavostech, zaměřený vždy monotematicky na nějakou výtvarnou akci či autora. Po jménech tak zvučných jakými jsou například Jiří Suchý, Dana Kyndrová, Vladimír Židlický, Jindřich Štreit, Daniel Reynek a dalších, kterým věnoval jednotlivá čísla tohoto periodika věnoval zde prostor i mně.

Je to pocit velice lichotivý, ale zároveň cítím i kus ostychu, zda zrovna v mém případě byl ten výběr autora vhodný. Každopádně se už stalo se a já jsem jen rád. Takže vás zvu na trochu čtení i obrázků, jak o mně tak i samozřejmě o dalších autorech a akcích v zde zachycených.

A ještě douška. Slova Josefa Jeřábka, na mou adresu vyřčená a na vernisáži a panem Chadimou zaznamenaná, jsou pravdivá jen částečně. Ano umím být protivný - souhlasím - a dále už Josef jen fabuloval.

středa 9. září 2009

Jindra Uhlík - malíř fotoaparátem

Trochu jsem se v poslední době rozmáchl doširoka a na medailonky mi nějak nevybýval čas a energie.  Takže fotografické obrázky Jindry Uhlíka „suším“ bez pár dnů už měsíc, což obyčejně nedělávám.  Takže se hned v úvodu tímto musím Jindrovi omluvit.

...na pláních...

Fotografie, na které se zrovna díváte, mají blízko ke grafickým listům. To potvrzuje mé staré tvrzení, že u výsledku výtvarného díla není důležité, kudy vedla cesta k němu. A purismus některých pánů a dam jen ukrývá jejich nejistotu v tom, co sami dělají.

...na pláži...

A Jindry naopak vidím, že ví co a jak – a hlavně proč dělá to, co nám tu předkládá.  Činí to neotřele a ani náznakem v tom nevidím nějako rutinní záležitost typu: Tohle se mi (nebo ještě hůře  - mu) povedlo, tak to budu opakovat  do omrzení.

...po pravdě...

V Jindrových fotografiích nacházím nadhled a vtip. Ale není to ten vtip typu Novotný, kdy se autor už předem hlasitě směje, aby i vůl pochopil, že bude legrace. Naopak...


...přístav...
...spíše se jen tiše usmívám dovnitř a hlavně – je mi hned o kousek k lépe a veseleji, pokud se na ty obrázky chvilku dívám. A to je pro mne mnohem více, než plácání se do kolen.




...tah šnekem...

Rád se bavím podobným inteligentním humorem a tak mám Jindru Uhlíka i ve svých oblíbených na stránkách
PHOTOEXTRACTu, kde i vy můžete najít další jeho obrázky. 

neděle 6. září 2009

a opět další fejeton

o troše závisti...

Pomalu začínám odměřovat čas dalším způsobem. Ten mezi fejetony na DIGIaréně má dva týdny. A já je musím využít na jejich vymyšlení a sepsaní. Píšu je rád, i když přitom občas vrčím jako pes. Protože nic nebolí člověka více, než když musí přemýšlet a masochista nejsem. Jenže - pokud budu upřimný, tak ohlasy čtenářů - to je vás - za to stojí. A já za ně děkuji každému z vás.

Ten dnes vyšlý fejeton se jmenuje O troše závisti a obdivu a já vám přeji příjemné počtení.

pátek 4. září 2009

Vernisáž...

...vernisáž je za námi a já bych si asi měl třídit dojmy. Zatím mám jen jeden, který vše ostatní převyšuje a ten bych mohl popsat sice jedním slovem,  ale za to velkými písmeny - POHODA. Jak místní, kteří si zvykli tradičně navštěvovat akce pořádané v Minigalerii Pavla Novotného, tak přátelé a známí  z fotoserverů (vedl Photoextract) se uvolněně bavili a dobrou vůli měli tak, jak to na podobných akcích být má a většinou i je.
Krajinkou rytíře Odolena 

Zbývá jen poděkovat všem kdo přišli a tu pohodu tvořili.
Stejně tak Pavlu Novotnému, který mi umožnil ty fotografie vystavit právě zde.
Josefovi Jeřábkovi, že mě ve své improvizované řeči pomluvil jen snesitelně a s vědomím, že mu to vrátím.
Ale hlavně musím poděkovat své ženě Lojzině, protože bez její velké pomoci, bych nevystavoval nikdy a nikde.
Sám jsem na vernisáži nefotografoval, ale požádal jsem přítomné aby mi své fotografie z této akce. Takže je budu vkládat, tak jak mi budou přicházet.

Jako první mi přišly snímky Lubomíra Havlíčka:


A jen o pár minut později poslala své snímky Jarka Kacarová:


Něco také poslal Josef Jeřábek:


Tyto záběry nasnímal Martin Rada:

úterý 1. září 2009

Před vernisáží

Takže fotografie jsou už v Minigalerii Pavla Novotného nainstalovány a čekají na čtvrteční vernisáž.



Pokud budete mít zájem na setkání s mými fotografiemi a skupinou bláznů se cwakacími skříňkami na krku, kteří tam budou, tak vás zvu 3.9. 2009 v 18:00 do Odolene Vody.

pátek 28. srpna 2009

Další osudové setkání...

Po čtvrtečním setkání s Martinem Radou a jeho synkem na zahrádce jedné českolipské restaurace jsem čekal na autobus, který by mě odvezl k domovu.
Jak se tak rozhlížím ulicí kolem sebe, přepadl mě pocit neskutečna. Snad ta dvě vypitá piva, snad horko, snad dlouhý rozhovor o fotografování způsobily, že jsem znenadání začal vidět věci dříve neviděné:


Opodál si deštník smlouval dostaveníčko se šicím strojem. Přes stakato nízko nalétávajících vlaštovek jsem zaslechl jen: „… na operačním stole? Ten Breton se snad zbláznil!…“a přijíždějící autobus Man se náhle změnil v oslňující paprsek. Přistál přímo přede mnou a poté co mě pohltil, vedl dlouhý a překotný monolog o jakémsi nadreálnu. O experimentování ve výtvarném umění, o nových fotografických a filmových postupech, o malbě co se vyvíjí k novým výrazovým prostředkům. Povídal toho ještě hodně, ale já byl mimo snad proto, že francouzština toho hlasu byla plna amerického akcentu a navíc, já běžně francouzsky neumím ani slovo.

Najednou jsem stál před naším domem a autobus Man v podobě paprsku mizel za zatáčkou. Paprsek Man. Až teď mi došlo, kdo mě to vezl domů… paprsek se přece anglicky řekne Ray.

...vždyť já jel domů s Man Rayem!