Sobota 17. dubna 2010 byla význačná z mnoha důvodů. Polsko drželo státní smutek za oběti leteckého neštěstí. Mrak sopečného popela zastavil nad Evropou leteckou dopravu. Po několika studených a vlhkých dnech jsme měli nad sebou konečně modrou oblohu. Tak vnímala ten den asi většina lidí. Pro mě, a zhruba pro stovku dalších, se k těm obecně vnímaným záležitostem přiřadila ještě jedna událost. Byla jí vernisáž první autorské výstavy Jarmily (Fistule) Kacarové.
Už když jsme nasedali v České Lípě do auta, byla obloha vymetená od mraků a slunce se snažilo zahřát prochladlou zem. Každou další minutou a kilometrem jako bychom se přibližovali víc a víc k jaru. Na dohled od Litoměřic jsme dokonce viděli první kvetoucí ovocné stromy letošního roku. Už to samo o sobě by stačilo na krásnou vzpomínku a to jsme ještě neviděli jedinou fotografii v expozici, nestačili se pozdravit s nikým z mnoha milých lidí, které jsme ten den měli potkat.
A že jich bylo. Vystavených fotografií jedenapadesát ve formátu 30×30 cm. Byla jimi zaplněná celá renovovaná věž opevnění královského města. Fotografie visely v obou patrech, na schodišti mezi nimi i v přístupové chodbě.
Nával lidí zvědavých na vystavené fotografie zcela zaplnil prostory a způsoboval chvílemi jakýsi stupeň pět – pokud to přirovnáme k silničnímu provozu. Jen s tím rozdílem, že nikdo netroubil, neťukal si na čelo a nevytlačoval jiné ze silnice. Nepočítal jsem přítomné, ale odhaduji, že šedesátka je asi tak správné číslo. Byli to přátelé autorky, kolegové z pěveckých sborů a fotografové z blízka i daleka (nekontroloval jsem občanské průkazy, ale vím o jedinci ze Zvolena a německý zápis v knize hostů hovoří o Drážďanech).
Kulturu oka doplnili muzikanti dvěma vystoupeními. A jelikož je Jarmila z hudební rodiny, nemusila hledat daleko. Před úvodním slovem Mgr. Dominiky Valešové nám zahráli její synové Jakub a Lukáš a na závěr zahajovací části vystoupili Jakub Kacar s hudebním pedagogem panem Ročkem.
Co se dělo dál, asi nemá cenu moc popisovat. Kdo nějakou takovou akci navštívil, zná tu směs, ze které se malé vernisáže skládají. Obzvlášť, když tam potká známé a přátele. Oč méně pozlátka a snobismu, o to více radosti, pohody a přátelských hovorů mezi lidmi, kteří si mají co říci.
Že jsem nic nenapsal o vystavených fotografických obrazech? Ano máte pravdu. Ale nejsem básník. Neumím popsat obrazovou poezii, stejně jako neumím popsat melodii. Tak jako notová partitura není skladbou a je zapotřebí ji interpretovat, tak nemá cenu popisovat fotografie. Ty chce vidět. A nejlépe tam, kde jsem je viděl já. Ve výstavní síni. Protože tam je můžu vidět jako součást celku a ve vazbách na ostatní díla a prostor, světlo a čas.
Pokud budete chtít tuto výstavu navštívit, máte čas až do 7. května. Místo a otevírací dobu najdete na pozvánce.
Souhrn fotografií z akce, tak jak jsem ji zachytil já:
Fotografie Tomáše Vimra:
Další snímky, tentokrát od Mira Ticheho
Fotografie, které poslal Martin Rada:
A tento "monotématický" výběr mi zaslala Dana Kovaľová.
Taky Petr Lett byl tak laskav a zaslal několik snímků z této akce
Obrázky Martina Čulíka jsem bohužel vinou mého odloučení od internetu nemohl vložit okamžitě po tom, co je poslal.