sobota 28. února 2009

Lisabonská smlouva tuneluje naši suverenitu...

..slýchávám jak z rozhrkaného gramofonu stále dokola... a pořád jsou to stejní lidé. Jsou prý bytostnými demokraty a EU je nedemokratická. Škoda, že uvedení pádové a dámy polykají první půlku této složeniny, protože o Demos - lid jim jde o to méně oč více usilují o kratein – vládnout. A neochota se o moc - vládu dělit s kýmkoliv je to co se skrývá za mnoha vzletnými slovy o národních zájmech.


Rozpustit náš bahnitý rybníček v sice zakaleném, přesto daleko čistějším moři Evropy by mohlo být velice fatální. Alespoň pro jistou vrstvu lidí, která ví jak v tom chodit a na jakou strunu uhodit u malověrných...


Některým procesům nejvíce vyhovuje tma a nedostatek kyslíku...

A někteří naši spoluobčané udělají vše proto, aby nás před světlem a vzduchem "ochránili"...

čtvrtek 19. února 2009

Neopětovaný vztah

Mám Prahu rád. Sice ne natolik, abych v ní chtěl třeba bydlet, ale jednou za čas ji navštívím. Jen tak – abych se pokochal jejími zákoutími s fotoaparátem pověšeným na krku.A co na to Praha? Asi si řeknete, že té je to úplně fuk. Jenže mé zkušenosti napovídají úplně něco jiného.


Na jaře loňského roku jsme se dohodli s Jarkou Kacarovou na společném fotovýletu do Prahy. Krásné počasí těch dnů doslova vybízelo k objevování světelných her na barokních stavbách. Ovšem když už jsem na Holešovickém nádraží čekal na Jarku, obloha nad Prahou byla tmavě šedá. A další mraky se mi objevily na čele, jakmile jsem si uvědomil, že náhradní „špunty“ na mé francouzské hole jsou v brašně, která zůstala doma. Ty na holích toho už za sebou měly dost a tak jsem očekával brzké seznámení pražské dlažky s duralem.
Nakonec se slunce přece jen ukázalo. Tedy... ukazovalo se – byl pěkný, pozdně jarní. polojasný den. Natolik polojasný, že kdykoliv jsem byl na docvak (od slova dostřel) nějaké zajímavé barokní záležitosti… sluníčko se cudně skrylo za mrak. A vylezlo až ve chvíli, kdy jsem poodešel jinam. To se dělo celý, jinak krásný, den. A baroko bez plastického osvětlení je pouze odleskem baroka…
Domů jsem si donesl bohatou kolekci ostnatých drátů nafotografovaných na Kampě u Werichova domu. Co taky jinak z toho místa, že?
Mimochodem, ten „špunt“ na berle jsem prošlapal až při nastupování do autobusu domů…

Když jsem v horkém srpnu opět navštívil Prahu, tentokrát abych se tu setkal s Berenikou Haladovou, měl jsem taky jisté fotografické plány. Jenže už někde před Mělníkem se obloha začala kabonit a do Prahy jsme dojeli v počasí připomínajícím spíše brzký listopad. Času do setkání jsem měl dost a jelikož déšť přešel do mírného poprchávání, vydal jsem se z Holešovic do centra tramvají s tím, že někde vystoupím a budu fotografovat. Po deseti minutách jízdy jsme skončili na nábřeží, hned za dvěma auty, která se pokousala. Na místo teprve přijížděli záchranáři a bylo jasné, že minimálně hodinu se tramvaj nehne. Vystoupil jsem a vydal se dál pěšky. Po pár stovkách metrů se udály dvě věci. Začalo opět pršet a uslyšel jsem zvuk kovu, klouzajícího po dlažbě… Ano špunt na berli odešel na věčnost a náhradní byl... …doma. Další hodinu jsem strávil hledáním Zdravotnických potřeb ( lékárny takové věci nevedou). Zatím déšť ještě zhoustl. Než jsem sehnal náhradní „obutí“ na své hole, lilo jako z konve a mé ruce byly zrasované nárazy kovu na zem. Metrem jsem se s velikým časovým předstihem přesunul na stanici Malostranská a tam u východu do zahrady Valdštejnského paláce si krátil čas čekání na Bereniku, pohledy na převážně asijské turisty, kteří vlastními těly bránili před deštěm fotoaparáty, když si zvěčňovali Valdštejnský palác skrze přívaly vod.
Fotoaparát jsem vzal do ruky až pár minut před odjezdem z Prahy a z autobusu udělal dvě podařené fotografie.


