sobota 18. září 2010

Poděkování

František včera zemřel.

Děkuji vám všem za podporu. Ozvu se, jen prosím o trpělivost.
Zatím nepište,  prosím.
Děkuji

Lojzi

pátek 10. září 2010

Záskok

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám právo "nabourat se" Františkovi do jeho blogu.
Každý den ale přichází několik psaníček a vzkazů, které momentálně není možné doručit nebo alespoň přetlumočit.
František je stále na JIPce. Jeho zdravotní stav se od předešlého pátku (kdy napsal svůj minulý článek) zhoršil. To znamená, že prozatím není schopen jakékoliv komunikace.
Podle ošetřujících lékařů není možné stanovit, jak dlouho potrvá, než se situace zlepší.

Na jedné lodi

Děkuji vám všem, kteří na nás myslíte. Omlouvám se, že neodpovídám na všechna psaníčka. Pokud mám ale stihnout to, co je každý den nutné udělat a k tomu se alespoň trošku vyspat, není už v mých silách vést smysluplnou konverzaci.

Klaustrofobie
Myslím, že není nutné psát nic dalšího. Vy, kteří Františka znáte, víte, že je bojovník...


Pretoriani


...tak jsem jen prošla archiv jeho zpracovaných fotografií a pár jich vybrala. Pokud by se mezi nimi objevily takové, které zde již byly publikovány, omlouvám se.
Lojzi Richterová


Pokračování příště



neděle 5. září 2010

Osud jako garota



Osud jako garota


2.9.2010
Není to tak dávno, co jsem tady psal, že  jsem si šlápl až na dno a trochu se i předváděl s tím, jak rychle jsem se z toho – v určitých mezích  - otřepal. Asi nikdy jsem se nemýlil více. O týden později mi už bylo jasné, že dno je ještě o mnohem větší kus níže, než jsem si prve myslel.

V té době jsem si jen líně užíval kyslíkovou kůru  v posteli a čas od času pomalu a opatrně přelezl k oknu, abych se mohl připojit na internet. Moje hlavní starost byla, kdy mi někdo kompetentní schválí domící oxygenátor, abych už mohl domů – vždyt ty léky, které užívám, můžu brát i tam...

A o týden později jsem bezmocně ležel v posteli, s tím, že se sám nedokážu posadit nebo otočit i když mám na obličeji kyslíkovou masku.

Mé plíce, naplněné až po vrch kortikoidy na oslabení autoimunitního systému, aby se zastavila  jejich fibrizace, napadl zánět. A ten byl natolik silný, že mě nechal pan primář Plicního oddělení raději převézt JIP zdejší nemocnice. A já můžu jen dodat - zaplať bohové, v té chvíli jsem se ještě dokázal sám posadit a přelézt na nemocniční křeslo. O pár hodin později už bylo hůř. Na obličeji neinvazivní kyslíkovou masku, ze žil čtyři vývody, a nějaké ty dráty od snímačů na těle. A hromada dalších záležitostí, kterými vás nebudu zatěžovat...

...ve chvíli, kdy tyto řádky píšu je o šest dnů více a já jsem ještě neslezl z té postele. Bez přísunu kyslíku nejsem ani chvilku i teď, ale po vzorné péči zdejšího personálu si troufám říci, že z toho zánětu jsem venku. Bohužel jeho léčba silně narušila prvotní příčinu mého pobytu zde. A tím bylo zastavení nevratné degenerace mých plic. Bude se muset začít nanovo a jak tak sleduji to co mi lékaři spíše neřekli -  i z většího základního poškození. Takže.jsem schopný alespoň otevřít notebook a napsat zase pár řádků.

Anekdotka: Oxygenátor domů mi technik přivezl, jako na potvoru, ten samý den, kdy jsem skončil na JIP.


Vlastně jen o pár hodin později, ale už. 3.9.2010 po ránu:
Moje obavy se více než potvrdily. Včera mě byl mě navštívit pan primář MUDr. Vitiska z Plicního oddělení. Plíce jsou už poškozené natolik, že k přežití asi bude nutná transplantace plic. Znamená to minimálně převoz na odborné pracoviště do Prahy a další hromadu vyšetřování, které určí co a jak dále. S výsledkem absolutně nejistým v jakémkoliv směru.

Nevím, kdy se dostanu domů k dětem a Lojzce. Hlavně pro ně to musí být hrozně těžké. Já sám nepanikařím, spíše se cítím otrávený z toho, že opět musím rušit všechny plány, které jsem  měl do blízké i vzdálené budoucnosti. Vlastě jsem do včerejška zprávou o mojí nemoci ani nezatěžoval rodiče a sourozence. S tím, že mají vlastních a důležitějších starostí dost...

...Například v tuhle chvíli mě nejvíce zlobí, že na nátlak personálu (drahé věci tu nejde dostatečně zabezpečit)  jsem si nechal odvézt domů fotovýbavu. Sluce mi tu maluje po pokoji krásné obrazy a já je opět lovím jen očima. Jen než jsem nadatloval předešlé dvě věty, posunulo se světlo do dalších (a jistě skvělých) fotek. A to jsem se já osobně nehnul ani o centimetr v prostoru – celou tu dobu napůl ležím v posteli připoutaný ke kyslíkovému zvlhčovači – píšu a paří se mi na brýle :)

…asi půl hodiny později. I to psaní mi snížilo saturaci krve natolik, že ten přístroj za mými zády začal strašně ječet. Takže jsem musel NT, alespoň na chvíli, odložit a dodýchat zase trochu kyslíku.
Je půl osmé ráno. A já má roupy...a hlad... a obrázky kolem mně se stále mění...



O naději?


