Zobrazují se příspěvky se štítkemviděl jsem. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemviděl jsem. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 10. srpna 2010

Ještě jednou z dovolené

Jen pár dalších fotografií "ulovených" na pohodové dovolené u Radů, tak jak mi "vypadávají" z fotoeditoru.










V posledních dnech spíše lapám po dechu, než abych se zabýval fotografiemi. Takže pořád ještě zbývá mnoho dalších snímků z této dovolené ke zpracování. Ale snad do konce tohoto týdne stihnu alespoň ty nejslibnější dokončit. 
Od pondělka už budu mít asi úplně jiné starosti a navíc na mém notebooku (který si sebou do nemocnice samozřejmě vezmu) se fotky upravují velice obtížně. Ale to už je zase o něčem jiném a k jiným - snad budoucím - fotkám.

pátek 30. července 2010

Stefan Klenke

Při brouzdání po internetu jsem narazil na - dle mého názoru - velice vydařený foto blog Stefana Klenkeho. Je sice psaný v angličtině, ale ne každý je jako já trotl na jazyky a i já umím používat strojový překlad dostupný na internetu. Například můj Google Chrome jej nabízí automaticky.


A tak u jeho Faces in Places mi koutky rtů rychle vyběhly vzhůru a dolů se jim pak dlouho nechtělo.
Jeho cyklus Mrtvé deštníky (Dead Umbrellas) zase nutí k zamyšlení o pomíjivosti naší společnosti, která stojí a padá na spotřebě.
A jeho další otevřený cyklus Ztracené rukavice (Lost Gloves) zase navozuje až pocit nostalgie za dětstvím, které jako by bylo plné ztracených rukavic. Sám autor uvádí, že má takových rukavic nafotografováno stovky. A vždy prý cítí lítost nad tím, jak vypadají ztraceně a osaměle.

Několik hodin jsem procházel  blog  Stefana Klenkeho a obdivoval jeho koncepční práci, která se tak odlišuje od toho co dělám sám. A budu se pro jistou část inspirace k tomuto autorovi ještě rád vracet.



středa 16. června 2010

Moje děti na výstavě

Takže se mi konečně podařilo na Převážně neškodné dostat všechny tři mé děti najednou. Ty mladší ji už viděly při přípravě i vernisáži. Ale Pavlína v době otevírání této expozice ještě trávila čas s manželem v New Jersey a do naší země přilétla až později.
Co mě zarazilo už ve vrátnici muzea, bylo vstupné, které musely mé děti zaplatit, aby se podívaly na moje fotky. Navíc jsme přišli hodinu před zavíračkou, takže na jiné expozice stejně ani nezbyl čas. Paní asi dělala jen svoji povinnost a nikde v předpisech zřejmě nemá rozlišení návštěvníků. Ale divnou pachuť z toho, že své dceři musím zaplatit (nakonec tedy sáhla do peněženky ona - byla rychlejší) vstupné, abych ji mohl ukázat moje fotografie....tu mám. A ona bude mít po návratu taky co vyprávět...

Jelikož Pavlína studuje fotografický design, a máme mezi sebou i onen pověstný generační rozdíl, tak jsme si u některých mých děl i trochu podebatovali o rozdílných úhlech pohledu. Jinde zas přijala mé věci až s nadšením, jak se na hodnou dceru patří. :)


Zároveň jsme nakoukli na teprve nedávno otevřenou výstavu Ženy z Bunyakiri novinářky a fotografky Lenky Klicperové. Řada velkoformátových fotografií  - převážně portrétů žen - ukazovala, že autorka umí velmi dobře pracovat s modelem a světlem, či dokonce s šerosvitem. Bohužel ke konci  expozice jsem si připadal, že mnohé z portrétů tam už byly několikrát. Ale kontrolou jsem zjistil, že tváře jsou rozdílné, ale pojetí a výraz obrazu je do jisté míry šablonovité. Přesto jde o silnou výstavu a všem doporučuji ji shlédnout. Už například - hned skoro  na počátku výstavy - fotografie o úpravě vlasů s druhým plánem okénka s muži v pozadí...stojí za návštěvu a shlédnutí.

