sobota 27. března 2010

Balvani na Terase


Konečné odhalení dvojí identity Josefa Jeřábka

V Jablonecké restauraci Terasa, se včera sešlo mnoho fotoaparátů a jejich majitelů. Aby k tomu měli důvod, fotoklub Balvan tam uspořádal další ze svých výstav.


Smíšek Míša Sýkorová ve vyjímečném okamžiku, kdy nemá pusu od ucha k uchu a ruce drží podél těla. Přihlíží Eva Šrámková.

Vystavované fotografie osmnáctí autorů  byly opět rozmanité jak stylem, tak i kvalitou, ale celkový dojem jsem si odnesl velmi vysoký.



Oční kontakt mezi členem sekce (fotografických) úchylů Mírou Jarým a Evou Staňkovu, která ještě netuší, že odjíždět bude jako další člen této šílené bandy.


Vernisáž byla srdečná, veselá a místy dost hlučná, jak už takové akce obyčejně bývají. Byl jsem na ní moc rád.


I bohaté občerstvení bylo připraveno. (u lampy postává Eva Šrámková)

Na mých fotografiích z včerejší vernisáže vlastně vystavené fotografie neuvidíte, ty si budete muset najít jinde a ještě lépe bude, když si je přijedete do Jablonecké restaurace Terasa prohlédnout. Výstavu tu najdete do 18.dubna 2010.
Luboš Blažek opět velmi úspěšně tajil, že je v jádru jen tichý introvert. 

středa 24. března 2010

O jednom oknu kostelním



Zamřížované okno kostelní sakristie, tabulky ze starého ještě ručně litého skla, slunce nízko nad obzorem a odrazy stromů v blízkém okolí. To vše včera malovalo neskutečné obrazy. Já se je jen snažil co nejlépe zachytit svým fotopřístojem. 







Snad po dvaceti letech jsem navštívil Staré Křečany u Rumburka, obec ve které jsem kdysi dospíval. To okno bylo asi to nejhezčí z této vesnice, co jsem včera viděl. Za ty tři desítky let se ta ves moc nezměnila. Pár domů má nové kabáty, mnohem více jich zchátralo právě o těch třiatřicet roků. Ale za hodinu nemůžu posoudit celou vesnici s více než tisícovkou obyvatel. Jen jsem trochu sentimentálně koukal na stále ještě známá místa a vyvolával vzpomínky na dávno pozapomenuté příhody. 
Nejde se vstoupit dvakrát do stejné řeky, to vím už dávno, ale včera jsem si to zase musel naplno uvědomit.

DIGIaréna - Fotografie 11.týdne

Exodus

Na serveru DIGIaréna opět vyšel můj subjektivní komentovaný výběr fotografií týdne. Tentokrát se v něm dostal na nejvyšší příčku jemně barevný obrázek z velice zajímavé kolekce autora s nickem Taunt. Ani ostatní obrázky ve výběru se nemají za co stydět. Takže vás opět zvu k návštěvě vybraných snímků i mého komentáře.

čtvrtek 18. března 2010

S Josefem Sudkem o hudbě

Tak se jmenuje článek, který vyšel v březnu 1976 v Československé fotografii. Čas od času se k němu rád vracím pro inspiraci i posilu. Nebudu ten článek zbytečně komentovat, jen bych rozmazával to, co je v něm jasně řečeno. Takže tady je jeho přepis v plném znění. Snad autor - pan Karel Soukup - promine, že jsem se nedovolil.



Znal jsem dřív jeho tvář než jeho foto-grafie. Jeho jméno mi tenkrát ještě nic neříkalo, nicméně při každém koncertu v Domě umělců bylo mou první starostí, zda bude na svém místě. Byl tam: nevšímavý k okolí seděl na stupíncích míst k stání. Nikdy mě nezklamal, nikdy nechyběl...