Do třetice PCW - setkání 11.2.2009 v Dejvické sokolovně…
Opět jsem vyrazil dříve, s tím, že tentokrát si už určitě zafotím…
Jenže ten bílý sajrajt padal už v České Lípě a Praha se nedala zahanbit. V kapse náhradní "špunt" na hole (to bylo to první co jsem si v Praze zařídil) - uklidněn tím, že tohle mě už zaskočit nemůže, vydal jsem se Novým Městem hledat něco, co by stálo za zvěčnění. Motivů bylo po cestě dost. Ale vždy mezi nimi a mnou poletovaly desítky až tisíce vloček sněhu. Navíc - čvachta pod nohama sice stačila tát, ale i tak klouzala jako máslo a to mi na náladě taky nepřidalo.
Zkusil jsem se přemístit z centra do Dejvic, rekognoskovat místo schůzky. Uklidnilo mě, že Sokolovna je na dohled od metra a vyrazil po okolí opět zkusit štěstí. Ale vločky padaly dál a nálada na fotografování odcházela stále rychlejším krokem pryč.
A tak jsem zalezl už dvě hodiny před setkáním do hospody a poručil si kafe. Ve chvíli, kdy jsem se ho poprvé napil, mi na záda skrze okno začalo svítit slunce… a sníh? Jaký sníh? Už jsem neměl srdce pražanům tuto slunečnou chvíli kazit a tak jsem jen tiše zuřil a od kafe nevstal…
I tak na kartě pár obrázků přibylo a zatím nemyslím, že by byly nejhorší (provázejí tohle povídání).
Ten náhradní "špunt" jsem nakonec potřeboval. Ale až cestou z autobusu domů v České Lípě.


Došel jsem k názoru, že můj vztah k Praze je nejen neopětovaný, ale že Praha vůči mně něco má… nebo snad žárlí, že se v ní setkávám s milými lidmi?

Praha žárlivá?

neděle 15. února 2009

Více než Roční záruka...

První maková panenka.......

Další mě milou identitu na fotoserverech jsem dost dlouho znal pod nickem rok.zaruka. Až po čase jsem zjistil, že autorka těchto snivých fototografií má jméno Barbara Jahnová.

"Uvězněná...."

I Bářiny fotografie mají dosti nezaměnitelný rukopis. Viděl jsem už dost fotografií zhotovených podobným postupem, ale většinou byly jiné. Vyjadřovaly okouzlení technikou a neměly přesah a náboj, který vidím zde.

" Příběh.... či sen? "

O Báře - Roční záruce nevím vlastně vůbec nic. Vím jak se jmenuje a znám některé její fotografie. Občas si vyměníme pod její či mojí fotografií na některém fotoserveru pár slov. Přesto si myslím, že díky jejím fotografiím toho o ní vím poměrně dost. Stačí se na ně zadívat a nechat myšlenky plynout.

"Kaligrafie..."

Přiznám se, že nejsem zrovna velikým příznivcem fotografie fotografií z kategorie Makro. Majitelé makroobjektivů velice často sklouzávají do technického zápolení o co nejostřejší tykadlo či páté oko nějakého pavoučka. A na poetiku a krásu jim pak nezbývá čas a síla. Námětem jejich debat je většinou jen hádka o ostrost toho kterého objektivu a o to, kdo vyfotografovalještě ostře menší breberku někde v louce.
Nic proti nim, ale není to můj šálek čaje. Mám raději kreativnější způsob práce s obrazem a proto se rád dívám na Bářiny obrázky.