středa 2. června 2010

Vernisáž v Českolipském museu

Úterní ráno (1.6. 2010) nám přichystalo tmavě šedou oblohu a příslib deště. To asi aby se vyrovnaly ty dva slunečné dny, které předcházely, ač meteorologové předpovídali úplně jinak.  Docela špatně se mi po ránu dýchalo a tak jsem měl trochu obavy z odpoledne a večera. Naštěstí mi asi hlavně chyběl pohyb. Jakmile jsem přestal jen posedávat a postávat po bytě, skoro všechny obtíže jako zázrakem zmizely.
Padesát fotografií Jarky Kacarové a zhruba sedmdesátka mých, převážně abstraktních foto-obrázků, už viselo na stěnách ambitu českolipského kláštera a tak se veškerá pozornost mojí ženy a Kacarových, kteří přijeli hned po ránu, mohla soustředit na přípravu občerstvení. Ve tři jsme vše naložili do auta a zamířili do muzea, kde nás už netrpělivě čekal pan Vašíček.
slavnostní nástup
Kolem půl čtvrté se začali trousit první hosté a a ambit se pomalu, ale jistě plnil hovorem lidí, kteří se rozhodli toto odpoledne strávit s námi a našimi fotografiemi. Nakonec se nás sešlo kolem šedesátky, z toho asi tak polovina byla nějak spjatá s fotoserveverem Photoextract.com. 
ještě nenaplněné poslání...
V půl páté pracovník muzea Mgr.Pavel Vašíček v přilehlé Biebrově síni zahájil obě výstavy (souběžně na Svatých schodech začala výstava fotografií Vladimíra Dvořáčka) hudební vložkou houslového a kytarového dua a pak nás všechny tři krátce představil. My, jako autoři, jsme hovořili jen krátce, s tím, že rádi případné dotazy zodpovíme potom u fotografií. 
Prohlížela se vystavená díla a hovořilo se o nich i fotografování. A  o výtvarnu vůbec . Bylo to vše hlavně o setkání podobně naladěných lidí, kteří umí najít mosty přes rozdílné názory i vidění. 
Celá akce byla zajištěna i zdravotnicky.  Vernisáže se zúčastnili i tři lékaři, kteří mě v posledním měsíci měli ve „své (pravo)moci“. Alespoň takto jsem se jim mohl trochu odvděčit za mé reptání a odmlouvání, že chci domů, když se mi snažili zachránit zdraví a život. 
Ambit muzea je velice reprezentativní prostor a myslím - i podle reakcí návštěvníků - že naše díla v něm dostala další rozměr. Takže mi nezbývá než poděkovat všem, kdo přišli a hlavně těm, kdo nám umožnili tuto prezentaci zde uskutečnit.



Ještě večer mi poslal několik svých fotografií z této akce Zbyněk Cincibus.




Další fotky z akce najdete také zde:
Eva Šrámková | 01.06.Vernisáž - Fr. Richter-J.Kacarová

Jednu krásnou autorskou fotografii s náladou poslala Jarmila Kacarová:
Doznívání

A větší sérii dokumentů z vernisáže  laskavě nafotil a posla i Míla Kacar:



Nějaké fotografie mi poslala i Emilie Mrazíková:


Tyto fotografie mi zaslal Václav Hedrlín:



A tyto fotografie zaslal Martin Rada:

neděle 18. dubna 2010

Vernisáž autorské výstavy Jarky Kacarové.



Sobota 17. dubna 2010 byla význačná z mnoha důvodů. Polsko drželo státní smutek za oběti leteckého neštěstí. Mrak sopečného popela zastavil nad Evropou leteckou dopravu. Po několika studených a vlhkých dnech jsme měli nad sebou konečně modrou oblohu. Tak vnímala ten den asi většina lidí. Pro mě, a zhruba pro stovku dalších, se k těm obecně vnímaným záležitostem přiřadila ještě jedna událost. Byla jí vernisáž první autorské výstavy Jarmily (Fistule) Kacarové.

