Další osudové setkání...

Po čtvrtečním setkání s Martinem Radou a jeho synkem na zahrádce jedné českolipské restaurace jsem čekal na autobus, který by mě odvezl k domovu.
Jak se tak rozhlížím ulicí kolem sebe, přepadl mě pocit neskutečna. Snad ta dvě vypitá piva, snad horko, snad dlouhý rozhovor o fotografování způsobily, že jsem znenadání začal vidět věci dříve neviděné:

…
Opodál si deštník smlouval dostaveníčko se šicím strojem. Přes stakato nízko nalétávajících vlaštovek jsem zaslechl jen: „… na operačním stole? Ten Breton se snad zbláznil!…“a přijíždějící autobus Man se náhle změnil v oslňující paprsek. Přistál přímo přede mnou a poté co mě pohltil, vedl dlouhý a překotný monolog o jakémsi nadreálnu. O experimentování ve výtvarném umění, o nových fotografických a filmových postupech, o malbě co se vyvíjí k novým výrazovým prostředkům. Povídal toho ještě hodně, ale já byl mimo snad proto, že francouzština toho hlasu byla plna amerického akcentu a navíc, já běžně francouzsky neumím ani slovo.
…
Najednou jsem stál před naším domem a autobus Man v podobě paprsku mizel za zatáčkou. Paprsek Man. Až teď mi došlo, kdo mě to vezl domů… paprsek se přece anglicky řekne Ray.

...vždyť já jel domů s Man Rayem!