O dalších židlích a dalších velkých prdelích...

Jak jsem si slíbil už při nedávném kongresu ODS, alespoň zběžne jsem začal sledovat podobné akce ostatních stran, které si osobují vést tuto zem a tím i mně, do budoucnosti.

Klíček slečny Pandory

Ty první dvě, o kterých budu psát, vypadaly mnohem méně okázale, ale o to více se jednalo v sále namísto v zákulisí.
Nejprve šlo o ustavující sněm staronové strany TOP09. Pominu-li nově zvoleného předsedu této strany – vlastence činy a nejen hubou - Karla Schwarzenberga, jde hlavně o staré politické harcovníky u nichž si nejsem jist, zda jim jde o nový styl a přístup k veřejné službě anebo jen o rychlejší výtah k moci, než předpokládali ve svých dosavadních stranách. Zatím ještě neměli čas ukázat co v nich ve skutečnosti je, ale chci být optimistou.
Hned po nich se sešli k rokování a volbě nového vedení Zelení. Namísto přepychového hotelu použili starou sportovní halu (TV NOVA okamžitě v tendenčním zpavodajství, nemaje nic jiného k dehonestaci této strany, poukázala na „děsivou“ neekologičnost této stavby). Nálada pracovní a sdělná. Delegáti nepodlehli levicovému zelenému radikalismu a opět volbou vedení posunuli tuto stranu do středu politického spektra. Čímž zřejmě vytvořili další vrásky konkurentům po levici i pravici. Škoda, že se nemůžu se Zelenými shodnout na přístupu k bezpečnostní politice vojenské (radar) či využití jaderné energie, kteá by nás alespoň částečně zbavila závislosti na nevyzpytatelném imperialistickém Rusku. Přidám-li osobní nedůvěru k člověku, který za tuto stanu kandidoval v našem obvodu jako jednička v posledních parlamentních volbách, nemají na můj hlas mnoho šancí, ač jsou mi jinak docela sympatičtí.

A pak přišel ten veliký den, kdy se v Praze sešli socialisté a sociální demokraté celé Evropy. Strana evropských socialistů (EPS) si zvolila svého staronového předsedu Paula Rasmusena a dost toho ústy řečníků napovídala. I pokud pominu frekveci toho neslušného výrazu soudruh (jak podobné pojmu soukmenovec!!!) připadal jsem si chvilkami jako o třicet let dříve a šestnáctset kilometrů východněji.

Poté co jsem vyslechl poradce generálního tajemníka OSN, soudruha Jefrey Sachse se musím omluvit pánům Paroubkovi a Rathovi. Do toho projevu jsem je považoval za nabubřelé levičácké populisty hrající na nejnižší pudy lidí kolem sebe. Ten obrat levičák teď musím odvolat. To výrazivo, které soudruh Sachs používal, ty obraty a fráze, by si toto pánové, už z politického pudu sebezáchovy, nikdy veřejně nedovolili použít. Dle tohoto pána – občana USA – má svět jediný problém a tím je Wall Street. Toto skloňoval ve všech možných pádech i úhlech pohledu jako zaseknutý flašinet stále dokola a dokola a dokola. Ani slůvko o tyranských a autoritářských vládách, které fyzicky likvidují opozici ve velkém. Ani slůvko o teroristech, kteří jakoukoliv pomoc okamžitě vymění za zbraně a bomby. Ani slůvko o zločineckých syndikátech ovládajících celé kraje (drogové kartely) či celé obrovské země (Čínská takzvaná komunistická strana). Jen o somálských pirátech se zmínil a to s pochopením: Jsou chudí a bojují tak proti Wall Streetu a jeho pomahačům!

Jak řešit vše špatné? Osvícenou regulací Wall Streetu, vlastním odzbrojením a uplácením tyranských, totalitních systémů a zločineckých uskupení. Penězi, sférou vlivu, územím. To mi něco připomíná. Je to sedmdesát let co podobní „mírotvorci“ Édouard Daladier a Neville Chamberlain taky zkoušeli uplatit bezbřehými ústupky jeden totalitní systém. Jak to dopadlo, zvláště my Češi, moc dobře víme. Padesát let totality nejen u nás, ale i v dalších zemích střední a východní Evropy.
Ostatně slova, která měla ten den z Holešovic se zvýšenou frekvenci: “Skoncovat s vládou…“ a „vůdcovství“ mi taky zvyšují tep. Pod rouchem beránčím a řečech o masách chudých se skrývá vlk vůdcovství jednotlivců, kteří rádi určí masám jejich priority od toho, co tyto masy budou jíst, přes to kde ty masy budou pobývat, až ke koncům kdy masy budou nuceny myslet jen to co jim osvícení vůdci „navrhnou“.
Mohl bych pokračovat dál a dál a děsit dále vás i sebe. Ale snad to není zapotřebí. Nejednou jsem ten den slyšel stížnost na…voliče. Světová krize mlátí do vrat, bahno se zvedlo ode dna, zakalilo vodu a evropský volič, který by v takovou dobu měl obzvlášť snadno zabírat na snadná levičácká řešení, nechce vidět ruce, které se mu tak nabízí, že převezmou velkou část jeho starostí. K nevíře!

…chtělo by to asi změnit voliče…

A duši s pakobolty mistra Hieronyma sdílet...

S veškerou úctou rozlišuji mezi levicovými demokratickými stranami a komunisty, ač mají mnohé společné alespoň v rétorice. I když…zatím co píšu tyto řádky, běží v rohu monitoru malé okénko a v něm parlamentní rozprava o rozpočtu na příští rok. To co v něm předvádí levice rukou svornou, to jak spoléhá na hloupost a pohodlnost voličů, to jak zjevně pohrdá intelektem posluchačů, jak jim nevadí mluvit o slušnosti a zároveň kopat pod pás… mě uráží. A pokud mě někdo uráží, nemůžu ho volit. Ne nemůžu - nesmím. To bych se jednou mohl stydět podívat do očí vlastních dětí. A to nechci.