Už když jsme nasedali v České Lípě do auta, byla obloha vymetená od mraků a slunce se snažilo zahřát prochladlou zem. Každou další minutou a kilometrem jako bychom se přibližovali víc a víc k jaru. Na dohled od Litoměřic jsme dokonce viděli první kvetoucí ovocné stromy letošního roku. Už to samo o sobě by stačilo na krásnou vzpomínku a to jsme ještě neviděli jedinou fotografii v expozici, nestačili se pozdravit s nikým z mnoha milých lidí, které jsme ten den měli potkat.


A že jich bylo. Vystavených fotografií jedenapadesát ve formátu 30×30 cm. Byla jimi zaplněná celá renovovaná věž opevnění královského města. Fotografie visely v obou patrech, na schodišti mezi nimi i v přístupové chodbě.

Nával lidí zvědavých na vystavené fotografie zcela zaplnil prostory a způsoboval chvílemi jakýsi stupeň pět – pokud to přirovnáme k silničnímu provozu. Jen s tím rozdílem, že nikdo netroubil, neťukal si na čelo a nevytlačoval jiné ze silnice. Nepočítal jsem přítomné, ale odhaduji, že šedesátka je asi tak správné číslo. Byli to přátelé autorky, kolegové z pěveckých sborů a fotografové z blízka i daleka (nekontroloval jsem občanské průkazy, ale vím o jedinci ze Zvolena a německý zápis v knize hostů hovoří o Drážďanech).




Kulturu oka doplnili muzikanti dvěma vystoupeními. A jelikož je Jarmila z hudební rodiny, nemusila hledat daleko. Před úvodním slovem Mgr. Dominiky Valešové nám zahráli její synové Jakub a Lukáš a na závěr zahajovací části vystoupili Jakub Kacar s hudebním pedagogem panem Ročkem.

Co se dělo dál, asi nemá cenu moc popisovat. Kdo nějakou takovou akci navštívil, zná tu směs, ze které se malé vernisáže skládají. Obzvlášť, když tam potká známé a přátele. Oč méně pozlátka a snobismu, o to více radosti, pohody a přátelských hovorů mezi lidmi, kteří si mají co říci.


Že jsem nic nenapsal o vystavených fotografických obrazech? Ano máte pravdu. Ale nejsem básník. Neumím popsat obrazovou poezii, stejně jako neumím popsat melodii. Tak jako notová partitura není skladbou a je zapotřebí ji interpretovat, tak nemá cenu popisovat fotografie. Ty chce vidět. A nejlépe tam, kde jsem je viděl já. Ve výstavní síni. Protože tam je můžu vidět jako součást celku a ve vazbách na ostatní díla a prostor, světlo a čas.






Pokud budete chtít tuto výstavu navštívit, máte čas až do 7. května. Místo a otevírací dobu najdete na pozvánce.



Souhrn fotografií z akce, tak jak jsem ji zachytil já:





Fotografie Tomáše Vimra:








Další snímky, tentokrát od Mira Ticheho



Fotografie, které poslal Martin Rada:



A tento "monotématický" výběr mi zaslala Dana Kovaľová.



Taky Petr Lett byl tak laskav a zaslal několik snímků z této akce


Obrázky Martina Čulíka jsem bohužel vinou mého odloučení od internetu nemohl vložit okamžitě po tom, co je poslal. 


sobota 27. března 2010

Balvani na Terase


Konečné odhalení dvojí identity Josefa Jeřábka

V Jablonecké restauraci Terasa, se včera sešlo mnoho fotoaparátů a jejich majitelů. Aby k tomu měli důvod, fotoklub Balvan tam uspořádal další ze svých výstav.


