sobota 29. května 2010

První den z nemocnice...


Po takřka měsíčním polehávání a flákání jsem se zase dostal do normálního života. Takže dopoledne do volební místnosti pomoct vyhrát volby a pak rychle do muzea, věnovat se konečně přípravě naší výstavy.

Jenže jsem velice brzy zjistil, že mě k tomu Lojzka moc nepotřebuje. Takže jsem si obcházel trochu  ambit a pak se věnoval dětem.


Ne, že by mě zase tak moc potřebovaly. Nějak mi, přece jen, ještě nebylo moc do řeči a tak si ti dva začali vymýšlet taneční kreace.
To všechno jen tak, bez muziky, v improvizaci, jako by to ani nebyli sourozenci na kraji puberty.

Nakonec nás stejně odvezla Lojzka domů, aby se ta stará klášterní budova dožila i úterní vernisáže. Stejně jsme odpoledne ještě museli do Litoměřic ke Kacarům, abychom přivezli Jarčiny fotografie. Ale to už je o něčem jiném než tanci sobě pro radost a ukrácení dlouhé chvíle...


pátek 28. května 2010

Třicet dnů


O světle v nás...

11:50 - Třicátý den mé hospitalizace pomalu vrcholí. Je to dlouhé a navíc se moje rodina mezi tím přestěhovala do nového bydlení. Vzhledem k délce mého pobytu v nemocnici, znám nový domov jen z mapy na internetu a vyprávění ženy. Takže se budu vracet do neznáma...ty stěny, kde jsem bydlel skoro dvacet let už patří někomu jinému. 
Aby toho snad nebylo málo - v úterý je vernisáž naší výstavy a mnoho práce je nutné ještě udělat, aby vše klaplo ke spokojenosti mé i ostatních. Zatím na tom pracovali všichni, krom mně. Je čas se zapojit.

Netrpělivě čekám na primářskou vizitu, protože mi má dát volný lístek do domácí péče. Pokojem se prokmitla sestřička s čajem a prohodila něco o tom, že se dneska načekáme. Takže čekám dál...

12:05 - donesli nám oběd. To znamená, že vizita neběží...minimálně než se lidé nají. To bude dlouhý den. 

12:22 - Personal pomalu stahuje nádobí od oběda. Jenže to nic neznamená. Poslední velká vizita byla až pozdě odpoledne. A nevím, jak dlouho po ní mě vypustí.

13:18 - Po velké vizitě - jdu domů. Už pro mně nemůžou nic více udělat. Alespoň zatím. Administrativa zabere ještě několik hodin. Lojzce jsem řekl aby přijela po čtvrté hodině.

13:36  - Převlékl jsem se, udělal si kafe a zapnul si poslední inhalaci. Než se vyřídí papíry, bude to ještě chvíli trvat.

17:04 - už sedím v autě a jedeme domů....konečně.

17:55 - Už jsem v České Lípě...zatím jen na kraji, Lojzka nakupuje večeři. Zítra bude nabitý den.

18:51 - Konečně doma u svého počítače...



úterý 25. května 2010

Jan Šplíchal

Že fotoaparát není jen sofistikovaný strojek na mechanické zaznamenávání dvourozměrných otisků okolí asi nemusím říkat nikomu, kdo pravidelně navštěvuje tento blog.  Jde i o nástroj tvůrčí, záleží jen na tom, kdo jej drží v rukou. Jedním z autorů, kteří používají fotografický přístroj při tvorbě výtvarných děl na vysoké úrovni je i  Jan Šplíchal.

Dnes 25. května 2010 v 16:55 uvede ČT2 v cyklu Výtvarnické konfese portrét tohoto význačného fotografa a výtvarníka.  Viděl jsem některé předešlé díly a určitě se budu snažit, abych viděl i tento. Pokud jej nestihnete toto odpoledne, nevadí. Tyto pořady jdou (samozřejmě, až po jejich odvysílání) stáhnout i z uvedené WEBové stránky České televize.

neděle 23. května 2010

Čtrnáct let


Milá Zuzanko, dneska je ti přesně čtrnáct let a já u toho nebudu. Osud a nemoc tomu chtěly, že slavit budeš bez táty. Já se dnes nedostanu domů a ty zase sem...