8:03
Po týdnu zde jsem se poprvé sám umyl. Sice velice pomalu a s obrovskou námahou a funěním, ale sám. Taky pokrok.
Kde je ta snídaně?

10:20
Jsem natolik optimista, že jsem už včera požádal o rehabilitace. Ubývá mi svalová hmota a já se chystám zase chodit na procházky. Dnes tu byla rehabilitační sestra podruhé a já zjišťuji, že mé svaly jsou – na rozdíl od plic – ještě v relativním pořádku.

Insomnie III.

Většinu dne proležím v posteli s několika kapačkami najednou v žíle a hledám, čím bych se zabavil. Televizi tak mám nakoukanou na několik let dopředu. Na NB dokážu něco dělat jen chvíli. To koukání přes páru docela unavuje. Na pokoji jsem sám, což mi vyhovuje, Na plané řeči moc nejsem, lidí s mými zájmy tu moc nenajdu a při práci mě to vyloženě ruší. Vůbec jsem zjistil, že mi k jakékoliv hlubší činnosti vyhovuje samota. Moc potřebuji rodinu i přátele, ale když něco vytvářím, je lepší, když jsem sám. Konec konců...nedávný pokus o společnou práci s lidmi, kterým jsem dost důvěřoval se mi opět nevyplatil.
Ale na setkání s těmi co mám rád, se těším moc. Jsou se mnou i ve chvílích, kdy jsem sám. Obohacují mě uvnitř, i když jsou zdánlivě jinde. Je to podobné jako s mými krajinami, které nosím v sobě. Není moc lidí, kteří na mně poznají kudy a s kým se procházím, když jsem zrovna sám...

Je polojasné páteční odpoledne a já nacházím jeden fotoobraz za druhým. Ty potvory se mi smějí, že tu nemám fotoaparát...věřili byste tomu?





Psáno, jak mi prsty na klávesnici stačily zachytávat myšlenky. Není v tom koncepce, osnova nic....jen tak plácám...



úterý 24. srpna 2010

Velcí mistři klasické fotografie


Domnívám se, že každý autor by si měl najít svoji vlastní cestu k vyjádření toho, co chce ostatním sdělit. Ale taky jsem si vědom, že nikdo nejsme ostrov, ale součást větších celků, které se navzájem ovlivňují a prolínají. Většinou si ani neuvědomujeme, z jak hlubokých kořenů vycházíme i v našem fotografování.

Zatím co začínající fotoamatér namáhavě a nezřídka i s velikou slávou „vynalézá kolo“ s pocitem objevitele nových kontinentů, existují tu už dlouho díla skvělých klasiků, ze kterých lze vycházet, či snad lépe řečeno – na která lze navazovat nebo se jimi alespoň nechat inspirovat.


Nedávno jsem náhodou „objevil“ veliký soubor portfolií Velkých mistrů klasické fotografie.
Pod tím odkazem se skrývají desítky krásně udělaných fotoknih.
Ano píšu fotoknihy, protože tyto portfolia jsou prezentována jako jednotlivé monografie, kterými „listujeme“ jako skutečnou krásnou knihou. Jistě - vůně papíru a hmatový požitek při při obracení stránek tu chybí, ale tady tím rozdíly asi tak končí.

Co by ale byla skvělá prezentace, kdyby neobsahovala kvalitní díla. Takže jen namátkou uvedu několik autorských jmen z mnoha v této kolekci :

Ansel Adams
Avedon Richard
Blossfeldt Karl
Bresson Henri Cartier
Karsh Yousuf
Kertész André
Penn Irving
Salgado Sebastiao
Sander August
Stieglitz Alfred
Strand Paul
Sudek Josef
Weston Edward

Více snad ani není, jen trochu znalému fotografovi, zapotřebí uvádět. 
Přeji vám dlouhé a inspirativní hodiny při listování těmito virtuálními knihami.



Pro ty co jsou moc líní se proklikat celou nabídkou, nabízím malou zkratku přímo k seznamu autorů 

pondělí 23. srpna 2010

s nadhledem


Jak jsem tu už dříve psal, většinu dne trávím na nemocniční posteli připojený ke kyslíkové hadičce. Většinou v sedě u notebooku, jindy v leže, kdy ani tak nespím (vždy jsem spal málo a špatně), jako spíše pouštím myšlenky na volnoběh. Vždy to byly chvíle, kdy jsem dostával ty nejlepší nápady.  Takže mám hodně volného času na přemýšlení, nedostatek kyslíku (vzhledem k jeho přísunu rovnou do nosu) mi mozek nezatemňuje a tak si můžu vyjasnit své nynější i budoucí priority.


Přímo z postele mám sice pěkný výhled na Ještěd i město SYNER pod ním, ale i ten se po čase omrzí.





Óda na kyslík v třetím patře...


Několikát denně se odpojím od kyslíkové hadice, vezmu notebook a z otevřeného okna (jinde to nejde) se  připojím na NET. Samozřejmě nesmí pršet. Odpoledne, pokud je jasno, zase ten okenní otvor připomíná spíše centrum solární elekrárny a já stejně skoro nevidím na displej, takže většinou jen stáhnu maily, abych si je – už zase v posteli a offline - přečetl. To vše za hartusení sester, že už zase modrám...a mám se vrátit...

Kvalitně prohlížet nebo snad dokonce hodnotit fotky v těchhle podmínkách a na mém letitém přístroji moc nejde. Takže se moc omlouvám všem, kdo mi ve mé fotoskupině dali důvěru...ale musíte počkat na lepší časy...stejně jako na ně čekám já.





Nevycválaná





Jak tak postávám u okna čekám, až si můj počítač domluví rande s připojvatelem, pokukuji co se odehrává o pár pater níž. A mám možnost tak vidět okolní svět s jistým nadhledem. Občas zahlédnu z nezvyklého úhlu nějaký ten dámský výstřih, ale raději pozoruji, co dokáže s prostorem pode mnou tvořit kombinace slunečního svitu, struktur různých povrchů a lidé, kteří se v tom všem pohybují a oživují tak ty místa.



