středa 28. dubna 2010

Neplánovaná pauza



A z životními plány kam?

Známé úsloví "Člověk míní a pánbůh mění" se mi dnes opět potvrdilo. Z banální návštěvy lékaře se má zítra stát mnohadenní až několikatýdenní hospitalizace kvůli hloubkovému lékařskému vyšetření mých dýchacích potíží.  Ale zatím jsem u konce s dechem jen fyzicky, psychiku mám nedotčenou a já doufám, že ani totální odpoutání od internetu a aktivit na něm, mi ji nezlomí. 

Takže mi, prosím, zachovejte přízeň. Já se vrátím, hned jak to půjde...  :)

neděle 25. dubna 2010

Fotoaparát a balení



Pink - Bohemian Rhapsody

aneb jak se balí holky - tak se nazývá mé dnešní povídání na Digiaréně, ve kterém popisuji svůj páteční zážitek z jednoho libereckého parku. Nebudu prozrazovat pointu, tu najdete v článku, pokud si jej přečtete. Přeji vám příjemnou zábavu.

neděle 18. dubna 2010

Vernisáž autorské výstavy Jarky Kacarové.



Sobota 17. dubna 2010 byla význačná z mnoha důvodů. Polsko drželo státní smutek za oběti leteckého neštěstí. Mrak sopečného popela zastavil nad Evropou leteckou dopravu. Po několika studených a vlhkých dnech jsme měli nad sebou konečně modrou oblohu. Tak vnímala ten den asi většina lidí. Pro mě, a zhruba pro stovku dalších, se k těm obecně vnímaným záležitostem přiřadila ještě jedna událost. Byla jí vernisáž první autorské výstavy Jarmily (Fistule) Kacarové.

Už když jsme nasedali v České Lípě do auta, byla obloha vymetená od mraků a slunce se snažilo zahřát prochladlou zem. Každou další minutou a kilometrem jako bychom se přibližovali víc a víc k jaru. Na dohled od Litoměřic jsme dokonce viděli první kvetoucí ovocné stromy letošního roku. Už to samo o sobě by stačilo na krásnou vzpomínku a to jsme ještě neviděli jedinou fotografii v expozici, nestačili se pozdravit s nikým z mnoha milých lidí, které jsme ten den měli potkat.


A že jich bylo. Vystavených fotografií jedenapadesát ve formátu 30×30 cm. Byla jimi zaplněná celá renovovaná věž opevnění královského města. Fotografie visely v obou patrech, na schodišti mezi nimi i v přístupové chodbě.

Nával lidí zvědavých na vystavené fotografie zcela zaplnil prostory a způsoboval chvílemi jakýsi stupeň pět – pokud to přirovnáme k silničnímu provozu. Jen s tím rozdílem, že nikdo netroubil, neťukal si na čelo a nevytlačoval jiné ze silnice. Nepočítal jsem přítomné, ale odhaduji, že šedesátka je asi tak správné číslo. Byli to přátelé autorky, kolegové z pěveckých sborů a fotografové z blízka i daleka (nekontroloval jsem občanské průkazy, ale vím o jedinci ze Zvolena a německý zápis v knize hostů hovoří o Drážďanech).




Kulturu oka doplnili muzikanti dvěma vystoupeními. A jelikož je Jarmila z hudební rodiny, nemusila hledat daleko. Před úvodním slovem Mgr. Dominiky Valešové nám zahráli její synové Jakub a Lukáš a na závěr zahajovací části vystoupili Jakub Kacar s hudebním pedagogem panem Ročkem.

Co se dělo dál, asi nemá cenu moc popisovat. Kdo nějakou takovou akci navštívil, zná tu směs, ze které se malé vernisáže skládají. Obzvlášť, když tam potká známé a přátele. Oč méně pozlátka a snobismu, o to více radosti, pohody a přátelských hovorů mezi lidmi, kteří si mají co říci.


Že jsem nic nenapsal o vystavených fotografických obrazech? Ano máte pravdu. Ale nejsem básník. Neumím popsat obrazovou poezii, stejně jako neumím popsat melodii. Tak jako notová partitura není skladbou a je zapotřebí ji interpretovat, tak nemá cenu popisovat fotografie. Ty chce vidět. A nejlépe tam, kde jsem je viděl já. Ve výstavní síni. Protože tam je můžu vidět jako součást celku a ve vazbách na ostatní díla a prostor, světlo a čas.






Pokud budete chtít tuto výstavu navštívit, máte čas až do 7. května. Místo a otevírací dobu najdete na pozvánce.