Smíšek Míša Sýkorová ve vyjímečném okamžiku, kdy nemá pusu od ucha k uchu a ruce drží podél těla. Přihlíží Eva Šrámková.

Vystavované fotografie osmnáctí autorů  byly opět rozmanité jak stylem, tak i kvalitou, ale celkový dojem jsem si odnesl velmi vysoký.



Oční kontakt mezi členem sekce (fotografických) úchylů Mírou Jarým a Evou Staňkovu, která ještě netuší, že odjíždět bude jako další člen této šílené bandy.


Vernisáž byla srdečná, veselá a místy dost hlučná, jak už takové akce obyčejně bývají. Byl jsem na ní moc rád.


I bohaté občerstvení bylo připraveno. (u lampy postává Eva Šrámková)

Na mých fotografiích z včerejší vernisáže vlastně vystavené fotografie neuvidíte, ty si budete muset najít jinde a ještě lépe bude, když si je přijedete do Jablonecké restaurace Terasa prohlédnout. Výstavu tu najdete do 18.dubna 2010.
Luboš Blažek opět velmi úspěšně tajil, že je v jádru jen tichý introvert. 

sobota 27. února 2010

Jindřich Štreit - Braziliáni v Novém Boru

Letošní masopust v Novém Boru opět probíhá v duchu brazilského karnevalu a tak, když se pořadatelé dozvěděli o cestě pana profesora Jinřicha Štreita do Brazílie, požádali ho, aby uspořádal jednu z výsledných výstav i v jejich městě.

Výsledek jsem viděl a zažil na včerejší vernisáži v novoborském městském kině. Nebudu popisovat průběh vernisáže samotné. Nálada byla sváteční, účast hojná a pozdravy  - osobní i zprostředkované - srdečné.



Co na mě včera působilo velice úsměvně, že v té přehlídce zrcadlovek zn. NIKON a CANON byly i dva menší fotoaparáty. Můj Panasonic a maličká krabička na mýdlo (nevím jaká to byla značka), kterou si pan profesor Štrait dokumentoval svou vernisáž. Podle technické kvality a velké hloubky ostrosti u vystavených fotografií, i tyto díla dělal zřejmě tím samým nebo podobným přístrojem.
Ano, alespoň u pana Štreita je to hlavně rukama, okem a srdcem. Technika tu nepanuje, ale slouží.


Vystavené fotografie byly barevné, což u tohoto autora není vůbec běžné. Ale jak sám řekl  - barevná země chtěla barevné zpracování. Určitě stoji za shlédnutí, následnou sebereflexi a případnou diskusi s kolegy.



Ještě se snad zmíním o skvělém vystoupení paní Jany Koubkové, která přijela zazpívat svému kamarádovi i se svým kvartetem.

Více informací o tom proč a jak vznikl vystavený soubor fotografií i kniha se dočtete v tomto článku.
Máte-li cestu do Nového Boru, zkuste si najít čas a výstavu navštívit. Jistě to bude stát za to.

pondělí 22. února 2010

Českolipská výstava Vladimíra Bruntona

Pokud vykouknu z okna, stále ještě venku převládá bílá barva, ale denní teploty už dokážou vystoupat nad bod mrazu. To je dobrá zpráva, pokud si přitom neuvědomíme, že to také znamená kluzké chodníky a ulice po ránu. Takže má dnešní vycházka za kulturou byla částečně klouzací, ale kozáčka jsem nikde tancovat nemusel. Ven mě vytáhla už "postarší" zpráva, že Galerie v kopci hostí opět zajímavou výstavu. Dnes jsem už nenašel žádnou relevantní výmluvu, která by mě udržela doma a do uvedené galerie jsem hned po ránu vyrazil. 