Většinou ani nefotografuji. Při cestě k oknu mám plné ruce počítače a i těch pár kroků zpět pro fotoaparát si moc rozmýšlím, protože je to pro mě pořád ještě dlouhá cesta, kterou pak musím dlouho a namáhavě „dodýchávat“.


Léčba, dá-li se prosté zastavení postupu nemoci nazvat léčbou, postupuje pomalu. Někdy mám dojem, že nejde o ani tak o zlepšení -  spíše o uvyknutí na daný stav. Ale jde jen o subjektivní pocit z pomalých změn, protože kolega pacient, který se mnou už týden sdílí pokoj, tvrdí že vypadám a dýchám podstatně lépe, než když mě přivezli. 


Každopádně jde o proces, který neskončí uzdravením. Na kyslíkové hadici mám být závislý do konce života. A taky na lécích, jejichž vedlejší účinky by jistě uvítala do své sbírky jedů i Agripína.   Ještě že mám doma skvělou ženskou do nepohody a děti, které si nemusím ničím kupovat, aby mě měly rády.  Jsem si moc dobře vědom (zažil jsem, viděl jsem, slyšel jsem), že tohle je DAR, kterým se nemůže pochlubit každý.


A podobné je to s přáteli. V posledních týdnech se mi dost otevřely oči. Pár lidí mi podalo pevnou pomocnou ruku, za kterou jsem jim vděčný tak, jak ani nedokážu vypovědět. Ale snad se mi to časem podaří. Času a kyslíku budu mít dost.


Zatím co někteří jiní, co jsem je také považoval za přátele mě se nevinným úsměvem prodali. Je to jejich volba, ale nechápu, co je nutí v té falešné hře pokračovat. Prodali tím přece hlavně sebe  - asi si tu prodejnost musí sami sobě nějak omluvit. I oni se na mém zdravotním stavu podepsali a proto nejde vše hodit za hlavu jen tak. Nenadávám jim, ani nevyčítám. Byla by to už zbytečná práce. Jen jsem se s jasnou hlavou a po dlouhém přemýšlení rozhodl od nich držet co nejdále i za cenu některých blokací.
Jak jsem psal na začátku. Mám teď hodně času na přemýšlení a jasnou hlavu. Některé záležitosti odstup času srovná a vyhladí, u jiných vyleze na světlo skutečná povaha - jak lidí, tak věcí. Můj život se v poslední době dost výrazně změnil a já se učím žít v nových zúžených mantinelech. Není v nich místo na sebelítost, změkčilost ani na jakoukoliv faleš. Je to jen další rukavice hozená osudem, trochu větší, ale jistě nic, co bych nezvládl. 


Zaplať bohové, mám kolem sebe lidi, kteří mi s touhle výzvou osudu pomůžou. 




-------------------------------------------------------------
Práce kvapná, málo platná. Omlouvám se za přemíru překlepů a chyb v první verzi. Všiml jsem si jich až zase na posteli a mimo dosah připojení.

neděle 22. srpna 2010

Štěstí ať vám stále kape


Pavlíno a Jamesi Perry

Právě před rokem jsem na tomhle blogu v článku Když prší štěstí projevil přání, aby toho štěstí byl celý déšť.

Myslím, že pršet až tak už nemusí, stačí když nikdy nepřestane alespoň kapat. Protože život se neskládá jen ze svátků, ale hlavně z malých starostí a radostí dnů všedních. A já vám přeji aby pro vás bylo pořád svátkem, že jste spolu i když vám ta voda třeba poteče za krk či do bot...

Pavlíno, jsem na tebe pyšný - více snad netřeba psát.
Jime, poznal jsem tě jen trochu, byla mezi námi jazyková bariéra, ale i z řeči těla bylo vidět, jak máš tu moji (teď už tvoji) holku rád. Držím vám oběma palce.

-----------------------------------------
Pavlíno, buď tak hodná a přelož ty řádky maželovi...
Jime...prosím - pozdravuj od nás tvoje skvělé rodiče. Jsem rád, že jsem je mohl poznat.

čtvrtek 19. srpna 2010

O lenosti a očích k vidění...


Kupředu levá...


Můj vztah k nakupování je typizovaně mužský.
Naschvál používám výraz typizovaný a ne typický. Už proto, že jsem dlouhé roky pracoval v obchodě a vím, že si mnozí typičtí pánové v naplňování nákupních vozíků jakýmkoliv zbožím nezadají se svými hezčími polovičkami.

Typizovaný muž se jen vyjímečně v obchodním centru vyskytuje sám – povětšinou pobývá v podobných prostorách jen z donucení (ale říkejme tomu dobrá vůle), aby si jeho žena nemohla stěžovat, že je na nákupy sama. Takový typizovaný muž prolétne (pokud je mu to vůbec dovoleno) oddělením hraček pro pány (dle naturelu - spotřební elektronika, nářadí, stroje a nástroje, autovýbava, popřípadě ještě alkoholizovaná část odd. nápojů) a pak se už jen okázale nudí, hnán paní svého domu mezi regály, kde je nucen spolučichat k chemickým odérům všemožných aviváží nebo koupelnových pěn i s vědomím, že jeho hlas stejně není ani poradní, jelikož si žena po hodině otevírání různých lahviček a nasávání „vůní“ stejně vzpomene, že podobných mají už doma alespoň na dva roky dopředu. Takže se odeberou o regál či dva dále a celá procedura se zopakuje u mýdel...
záruka čerstvosti

Ačkoliv si na moji ženu v tomto případě (skoro) nemůžu stěžovat, jsem stejně rád, když na nákup vyráží sama.  I v případě, že od někud spolu jedeme a ona jde jen pro něco k jídlu, nechávám výběr na ní, a ten drahocenný čas raději prosedím v autě na parkovišti.
Konec konců – v posledních měsících a týdnech jsem měl i jistou výmluvu na moji nemoc -  jsem doslova „líný na krok“ a pomalý jako želva za mrazivého rána. Stejně bych jen zdržoval – že?
Takže vysedávám v autě, pozoruji život a svět tím malým zorným úhlem z místa spolujezdce a...