Souhrn fotografií z akce, tak jak jsem ji zachytil já:





Fotografie Tomáše Vimra:








Další snímky, tentokrát od Mira Ticheho



Fotografie, které poslal Martin Rada:



A tento "monotématický" výběr mi zaslala Dana Kovaľová.



Taky Petr Lett byl tak laskav a zaslal několik snímků z této akce


Obrázky Martina Čulíka jsem bohužel vinou mého odloučení od internetu nemohl vložit okamžitě po tom, co je poslal. 


sobota 17. dubna 2010

Bohdan Holomíček

©Bohdan Holomíček

Krásný článek a rozhovor z pera Petra Vilguse vyšel na DIGIaréně pod názvem Bohdan Holomíček: Není důležité čím, ale co fotíte. V době, kdy se mnozí fotoamatéří a poloprofesionálové poměřují v první řadě kvalitou jimi používané techniky a vedou neuvěřitelné spory o tom či onom skle nebo značce, jsou slova pana fotografa Holomíčka postavením se na pevnou zem. Opět nám zde někdo připomíná, že technika je jen sluhou a ne pánem. Tím musí být fotograf.
Přečtením tohoto článku výhodně utratí čas i ti co "necvakají do lidí" a zkouší jiná zákoutí fotografie.

p.s. I Pan Jindřich Štreit si "cvakal" jeho nedávnou vernisáž v Novém Boru maličkým kompaktem. Je snad o to menším fotografem?

čtvrtek 15. dubna 2010

Tichý Miro Tichý


Fenomén zvaný fotografie má mnoho podob. I pokud si odmyslíme pro zjednodušení čistě dokumentační a popisnou úlohu fotografie a budeme se snažit věnovat jen její tvůrčí části, můžeme se nám stát, že zabloudíme v rozmanitosti jejich cest.
Ty se různě rozcházejí, kříží zde i v nekonečnu, proplétají až do gordických uzlů, slučují a zase štěpí, někdy i zdánlivě popírají, aby z tohoto domnělého „rozporu“ syntetizovaly další možné cesty a stezičky tvorby. Jen málo z lidí je asi schopný to vše vidět jako celek a zároveň umět vychutnat každý detail této směsi. A tak máme své preference. A občas si z těch preferencí umíme vykovat klapky na oči, které nám nedovolí otevřít oči do široka a podívat se na svět i pod jiným úhlem pohledu.

Jak jsem potkal v liberecké galerii fotografa L.P.  

Jsou lidé, kteří budou sebejistě tvrdit, že to, co tvoří Miro Tichý, už není fotografie a není k tomu ani zapotřebí fotoaparát. Ale můžu je ubezpečit o tom, že Mirek vlastní Nikon D300 a nepoužívá ho jen jako znak příslušnosti k fotografům.
Nevím jestli má Jablonecký Miro Tichý, krom jména, něco společného s jeho momentálně "proslaveným" jmenovcem z moravského Kyjova, ale způsob toho co dělají je velmi odlišný. Jeho práce mají blíže ke grafikám jiného slavného Tichého - a to Františka.  


...jsi jen jediná...

Ano, obraz zachycený na čip jeho fotopřístroje sofistikovaně dál zpracovává a upravuje tak, aby dosáhl velmi výrazné grafické zkratky, kdy vše nepodstatné musí pryč.




...minuli jsme se ve snu... 
Zatímco Mirek osobně působí spíše nenápadně a jeho příchod do místnosti nebudí velikou pozornost, jeho fotografiky působí právě naopak. Jsou nápaditě výrazné a strhávají na sebe pozornost, i byť jen nahodilých kolemjdoucích. 

...variace na české středohoří...
Decentně laděné a přitom výrazné barvy, jasné až konturově strohé linie nevedou diváka za ručičku po důvěrně známých cestičkách, ale nutí ho ke spolupráci. Autor svůj kus práce odvedl a teď už záleží na divákově empatii a ochotě jít nad úroveň pouhé pasívní konzumace obrazu.


…když mizí aleje…


Měl jsem možnost Mirkovy fotografiky vidět už několikrát na vlastní oči a tu poslední zde prezentovanou, díky jeho laskavosti, dokonce vlastním. WEBové prezentace překonávají bariéry vzdáleností i času, ale osobní kontakt s dílem a dokonce s tvůrcem toho díla nenahradí. Takže pokud vám nebude stačit toto letmé setkání s Mirem Tichým zde, mnohem více jeho prací najdete na PHOTOEXTRACTU.
Ale úplně nejlepší bude, když navštívíte některou z akcí velmi agilního fotoklubu Balvan z Jablonce nad Nisou, jehož je Mirek aktivním členem a tam se s jeho díly seznámíte osobně.



pondělí 12. dubna 2010

Fejeton na DIGIareně


Už druhý rok, každých čtrnáct dnů vychází na DIGIarena.cz můj fejeton. Takže ten, co vyšel dnes pod názvem Tam kde mě stříhají..., je už v pořadí dvacátým sedmým v řadě. Nepočítaje v tom  několik rozhovory a výběry týdne na té samé ploše.