Pane Sudku, jak jste se vůbec dostal k vážné hudbě ?
To začalo už v dětství. Maminka ráda zpívala. A potom - měli jsme domek se zahrádkou v Nových Dvorech u Kutné Hory a hned vedle nás byla panská zahrada s ohromnými kaštany. Na ty kaštany se každý večer slétali ptáci z celého okolí a hrozně štěbetali. Nahoře sedával kos či co to bylo, a ten když spustil, všichni ostatní utichli. Takže já už jako malý kluk poslou¬chal tak zvaný sborový zpěv, jenže ptačí.
Když jsem se pak kolem roku 1911 dostal do Prahy, moje první cesta vedla do Národního divadla. Dávali tenkrát nějaký balet. Baletu a opeře jsem zůstal dlouho věrný, teprve po návratu z války jsem začal chodit na koncerty. Na Českou filharmonii, to byl tehdy jediný ,orkestr'. Samozřejmě, jako první mě chytili Dvořák a Smetana, ale pak se mé chutě začaly podivně různit. Já jsem totiž vždycky nejdříve zvědavý, a potom buď zaberu, nebo nezaberu. Teď zrovna jsem zvědavý na Webera a starou renesanční muziku. Ono je to zdánlivě dost daleko od sebe, alespoň letopočtem, ale jako muzika už tolik ne.

A máte nějakého trvale oblíbeného skladatele?
Víte, ony jsou ty moje sympatie takové etapové. A směřují dál a dál do minulosti. Po české hudbě, se kterou jsem začínal, přišel Beethoven, pak Haydn, Händel, teprve po nich Bach, a teď jsem se dostal ke gregoriánskému chorálu.

A co Janáček? Vaše knížka o Hukvaldech je holdem Janáčkovi nebo Hukvaldům?
Janáčkovi, pochopitelně Janáčkovi. Víte, s ním jsem začínal velice podivně. Premiéra Její pastorkyně byla někdy koncem války a já o tom dost slyšel. Řekl jsem si, že se na toho Janáčka musím podívat, co je to vlastně za muziku. Tak jsem šel na milou Pastorkyni, Kovařovic ji myslím tenkrát dirigoval, no a řeknu vám, byl jsem z toho vyplašený. Člověk nevěděl - ladí nebo hrajou ? Nebo to zpívání: mluví nebo zpívají? Ale říkal jsem si: „Když to mělo takovej úspěch, tak jsem ten blbec asi já. Něco v té muzice přece být musí!" A chodil jsem na Pastorkyni znovu a znovu. Asi tak popáté náhle při druhém jednání jako když pro mne rozhrne oponu, ten hudební maglajz naráz zmizel, a já slyším, že Jenůfa zpívá jako v italské opeře. Najednou jsem uslyšel všechny ty melodie. Povídám si: „A sakra, tak takhle ono to je!" A začal jsem být Janáčkem doslova posedlý. Proto jsem moc chtěl poznat Hukvaldy, které pro něj tolik znamenaly. Nakonec jsem je fotografoval dvanáct let! Jen tak pro sebe, ale v Supraphonu se o tom dozvěděli a udělali z toho knihu.

Vidím, že máte gramofon. Jaké vlastníte desky?
Jé je. To je hrozný ,mišunk'!

Tak jinak. Kolik jich asi máte?
No to nevím! Zaplať pánbůh, to nevím. Víte, já se držím jednoho pořekadla: Když má člověk nějakého koníčka, nesmí ho mít spočítaného. Ono je těch desek pravděpodobně dost hodně, ale kolik jich je, to opravdu nevím. Mám sice takový primitivní seznam, abych alespoň přibližně věděl, kde co mám, ale pořádný seznam, to ne. To už by se z toho stal ouřad! Když člověk dělá něco jen pro svou zábavu, nesmi to dělat moc důkladně.

Myslíte si, že byste mohl nějaké své myšlenky či pocity vyjádřit hudbou lépe než fotografiemi?
To je něco úplně jiného. Víte, já si kdysi myslel, že se podle hudby dá fotografovat. Jenže fotografie je proti muzice příliš kon-krétní. Muzika ve vás může jen navodit nějakou atmosféru nebo pocit. A vy ten pocit pak někde najdete. Náhodou. Pů¬jdete venku s aparátem a najednou si všim¬nete krajiny, jejího detailu, stromu, prostě něčeho, co vás fotograficky zaujme. A když se na to zadíváte pozorněji, připomene vám to třeba malý hezounký koncert od Vivaldiho. Jenže obráceně to nejde. Jít ven a předem si říkat, tak dneska nafotím Pastorální.

