čtvrtek 9. října 2008

Českolipské Perforace

Bloumal jsem po svém městě nemaje toho zrovna moc na práci a hledal jsem motiv, na který bych zamířil objektiv svého fotoaparátu. Světlo za moc nestálo, takže šlo spíše jen o procházku s fotoaparátem na krku. Až jsem došel k vylepovací ploše a na ní jsem si všiml plakátku, který zval na výstavu fotografií žaček Výtvarného ateliéru Kamily Nešporové ze ZUŠ v České Lípě. Měl jsem čas a tak mi nebylo zatěžko změnit plány. Zamířil jsem tedy do KD Crystal, kde má tato výstava probíhat.

Hlavní vestibul mě „přivítal“ svou neosobní prázdnotou. Obešel jsem, co se dalo a výstava tam nebyla. I cestu do patra KD zahrazovala masívní mříž. Takže jsem znejistěl. Je to vůbec tady? Nevystavuje ateliér Kamily Nešporové v ZUŠ? Nakonec jsem v záplavě plakátů místního kina našel i ten, který jsem hledal a na něm byl skutečně uvedený KD Crystal. Zpoza rohu jsem zaslechl hovor a tak jsem tam vyrazil, abych se zeptal, kde se ta výstava koná. Jenže tam sídlili taxikáři a ti o nějaké výstavě neměli ani potuchy… Jinak v dohledu ani noha…
Vzdal jsem to a šel pryč. Obrátil se k městu a… na rohu budovy mě jen tak napadlo podívat se ke služebnímu vchodu. A byla to ta správná volba. Nade dveřmi, viditelný jen z několika metrů byl poutač na avízovanou výstavu. Dveře nebyly zamčené a tak jsem vešel. Strohá a neosobní chodba – jako většina prostor v tomto KD – má jedno obrovské plus. Alespoň vůči většině jiných výstavních prostor, které znám. Je to osvětlení. Přirozené denní světlo, které dopadá průsvitnou střechou otočenou na sever.

Osm výstavních panelů obsahovalo barevné i černobílé fotografie, které volně spojoval motiv – jak už říká název – perforace. Některé z těchto fotografií mě zaujaly více, jiné méně. Netroufnu si dělat rozbor jednotlivých autorek či fotografií. Na to tu není ani místo ani nejsem fundovaný kritik. Dovolím si jen subjektivní soud fotoamatéra. Občas jsem měl pocit, že generační rozdíl mezi mnou a autorkami je už moc veliký. U jiných fotografií jsem si zase říkal - Ano, to je ono.

Neznám ani autorky, ani jejich pedagožku paní Nešporovou a tak nevím, nakolik je celý soubor prací mladých autorek a nakolik je to vedení ruky pedagoga. Každopádně ty fotografie stály za vidění i zamyšlení. Když už nic jiného, tak tu jsou čtyři mladé dámy, pro které slova jako fantazie, imaginace či nadsázka není cizí pojem a umí je použít v praxi.

Máte-li jen chvilku a budete-li poblíž ve všední dny mezi půl sedmou a šestnáctou hodinou - navštivte Českolipský KD Crystal (samozřejmě z boku, jak jsem už psal) a podívejte se na uvedené fotografie. Nezabere to moc času a jistě to potěší jak vaše oko, tak srdce autorek jimiž jsou: Kateřina Frydrichová, Markéta Nešporová, Daniela Součková a Zuzana Špalková.

Výstava končí 27.11.08


O dva dny později:
Ráno jsem dělal pořádek ve novinách, které se mi nahromadily doma ta poslední dva týdny. A do ruky jsem také vzal českolipské MĚSTSKÉ NOVINY z 3.10.08. Tam na straně osmnáct dole je pozvánka na tuto výstavu napsaná paní Nešporovou. Ještě, kdybych tak četl městský tisk pozorněji, nemusel bych tolik spoléhat na náhody...:-)

úterý 7. října 2008

Zákaz zastavení

Já nevím čím to je. Jestli počasím, co neví jestli má být babím létem či podzimní plískanicí či snad skvrnami na slunci nebo dokonce konstelací planet a hvězd ve všech sedmi nebeských sférách. Ale nějak mám v poslední době pochybné štěstí narážet na lidi, které bych v méně slušné společnosti mohl nazvat pablby. A co víc, čím více je jejich hloupost zřetelná, o to více jsou si dotyční jistí svou neomylností a svatou pravdou, kterou jsou nuceni šířit jako misionáři evangelium. Buď se četnost těchto sebestředných identit v mém okolí skutečně zvýšila nebo jsem jen více vnímavý.

Kážou mi na chodbě našeho domu.
Potkávám je v autobusech MHD.
Rádi mi poradí z obrazovky TV jak a pro co (koho) bych měl žít.
A na NETu mají snad líheň. Tu mi mladá slečna napíše co bych už fotit neměl, aby to už neuráželo její vkus.A když ji namítnu, že jsou to moje fotografie, začne urážet...
Jindy - věkem zralý muž mi hrubě vynadá, že si dovolím veřejně pochválit fotografii své ženy, pokud se mi líbí. O kvalitě mých či jejich fotek, ale raději nenapíše nic...
A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho...

Co na to říci? Snad dát radu, i když vím, že hlupák na rady nedbá.
Nezastavujte…
pokračujte dál…
Tady se není o čem bavit...

A pokud zastavíte, tak si pak nestěžujte...


úterý 9. září 2008

Dvacetiletí aneb O liniích zlomu

Body zlomu:
  • vznik Československé republiky 1918
  • Mnichovská dohoda, podvolení se této zradě a jistá fašizace zbytku země 1938
  • Komunistický puč, za podpory velké části obyvatelstva 1948
…to nechám historikům. Tehdy jsem ještě nebyl na světě a mé znalosti o těchto událostech jsou jen zprostředkované..


Zažil jsem zatím dvě období, ve kterých se lámal chléb a charaktery.
To první ještě jako dítě. I když jsem naplno nechápal oč jde, bylo mi
jasné, že ve vzduchu jsou veliké změny. Prožíval jsem "boj" o prezidentský úřad a fandil usměvavému Čestmíru Císaři. A to zklamání, když nakonec zvolili mě neznámého Ludvíka Svobodu. V televizi a rozhlasu se mluvilo o tématech, která byla roky zakázána a tisk si začal užívat zrušení cenzury.

Pak vše převálcovaly nejprve tanky "spřátelených armád" a potom ještě důsledněji
právě to vedení země, které hlásalo "obrodné" heslo : "Jsme s vámi, buďte s námi". Když tak dubčekovci skončili svou mouřenínskou práci, předali tuto zemi husákovským a bilakovským normalizátorům. Status quo opět vypadalo pevné jak tisíciletá říše.

…………...
Ten šedý normalizační marast se začal taky drobit nenápadně. Lidem se gulášový komunismus začal pomalu a jistě zajídat. Prasklinky byly někde pod povrchem a čekaly na svou příležitost. V roce 1989 - dvacet let po začátku normalizace - se začal svět, jak jsem ho znal, zase rozkládat. Tehdy jsem už nebyl dítě a odvedl jsem si u toho i svůj kousek "lámací"práce.


…………….

Dovedli jsme zemi ke svobodným volbám, pojistili její bezpečnost členstvím v NATO a ekonomiku
zapojením do Evropské unie.
Vše je skvělé...
…ano?
Tak proč mám stále více pocit, že něco bylo promarněno a zašlapáno?
Proč mám zase pocit, že jsem občanem druhé nebo třetí kategorie?
Proč se politici tak hrozně bojí občanské společnosti…?

Proč
mi sekretariáty našich politických stran spíše připomínají "rodinu" dona Corleoneho?
Proč v této zemi mizí miliardy a z chudých úředníků se stávají bohatí podnikatelé?

Proč…

Proč…

Proč se už zase bojím policie skoro stejně jako zločinců.?

Proč…

Těch PROČ
je stále více.

A lidé se tváří rezignovaně, stejně jako před dvaceti lety.

Kolik že jsem
to napsal, že je roků od poslední změny ?? DVACET?

Ta pevná a zdánlivě nezničitelná deska na které stojí naše společnost - začíná opět praskat.
A já nevím, tentokrát
skutečně nevím, zda se mám radovat nebo mít strach...

středa 3. září 2008

Pod povrchem světa prázdných slupek...

Není čas se zastavit, zaměřit pozornost, počkat až za vjemem přijde i myšlenka. Rychle sklouznout po povrchu k další informaci. Dál…rychleji…víc…větších a BAREVNĚJŠÍCH vjemů...


A zatím pod nenápadným povrchem může klíčit NĚCO…

Nový život, který posune lidstvo o skok dál anebo myšlenka tak černá, že svět, jak jej známe, uvrhne do temnoty. Ale pravděpodobně to bude cokoliv mezi tím…


Jenže klíčit to jistě nenajdeme na povrchu lesklých obálek s palcovými titulky. K jeho zachycení je nutné se zastavit a zkusit se podívat pod povrch, či mezi řádky.

A taky mít kousek štěstí a dávku empatie.


Jistou formou pohledu pod povrch tzv. reality (ono to tak přece vypadá!) je pohled dítěte. Pohled , který není ještě zatížený konvencemi . Jen dítě dokáže objevit bubáky pod svou postýlkou, či palubu kosmického korábu na větvi rozsochatého stromu, na který zrovna vylezlo.

Dokáže snad dospělý jedinec hledat tajnou chodbu ve stěnách panelákového bytu?


Podobný způsob pohledu pod povrch věcí a dějů používají někteří umělci. Obvykle to bývají ti, kteří často slýchávají otázky jako: "Co to je?" nebo "Co to má být?" či "Tohle myslíte vážně?"

Prostě řečí prosťáčků - mazalové.



Prosťáček bere povrch jako standard a vše co jde za něj odmítá. Ze zásady. Nač se namáhat, nač hledat, když vše může být instantně předžvýkáno do několika prostých a jasných pravd s velkým P.


Je to téma na dlouhý a zevrubný rozbor sahající až do hloubky lidského EGA. Ale na to nemám čas. Valí se na mě další a další informace...

tak barevné...

a veliké....

a...

středa 20. srpna 2008

To ráno


To ráno před čtyřiceti lety, to si pamatuji, jako by bylo dnes. Večer před tím jsme nemohli dlouho usnout. Okrajem naší vesnice, se nesl divný hluk, který jsme nedokázali identifikovat. Naši se dohadovali, že možná vyjely kombajny...


Přesto jsem se probudil brzy - na kluka, který měl prázdniny. V kuchyni byly z rádia slyšet vzrušené hlasy a máma, která se chystala do práce, s pláčem budila tátu: "Franto… vstávej… je válka…."



I kdybych zapomněl na desítky či stovky mrtvých…na to, že odvlekli naši vládu a na její místo postupně dosadili poddajné aparátčíky….

I kdybych zapomněl na marast, který tu nastolili s podporou českých pomahačů…na to, že třiadvacet let okupovali tuto zemi a nebýt prohrané (studené) války, tak jsou tu dodnes….

I kdybych zapomněl , že dodnes by rádi diktovali co smíme a co ne…


Tak ten mámin pláč a strach - TEN jim nezapomenu NIKDY.



21.8.1968 na YouTube

neděle 17. srpna 2008

Deštivý den v Praze


Deštivý, velice deštivý jsem si vybral den na návštěvu Prahy. A to jsem chtěl hlavně vidět fotky v zahradách Pražského hradu. Musím se přiznat, že doplavat až tam se mi tento den nepovedlo. Byl jsem rád, že jsem uviděl výstavu Františka Dostála a pak už jsem jen trpně díval na proudy vody co padala z nebe a čekal, až nastane čas na kafe s Berenikou Haladovou se kterou jsem měl odpoledne drbací sraz.


Přesto jsem svůj fotoaparát nenechal úplně zahálet a pár záběrů v centru Prahy udělal.

Nejsou to sice Hradčana, ale pohledů na asijské turisty, fotící Valdštejnský palác a kryjící při tom fotoaparát před lijavcem vlastním tělem jsem si užil v sobotu více než dost.

Ale s Berenikou jsme si popovídali, alespoň jednu výstavu jsem viděl... nakonec to nebyl ztracený den.

Amatér František Dostál


Velice nerad ve svém volnu navštěvuji nákupní centra. Možná i proto, že v jednom z nich pracuji.
Tentokrát jsem udělal vyjímku a jedno z nich navštívil cíleně. Ne, že bych neodolal lákavým slevám jako účastníci komedie Český sen. Já jsem tam vyrazil za fotografii. Tedy lépe řečeno za FOTOGRAFIÍ.
Pánové a dámy kunsthistorici snad prominou, ale já si soukromně dovolím přirovnat dílo Františka Dostála k fotografiím H.C. Bressona. Nechci se pasovat do role znalce děl obou zmíněných pánů. Přesto tu vidím mnoho styčných bodů. Hlavně sounáležitost autorů s fotografovanými lidmi, vyjadřují že jsme jedna veliká lidská rodina. Navíc u děl obou fotografů, mívám pocit, jako bych četl některou z knih Bohumila Hrabala.


Amatér…
Kolikrát jsem četl pod fotografií jako omluvu autora: "Jsem jen amatér. Nejsem žádný profík."
A tak se pod toto slovo schovává neschopnost a neochota učit se a naučit základy řemesla.
Moderní fotoaparát dnes většinou sám zaostří a najde optimální expozici. Co na tom, našemu synkovi či strnule stojící tetičce chybí prsty na ruce a z hlavy roste strom. Co na tom, že v ostrém slunci mají z očí tmavou díru a z čela přepálený bílý flek. Co na tom, že fotka je bez myšlenky a invence. Autor je přece amatér a má taky NÁROK na své místo na uměleckém nebi a s tím spojenou pochvalu a ocenění ostatních.

My - co si už více pamatujeme, víme co byl časopis Mladý svět. Myslím, že tam jsem se s fotografiemi Františka Dostála setkal poprvé. Nekvalitní tisk na nekvalitním papíru, ale FOTKY! Po čase se pro mě jméno tohoto autora stalo pojmem.

Teprve letos, když už je Františku Dostálovi sedmdesát let, jsem se dozvěděl, že co se týká fotografování - byl celý život AMATÉR. Živila ho úplně jiná práce a své krásné lidské fotografie tvořil až ve svém volnu. Ano u některých jednotlivých fotografií jde najít formální mušky na kráse. Kdo hledá, vždy najde. Ale kdo hledá krásu a ne líbivost, nevšední pohled na všední děje, kdo je přístupný jistému pábení… tomu dílo pana Dostále jistě řekne moc.

A tak se nedivte, že když slyším Amatér jen jako omluvu na nekvalitu a šunt, začnu hledat sekeru a špalek…


Výstava Letní lidé Františka Dostála v obchodním centru Nový Smíchov končí již 26.8.08.