...nenudím se. Tolik očividných obrazů a dějů jsem jindy nezahlédnul jen proto, že jsem nezůstal dost dlouho na jednom místě a dostatečně se nesoustředil jen na malý výřez skutečnosti. Nenechal jsem „vstupní data“ dozrát abych mohl globálně hltat stále nové a nové vjemy.
Zahrada pozemských rozkoší

Takže sedím dále na sedadle spolujezdce a pokukuji ven z auta. Tu na vrabce co hledá něco k nakrmení, jindy na somráka co žebrá na rohlík, aby si mohl koupit krabicové, pak mi oko sklouzne přes odpadkový koš k opuštěnému nákupnímu vozíku a potrhanému poutači... ten odpadkový koš... co mi to tam blesklo hlavou?...zatím ještě nic... protože kolem prošla holka, radost pohledět (byla by radost i pohladit, ale raději zůstanu u jen toho pohledu). Holka nakonec zmizí z očí a můj „radar“ se zase přepne do vyhledávacího módu...

...auto naproti zajímavě odráží kolemjdoucí... …stín stromu na kapotě se vlní... ...a ten odpadkový koš nalevo zase něčím přitáhl moji pozornost. Aha...v jeho lesklém nátěru se lehce odráží kus  okolní městské krajiny! Když si s tím doma trochu vyhraju, uvidí to třeba i ostatní. A už jde fotoaparát k oku, často ani nerozepnu bezpečnostní pás a třebas i přes čelní sklo exponuji. Ještě chvilku ten motiv sleduji, jestli mi něco neuniklo, ale za okamžik už zase mimoděk pátrám po novém záběru.
Mezi tím se lecos změní. Auto napravo odjede a otevře mi na chvíli nový průhled..třeba na odraz lamp ve dveřích jiného auta...nebo cokoliv jiného...

Pořád je co objevovat a nacházet. A to jsem ani nevstal za sedadla. Mnoho takových záběrů mám  ještě nezpracovaných na HD domácího počítače. Ještě více jich mám vypálených někde v té šedé hmotě mezi ušima a další spousty stále čekají až je potkám a všimnu si jich. Nejen na parkovištích u obchodních center.

Jsou všude...jen mít oči k vidění...

středa 18. srpna 2010

O spoustě času na čtení a růžových slonech



Po týdnu kyslíkové terapie – a nic jiného se mnou zatím lékaři nedělali – se cítím asi jako před čtrnácti dny. Či-li stále nic moc, ale po té krizi, kterou jsem prošel v minulých dnech je to skoro učiněný ráj.
Netušil jsem z jakých maličkostí se budu umět radovat. Třeba z toho, že se posadím a nebudu se u toho dusit. Že ujdu několik kroků, aniž by mi prsty na rukou zmodraly až k dlaním. Že se dobelhám do sprchy a sám osprchuji...a spousty jiných serepetiček, které jsem bral jako samozřejmost.

Bohužel výsledky vyšetření z minulých dnů nejsou zrovna optimistické a čeká mě další kolo medikace u níž si nikdo není jistý výsledkem, krom kontraindikací, na které mě lékaři už připravují. Snažím se být nadále optimista, ale je to stále obtížnější.

Většinu času času i tak trávím (a budu prý trávit) napojený na kyslíkové hadici a v horizontální poloze. Tím nešetřím ani tak své málo funkční plíce, ale hlavně srdce, které musí bít o moc rychleji, aby se ta trocha kyslíku co plíce vstřebají dostala tam, kam má.

Takže teďmám až moc volného času na čtení. Ono se tu o moc více dělat nedá. Ještě že mám v notebooku takový výběr knih od beletrie po fotopříručky. Ale i když se snažím střídat žánry, abych se „neutopil“ v monotónosti, stále častěji se přistihuji, že mám oči přivřené a nechávám myšlenkám volno. Asociace střídá asociaci a mysl se toulá i tam, kde bych ji snad raději neviděl.
Ne - na nemoc a její následky pro mojí tělesnou schránku moc nemyslím – tady mi pracuje jakýsi obranný mechanismus, který tvrdí, že vše zase bude dobré. Spíše přemýšlím o lidech. Jak se i díky té nemoci dokázali přesně vybarvit. Na jednu i druhou stranu. A já chci poděkovat všem, co nerozlišují jen na - teď užitečný, a už ho nepotřebuji. Hlavně své ženě a dětem, ve kterých mám a vždycky jsem měl obrovskou oporu. A taky vám, co ode mě nic nepotřebujete a přesto jste mi dali najevo skutečnou účast a podpořili mě. Jak jsem nedávno zjistil, není to zase tak samozřejmá věc...nezištné přátelství...
Jak píšu, myšlenky se někdy toulají i tam, kde je vidím nerad...ale zkuste chvíli nemyslet na růžového slona! :)


Někdy, když slezu z nemocniční postele, odpojím se od kyslíku, přejdu pokoj, otevřu okno, položím do něj svůj notebook...
..se mi podaří připojit na internet díky volné WiFi nějaké blízké hospody. Jinak a jinde moje WiFi karta signál nezachytí. Ale zatím se to povedlo jen dvakrát...takže pokud čtete tyto řádky...podařilo se to znova. (co jsem to psal o malých vítězstvích? ) :-)
Pak si alespoň stáhnu poštu a leccos se dozvím...dloho to tak nevydržím. Signál stále padá, baterie počítače slábne a navíc si k tomu ani nesednu, protože bych měl klávesnici výše než oči...
Ale zaplať bohové i za tuto omezenou možnost spojení se světem...rozptyluje myšlenky, ředí nudu z nic nedělání a zahání frustraci z toho, že doma je takových fotek k focení...tady se mi fotit nechce.

