čtvrtek 31. prosince 2009

Poslední článek na DIGIaréně,


Vzpomínka na letní vedra...
...a sedmý schod. Dal bych si dnes ohřát pivo...


alespoň ten letošní, najdete pod názvem PéFka.
Je to malé skromné a trochu naivní přání do Nového roku a zdaleka nejen do něj. I já se alespoň pro letošek loučím a děkuji za čas, který jste tu mým řádkům a fotografiím věnovali.


středa 23. prosince 2009

PF 2010


Trochu (více) v poslední době tento i další blogy zanedbávám. Snad jsem zlenivěl, snad pociťuji, že nemám moc co říci aby to mělo hlavu a patu. Události  se na nás řítí takovým tempem, že je nestačíme třídit a  těkáme z jedné dávky  informací k druhé, aniž jsme měli čas tu první pořádně vstřebat. Chtě nechtě, žijeme v zajímavých časech ať už si jeto připustíme nebo ne. Občas si přeji, aby tolik zajímavé nebyly a zbyl čas na obyčejnou nudu, kdy se nic okolo nás neřítí a nebourá a nám zbude čas si vychutnat to co děláme. Na druhou stranu... zaplať všichni bohové, že v takových časech žijeme. Protože jenom pohyb dělá život životem.

Přeji vám všem, kteří tyto řádky čtete, klidné a neuspěchané svátky Vánoční a hodně radosti v nich. A vtom dalším roce dostatek pohybu, ale i čas nato se zastavit, přemýšlet a ... snít. Protože snění je to, co náš život povyšuje nad prosté vegetování.

A taky chci poděkovat vám, kdo mi dáváte najevo, že moje slova a věty nejsou vyřčena jen do větru a děláte mi tak zpětnou vazbu. Moc si toho cením.



Na Digiaréně mi dnes vyšel fejetonek s názvem Vánoční vzpomínání raně fotografické. Takže, máte-li trochu času a nálady, zvu vás k jeho přečtení.

středa 9. prosince 2009

O dalších židlích a dalších velkých prdelích...

Jak jsem si slíbil už při nedávném kongresu ODS, alespoň zběžne jsem začal sledovat podobné akce ostatních stran, které si osobují vést tuto zem a tím i mně, do budoucnosti.



Klíček slečny Pandory


Ty první dvě, o kterých budu psát, vypadaly mnohem méně okázale, ale o to více se jednalo v sále namísto v zákulisí.
Nejprve šlo o ustavující sněm staronové strany TOP09. Pominu-li nově zvoleného předsedu této strany – vlastence činy a nejen hubou - Karla Schwarzenberga, jde hlavně o staré politické harcovníky u nichž si nejsem jist, zda jim jde o nový styl a přístup k veřejné službě anebo jen o rychlejší výtah k moci, než předpokládali ve svých dosavadních stranách. Zatím ještě neměli čas ukázat co v nich ve skutečnosti je, ale chci být optimistou.
Hned po nich se sešli k rokování a volbě nového vedení Zelení. Namísto přepychového hotelu použili starou sportovní halu (TV NOVA okamžitě v tendenčním zpavodajství, nemaje nic jiného k dehonestaci této strany, poukázala na „děsivou“ neekologičnost této stavby). Nálada pracovní a sdělná. Delegáti nepodlehli levicovému zelenému radikalismu a opět volbou vedení posunuli tuto stranu do středu politického spektra. Čímž zřejmě vytvořili další vrásky konkurentům po levici i pravici. Škoda, že se nemůžu se Zelenými shodnout na přístupu k bezpečnostní politice vojenské (radar) či využití jaderné energie, kteá by nás alespoň částečně zbavila závislosti na nevyzpytatelném imperialistickém Rusku. Přidám-li osobní nedůvěru k člověku, který za tuto stanu kandidoval v našem obvodu jako jednička v posledních parlamentních volbách, nemají na můj hlas mnoho šancí, ač jsou mi jinak docela sympatičtí.

A pak přišel ten veliký den, kdy se v Praze sešli socialisté a sociální demokraté celé Evropy. Strana evropských socialistů (EPS) si zvolila svého staronového předsedu Paula Rasmusena a dost toho ústy řečníků napovídala. I pokud pominu frekveci toho neslušného výrazu soudruh (jak podobné pojmu soukmenovec!!!) připadal jsem si chvilkami jako o třicet let dříve a šestnáctset kilometrů východněji.

