Podbezdězské zasnění

Nedávno jsem navštívil po mnoha letech jedno nejmenované rekreační místo na českolipsku. Velká vodní plocha lákala mnoho lidí i přes pozdně odpolední čas a já chtěl být přeci jen chvilku sám. Jen obtížně se mi podařilo najít místo s výhledem, co by bylo veřejné přístupné a na kterém by mě nepošlapali jiní lidé. Ale nakonec jsem ho přece jen našel.

Posadil jsem se, udělal si trochu pohodlí a chvíli pozoroval, jak se v hladině odráží silueta blízké dominanty kraje, hradu Bezděz. Po chvíli se hladina vyčistila od lodiček i vzdálené hlasy lidí se někam vytratily. Lehký vítr přinášel jen zvuky ptáků z rákosí. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než jsem si všiml, že přeci jen nejsem sám. Pár kroků ode mě seděl mladý muž s širokým kloboukem starého tvaru.  Nevšímal si mě. Nebo spíše mě ani nevnímal.
Chvíli taky zasněně hleděl k hradu a jen v tváři mu bylo vidět, že jeho mysl je až v zimničné činnosti. Pak sklopil oči k sešitu na klíně a olůvkem něco horečnatě psal.  Zase zvedl oči k jezeru a řečí tak podobnou té mé a přece odlišnou začal rytmicky deklamovat:

Wzhůru po skále lehký krok
Uzaunkau stezkau plawce wede.
Djwce se zardj twáře bledé
Za dub ge skryta. – Wstřjc mu běžj,
Zaplesá – běžj – dlauhý skok –
Giž plawci, giž na prsau ležj –
„Ha! Běda mi!“ Wtom lůny zář
Gj známau oswjtila twář;
Hrůzau se krew gj w žilách stawj.
„Kde Wilém můg?“

A opět se mu olůvko začalo míhat po papíru. Pak na chvíli přestal psát a oči upřel na hradní zříceninu na obzoru. Z vaku vedle sebe vytáhl malou lahvičku, husí brk a malý čtverec papíru. A stejně horečnatým způsobem začal kreslit tu mohutnou a vzývavou siluetu tam za jezerem.
To už bylo sluce dávno za obzorem a kraj se začal šeřit. Zadíval jsem se na hrad a zasnil tak tvrdě, že mě probral až chlad rosy.

Byla jasná noc. Až moc jasná. Hvězdy bylo vidět jen málo přes večerní osvětlení rekreační oblasti a zář reflektorů velké diskotéky. I ptáci nebyli už moc slyšet, to dunivé a monotónní duc, duc, duc, co se neslo od tanečního parketu za vodou, je přehlušovalo.  Vedle mě už nikdo nebyl – kouzlo pominulo. Jen na klíně mi ležel ten malý kousek papíru s kresbou a v hlavě mi dokola zněly dvě krátké věty: „Dalekáť cesta má! Marné volání!“