úterý 29. června 2010

Výročí






„ Musím přeci snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly.“... 
(Malý princ, kapitola IX.) 


Kdo mě zná, ten ví, že tato rozsahem útlá kniha je mi blízká a velice ovlivňuje můj pohled hledáčkem fotoaparátu.  
Její autor - Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry by se právě dnes dožil 110 let. 

pátek 25. června 2010

v druhé půli

už mě nenakazí...

Výstava Převážně neškodní, kterou s Jarmilou Kacarovou máme v krásných prostorách ambitu českolipského kláštera, se nenápadně přehoupla do druhé půle. Pokud je mi známo, tak má docela úspěch, což mě moc těší.

Včera na o ní a o mé maličkosti vyšel další článek v Českolipských listech. Zde je jeho elektronická podoba.

čtvrtek 24. června 2010

Nové bydlení


Jsou to už skoro čtyři týdny, co bydlíme na novém místě. Už si pomalu zvykám, kde co je, většina krabic s věcmi je už vybalená a my se usazujeme. A já začínám fotografovat očima místa kde trávím svůj čas.


Mnohé moje fotografie vznikly vlastně na jednom místě. V našem starém obývacím pokoji, nebo na přilehlé lodžii. Vše v kruhu o poloměru menším než tři metry.

V tom panelákovém bytě jsem bydleli, bez pár měsíců, dvacet let. Za ty roky se by se zdálo, že vše v tom místě až do posledního detailu musí být všední a okoukané. Jenže to tak nebylo, právě naopak.
Obrazy a příběhy jsem tam nacházel stále. Často byly prchavé a plaché a já je ztrácel a zase nalézal. Někdy je kreslilo slunce, jindy jen nálada okamžiku a občas nečekaný úhel pohledu někoho z venku.
Jenže to místo je už minulostí a my čtvrtý týden bydlíme jinde. A já jako nějaký zlatokop objevuji nové pohledy v úplně jiném prostředí. Každý den, každou chvíli nacházím nové obrazy, asi jako když jdete točitou cestou někde v kopcích při proměnlivém počasí...

Susan Sontágová ve své eseji Svět obrazů píše: ...krása není v ničem obsažena; je třeba ji najít jiným úhlem pohledu...



A já teď mám opět místo dost blízko, ve kterém budu hledat a jistě i nalézat obrazy, které budou o něčem vyprávět.

středa 16. června 2010

Moje děti na výstavě

Takže se mi konečně podařilo na Převážně neškodné dostat všechny tři mé děti najednou. Ty mladší ji už viděly při přípravě i vernisáži. Ale Pavlína v době otevírání této expozice ještě trávila čas s manželem v New Jersey a do naší země přilétla až později.
Co mě zarazilo už ve vrátnici muzea, bylo vstupné, které musely mé děti zaplatit, aby se podívaly na moje fotky. Navíc jsme přišli hodinu před zavíračkou, takže na jiné expozice stejně ani nezbyl čas. Paní asi dělala jen svoji povinnost a nikde v předpisech zřejmě nemá rozlišení návštěvníků. Ale divnou pachuť z toho, že své dceři musím zaplatit (nakonec tedy sáhla do peněženky ona - byla rychlejší) vstupné, abych ji mohl ukázat moje fotografie....tu mám. A ona bude mít po návratu taky co vyprávět...

Jelikož Pavlína studuje fotografický design, a máme mezi sebou i onen pověstný generační rozdíl, tak jsme si u některých mých děl i trochu podebatovali o rozdílných úhlech pohledu. Jinde zas přijala mé věci až s nadšením, jak se na hodnou dceru patří. :)


Zároveň jsme nakoukli na teprve nedávno otevřenou výstavu Ženy z Bunyakiri novinářky a fotografky Lenky Klicperové. Řada velkoformátových fotografií  - převážně portrétů žen - ukazovala, že autorka umí velmi dobře pracovat s modelem a světlem, či dokonce s šerosvitem. Bohužel ke konci  expozice jsem si připadal, že mnohé z portrétů tam už byly několikrát. Ale kontrolou jsem zjistil, že tváře jsou rozdílné, ale pojetí a výraz obrazu je do jisté míry šablonovité. Přesto jde o silnou výstavu a všem doporučuji ji shlédnout. Už například - hned skoro  na počátku výstavy - fotografie o úpravě vlasů s druhým plánem okénka s muži v pozadí...stojí za návštěvu a shlédnutí.

pondělí 14. června 2010

Jednou trochu o technice



Stepující žirafa...
Nebývá na těchto místech zvykem, abych psal o technice.  Sice ji nepřeceňuji, neznamená to, že na ní nejsem nějak závislý takřka ve všem, co dělám. Jistě jste si všimli, že jsem poupravil tvář tohoto blogu. Moc práce mi to nedalo. Jde o novou službu Googlu, kterému toto místo patří, jenž má usnadnit lidem jako já pobyt tady. Ale o tom jsem původně psát nechtěl.
kluci, kterého z vás je ta stíhačka za náma?

Po skoro pěti letech jsem změnil značku a typ fotopřístroje. Takřka všechny mé zde publikované fotografie byly zachycené na čipy PANASONIC Lumix FZ5 a PANASONIC Lumix FZ7.  Ultrazoomy, které měly své mouchy hlavně ve velikostí jejich čipů a na to navazujícím šumu už v základní citlivosti. Ale jinak jsem s nimi byl velice spokojený - hlavně po optické stránce.  To, že fotografie  30×40 cm z těchto malých přístrojů visí již na čtvrté výstavě, jistě napovídá dost. A v poslední době jsem získal pocit, že i ty mantinely, které jsem tak dlouho u těchto strojků viděl, nejsou tak nepřekonatelné.
...stalo se na hranici...

