Dvacet let poté...

Slýchávám ve svém okolí stále častěji a hlavně hlasitěji, že nebylo před zlomovým rokem 1989 zase tak zle, jak se dneska tvrdívá. Dokonce mi napsal jeden člověk, že se dnes o této minulosti lže daleko více, než tenkrát o kapitalismu.  A mně nezbývá než s ním i dalšími takovými lidmi souhlasit.

Ano, nebylo zase tak zle. Stačilo být dost opatrný, nevyčnívat, nedráždit komunisty a jejich poskoky. Přikrčit, do ničeho se neplést a jít na ruku místním satrapům, pak se i leccos dalo dělat. Člověk jen musel dobře zvažovat, kam až smí zajít a co musí „obětovat bohům“ aby vůbec něco směl. Když nepřekročil hranici konformity, nikdo se nevystavoval mstě a nemusel mít strach, že si stigma ponesou i jeho děti.

Nebylo tak zle – když člověk uměl držet hubu a krok podle přání strany, když dělal, že věří té veliké lži vydávané za svatou pravdu. Pokud zvedal ruku, když mu řekli a podepsal vše, co po něm bolševici chtěli. Takový člověk skutečně nemusel žít zle.

Když si dal pozor, aby byl vidět na Prvního máje v průvodu a okna měl vyzdobena podle oficiálních výročí, jestliže se uměl podbízet  hochštaplerům, jejichž jediné vzdělání bylo často jen VUML, tak se takový člověk skutečně nemusel cítit zle.

Pokud měl navíc takový člověk i „své“ lidi na tak strategických místech jako bylo řeznictví, zelinářství, mototechna, stavebniny a řada dalších, žil si docela v pohodě a měl relativní pocit, že jeho chrobáččí kulička je dostatečně veliká a on se nemá zase tak zle.

A to píšu o „jen“ takových těch běžných človíčcích, co nedělali kariéru přes rudou knížku a dneska mají pocit, že už to z nich dělá takřka odbojáře proti režimu.  Mnozí lidé se skutečně neměli zle a můžou dnes nahlas a bez bázně proklínat vládu, režim a vlastně cokoliv. Nějak se ta ustrašenost a předposranost z let minulých přece kompenzovat musí.

Vidím na dnešku mnoho věcí, které bych si jistě představoval jinak. Denně se zlobím na šlendrián a lumpárny kolem nás. Ale nikdo mě nebude stíhat, nikdo nebude šikanovat mé děti, když to co myslím řeknu nahlas jen trochu kultivovaným způsobem. A pokud se o to snad pokusí, tak mám mnoho možností se bránit. Demokracie neznamená, že někde zacinkám klíči a pak už bude jen po mém. Je to proces, který nemá konec, nikdy není hotový nebo snad dokonalý.  Není to něco, co nám někdo může nadělit – i když se tak někteří straničtí vůdci tváří. Právě naopak, je to květina, kterou musíme denně ošetřovat a jakmile na tuto práci rezignujeme, jakmile projevíme nezájem o věci veřejné, sami se o demokracii připravujeme.

A zde nacházím zajisté meritum celého problému. Prostě existují lidé, kteří trpí strachem ze spoluodpovědnosti a práce s touto zdánlivě křehkou rostlinou. A proto s takovou nostalgií vzpomínají na tu bipolární dobu, kdy jsme byli jen my dole, co nemůžou nic a ti nahoře co, můžou za všechno.


Jsou tvorové, kteří neopustí klec, ani když jin otevřete dveře doširoka...