"Ve stínu mé duše..."

Fotografie této autorky najdete na různých fotoserverech, kde jsou velice dobře hodnoceny jejími kolegy. Pokud máte zájem o větší kolekci jejich obrázků - třeba pro svou inspiraci, tak vám doporučuji navštívit její fotogalerii a strávit tam nějakou dobu její prohlídkou.
Já to tak potajmu občas dělávám.

pondělí 9. února 2009

Velké spiknutí

Otevřený dopis kolegům jako malé zamyšlení nad důvodem nízké kvality mnohých digitálních fotografií.

Jen si to přiznejme. Všechny kdo jsme propadli kouzlu digitální fotografie, si vzala na mušku tajemná organizace, jejíž cíle a zájmy jsou mi záhadou. Zanechte nesmyslné myšlenky na autorovu paranoiu a zamyslete se…



Každý z nás, je vynikající fotograf. O tom není pochyb.
Říká to naše maminka, manželka, kolegové v práci i náš známý, co zná bratrance toho slavného fotografa…no jméno mi vypadlo, ale je v balíku a všichni ho přece znají…
A přece naše díla nejsou oceňována, tak jak by si jistě zasloužila!
Když si odmyslím onen lidský faktor, který jen z hloupé konvence žádá u fotografie milovaného pejska všechny končetiny a nejen půlku čumáčku, či jiné detaily, tak se dostaneme k zaklínadlu zvanému TK (technická kvalita). Pod tento pojem patří takové záležitosti, jakými jsou ostrost a její hloubka, správná expozice, barevná vyváženost záběru atd. Ale o to se přece digitálista nemusí starat, neboť tím se zabývá automatika jeho tak milovaného superpřístroje.
A tak se vracím k původní otázce: Čím to, že naše fotografie nejsou tak úplně skvělé?

Dlouho jsem přemýšlel a analyzoval postup při tvorbě a po čase jsem přišel na to čím to je.
Ten problém už umím pojmenovat. Je jím KABEL.
Ten KABEL, kterým přenášíme naše díla z fotoaparátu k dalšímu zpracování v PC.
Hloupost? Nemyslím!
Na kartě ve fotoaparátu mám cca 300 záběrů. Protože dělám probírku záběrů hned na místě, tak domů přináším jen skvělý materiál takřka na hranici geniality. Ovšem při přenosu dat do PC je většina mých záběrů nenbávratně poškozena. Jsou ostřeny jinam, než na hlavní motiv, pokud vůbec někde ostré jsou. Někdo je pod či přeexponuje a vytvoří v nich přepaly a slité stíny. Před motiv nastrčí cizí rozmazanou hlavu nebo větev, která na místě jistě nebyla – to bych si jí musel všimnout! A desítky, či stovky jiných naschválů…
…ne, není přeci možné, abych svým skvělým superpřístrojem něco tak mizerně vyfotografoval. Je to zlá vůle výrobců kabelů. A jednoho dne zjistíme nejen to, kdo skutečně nechal zastřelit J.F. K. či kde se skrývá nesmrtelný Elvis, ale i kdo a proč může za naše nepovedené fotografie…

S pozdravem
Není mizerných fotografů, jsou jen špatné kabely…

Franta Richter

P.s. Už se mi hlásili někteří majitelé čteček karet s tím, že mají velice podobné problémy. Jejich zařízení jim dokonce ty nejlepší záběry cenzurují a odmítají načíst. Zdá se, že toto spiknutí je mnohem rozsáhlejší, než jsem si původně myslel.