Vyrazil jsem až moc brzy, takže jsem měl čas si prohlédnout plakát ve výkladu a ještě se trochu projít a proklouzat po okolí. Nakonec jsem se dočkal a stálo to za tu trochu čekání.
 Výstava Vladimíra Bruntona byla přinejmenším zajímavá už způsobem prezentace jeho děl. Šlo převážně o velkoformátové fotografie na plátně nebo ručním papíře, na které autor nanáší vlastní světlocitlivou emulzi. Viz.:



Hlavní stěnu zabíraly velkoformátové portréty skutečných celebrit. Václava Havla, Miloše Formana, Václava Klause, Tomáše Bati a taky Jiřího Korna. Myslím, že autor velice dobře vystihl portrétované osoby a zdaleka přitom nešlo jen o vzhled portrétovaných osobností. Takhle nějak si představuji skutečnou portrétní fotografii, která umí jít i pod kůži portrétovaných.











V přístěnku je umístěno několik fotografií Jana Saudka v "Saudkově" stylu. Tady se už můj vkus rozchází s autorovým. Ale přiznám se, že tvorbu pana Saudka sleduji už desítky let a od prvotního nadšení z jeho novátorství a úhlu pohledu, jsem se dostal k rozpakům, nakolik jde i něco hezkého během let rozmělnit na drobné a kolik čaje se dá vyvařit z jednoho sáčku. Takže tyto fotografie mě nijak moc neoslovily. Ale jde jen o můj subjektivní pohled a ti co kupují podobná díla by se mnou jistě nesouhlasili.


Většina dalších vystavených děl byly také figurativní fotografie, tentokrát už "bezejmených" lidí, či jejich částí. 







Co mě osobně zaujalo nejvíce, byly fotografie prezentované pod názvem PINHOLE AT THE BEACH. Nevím, zda jde vskutku o mořský příboj fotografovaný pomocí dírkové komory, ale exprese těch snímků skutečně evokuje vodní živel a jeho sílu při nárazech na nějaký útes. Tato malá skupina obrazů mě dokázala na chvíli pohltit natolik, že jsem je i slyšel. 



Každopádně bylo dobré si do této galerie zase jednou zajít. Jen lituji, že jsem prošvihl vernisáž, která byla za účasti autora a byla prý velice zajímavá..





Galerie v kopci, Mariánská ul., Česká Lípa. - otevírací dobu a spojení najdete na první fotografii.

neděle 25. října 2009

Sobotní kultura

V sobotu jsem měl dva kulturní zážitky. Ten první mi dopoledne zprostředkovala Česká televize, když na prvním programu uvedla skvělou podívanou, kterou byl francouzsko-italský film Příběh Modré planety. Údajně tento film vyšel i na DVD a tak ten skvělý zážitek připomínající básnické dílo můžu doporučit všem, kdo od filmu nepotřebují hektolitry krve a fantastické filmové triky, ale poetiku obrazu a inteligentní komentář.






A odpoledne mě čekala vernisáž fotografické výstavy Jana Kacara  a Jaroslava Kruliše v Litoměřicích.   Oba dnes dvacetileté autory znám už asi čtyři roky a nenápadně je sleduji. A musím uznat, že v tomhle věku jsou čtyři roky velice mnoho. V jejich fotografiích ubyla okázalost a póza byla nahrazena prožitkem. Od jejich minulé výstavy, kterou měli před dvěma lety ve stejných prostorách zrušeného jezuitského kostela, je patrné vyzrávání a, dá-li se to tak nazvat, nalézání sama sebe.

Návštěva vernisáže byla hojná a nálada sváteční. Přispěl k ní i Jakub Kacarů, který nám z kůru zahrál na violu jedno z děl  J.S. Bacha. Autoři byli v jednom kole obležení jak medii (místní televize), tak fanoušky, či spíše fanynkami.




Nemá cenu opisovat slovy jednotlivé fotografie, budete-li mít cestu kolem a bude-li otevřeno, nakoukněte a udělejte si úsudek sami.


A jak v komentáři pod článkem udává Jarka Kacarová: "výstava je otevřená každý den od 15. - 18.hod. až do 22. 11."
Děkuji Jarko :)