I ten doprovodný obrázek vznikl už za květnové hospitalizace v České Lípě.

Takže se omlouvám za ještě silnější subjektivitu mých slov než jindy, ale mám k tomu v posledních dnech sklony. Myslím teď hlavně na sebe...
...ale i na vás. Děkuji za trpělivost. Nevím kdy se zase dostanu k NETu. Až mi nasadí kapačky, nedostanu se k oknu...:)

Nutno říci, že mi teď v tom okně jde sluce přímo do očí...takže se omlouvám i za případné chyby. Píšu skoro poslepu.

sobota 14. srpna 2010

O tom, co se skrývá úplně na dně

Jak jsem už leckde psal  -  v pondělí 16.8.2010 jsem se měl odmlčet, protože v našich nemocnicích není běžně dostupné připojení k internetu. A já měl od toho data domluvenou hospitalizaci v jedné z nich.
Bohužel mi začal docházet dech natolik silně, že jsem se čtvrtek  ráno rozhodl raději opustit pohodlí svého domova a svěřit se do rukou lékařů okamžitě. Mám sice domov rád, na internetu jsem do jisté míry dokonce závislý, ale jak jsem zjistil tak kyslík miluji ještě více...

Takže i tyto písmena už píšu offline a o jejich zveřejnění se postará má žena Lojzka.

Nevím, kdy se opět dostanu na internet, nevím kdy se dostanu opět k tomuto blogu, který dělám – bez pár dnů – už dva roky. Ale věřím, že to bude brzy. Zatím nám všem přeji:

NA BRZKOU SHLEDANOU

středa 11. srpna 2010

A zase Josef Sudek...


foto Charles Sawyer

Klasické dílo definoval pan Werich v jedné ze svých nezapomenutelných forbín jako to, které “odolává změnám vkusu, proudů, směrů, tedy trvá ve své kvalitě.” 

Dílo pana Josefa Sudka se uzavřelo už skoro před pětatřiceti lety a přesto neztratilo nic na své kvalitě i poetice, takže jde bezesporu o dílo navýsost klasické. Fotografie tohoto autora jsou oprávněně trvalou ozdobou mnoha sbírek a galerii po celém světě a oslovují i dnešního vnímavého diváka.

Při své brouzdání po NEtu jsem natrefil i na rozsáhlý a fundovaný článek o tomto nejznámějším českém fotografovi z pera pana Petra Tauska. Přeji vám - budete-li mít zájem - nejen příjemné počtení, ale i kousek poučení o této skutečné celebritě naši kultury.

úterý 10. srpna 2010

Ještě jednou z dovolené

Jen pár dalších fotografií "ulovených" na pohodové dovolené u Radů, tak jak mi "vypadávají" z fotoeditoru.










V posledních dnech spíše lapám po dechu, než abych se zabýval fotografiemi. Takže pořád ještě zbývá mnoho dalších snímků z této dovolené ke zpracování. Ale snad do konce tohoto týdne stihnu alespoň ty nejslibnější dokončit. 
Od pondělka už budu mít asi úplně jiné starosti a navíc na mém notebooku (který si sebou do nemocnice samozřejmě vezmu) se fotky upravují velice obtížně. Ale to už je zase o něčem jiném a k jiným - snad budoucím - fotkám.

neděle 8. srpna 2010

Telegraficky z dovolené



Dovolená u Radů skončila stejně jako začala.


Deštěm. 


Z auta jsem v úterý vylézal do lijáku a v sobotu, v dešti jen o málo slabším, do něj nastupoval na cestu k domovu. 






Mezitím jsme strávili několik velice hezkých dnů s Jitkou, Martinem a Filipem, kdy na počasí vůbec nezáleželo. Sice jsem si kvůli své nemoci ani netroufl opustit zahradu na které Radovic domek stojí, ale o ponorkové nemoci nemohla být řeč. Zažil jsem dost pohody i soukromí, když jsem ho potřeboval.

Úplný protiklad toho, co jsem psychicky zažíval pár dnů před tím. I dětí, které jely s námi, ohodnotily náš pobyt jedenáctkou na desetibodové stupnici.



Je moc dobře, že jsou i dnes lidé, kterým bych se nebál půjčit klíče od bytu beze strachu, že mi vyměnili zámky a byt si zabrali pro sebe. Není to až taková samozřejmost.
Kočičí rokování

středa 4. srpna 2010

Dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty lež.

Není mým zvykem na tenhle blog dávat písničkové texty. Ale tahle známá píseň Vladimíra Vysockého ve vynikajícím překladu Milana Dvořáka mi dneska zní v hlavě už od rána. Světlo a stín včera malovaly po stole u našich skvělých hostitelů a sváděly podobný souboj jako Pravda a Lež. Ale nakonec slunce zašlo za mrak...stejně jako v té písni...



Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála
pro blahoslavený navlíkla honosný šat
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat

A Pravda znavená usnula jen co si sedla
ze sna se culila naivka důvěřivá
jen oči zavřela už se Lež z postele zvedla
a začla si pokradmu zkoušet ten její háv

S Pravdou mně můžete leda tak políbit záda
ženská je ženská tak jakýpak cavyky s ní
kdopak tu rozpozná která je Lež která Pravda
až budou obě dvě donaha vysvlečený

Na její blůzu si její brož fešácky připla
pod paží stříkla si jejím dezodorem
peníze hodinky doklady všechno jí štípla
odplivla odporně zaklela vypadla ven

K ránu až zjistila Pravda co všechno jí schází
před zrcadlem se pak notně podivila
někdo už odněkud donesl hrst černých sazí
aby se ta čistá Pravda tak nelišila

Pravda se smála že na ni kameny házejí
vždyť lež je to všechno a Lež taky mý šaty má
blahoslavení s ní protokol sepsali rázem
byla to rozmluva dost málo přívětivá

Vyfásla pokutu a ještě mohla bejt ráda
ostatně cizí šmouhy přišili jí
nějaká mrcha tu tvrdí že je prej Pravda
a zatím se potlouká nahá a ve škarpě spí

Ubohá Pravda se brání a přiznat se nechce
to máš holka marný jak chceš se dušuj a křič
Lež zatím potvora ukradla vzrostlýho hřebce
a dlouhý a pěstěný nohy ji odnesly pryč

Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to co dokáže Lež

Často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří
a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež
 



Hudba+text: Vladimír Vysocký
Překlad: Milan Dvořák

úterý 3. srpna 2010

O přátelství



Přátele poznáme, až když potřebujeme my je. 

Pokud nás znají, jen když potřebují oni nás, nejde o přátele, ale o pouhé kamarádíčky.



pondělí 2. srpna 2010

Zvědavost a tlustá čára


Nejsem z těch co se dlouho dokážou otáčet dozadu. Raději se dívám na to, co mě čeká...

A tak jsem právě (ano až teď a ne jak ten pán lhal) smazal všechny své články z FOTO-booku. Tímto se omlouvám všem, kdo narazí na odkazy k nim. Je jich dost a nevím jak dlouho je budu nacházet a čistit.
Poté co jsem se z několika míst dozvěděl, že Josef - na rozdíl ode mně - není nějaké špatnosti schopen, nehodlám na toto téma už s nikým diskutovat. A to ani s příznivci, ani s potěšenými odpůrci toho člověka nebo uskupení.

Dělám za touto životní epizodou
TLUSTOU ČÁRU




Zvědavost


Po dnešním vyšetření v Krajské nemocnici mě čekají dva týdny volna, které hodlám využít k návštěvě přátel. Pak opět nastupuji do nemocnice k podstoupení radikálnější léčby mých zdravotních potíží. Co bude pak, je jako kniha s mnohými otevřenými konci. A tím už vás nebudu zatěžovat. 

Píšu to jen proto abych vysvětlil moji případnou absenci na NETu... Prostě mi nebude dán přístup. :-)

Krajina s odpadky


Krajina s odpadkovým košem a kouskem zeleně.

Včera se mi definitivně potvrdilo, že neumím pracovat s davem. Neumím lidi rychle obvolat, vysvětlit jim, že někdo je lump, který chce zničit jejich práci a je nutno ho nějak eliminovat. Neumím jim nabídnout chléb a hry za moji podporu.  Takže jen dva z té skupiny mi napsali, že takové nehoráznosti nevěří, ostatní spokojeně přikývli, neb zřejmě na každém šprochu přece musí být pravdy trochu. A kus špíny na bližního, dobře očistí vlastní svědomí.

Vyklízím to místo, které jsem vytvořil z devadesáti pěti procent já a nabídl ho dnes dočasně rozmístěnému správci ke sdílení.

Nemůžu být tam, kde se o mně nehorázně  lže.
A kde se té lži spokojeně (a mnohdy horlivě) přikyvuje.

Užijte si to. Je to už vaše - klíč jste dobrovolně odevzdali správci dočasně rozmístěnému na území toho blogu. Už vidím, jak ho dobrovolně vydává.

Sbohem FOTObooku.

neděle 1. srpna 2010

Goyovské inspirace











Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je matkou umění a zdrojem jejich zázraků.
Francisco José de Goya y Lucientes



Už druhý rok leží u mého počítače DVD s filmem Miloše Formana Goyovy přízraky. A já nejsem schopen ho znovu dát do mechaniky a dokoukat do konce. Ne, že by to pan Forman nezvládl a vytvořil slabé dílo.
Naopak.
Ten film - nebo alepoň to torzo, které jsem byl schopen sledovat - je natočený velice kvalitně. Natolik dobře, až při jeho sledování zapomínám, že jde jen o fikci vzniklou někde v ateliérech a hranou herci....



Tak začínal můj článek určený pro jiný blog. Ale nakonec jsem si řekl, že než být jen trpěným pozadím pro oslavu někoho jiného, raději si vytrpím ostudu na vlastním písečku. :)



S procházkami je kvůli mému zdravotnímu stavu na nějakou dobu konec a tak se se svým fotoaparátem musím rozhlížet po nejbližším okolí. Tenhle kousek pletiva jsem si "vyprosil" u  Vladyků v Radči,  a dovezl domů. 


Už když jsem ho uviděl, měl jsem jistotu, co v něm budu hledat: Goyovy grafiky Hrůzy válek, které mě kdysi tak ohromily a asi navždy oprostïly od heroiské romantilky válečných filmů s neohroženými hrdiny. 


A tak teď různě mačkám ten kus pletiva a využívám hloubku ostrostí mých objektivů abych našel jakousi podstatu toho, jak mě  - osobně - ty grafiky zasáhly. 
Uvidím - teprve delší časový odstup mi řekne, jestli a nakolik jsem se dílu tohoto mistra přiblížil. Nebo zda šlo jen o moje zbožné a nenaplněné přání.



pátek 30. července 2010

Stefan Klenke

Při brouzdání po internetu jsem narazil na - dle mého názoru - velice vydařený foto blog Stefana Klenkeho. Je sice psaný v angličtině, ale ne každý je jako já trotl na jazyky a i já umím používat strojový překlad dostupný na internetu. Například můj Google Chrome jej nabízí automaticky.