Poté co jsem vyslechl poradce generálního tajemníka OSN, soudruha Jefrey Sachse se musím omluvit pánům Paroubkovi a Rathovi. Do toho projevu jsem je považoval za nabubřelé levičácké populisty hrající na nejnižší pudy lidí kolem sebe. Ten obrat levičák teď musím odvolat. To výrazivo, které soudruh Sachs používal, ty obraty a fráze, by si toto pánové, už z politického pudu sebezáchovy, nikdy veřejně nedovolili použít. Dle tohoto pána – občana USA – má svět jediný problém a tím je Wall Street. Toto skloňoval ve všech možných pádech i úhlech pohledu jako zaseknutý flašinet stále dokola a dokola a dokola. Ani slůvko o tyranských a autoritářských vládách, které fyzicky likvidují opozici ve velkém. Ani slůvko o teroristech, kteří jakoukoliv pomoc okamžitě vymění za zbraně a bomby. Ani slůvko o zločineckých syndikátech ovládajících celé kraje (drogové kartely) či celé obrovské země (Čínská takzvaná komunistická strana). Jen o somálských pirátech se zmínil a to s pochopením: Jsou chudí a bojují tak proti Wall Streetu a jeho pomahačům!

Jak řešit vše špatné? Osvícenou regulací Wall Streetu, vlastním odzbrojením a uplácením tyranských, totalitních systémů a zločineckých uskupení. Penězi, sférou vlivu, územím. To mi něco připomíná. Je to sedmdesát let co podobní „mírotvorci“ Édouard Daladier a Neville Chamberlain taky zkoušeli uplatit bezbřehými ústupky jeden totalitní systém. Jak to dopadlo, zvláště my Češi, moc dobře víme. Padesát let totality nejen u nás, ale i v dalších zemích střední a východní Evropy.
Ostatně slova, která měla ten den z Holešovic se zvýšenou frekvenci: “Skoncovat s vládou…“ a „vůdcovství“ mi taky zvyšují tep. Pod rouchem beránčím a řečech o masách chudých se skrývá vlk vůdcovství jednotlivců, kteří rádi určí masám jejich priority od toho, co tyto masy budou jíst, přes to kde ty masy budou pobývat, až ke koncům kdy masy budou nuceny myslet jen to co jim osvícení vůdci „navrhnou“.
Mohl bych pokračovat dál a dál a děsit dále vás i sebe. Ale snad to není zapotřebí. Nejednou jsem ten den slyšel stížnost na…voliče. Světová krize mlátí do vrat, bahno se zvedlo ode dna, zakalilo vodu a evropský volič, který by v takovou dobu měl obzvlášť snadno zabírat na snadná levičácká řešení, nechce vidět ruce, které se mu tak nabízí, že převezmou velkou část jeho starostí. K nevíře!

…chtělo by to asi změnit voliče…



A duši s pakobolty mistra Hieronyma sdílet...

S veškerou úctou rozlišuji mezi levicovými demokratickými stranami a komunisty, ač mají mnohé společné alespoň v rétorice. I když…zatím co píšu tyto řádky, běží v rohu monitoru malé okénko a v něm parlamentní rozprava o rozpočtu na příští rok. To co v něm předvádí levice rukou svornou, to jak spoléhá na hloupost a pohodlnost voličů, to jak zjevně pohrdá intelektem posluchačů, jak jim nevadí mluvit o slušnosti a zároveň kopat pod pás… mě uráží. A pokud mě někdo uráží, nemůžu ho volit. Ne nemůžu - nesmím. To bych se jednou mohl stydět podívat do očí vlastních dětí. A to nechci.

pátek 4. prosince 2009

O alelidech...



Permanentní zatmění mysli

Nějak v poslední době stále narážím na lidičky, co permanentně hledají důvody proč být proti. Je jedno proti komu nebo čemu, prostě musí najít důvod ke svému pocitu nenaplnění. Jako by byli jednou z postav, které už kdysi popsal pan Karel Čapek ve svém fejetonu O alelidech. Jak vidno doba a reálie se změnily, ale lidé, respektive jejich povahy, zůstávají:



O alelidéch

Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale". Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jisté hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.

Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují; kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, na příklad to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou aldidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci a co tedy lze káravě vytknout jako ne-dostatek, neúplnost a špatné řešení.

Být alečlověkem má své výhody:
1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplatnit své já.
3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.

Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly.
Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale". Chraň nás pánbůh od alelidí!

Karel Čapek