pondělí 21. září 2009

Rozhovor s Jarkou Kacarovou

Z fotografů, se kterými jsem se v posledních letech setkal, mám lidsky asi nejblíže k Jarce Kacarové - Fistuli. Za ty roky jsme spolu strávili dost času,  pronesli mnoho slov a ještě více jsme toho neřekli. Tak, jak to přátelé umí, když nemusí mluvit a přesto ví. Byla i první, komu jsem nabídl možnost medailonku na tomhle blogu, a jen její vytíženost (to říkala ona, já vím, že se jen styděla) způsobila, že ten její vyšel až jako druhý.


...z nedoručených vzkazů... (otevřený cyklus)

Dnes vyšel na serveru DIGIaréna rozhovor pod názvem: O vnímání hudby a fotografii s Jarkou Kacarovou, který je tak trochu pokračováním těch slov a vět z našich setkání a mailů.

Snad se vám budou líbit slova i Jarčiny fotografie, které je provází.

sobota 19. září 2009

Podbezdězské zasnění

Nedávno jsem navštívil po mnoha letech jedno nejmenované rekreační místo na českolipsku. Velká vodní plocha lákala mnoho lidí i přes pozdně odpolední čas a já chtěl být přeci jen chvilku sám. Jen obtížně se mi podařilo najít místo s výhledem, co by bylo veřejné přístupné a na kterém by mě nepošlapali jiní lidé. Ale nakonec jsem ho přece jen našel.



Posadil jsem se, udělal si trochu pohodlí a chvíli pozoroval, jak se v hladině odráží silueta blízké dominanty kraje, hradu Bezděz. Po chvíli se hladina vyčistila od lodiček i vzdálené hlasy lidí se někam vytratily. Lehký vítr přinášel jen zvuky ptáků z rákosí. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než jsem si všiml, že přeci jen nejsem sám. Pár kroků ode mě seděl mladý muž s širokým kloboukem starého tvaru.  Nevšímal si mě. Nebo spíše mě ani nevnímal.
Chvíli taky zasněně hleděl k hradu a jen v tváři mu bylo vidět, že jeho mysl je až v zimničné činnosti. Pak sklopil oči k sešitu na klíně a olůvkem něco horečnatě psal.  Zase zvedl oči k jezeru a řečí tak podobnou té mé a přece odlišnou začal rytmicky deklamovat:

Wzhůru po skále lehký krok
Uzaunkau stezkau plawce wede.
Djwce se zardj twáře bledé
Za dub ge skryta. – Wstřjc mu běžj,
Zaplesá – běžj – dlauhý skok –
Giž plawci, giž na prsau ležj –
„Ha! Běda mi!“ Wtom lůny zář
Gj známau oswjtila twář;
Hrůzau se krew gj w žilách stawj.
„Kde Wilém můg?“

A opět se mu olůvko začalo míhat po papíru. Pak na chvíli přestal psát a oči upřel na hradní zříceninu na obzoru. Z vaku vedle sebe vytáhl malou lahvičku, husí brk a malý čtverec papíru. A stejně horečnatým způsobem začal kreslit tu mohutnou a vzývavou siluetu tam za jezerem.
To už bylo sluce dávno za obzorem a kraj se začal šeřit. Zadíval jsem se na hrad a zasnil tak tvrdě, že mě probral až chlad rosy.

Byla jasná noc. Až moc jasná. Hvězdy bylo vidět jen málo přes večerní osvětlení rekreační oblasti a zář reflektorů velké diskotéky. I ptáci nebyli už moc slyšet, to dunivé a monotónní duc, duc, duc, co se neslo od tanečního parketu za vodou, je přehlušovalo.  Vedle mě už nikdo nebyl – kouzlo pominulo. Jen na klíně mi ležel ten malý kousek papíru s kresbou a v hlavě mi dokola zněly dvě krátké věty: „Dalekáť cesta má! Marné volání!“


čtvrtek 17. září 2009

Oranžová šance

Před pár měsíci jsem jednoho večera seděl u svých přátel a hostitel, jindy velice mírný a tichý člověk zahlédl ve zprávách nějakou tvář z naší politické scény a vybuchl. Doslova explodoval a řekl toho mnoho, nahlas a mnohá ta slova nebyla z čítanek pro základní školy. Podstatným jádrem jeho řeči bylo, že tentokrát půjde volit ty zas..ný komunisty, jen aby těm takzvaným demokratům ukázal, že tu nejsme jen pro srandu a když potřebují doplnit svá bezedná koryta. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ti naši starostliví otcové v případě úspěchu komunistů zmizí za hranicemi ke svým nasysleným kontům a v tom zbylém koncentráku zůstanou zase jen lidi jako on a já. Nechtěl mě slyšet. Dlouhodobá frustrace z toho, jak s námi tzv. politické elity zacházejí, jak bezostyšně a pyšně valí tu svou kuličku hnoje, jak otevřeně pohrdají těmi, kterých mají často tak plná ústa, jak snaží urvat vše pro sebe a nemyslí ani v horizontu dvou týdnů dopředu – udělala své.


Tento týden se nám ukázala ORANŽOVÁ ŠANCE ve své pravé podobě. Já za to soudruhům z Lidového domu děkuji. Sice nám teď s vážnou tváří tvrdí, že voda se sype do kopce a dvakrát čtyři je šest, protože včera to bylo devět, ale kdo má jen trochu oči a uši otevřené a v hlavě nemá jen zbytky z volebního guláše pro naivní hlupce, co za misku slíbené šošovice zaprodají i budoucnost, ten ví, že tito lidé myslí jen na moc.

Jenže…
…včera se sice ukázali své nahotě oranžoví. Modří, zelení, černí i chameleóni, co putují ze strany do strany, se už ukázali dříve, i když ne tak okázale a syrově. A já už dlouho přemýšlím. Je tu vůbec někdo, koho bych volil proto, že mu alespoň trochu věřím? Nebo půjdu k volbám opět jen z pocitu, že zlo je lepší a horší a my musíme vytloukat klín zase klínem?
Kolik lidí asi půjde volit stranu, co se stále modlí ke Kremlu, jen aby se naivně pokusila, dát najevo, že nejsme ovce, které snesou cokoliv? Musíme zase spadnout do úplných sr…k, aby někteří lidé přestali myslet apriori na ty své koryta. Asi ano. V téhle zemi je to zvyk zažitý už po staletí. Tři týdny všeobjímající euforie a dvacet let kalu. Stále dokola. Najdeme cestu ven?

pondělí 14. září 2009

Kandinského jednotka rychlého nasazení.

Ten obraz jsem zahlédl, když jsme vystupovali z auta u českolipského OD ANDY.  Spěchali jsme, moje žena potřebovala co nejrychleji do práce a tak jsem si řekl, že si jej zaznamenám, až půjdu zpět.  Ale něco mě přece jen zastavilo. Snad, že to vypadalo na déšť, snad jakási předtucha možné ztráty. Omluvně jsem se na Lojzku podíval a té bylo jasné, že pár minut bude muset vydržet, protože fotografování má už zase přednost.


Popošel jsem pár krůčků blíž k tomu průlomovému dílu a na svém fotoaparátu přepnul tlačítko na ON.
Pak jen úkrok do strany a hledáček přístroje šel automaticky k oku.
Vteřinka na srovnání kompozice a další na nalezení správného místa pro bodové zaměření expozice.
Pak už je sotva slyšitelný zvuk závěrky.
Na okamžik jsem oddálil fotoaparát od oka, abych našel ještě příhodnější úhel záběru a…


...najednou jsem slyšel jak se k hlasu velkého tůrujícího motoru za mnou přidal i zvuk klaksonu. Sice slyšel, ale nedbal. Byl jsem si vědom, že stojím na kraji parkoviště a tak se to troubení přece nemohlo týkat mně. Ale hlas své ženy, která na mě něco naléhavě volala, jsem si už ignorovat nedovolil. Znechuceně jsem dal fotoaparát od oka a otočil se.  Z okna náklaďáku, který necouvával pro kontejner s tou nádhernou a dávno ztracenou malbou Vasilije Kandinského na sobě, se šklebil řidič a vesele mi dával najevo, že ho zdržuji v práci.


A tak nevím, kde ta malba nakonec skončila. Možná se jen projela na nejbližší odkladiště odpadu a je zase zpět. A možná ji už renovují konzervátoři nějakého vyhlášeného muzejního domu, aby jej vystavili v místech, kam já se už nikdy nedostanu. Možné je všelico, ale já mám jednu jistotu. Kdybych zaváhal jen o pár vteřin, kdybych myslel nejprve na boty, které jsem tak nutně potřeboval a až pak na umění – nikdy bych v našem městě nenašel tenhle obraz. Za tuhle jistotu si sice nic nekoupím, ale měna je to docela tvrdá. Závisí jen na prioritách a úhlu pohledu.

sobota 12. září 2009

Chadimova fotorevue 156




Když mě při vernisáži, zde již několikrát zmiňované výstavy, v městečku Odolena Voda oslovil pan Jiří Chadima, byl jsem duchem zrovna někde jinde a skoro jsem ho odbyl. On se však nedal a zaplať bohové za to. Protože jsem se díky tomuto pánovi a jeho internetovému časopisu dostal do moc fajnové společnosti.

Již čtvrtým rokem vydává Jiří Chadima týdeník CHADIMOVY FOTOREVUEzpravodaj o výtvarnících a dalších zajímavostech, zaměřený vždy monotematicky na nějakou výtvarnou akci či autora. Po jménech tak zvučných jakými jsou například Jiří Suchý, Dana Kyndrová, Vladimír Židlický, Jindřich Štreit, Daniel Reynek a dalších, kterým věnoval jednotlivá čísla tohoto periodika věnoval zde prostor i mně.

Je to pocit velice lichotivý, ale zároveň cítím i kus ostychu, zda zrovna v mém případě byl ten výběr autora vhodný. Každopádně se už stalo se a já jsem jen rád. Takže vás zvu na trochu čtení i obrázků, jak o mně tak i samozřejmě o dalších autorech a akcích v zde zachycených.

A ještě douška. Slova Josefa Jeřábka, na mou adresu vyřčená a na vernisáži a panem Chadimou zaznamenaná, jsou pravdivá jen částečně. Ano umím být protivný - souhlasím - a dále už Josef jen fabuloval.

středa 9. září 2009

Jindra Uhlík - malíř fotoaparátem

Trochu jsem se v poslední době rozmáchl doširoka a na medailonky mi nějak nevybýval čas a energie.  Takže fotografické obrázky Jindry Uhlíka „suším“ bez pár dnů už měsíc, což obyčejně nedělávám.  Takže se hned v úvodu tímto musím Jindrovi omluvit.

...na pláních...

Fotografie, na které se zrovna díváte, mají blízko ke grafickým listům. To potvrzuje mé staré tvrzení, že u výsledku výtvarného díla není důležité, kudy vedla cesta k němu. A purismus některých pánů a dam jen ukrývá jejich nejistotu v tom, co sami dělají.

...na pláži...

A Jindry naopak vidím, že ví co a jak – a hlavně proč dělá to, co nám tu předkládá.  Činí to neotřele a ani náznakem v tom nevidím nějako rutinní záležitost typu: Tohle se mi (nebo ještě hůře  - mu) povedlo, tak to budu opakovat  do omrzení.

...po pravdě...

V Jindrových fotografiích nacházím nadhled a vtip. Ale není to ten vtip typu Novotný, kdy se autor už předem hlasitě směje, aby i vůl pochopil, že bude legrace. Naopak...


...přístav...
...spíše se jen tiše usmívám dovnitř a hlavně – je mi hned o kousek k lépe a veseleji, pokud se na ty obrázky chvilku dívám. A to je pro mne mnohem více, než plácání se do kolen.




...tah šnekem...

Rád se bavím podobným inteligentním humorem a tak mám Jindru Uhlíka i ve svých oblíbených na stránkách
PHOTOEXTRACTu, kde i vy můžete najít další jeho obrázky. 

neděle 6. září 2009

a opět další fejeton

o troše závisti...

Pomalu začínám odměřovat čas dalším způsobem. Ten mezi fejetony na DIGIaréně má dva týdny. A já je musím využít na jejich vymyšlení a sepsaní. Píšu je rád, i když přitom občas vrčím jako pes. Protože nic nebolí člověka více, než když musí přemýšlet a masochista nejsem. Jenže - pokud budu upřimný, tak ohlasy čtenářů - to je vás - za to stojí. A já za ně děkuji každému z vás.

Ten dnes vyšlý fejeton se jmenuje O troše závisti a obdivu a já vám přeji příjemné počtení.

pátek 4. září 2009

Vernisáž...

...vernisáž je za námi a já bych si asi měl třídit dojmy. Zatím mám jen jeden, který vše ostatní převyšuje a ten bych mohl popsat sice jedním slovem,  ale za to velkými písmeny - POHODA. Jak místní, kteří si zvykli tradičně navštěvovat akce pořádané v Minigalerii Pavla Novotného, tak přátelé a známí  z fotoserverů (vedl Photoextract) se uvolněně bavili a dobrou vůli měli tak, jak to na podobných akcích být má a většinou i je.
Krajinkou rytíře Odolena 

Zbývá jen poděkovat všem kdo přišli a tu pohodu tvořili.
Stejně tak Pavlu Novotnému, který mi umožnil ty fotografie vystavit právě zde.
Josefovi Jeřábkovi, že mě ve své improvizované řeči pomluvil jen snesitelně a s vědomím, že mu to vrátím.
Ale hlavně musím poděkovat své ženě Lojzině, protože bez její velké pomoci, bych nevystavoval nikdy a nikde.
Sám jsem na vernisáži nefotografoval, ale požádal jsem přítomné aby mi své fotografie z této akce. Takže je budu vkládat, tak jak mi budou přicházet.

Jako první mi přišly snímky Lubomíra Havlíčka:


A jen o pár minut později poslala své snímky Jarka Kacarová:


Něco také poslal Josef Jeřábek:


Tyto záběry nasnímal Martin Rada:

úterý 1. září 2009

Před vernisáží

Takže fotografie jsou už v Minigalerii Pavla Novotného nainstalovány a čekají na čtvrteční vernisáž.



Pokud budete mít zájem na setkání s mými fotografiemi a skupinou bláznů se cwakacími skříňkami na krku, kteří tam budou, tak vás zvu 3.9. 2009 v 18:00 do Odolene Vody.