čtvrtek 5. února 2009

A nepropadat panice


Dnes je to právě dvacet devět let, kdy se mi podařilo rozštěkat celou hospodu, ač jsem se o to ani trochu nesnažil. Důvod štěkotu štamgastů v pohostinství U zeleného stromu jsem dodnes plně nepochopil.
Ten den bylo ošklivé lezavé únorové počasí na procházku po Rumburku a jeho okolí. A my jsme se procházeli. To čerstvě zamilované dvojice dělají nebo alespoň tenkrát dělávaly běžně. Zvláště, když nemají místo, kam by se mohly alespoň na chvíli uchýlit do soukromí. Když už jsme nemohli zimou vydržet a v peněžence bylo trošek peněz, zalezli jsme na chvíli do nějaké hospody a dali si kafe nebo grog z griotky, který tenkrát "frčel".
A tak jsme si celí promrzlí našli místečko v rumburském "Zeleňáku", objednali pití a zatím co se má milovaná snažila rozmrznout, předal jsem ji balíček s dárkem. Měla ten den narozeniny a já nezapomněl. I se zamlženými brýlemi roztrhla papír na malém neforemném balíčku a pozvedla ho k očím. Snad díky zamlženým brýlím chvíli nechápavě zkoumala to, co držela v ruce. Ale to už šel štěkot ostatních hostů jako jakási mexická vlna od našeho stolu přes celou hospodu dokola.
Co vše může způsobit malý psí náhubek, když se ukáže v pravou chvíli a na pravém místě...to bylo poprvé co jsem přál k narozeninám ženě, kterou miluji. Dodnes. I když tak na okolí občas nepůsobíme...ten smysl pro ironii, sebeironií a "ptákovno" v nás stále ještě je.

Lojzi - zažili jsme za ty roky už docela dost kotrmelců, ale ty jen tak nepropadáš panice... děkuji.
A přeji hodně sil s člověkem jako jsem já.
Vše nejlepší k dnešním narozeninám ti přeji.

středa 4. února 2009

Čistě subjektivně...

...jsem přistoupil na Photoextract.com k těmto slovům, která jsem našel ve starém čísle Československé Fotografie (ročník 1975):

"V 72 letech se americký fotograf Ansel Adams poprvé vypravil za moře do Francie. Při této příležitosti poskytl Jeanu-Claudovi Gautrandovi velký rozhovor pro lednové číslo pařížské Photorevue. Závěrečná otázka interviewu zněla: Jakou radu byste mohl dát mladým fotografům? Adams odpověděl: Každý fotograf je jiný. Navštěvuje mě mnoho mladých lidí… ale já je neznám a nemohu jim tedy nadiktovat rady. Všechno, co mohu udělat, je pokusit se zjistit, jak vidí a jak to dokáží vizualizovat a zhmotnit. Dělím se tedy s nimi o své dojmy z jejich fotografií. Být kritikem a ničit něčí práci je velmi nebezpečné. Především je třeba se pokusit postavit se na místo posuzovaných a pochopit, co se snažili vyjádřit. Často je jejich vize podivuhodná, ale snímky jsou nešťastné. Jiní dělají dokonalé zvětšeniny, ale chybí jim vidění. Shodli jsme se s Westonem na tom, že není nic horšího než fotografie dokonale provedená, ale s chabou vizí nebo dokonce vůbec bez ní. Kritizovat je velmi nesnadné. Viděl jsem příliš mnoho mladých lidí ztrativších sebevědomí po řečech báječných profesionálů, kteří na úkor začínajících vyslovovali jen své vlastní „Já“."


