Zobrazují se příspěvky se štítkemopsáno odjinud. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemopsáno odjinud. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 18. března 2010

S Josefem Sudkem o hudbě

Tak se jmenuje článek, který vyšel v březnu 1976 v Československé fotografii. Čas od času se k němu rád vracím pro inspiraci i posilu. Nebudu ten článek zbytečně komentovat, jen bych rozmazával to, co je v něm jasně řečeno. Takže tady je jeho přepis v plném znění. Snad autor - pan Karel Soukup - promine, že jsem se nedovolil.



Znal jsem dřív jeho tvář než jeho foto-grafie. Jeho jméno mi tenkrát ještě nic neříkalo, nicméně při každém koncertu v Domě umělců bylo mou první starostí, zda bude na svém místě. Byl tam: nevšímavý k okolí seděl na stupíncích míst k stání. Nikdy mě nezklamal, nikdy nechyběl...

Pane Sudku, jak jste se vůbec dostal k vážné hudbě ?
To začalo už v dětství. Maminka ráda zpívala. A potom - měli jsme domek se zahrádkou v Nových Dvorech u Kutné Hory a hned vedle nás byla panská zahrada s ohromnými kaštany. Na ty kaštany se každý večer slétali ptáci z celého okolí a hrozně štěbetali. Nahoře sedával kos či co to bylo, a ten když spustil, všichni ostatní utichli. Takže já už jako malý kluk poslou¬chal tak zvaný sborový zpěv, jenže ptačí.
Když jsem se pak kolem roku 1911 dostal do Prahy, moje první cesta vedla do Národního divadla. Dávali tenkrát nějaký balet. Baletu a opeře jsem zůstal dlouho věrný, teprve po návratu z války jsem začal chodit na koncerty. Na Českou filharmonii, to byl tehdy jediný ,orkestr'. Samozřejmě, jako první mě chytili Dvořák a Smetana, ale pak se mé chutě začaly podivně různit. Já jsem totiž vždycky nejdříve zvědavý, a potom buď zaberu, nebo nezaberu. Teď zrovna jsem zvědavý na Webera a starou renesanční muziku. Ono je to zdánlivě dost daleko od sebe, alespoň letopočtem, ale jako muzika už tolik ne.

A máte nějakého trvale oblíbeného skladatele?
Víte, ony jsou ty moje sympatie takové etapové. A směřují dál a dál do minulosti. Po české hudbě, se kterou jsem začínal, přišel Beethoven, pak Haydn, Händel, teprve po nich Bach, a teď jsem se dostal ke gregoriánskému chorálu.

A co Janáček? Vaše knížka o Hukvaldech je holdem Janáčkovi nebo Hukvaldům?
Janáčkovi, pochopitelně Janáčkovi. Víte, s ním jsem začínal velice podivně. Premiéra Její pastorkyně byla někdy koncem války a já o tom dost slyšel. Řekl jsem si, že se na toho Janáčka musím podívat, co je to vlastně za muziku. Tak jsem šel na milou Pastorkyni, Kovařovic ji myslím tenkrát dirigoval, no a řeknu vám, byl jsem z toho vyplašený. Člověk nevěděl - ladí nebo hrajou ? Nebo to zpívání: mluví nebo zpívají? Ale říkal jsem si: „Když to mělo takovej úspěch, tak jsem ten blbec asi já. Něco v té muzice přece být musí!" A chodil jsem na Pastorkyni znovu a znovu. Asi tak popáté náhle při druhém jednání jako když pro mne rozhrne oponu, ten hudební maglajz naráz zmizel, a já slyším, že Jenůfa zpívá jako v italské opeře. Najednou jsem uslyšel všechny ty melodie. Povídám si: „A sakra, tak takhle ono to je!" A začal jsem být Janáčkem doslova posedlý. Proto jsem moc chtěl poznat Hukvaldy, které pro něj tolik znamenaly. Nakonec jsem je fotografoval dvanáct let! Jen tak pro sebe, ale v Supraphonu se o tom dozvěděli a udělali z toho knihu.

Vidím, že máte gramofon. Jaké vlastníte desky?
Jé je. To je hrozný ,mišunk'!