Ale čas se projevil jak na mých nárocích, tak na stavu těchto přístrojů. Nejprve se do objektivu FZ7čky dostala nečistota a vyřadila tak používání širších ohnisek. A minulou neděli mě už opustila i FZ5tka (nejde vůbec pustit). Možná tak protestovala proti nové konkurenci, která se u nás doma objevila jen o tři dny dříve.  Tou konkurencí je jím digitální zrcadlovka PENTAX K-x se dvěma základními objektivy 18-55 a 50-200 mm.  

Takže se učím novému způsobu práce s digitálním fotoaparátem. Hledám teď nové mantinely. Skoro vše je u něj jinde a jinak. První dny jsem často Pentaxe vypínal. - Panasoniky mají ovládání zoomu pod spouští - přesně v místě vypínače u PENTAXU. Ruční ostření, sofistikovanější práce s hloubkou ostrosti, atd.  A nevejde se už do kapsy!
...ze ztraceného ráje...
Zvykám si na lepší a učím se. A těším se na chvíli, kdy nebudu myslet tolik na čudlíky či nastavení přístroje a moje pozornost bude už zase naplno soustředěná na motiv před objektivem. Je to jen mašina. A fotku dělá ten za ní. Nebo by alespoň měl.
chyťte tu kočku!

Všechny snímky publikované v tomto článku jsou už zmiňovaným PENTAXEM. 

čtvrtek 10. června 2010

Fotovýbavu si pořídil za svoji nohu

Tak takhle nazval článek o mně pro Českolipský deník pan Tomáš Mařas. Nejsem z toho zrovna nadšený, ale je to tvrzení, které má ode mně a je pravdivé. První pořádnou fotovýbavu jsem si kdysi pořídil skutečně z pojistky po dopravní nehodě, při které jsem přišel o pravou nohu.

Článek byl iniciován moji spoluúčastí na výstavě Převážně neškodní v České Lípě a jeho elektronickou formu najdete tady. O vernisáži této akce jsem vás už obšírně informoval.

středa 2. června 2010

Vernisáž v Českolipském museu

Úterní ráno (1.6. 2010) nám přichystalo tmavě šedou oblohu a příslib deště. To asi aby se vyrovnaly ty dva slunečné dny, které předcházely, ač meteorologové předpovídali úplně jinak.  Docela špatně se mi po ránu dýchalo a tak jsem měl trochu obavy z odpoledne a večera. Naštěstí mi asi hlavně chyběl pohyb. Jakmile jsem přestal jen posedávat a postávat po bytě, skoro všechny obtíže jako zázrakem zmizely.
Padesát fotografií Jarky Kacarové a zhruba sedmdesátka mých, převážně abstraktních foto-obrázků, už viselo na stěnách ambitu českolipského kláštera a tak se veškerá pozornost mojí ženy a Kacarových, kteří přijeli hned po ránu, mohla soustředit na přípravu občerstvení. Ve tři jsme vše naložili do auta a zamířili do muzea, kde nás už netrpělivě čekal pan Vašíček.
slavnostní nástup
Kolem půl čtvrté se začali trousit první hosté a a ambit se pomalu, ale jistě plnil hovorem lidí, kteří se rozhodli toto odpoledne strávit s námi a našimi fotografiemi. Nakonec se nás sešlo kolem šedesátky, z toho asi tak polovina byla nějak spjatá s fotoserveverem Photoextract.com
ještě nenaplněné poslání...
V půl páté pracovník muzea Mgr.Pavel Vašíček v přilehlé Biebrově síni zahájil obě výstavy (souběžně na Svatých schodech začala výstava fotografií Vladimíra Dvořáčka) hudební vložkou houslového a kytarového dua a pak nás všechny tři krátce představil. My, jako autoři, jsme hovořili jen krátce, s tím, že rádi případné dotazy zodpovíme potom u fotografií. 
Prohlížela se vystavená díla a hovořilo se o nich i fotografování. A  o výtvarnu vůbec . Bylo to vše hlavně o setkání podobně naladěných lidí, kteří umí najít mosty přes rozdílné názory i vidění. 
Celá akce byla zajištěna i zdravotnicky.  Vernisáže se zúčastnili i tři lékaři, kteří mě v posledním měsíci měli ve „své (pravo)moci“. Alespoň takto jsem se jim mohl trochu odvděčit za mé reptání a odmlouvání, že chci domů, když se mi snažili zachránit zdraví a život. 
Ambit muzea je velice reprezentativní prostor a myslím - i podle reakcí návštěvníků - že naše díla v něm dostala další rozměr. Takže mi nezbývá než poděkovat všem, kdo přišli a hlavně těm, kdo nám umožnili tuto prezentaci zde uskutečnit.



Ještě večer mi poslal několik svých fotografií z této akce Zbyněk Cincibus.




Další fotky z akce najdete také zde:
Eva Šrámková | 01.06.Vernisáž - Fr. Richter-J.Kacarová

Jednu krásnou autorskou fotografii s náladou poslala Jarmila Kacarová:
Doznívání

A větší sérii dokumentů z vernisáže  laskavě nafotil a posla i Míla Kacar:



Nějaké fotografie mi poslala i Emilie Mrazíková:


Tyto fotografie mi zaslal Václav Hedrlín:



A tyto fotografie zaslal Martin Rada: