Oranžová šance

Před pár měsíci jsem jednoho večera seděl u svých přátel a hostitel, jindy velice mírný a tichý člověk zahlédl ve zprávách nějakou tvář z naší politické scény a vybuchl. Doslova explodoval a řekl toho mnoho, nahlas a mnohá ta slova nebyla z čítanek pro základní školy. Podstatným jádrem jeho řeči bylo, že tentokrát půjde volit ty zas..ný komunisty, jen aby těm takzvaným demokratům ukázal, že tu nejsme jen pro srandu a když potřebují doplnit svá bezedná koryta. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ti naši starostliví otcové v případě úspěchu komunistů zmizí za hranicemi ke svým nasysleným kontům a v tom zbylém koncentráku zůstanou zase jen lidi jako on a já. Nechtěl mě slyšet. Dlouhodobá frustrace z toho, jak s námi tzv. politické elity zacházejí, jak bezostyšně a pyšně valí tu svou kuličku hnoje, jak otevřeně pohrdají těmi, kterých mají často tak plná ústa, jak snaží urvat vše pro sebe a nemyslí ani v horizontu dvou týdnů dopředu – udělala své.

Tento týden se nám ukázala ORANŽOVÁ ŠANCE ve své pravé podobě. Já za to soudruhům z Lidového domu děkuji. Sice nám teď s vážnou tváří tvrdí, že voda se sype do kopce a dvakrát čtyři je šest, protože včera to bylo devět, ale kdo má jen trochu oči a uši otevřené a v hlavě nemá jen zbytky z volebního guláše pro naivní hlupce, co za misku slíbené šošovice zaprodají i budoucnost, ten ví, že tito lidé myslí jen na moc.

Jenže…
…včera se sice ukázali své nahotě oranžoví. Modří, zelení, černí i chameleóni, co putují ze strany do strany, se už ukázali dříve, i když ne tak okázale a syrově. A já už dlouho přemýšlím. Je tu vůbec někdo, koho bych volil proto, že mu alespoň trochu věřím? Nebo půjdu k volbám opět jen z pocitu, že zlo je lepší a horší a my musíme vytloukat klín zase klínem?
Kolik lidí asi půjde volit stranu, co se stále modlí ke Kremlu, jen aby se naivně pokusila, dát najevo, že nejsme ovce, které snesou cokoliv? Musíme zase spadnout do úplných sr…k, aby někteří lidé přestali myslet apriori na ty své koryta. Asi ano. V téhle zemi je to zvyk zažitý už po staletí. Tři týdny všeobjímající euforie a dvacet let kalu. Stále dokola. Najdeme cestu ven?