Tak jinak. Kolik jich asi máte?
No to nevím! Zaplať pánbůh, to nevím. Víte, já se držím jednoho pořekadla: Když má člověk nějakého koníčka, nesmí ho mít spočítaného. Ono je těch desek pravděpodobně dost hodně, ale kolik jich je, to opravdu nevím. Mám sice takový primitivní seznam, abych alespoň přibližně věděl, kde co mám, ale pořádný seznam, to ne. To už by se z toho stal ouřad! Když člověk dělá něco jen pro svou zábavu, nesmi to dělat moc důkladně.

Myslíte si, že byste mohl nějaké své myšlenky či pocity vyjádřit hudbou lépe než fotografiemi?
To je něco úplně jiného. Víte, já si kdysi myslel, že se podle hudby dá fotografovat. Jenže fotografie je proti muzice příliš kon-krétní. Muzika ve vás může jen navodit nějakou atmosféru nebo pocit. A vy ten pocit pak někde najdete. Náhodou. Pů¬jdete venku s aparátem a najednou si všim¬nete krajiny, jejího detailu, stromu, prostě něčeho, co vás fotograficky zaujme. A když se na to zadíváte pozorněji, připomene vám to třeba malý hezounký koncert od Vivaldiho. Jenže obráceně to nejde. Jít ven a předem si říkat, tak dneska nafotím Pastorální.

Víte, on si každý myslí, že fotografie musí sloužit. Ona samozřejmě slouží, ale když budete chtít, aby sloužila absolutně, zůstane z ní jen to řemeslo. Fotografie, to by vždycky mělo být takové „koukání za bukem", jestli mi rozumíte. Fotografie vám může něco říci nebo napovědět jen tehdy, jste-li k ní dostatečně citlivý a vnímavý. Přitom může tatáž fotografie říkat každému něco jiného. Když vám povím, co má ten můj snímek představovat, začnete se možná smát. Proč ne? Proč byste se nesmál, když vy vidíte něco úplně jiného? Hlavně že NĚCO vidíte. Horší je, když tam někdo neuvidí nic. To je pak špatné.

Uměl byste mě zlákat do říše hudby?
Musel by ve vás být jakýsi prvotní zájem, snaha. Lhostejného k muzice nepřitáhnete ani párem koni. Ale žádný předpis neexistuje. Člověk musí chodit na koncerty a naučit se poslouchat. Pak se v někom láska probudí, a jinému to přijde jako otrava a nechá hudbu plavat. Možná se chytne něčeho jiného. Já jsem třeba zase hrozný primitiv na poezii a nakonec i na prózu. Abych nebyl úplný negramot, občas si něco přečtu, ale nerad, hrozně nerad. Ještě tak výtvarné publikace, na víc nemám dost sil ani času. Víte, život je tak hrozně krátký, že nemůžete osedlat všechny koně, na kterých byste se rad svezl.




Československá fotografie 3/1976.
Rozhovor vedl Karel Soukup
Autor doprovodné fotografie v časopisu je Taras Kuščinský.

středa 20. ledna 2010

Když komentář, tak pod jménem...


aby bylo jasno...
...
Jste pro to, aby byly diskuze pod články na zpravodajských webech anonymní, nebo se mají otevřít jen registrovaným čtenářům?
Odjakživa jsem byl proti anonymitě diskuze. Od začátku říkám, že anonymní diskuze je jeden ze zločinů českých serverů. Umožňují psychopatům, aby se předváděli na jejich stránkách a z diskuze udělali rejdiště magorů, kteří se vůbec nevyjadřují k tématu. Je to otázka množství a anonymity. I anonymní diskuze, kde je málo lidí, může být kultivovaná. Asi rok píšu na iDnes a diskuze vůbec nečtu. Absolutně mě to nezajímá. Po pěti měsících jsem čtenářům řekl, že buďto diskuzi k mým článkům zavřou, anebo tam skončím. Vedení s tím souhlasilo, takže jsem v rubrice Technet jediný autor, u kterého se nedá diskutovat. Je srandovní, že o mých článcích probíhají diskuze pod články jiných autorů.

...
Je to podle vás opravdu nejlepší systém, jak vytřídit hodnotné názory?
Všechny názory jsou hodnotné. Nedělím názory na hodnotné a nehodnotné. Ztráta anonymity jen přinutí lidi, aby se chovali slušně. Názor má cenu, když je spojen s konkrétním člověkem. V tom se odlišuje od zprávy. Názor anonymního člověka je na prd. To je podobné jako s českými novinami. Jejich nemoc je, že citují anonymní zdroje.