Takže si vás opět dovoluji pozvat k počtení a doufám, že to pro vás nebude ztracený čas.

pondělí 5. dubna 2010

Zelený čtvrtek na Volfartickém hřbitově

Zima je u svého (alespoň doufám) definitivního konce a já opět vyrážím na své nepravidelné výpravy do blízkého i vzdálenějšího okolí, abych hledal ony příslovečné kořeny podobně, jako už jsem popisoval ve svých úvahách:



Před pár dny jsem tímto způsobem navštívil obec, která leží doslova na dohled od České Lípy – Volfartice.  Dlouhá přípotoční vesnice, o které mi ráda vypravuje manželka, když tudy projíždíme, protože tam absolvovala prvních pět let její školní docházky. Právě u oné školy jsem se nechal vysadit z auta a navštívil – podle mého zvyku – hřitov, který leží jen o pár desítek metrů dál.  

A opět se mi potvrdilo, že stav hřbitova je velmi podobný tomu, jak vypadá i „zbytek“ obce.


Na jedné straně až okázalá výzdoba na hrobech novousedlíků, kteří sem většinou přijeli hledat zem zaslíbenou. Na druhé zpustlá místa věčného odpočinku těch, co stačili zemřít ještě než jejich blízké vyhnali z míst, která po staletí vytvářeli.




Stejně zjizveně vypadá i celá obec.  Mezi s láskou udržovanými domy je i pár novostaveb, ale hlavně velké množství proluk , kde lze snadno najít větší či menší zbytky budov po lidech, jejichž předci tuto pohraniční krajinu kdysi urbanizovali. 




Část budou mít na svědomí zlatokopové Rabovacích gard hned po válce, velký díl si vybrala tzv. socializace vesnice a zbytek dorazila zdivočelá klausovizace, s její doktrínou všespasitelnosti volného a neomezeného trhu.







Obec Volfartice má krásnou polohu, ale hyzdí ji obrovské jizvy, které žádný plastický chirurg neodstraní. Jedině čas, který snad nechá nové generace dozrát.  Ke vztahu k obci, krajině i pravdě o ni a jejich historii. Aby pak nemuseli Volfartičtí  mít na informační ceduli v centru obce lakonický nápis kaplička pod fotografií zdevastované (z venku nová omítka uvnitř ukradena i krycí deska pohřební komory), kdysi honosné hrobky, která měla střežit věčný klid familie Hellmich.
Možná pak začnou být pyšní na důležitější události a osobnosti z dlouhé a bohaté historie obce, než že jí projel kdysi pruský princ (tatáž informační tabule).

Ilustrační snímky jsou tentokrát dosti popisné, ale i tak nevystihuji zdaleka všechno, co na mně ten den působilo. A tak přidávám ještě pár spíše výtvarných obrázků vzniklých na tomto místě v ten samý čas.








neděle 4. dubna 2010

Fotky jako víno na DIGIaréně.

nazí a mrtví...

Na serveru DIGIaréna opět vyšlo další z mých povídání o mém pohledu na fotografie a fotografování. Tentokrát pod názvem Fotky jako víno. Opět nepůjde o návod jak něco udělat, ale o malé zamyšlení, co pro mně proces fotografování znamená. Takže neváhejte a...běžte třeba fotografovat. :)

čtvrtek 1. dubna 2010

Výstava Jarky Kacarové


Dovoluji  si vás pozvat na vernisáž první autorské výstavy mé kamarádky Jarky Kacarové známé též jako Fistule. Přesvědčíte se tak o Jarčině velkém umění naslouchat. Lidem, hudbě i obrazům kolem nás. 

Jako předkrm k výstavě nabízím náš loňský rozhovor na DIGIaréně, kde se můžete dozvědět něco o její tvorbě a najít i pár jejich fotografií. Jarka má samozřejmě i jeden z prvních medailónků na tomto blogu.

Takže si Vás dovolím i Jarčiným jménem pozvat k naslouchání u jejích fotografií a k setkání s moc fajn lidmi na vernisáži 17. dubna.