A tak u jeho Faces in Places mi koutky rtů rychle vyběhly vzhůru a dolů se jim pak dlouho nechtělo.
Jeho cyklus Mrtvé deštníky (Dead Umbrellas) zase nutí k zamyšlení o pomíjivosti naší společnosti, která stojí a padá na spotřebě.
A jeho další otevřený cyklus Ztracené rukavice (Lost Gloves) zase navozuje až pocit nostalgie za dětstvím, které jako by bylo plné ztracených rukavic. Sám autor uvádí, že má takových rukavic nafotografováno stovky. A vždy prý cítí lítost nad tím, jak vypadají ztraceně a osaměle.

Několik hodin jsem procházel  blog  Stefana Klenkeho a obdivoval jeho koncepční práci, která se tak odlišuje od toho co dělám sám. A budu se pro jistou část inspirace k tomuto autorovi ještě rád vracet.



neděle 25. července 2010

Hypochondrie

Tiché horké ráno...
Tak nám, alespoň na pár dnů, polevily subtropická vedra, kdy jsem se potil už při pohledu ven z okna.
Ale ty prudké přechody teplot a vlhkosti vzduchu nejsou zrovna to pravé ořechové. A to nejen pro mně. Až sem na celkem tiché předměstí je slyšet houkání sanitek, co vyrážejí na pomoc těm, co jsou na tom hůř než já.

a Prudké zchlazení...
Nedýchá se mi sice o nic lépe, ale na druhou stranu - alespoň se tolik nepotím. A do deště vlastně nemusím lézt, takže si - kupodivu - užiji více sucha, než v těch vedrech.

Více o tom, co se mnou v posledních dnech najdete na FOTO-booku.

sobota 17. července 2010

Dvojí metr církevních otců


Papež, kurtizána a dábel v pozadí


Jednou z nejkrásnějších postav šedých postnormalizačních 80. let v malém severočeském Rumburku byl pro nás pan děkan. Takový typický velebníček na první pohled. Pán už dávno v důchodovém věku, nevelkého vzrůstu, postavy dá-li se to tak říci dosti souměrně asimetrické. To není hrubka. Byl asi metr (a kousek) vysoký a asi metr ( bez toho prvního kousku) široký. Na hlavě obligátní rádiovku, v očích úsměv a v tom zakulaceném těle obrovské srdce. Srdce plné radosti a pohody pro všechny bez rozlišování, kdo a ke komu patří. Tajně vysvěcený františkán, který svou službu bohu bral jako skutečnou službu bližnímu. A bližním mu byl každý, bez rozdílu vyznání, náboženství či dokonce církve.  
Nikdy jsem se aktivně neúčastnil mše, nejsem pokřtěný a dodnes na tom necítím potřebu něco měnit. Pan děkan nás rád přijímal na své faře, ukázal nám tehdy špatně přístupnou Loretu a v Bibli od něj dodnes občas hledám některé odpovědi na věčné otázky. Rád k nám chodíval na silný čaj a debatovali jsme o všem možném, bylo toho kupodivu mnoho, co nás spojovalo.
Na otce Efrema vzpomínám jako na přítele a velkou morální autoritu dodnes, i když mi jeho občanské jméno už dávno vypadlo z mé děravé hlavy. A díky lidem, jako byl on, pro mne byla jistou morální autoritou i církev, které byl zástupcem.

Dnes jsem se dočetl, že vysvěcení ženy na kněze je úplně stejný církevní zločin jako pedofilní zneužívání dětí kněžími. Směrnici, ve které se to uvádí, podepsal papež Benedikt XVI. už na konci května.


Mohl bych si říci, že je to vnitřní záležitost katolické církve, ale na to její vysoké představitele až moc často poslouchám v televizi a rozhlase jak se morálně vyvyšují nad náš bezbožný, materialistický, sekularizovaný a tím i zkažený svět. Takže mě tohle srovnání hodně nazdvihlo ze židle. Obzvlášť poté, co tato církev dlouhodobě projevovala tolik “ochoty” zabývat se pedofily ve svých řadách, včetně snahy v posledních letech vše bagatelizovat.


A tak zatímco Evropa "bojuje" za práva muslimských žen nehalit se do šátků, katoličtí představitelé dávají okázale najevo, že hranice jejich tolerance k této polovině lidstva končí tam, kde by s ženami museli dělit o své úřady.


Morální autoritu netvoří výstavné kostely plné uměleckých děl, ani knihovny s folianty a prvotisky. Morální autoritu netvoří ani legendy svatých, napsané na objednávku.


Morální autoritu tvoří lidé z masa a kostí. Jen to maso nesmí smrdět - stejně jako ryba - od hlavy.
A katolická církev svou morální autoritu (je toho mnohem a mnohem více, než tato poslední kapka), promrhala v drobných.