Tak toto je malá část rozhovoru Petra Vnoučka s Milošem Čermákem, který jsem dneska nalezl na serveru  TÝDEN pod názvem: Diskuse jsou rejdištěm magorů a psychopatů.
Mně nezbývá než se slovy pana Čermáka souhlasit...


pátek 4. prosince 2009

O alelidech...



Permanentní zatmění mysli

Nějak v poslední době stále narážím na lidičky, co permanentně hledají důvody proč být proti. Je jedno proti komu nebo čemu, prostě musí najít důvod ke svému pocitu nenaplnění. Jako by byli jednou z postav, které už kdysi popsal pan Karel Čapek ve svém fejetonu O alelidech. Jak vidno doba a reálie se změnily, ale lidé, respektive jejich povahy, zůstávají:



O alelidéch

Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale". Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jisté hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.

Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují; kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, na příklad to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou aldidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci a co tedy lze káravě vytknout jako ne-dostatek, neúplnost a špatné řešení.

Být alečlověkem má své výhody:
1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplatnit své já.
3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.

Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly.
Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale". Chraň nás pánbůh od alelidí!

Karel Čapek

neděle 11. ledna 2009

Kde hledat náměty

Výrazný titulek s tímto názvem mi padl do oka při listování starým časopisem. Nedá mi to a zkusím se o ten zážitek podělit s vámi. Naschvál - pokud to dokážete přečíst až do konce, dejte mi - prosím - vědět. :-)


Na prahu prvního roku šesté pětiletky, pod vlivem závěrů říjnového pléna UV KSČ k otázkám dalšího rozvoje našeho zemědělství a potravinářského průmyslu - a především v očekávání nových perspektivních cílů, které vytyčí XV. sjezd KSČ - přistoupily mnohé organizace Národní fronty již k praktickému uplatňování řady ideologických a ekonomických opatřeni ve své mnohostranné činnosti.

Tato nová vlna aktivity celospolečenského dosahu otvírá nemalé pole působnosti také všem fotografům, a to jak profesionálům, tak i amatérům. Mohou totiž svůj tvůrčí potenciál vynaložit k dobrým propagandistickým i agitačním účelům a zároveň projevit veřejně nejen vlastní míra uměleckého zrání, ale i své společenské angažovanosti.

Tak například jen samotný způsob aplikace závěrů říjnového pléna v zájmových zemědělských svazech Národní fronty, tedy v organizacích, které se přímo podílejí na zemědělské výrobě - jako jsou Český svaz ovocnářů a zahrádkářů. Český svaz včelařů, český svaz chovatelů drobného zvířectva, Český rybářský svaz a český myslivecký svaz - je s to poskytnout foto grafům takřka nepřeberné množství neotřelých záběrů, navíc s možností volby nejrůznějších technik v černobílé i barevné fotografii.

Pouhé zdokumentování úsilí, které třeba Český rybářský svaz věnuje zarybňování našich toků a udržování jejich čistoty, nebo Český myslivecký svaz neustálému zvyšování a zkvalitňování produkce zvěře, by samo o sobě vydalo na celou řadu obrazových publikací. Reportážně i výtvarné vděčné náměty lze najít mimo jiné i v práci těchto svazů s dětmi, konkrétně při takových soutěžích, jimiž jsou Zlatá udice (účast 13 000 dětí v r. 1975) nebo Zlatá srnčí trofej (účast 11000 děti). Konečně, svět zvířat a rostlin měl vždy své podmanivé kouzlo nejen pro děti. A právě tato podmanivost přímo vybízí umělecky talentovaného člověka, aby se s tímto světem obohaceným o lidskou práci neustále vyrovnával - neboť jde o část výsledků společností, ve které sám žije a jejímž je členem.

Nejsou to ovšem pouze zájmové zemědělské svazy, v nichž se ona nová vlna společenské aktivity vzedmula. Všechny organizace, sdružené v Národní frontě, se důstojně připravují přijmout a bezezbytku splnit úkoly, které nám XV. sjezd KSČ uloží.

A proto se nemenší pole působnosti otvírá všem fotografům také v tělovýchově a v Českém svazu žen, v řadách družstevníků, požárníků, svazarmovců i v ostatních organizacích.

Ferdinand Vaněk politické odděleni OV NF ČSR

Československá fotografie – leden 1976