To ráno před čtyřiceti lety, to si pamatuji, jako by bylo dnes. Večer před tím jsme nemohli dlouho usnout. Okrajem naší vesnice, se nesl divný hluk, který jsme nedokázali identifikovat. Naši se dohadovali, že možná vyjely kombajny...
Přesto jsem se probudil brzy - na kluka, který měl prázdniny. V kuchyni byly z rádia slyšet vzrušené hlasy a máma, která se chystala do práce, s pláčem budila tátu: "Franto… vstávej… je válka…."
I kdybych zapomněl na desítky či stovky mrtvých…na to, že odvlekli naši vládu a na její místo postupně dosadili poddajné aparátčíky….
I kdybych zapomněl na marast, který tu nastolili s podporou českých pomahačů…na to, že třiadvacet let okupovali tuto zemi a nebýt prohrané (studené) války, tak jsou tu dodnes….
I kdybych zapomněl , že dodnes by rádi diktovali co smíme a co ne…
Tak ten mámin pláč a strach - TEN jim nezapomenu NIKDY.
Žádné komentáře:
Okomentovat