Mimochodem, zrovna včera mi dcera četla nějaké vtipy a mezi nimi i tento: "Víte kdo je to katolický kněz? To je muž, kterému všichni říkají otče. Jen jeho děti ho oslovují strýčku."
Sice vtip, ale mnohé napovídá.

pátek 16. července 2010

Už jen zvědavost


Už nic neřeším. Nehledám východiska. Jsem sice ještě součástí celku – minulost nejde odstřihnout hned – ale zároveň už jen zvědavě nakukuji jakoby zvenku.  Už se necítím vázám ohraničením plotu, ale taky již necítím jeho ochranu.  Zvědavě nakukuji a vím, že na druhou stranu plotu stačí udělat jen krok. Vím, že ten „vstřícný krok“ by někteří lidé rádi a s chutí přivítali. Ale i proto zůstávám na své straně…

Má hrdost někdy hraničí s pýchou…

Asi takhle jsem přemýšlel, když jsem po sedmi letech zaměstnání dal výpověď. Tenkrát šéf do posledního dne nevěřil, že ji myslím vážně.  

středa 14. července 2010

Šmírák


Přicupitala jednoho deštivého dne na policejní služebnu stará dáma s velice rozhořčeným výrazem v obličeji. Po té co odložila své francouzské hole do kouta, nechala se usadit a nabídnout sklenici vody, aby zapila hrst prášků, popadla dech a spustila na policisty, že jsou nanic, protože si válí šunky na stanici, zatím co ona se vlastním domě musí potýkat s pohledy na úplně cizího úchyla, co se přední pravidelně promenuje jen ve spodním prádle a někdy dokonce i nahý.

 Policisté nemeškali, neobtěžovali dámu nějakým vyptáváním, naložili ji do auta a vyrazili zatknout tu stvůru, co tak narušuje klid počestných žen a dívek. Když dorazili na místo, okamžitě vytáhli služební zbraně, obklíčili dům a vtrhli do něj, aby toho prasáka zatkli. Jenže dům byl prázdný. Takže se vrátili k autu a staré paní sdělili, že deviant je už pryč a ona se už nebude muset bát ve svém domě otevřít oči. Babka na ně pohlédla s velikým despektem, neadresně pronesla něco o neschopných troubech, kostnatým prstem ukázala na velitele zásahu a ostře ho vyzvala, ať jde tedy s ní.

 Vysoukala se z auta, prošla verandou do domu a namáhavě vyvlekla své tělo do patra. Tam u žebříku na půdu odložila berle a jala se šplhat nahoru. Když udivený policista vyšplhal za ní, tak už vystrkovala ze střešního okénka veliké žehlicí prkno tak, aby jeho druhý konec byl zaklesnutý na větvi mohutného stromu za domem. Pak se pomocí staré rozvrzané židle na to prkno vysoukala a po břiše se doplazila až skoro ke stromu. Z rozsochy větví vyndala velký námořnický dalekohled a namířila ho přes sousední ulici do okna jedné z koupelen. Otočila hlavu na policistu s vítězoslavným pohledem: „Už je tam zase jen ve slipech a dělá, že si čistí zuby! Tak co s tím uděláte? Proč se na něco takového musím dívat?


Jsou lidé, které nějak nemám rád a tak se jim vyhýbám. Někteří umí fotografovat, takže i jejich fotografie rozkliknu, sám pro sebe pochválím, či ne, zase vše zavřu a stopu nezanechám. Necítím potřebu někdy i krkolomně oblézat a přelézat překážky, jen abych jim dal najevo, že mi vadí jejich aktivity nebo už jen to, že existují.
  Ale je pár jedinců, kterým stojím za to, aby věděli o každém mém hnutí. A každý můj krok je jimi pitván až do nalezení něčeho, v čem jde najít něco závadného. A pak to nemeškají hlasitě sdělit světu a žádat, aby mi v tom bylo zabráněno. Jakkoliv.

 Jsou jako ta stará paní z toho vtipu. Aby mohli najít špínu, musí se hodně nadřít, ale asi jim to stojí za to. Třeba se jen tak sami můžou cítit čistší.

úterý 13. července 2010

Na procházce s Davidem

Když jsem dneska vybíral obrázek, kterým bych na jednom fotoserveru  upozornil na TOP 12/1000 č.3 Josefa Jeřábka na FOTO-Booku, byla moje snaha najít fotografii, která má příběh, ale zároveň nebude dráždit. A tak jsem zavrhoval jeden obrázek za druhým, až jsem došel k tomuto.

Ještě jsem stačil zastavit moji ženu Lojzku, která zrovna odcházela do práce, a zeptat se jí, zda jde i tahle fotografie vykládat nějak konfrontačně. Podívala se na mě s jistou dávkou despektu a zavrčela, že to už s tou paranoiou asi přeháním a odešla. Takže jsem fotografii v klidu vložil a opět se přesvědčil, že jsem si kdysi vzal duši čistou a nezáludnou.  A že taková zůstala dodnes.

Jsem rád, že jsem tu fotografii dnes na ten fotoserver vložil.

pátek 2. července 2010

Miro Tichý a naše zahradka


Několik příjemných hodin jsme strávili s Mirem Tichým na malé terásce naší minizahrádky.  Řeč šla o mnohém, ale většinou se mluvilo o našem společném koni (výraz koníček je skutečně příliš zdrobnělý) – o fotografování a fotografice.  Mirek byl okouzlený tím velkým kvantem motivů na tak malém prostoru, který by stál za zpracování.  Jen byl příliš plachý, než aby si troufl je fotografovat nejen očima, ale i přístrojem  -  i když jsem mu to nabízel.

Nejvíce ho fascinovalo krmítko pro ptáky v rohu u plotu…a tak jsem si dovolil – zcela výjimečně  -  zkusit udělat obrázek v jeho stylu – alespoň po té vnější stránce.
Vím, že jde jen o klouzání po povrchu, jen o tu vnější podobnost. A věřím, že někdy příště se už Mirek osmělí a ukáže mi, jak to vidí on sám.

úterý 29. června 2010

Výročí






„ Musím přeci snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly.“... 
(Malý princ, kapitola IX.) 


Kdo mě zná, ten ví, že tato rozsahem útlá kniha je mi blízká a velice ovlivňuje můj pohled hledáčkem fotoaparátu.  
Její autor - Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry by se právě dnes dožil 110 let.