Víte, on si každý myslí, že fotografie musí sloužit. Ona samozřejmě slouží, ale když budete chtít, aby sloužila absolutně, zůstane z ní jen to řemeslo. Fotografie, to by vždycky mělo být takové „koukání za bukem", jestli mi rozumíte. Fotografie vám může něco říci nebo napovědět jen tehdy, jste-li k ní dostatečně citlivý a vnímavý. Přitom může tatáž fotografie říkat každému něco jiného. Když vám povím, co má ten můj snímek představovat, začnete se možná smát. Proč ne? Proč byste se nesmál, když vy vidíte něco úplně jiného? Hlavně že NĚCO vidíte. Horší je, když tam někdo neuvidí nic. To je pak špatné.

Uměl byste mě zlákat do říše hudby?
Musel by ve vás být jakýsi prvotní zájem, snaha. Lhostejného k muzice nepřitáhnete ani párem koni. Ale žádný předpis neexistuje. Člověk musí chodit na koncerty a naučit se poslouchat. Pak se v někom láska probudí, a jinému to přijde jako otrava a nechá hudbu plavat. Možná se chytne něčeho jiného. Já jsem třeba zase hrozný primitiv na poezii a nakonec i na prózu. Abych nebyl úplný negramot, občas si něco přečtu, ale nerad, hrozně nerad. Ještě tak výtvarné publikace, na víc nemám dost sil ani času. Víte, život je tak hrozně krátký, že nemůžete osedlat všechny koně, na kterých byste se rad svezl.




Československá fotografie 3/1976.
Rozhovor vedl Karel Soukup
Autor doprovodné fotografie v časopisu je Taras Kuščinský.

středa 17. března 2010

Color IQ test



na každý pád...

Na zajímavý test našeho vnímání barevných odstínů jsem narazil na stránkách X-RitePhoto. Myší seřadíte čtyři řady barevných čtverců tak, aby souvisle přecházely z jedné barvy do druhé. Pak si necháte vypsat skóre. Nic složitého, jen mi ke konci už mžikaly oči. Rozdíly mezi jednotlivými čtverečky jsou skutečně malé a oči toho mají brzy dost. Moje první skóre bylo 16 a druhý pokus ukázal deset pochybení... Teď si dám chvíli pauzu. Jak jste na tom vy?

pondělí 15. března 2010

Skla a sklíčka

Telegraf road

V dalším fejetonu na DIGIaréně popisuji svůj vztah ke sklu a trochu i k lidem.  Nebudu popisovat už napsané. Máte-li zájem - klikněte si a  mně nezbývá, než popřát vám příjemnou zábavu.

pátek 12. března 2010

Já na tom dělám...


My čekali jaro...

Já na tom dělám... takhle jsem nazval soubor fotografií, které dělají jakýsi průřez tím co jsem vytvořil v posledních třech letech. Nedávno mě o něj požádal Standa Krčka, můj virtuální přítel z Havířova. Člověk ve věku mého otce, ale s elánem a energií mého syna. I proto ho rád oslovuji výrazem "mladíku".
Poslední Standovou aktivitou je otevření virtuální galerie ALFA&OMEGA, ve které právě hostuje i Eva Skaláková.
Tímto chci poděkovat Standovi za možnost u něj pobýt a vás zvu na  nahlédnutí nejen na mé obrázky.

pátek 5. března 2010

Chadimovy fotodrby


Tentokrát pan Chadima věnuje svou pozornost tvorbě Jaroslava Malíka. Asi nemá cenu opisovat to, co si může přečíst přímo v aktuálním 172. čísle ChF

pondělí 1. března 2010

Anna Fárová

Asi tak před čtvrtstoletím jsem strávil jeden víkend v režii  děčínského Okresního kulturního střediska. Šlo o dvoudenní sraz fotografů z okresů Děčín a Česká Lípa. Součástí této akce bylo i setkání s několika osobnostmi tehdejšího fotografického světa. Už si toho z té akce moc nepamatuji, ale paní Fárová mi někde uvízla pod kůží. Byl jsem mladý janek a vůbec jsem tenkrát netušil, vedle koho to stojím a s kým žertuji, i když mi to ti zkušenější více než naznačovali.
Ale osobnost té (proti mně) drobné paní byla natolik výrazná, že svůj otisk ve mně nechala napořád.

Před chvílí jsem sledoval zprávy a tam jsem se dozvěděl že paní Anna Fárová, vynikající kunsthistorička světového významu nás dnes opustila navždy. 
Je mi jako bych ztratil přítele...


Dnes ve 22:45 uvede ČT2 GEN Anna Fárová objektivem Olgy Sommerové.