Podobu jsi zdědila po mé linii, povahu zase po mámě. Vidím, jak i z tebe roste ženská do nepohody, sebevědomá a zároveň citlivá, co má srdíčko na tom pravém místě. Nevím, jestli je to ta nejpraktičtější výbava do budoucna, kterou jsme ti mohli dát, ale věř - žít se s tím dá. 

A tak ti k těm dnešním narozeninám přeji, aby ti vyšly všechny plány. Ty co máš dnes i ty, které ještě přijdou. A aby jsi přitom potkávala hlavně dobré lidi. Je jich pořád dost, i když nám to tak občas nepřipadá.

Mám tě, holčičko, rád. 

Táta

pátek 21. května 2010

bezMOC

Ležel jsem vedle něj v České Lípě skoro celý první týden. Osm křížků už dávno za sebou a ty poslední roky, podle toho co mi řekla jeho rodina, už hodně bolavé. Těžká cukrovka a opakovaný chronický zápal plic. 
Spal jen chvilkami a útržkovitě. Většinu času kašlal nebo se hlasitě snažil zachytit trochu vzduchu. Pokud se chtěl sám obrátit z boku na bok, šlo o záležitost trvající i půl hodiny. Krmit ho museli po lžících - své ruce už zdaleka nedokázal plně koordinovat. Většinu času svět kolem sebe vnímal jen jako místo jeho boje o přežití - o další nádech, o další zakašlání.

Jen dvakrát - na krátkou chvilku - jsem ho viděl, když se nerval s dechem. Měl krásné oči a v nich klid. Ne, nebylo to smíření ani výzva. Věděl, že prohrává, ale nijak to té zubaté nehodlal usnadnit.

Ležel jsem vedle něj skoro celý první týden plný bezmoci. A taky beze spánku. Pak mě přemístili na jiný pokoj a toho pána o den či dva později do LDN. 
Nevím co s ním dnes, po dalších dvou týdnech, je. Ale ty jeho oči vidím pořád.
I bezmocný člověk se nesmí vzdát.

středa 19. května 2010

Ještě není tma...


Nějak se mi ta návštěva nemocnice protahuje. Po týdnu jsem se pohádal s paní primářkou na plicním, která mě nechtěla pustit do domácí léčby a o pár dnů později jsem ji musel dát, i když velice nerad, za pravdu. Nakonec mě ještě rychlou raději poslali do větší nemocnice, dál od domova. Takže dnes začínám čtvrtý týden, kdy vše dostávám až pod nos a z postele nemusím celý den. Nějak si začínám zvykat a nevím, jak je to naučím doma, až se vrátím.

Ještě mě čekají nějaká vyšetření, ale už se blýská na časy a do týdne bych snad konečně měl být u svého počítače doma. To že můžu zase na blog je zásluha mé ženy, která mi včera sehnala modem a díky tomu, já už opět můžu na internet a tím pádem i komunikovat se světem.

sobota 8. května 2010

Převážně neškodní...

V ten samý den, co se rozhodlo o mé hospitalizaci, mi Lojzina (pro ty kdo to náhodou neví - má žena), dohodla výstavu v našem Vlastivědném muzeu. A jelikož to bude moje první výstava ve městě, kde už více než dvacet let žiji, beru to jako prestižní záležitost. Jsem rád, že kamarádka Fistule - Jarka Kacarová svolila, že se ke mně přidá a půjdeme na to v tandemu fotek, které mají mnoho společného, ale zároveň se liší, tak jak to u ženského a mužského pohledu na svět bývá.

Bohužel většinu dění kolem organizace téhle akce sleduji jen v pravidelných raportech u mé nemocniční postele, když mám návštěvu, ale fotografie v té mé části budou opravdu moje. Ty za mně Lojzina odmítá dělat! :))


Takže pokud budete mít v úterý 1.6. 2010 možnost zajít, rádi vás tu uvidíme. A pokud to ve všední den nepůjde, je muzeum otevřené i o víkendu, jen to občerstvení tam už nebude....