Kandinského jednotka rychlého nasazení.

Ten obraz jsem zahlédl, když jsme vystupovali z auta u českolipského OD ANDY.  Spěchali jsme, moje žena potřebovala co nejrychleji do práce a tak jsem si řekl, že si jej zaznamenám, až půjdu zpět.  Ale něco mě přece jen zastavilo. Snad, že to vypadalo na déšť, snad jakási předtucha možné ztráty. Omluvně jsem se na Lojzku podíval a té bylo jasné, že pár minut bude muset vydržet, protože fotografování má už zase přednost.

Popošel jsem pár krůčků blíž k tomu průlomovému dílu a na svém fotoaparátu přepnul tlačítko na ON.

Pak jen úkrok do strany a hledáček přístroje šel automaticky k oku.

Vteřinka na srovnání kompozice a další na nalezení správného místa pro bodové zaměření expozice.

Pak už je sotva slyšitelný zvuk závěrky.

Na okamžik jsem oddálil fotoaparát od oka, abych našel ještě příhodnější úhel záběru a…

...najednou jsem slyšel jak se k hlasu velkého tůrujícího motoru za mnou přidal i zvuk klaksonu. Sice slyšel, ale nedbal. Byl jsem si vědom, že stojím na kraji parkoviště a tak se to troubení přece nemohlo týkat mně. Ale hlas své ženy, která na mě něco naléhavě volala, jsem si už ignorovat nedovolil. Znechuceně jsem dal fotoaparát od oka a otočil se.  Z okna náklaďáku, který necouvával pro kontejner s tou nádhernou a dávno ztracenou malbou Vasilije Kandinského na sobě, se šklebil řidič a vesele mi dával najevo, že ho zdržuji v práci.

A tak nevím, kde ta malba nakonec skončila. Možná se jen projela na nejbližší odkladiště odpadu a je zase zpět. A možná ji už renovují konzervátoři nějakého vyhlášeného muzejního domu, aby jej vystavili v místech, kam já se už nikdy nedostanu. Možné je všelico, ale já mám jednu jistotu. Kdybych zaváhal jen o pár vteřin, kdybych myslel nejprve na boty, které jsem tak nutně potřeboval a až pak na umění – nikdy bych v našem městě nenašel tenhle obraz. Za tuhle jistotu si sice nic nekoupím, ale měna je to docela tvrdá. Závisí jen na prioritách a úhlu pohledu.