Ano - souhlasím s Anselem Adamsem, že "Kritizovat je velmi nesnadné". Navíc stále více mladých (spíše dobou vlastnění fototechniky - s fyzickýn věkem to nemá moc společného) fotografů nestojí o sebekonstruktivnější kritiku. Žádají - a často dost nekompomisně - uznání.
Několik myšlenek, které se dotýkají tohoto tématu jsem zveřejmil v článku Čistě subjektivní pocit...

pondělí 2. února 2009

Darina Fábryová zvaná Darka F


detail-simplicita

Poprvé jsem s Darky všiml hned po mém příchodu na Photoexract.com někdy na jaře 2006. Zaujaly mě její fotografie z prostředí sportovního slalomu na divoké vodě. Asi i proto, že se tenkrát jiný můj známý věnoval tomuto tématu na dost vysoké úrovni.
Pak jsem sledoval její snímky ze slovenských hor či rostlin, které kolem sebe viděla. Technicky zdařilé, ve své většině pěkné informativní fotografie, které ukazovaly to, kde Darka byla a co se jí líbilo.
...a víkend sa končí

Po nějakém čase jsem na jejich snímcích začal potkávat i lidi. Ano, samozřejmě - slalomáři jsou také lidé, ale tam šlo přece jen o něco jiného - o děj či akci, kdežto u nových snímků jde o člověka. Byl v tom posun od popisu k interpretaci. Už to přestávalo být pouhé sdělení - takto vypadal ten pán, kterého jsem potkala. Stále více nepopisovala, ale sdělovala svou vizi reality.




keď stromy placu

A tak Darina dokáže jak popsat krásy kraje, který má ráda, tak zprostředkovat i lidem, kteří jej neznají, něco z jeho podstaty. Té podstaty, která méně pozornému divákovi tak lehce unikne...


Auschwitz--spomienky plné bolesti...


Pro mě jedna z nejsilnějších Darininých fotografií.
Na mnoha fotoserverech je inflace snímků, které - snad nevědomky - napodobují a často i kopírují, známý cyklus fotografií z Osvětimi od Pavla Diase.
Je mi jasné, že návštěva tohoto zlověstného místa musí na každého zapůsobit velice silnými emocemi. Bohužel na amatérských fotografiích, které jsem viděl, se to projevuje až šablonovitě. Většinou napodobují to, co už viděli jinde. Kloužou tím po povrchu a nemají snahu či dokonce schopnost vyjádření vlastního prožitku.

Darčina fotografie na toto téma se vyhnula plotům, izolátorům vysokého napětí i ostnatým drátům a ostatním berličkám. Pochopila, že tohle jsou jen vnější znaky zrůdností, kterých se umí dopustit tvor zvaný člověk.
Darka nám na svém snímku ukázala bolest přeživšího. Bolest, kterou asi čas do jisté míry utlumí, aleje tak veliká, že ji já ani při nejlepší vůli nedokážu vnímat naplno. Bolest z bezmocnost proti zlu v té nejsurovější podobě... To vše, jako odlesk vzpomínky v té zachycené tváři vidím.
Tuto fotografii vnímám jako velice silnou protože má náboj a nese veliký příběh.


volanie dialok

Darčina galerie na PEx má v tuto chvíli 838 snímků. I kvůli tomuto medailonku se jimi dost důkladně probírám a tak nelze nevidět ten nenápadný posun v její tvorbě. Žádné revoluční skoky, kde jde říci: "A od teď…!". Spíše pomalá evoluce plná pokusů, odboček i malých slepých uliček. Ale evoluce která s jistotou vede k vyšší kvalitě. A Darina Fábryová před třemi lety sice uměla fotografovat, ale dnes je ve své tvorbě trochu jinde a podle mého názoru o pěkný kousek výš.





Když jsem vkládal do tohoto blogu řádky umístěné výše, netušil jsem ještě, že Darce dnes udělá místo i Josef Jeřábků ve svých Srdečních záležitostech na PEx. To co v nich Darka píše jsem ještě nevěděl, vycházel jsem pouze z vlivu, které na mě měly jejíé fotografie. Takže se mi okamžitě nabídla jakási konfrontace. Domnívám se, že jsem obstál se ctí. Ostatně můžete to posoudit sami.