Kde hledat náměty

Výrazný titulek s tímto názvem mi padl do oka při listování starým časopisem. Nedá mi to a zkusím se o ten zážitek podělit s vámi. Naschvál - pokud to dokážete přečíst až do konce, dejte mi - prosím - vědět. :-)


Na prahu prvního roku šesté pětiletky, pod vlivem závěrů říjnového pléna UV KSČ k otázkám dalšího rozvoje našeho zemědělství a potravinářského průmyslu - a především v očekávání nových perspektivních cílů, které vytyčí XV. sjezd KSČ - přistoupily mnohé organizace Národní fronty již k praktickému uplatňování řady ideologických a ekonomických opatřeni ve své mnohostranné činnosti.

Tato nová vlna aktivity celospolečenského dosahu otvírá nemalé pole působnosti také všem fotografům, a to jak profesionálům, tak i amatérům. Mohou totiž svůj tvůrčí potenciál vynaložit k dobrým propagandistickým i agitačním účelům a zároveň projevit veřejně nejen vlastní míra uměleckého zrání, ale i své společenské angažovanosti.

Tak například jen samotný způsob aplikace závěrů říjnového pléna v zájmových zemědělských svazech Národní fronty, tedy v organizacích, které se přímo podílejí na zemědělské výrobě - jako jsou Český svaz ovocnářů a zahrádkářů. Český svaz včelařů, český svaz chovatelů drobného zvířectva, Český rybářský svaz a český myslivecký svaz - je s to poskytnout foto grafům takřka nepřeberné množství neotřelých záběrů, navíc s možností volby nejrůznějších technik v černobílé i barevné fotografii.

Pouhé zdokumentování úsilí, které třeba Český rybářský svaz věnuje zarybňování našich toků a udržování jejich čistoty, nebo Český myslivecký svaz neustálému zvyšování a zkvalitňování produkce zvěře, by samo o sobě vydalo na celou řadu obrazových publikací. Reportážně i výtvarné vděčné náměty lze najít mimo jiné i v práci těchto svazů s dětmi, konkrétně při takových soutěžích, jimiž jsou Zlatá udice (účast 13 000 dětí v r. 1975) nebo Zlatá srnčí trofej (účast 11000 děti). Konečně, svět zvířat a rostlin měl vždy své podmanivé kouzlo nejen pro děti. A právě tato podmanivost přímo vybízí umělecky talentovaného člověka, aby se s tímto světem obohaceným o lidskou práci neustále vyrovnával - neboť jde o část výsledků společností, ve které sám žije a jejímž je členem.

Nejsou to ovšem pouze zájmové zemědělské svazy, v nichž se ona nová vlna společenské aktivity vzedmula. Všechny organizace, sdružené v Národní frontě, se důstojně připravují přijmout a bezezbytku splnit úkoly, které nám XV. sjezd KSČ uloží.

A proto se nemenší pole působnosti otvírá všem fotografům také v tělovýchově a v Českém svazu žen, v řadách družstevníků, požárníků, svazarmovců i v ostatních organizacích.

Ferdinand Vaněk politické odděleni OV NF ČSR

Československá fotografie – leden 1976

PF 2009

Tak se nám blíží další rok. Zatím nevíme co nám přinese. Ale světová ekonomika je v recesi a nás se to dotkne i když strčíme hlavy do písku a budeme dělat, že my nic...

Žijeme na bohatém kontinentu. Ač si to často odmítáme připustit, jsme bohatí. A nejen bohatí, také dosti zhýčkaní a pohodlní. Máme snahu své pohodlíčko bránit jakýmikoliv prostředky. Ale pokud možno takovými, které nás nestojí zrovna moc námahy.
Za recesí nastává doba zvýšeného počtu hlasatelů jednoduchých pravd a receptů. Doba samozvaných mesiášů, kteří nám budou slibovat cokoliv. A budou za to chtít jediné.
Náš hlas.
Naši duši.
Naši svobodu volby...

Přeji nám všem v tom krizovém roce hodně síly. Síly nepodlehnout falešným prorokům lepších příštích...
...abychom jednou nemuseli plakat, co vše jsme prodali za malou misku šošovice.

Dana Kovaľová

Dneska si dovoluji napsat pár řádků o charismatické dámě neagresivně preferující analogové fotoaparáty.

Koník

Co o Daně říci? Tuto ženu znám i neznám. Měl jsem to potěšení strávit v její blízkosti řadu hodin, plných pohody a smíchu. Dana umí krásně vyprávět a ještě lépe naslouchat, což je dar, kterým není nadán zdaleka každý. Budí zdání křehké introvertky, ale občas vystrčí růžky a s razancí dokáže obhajovat svůj názor i proti přesile.

Srí Lanka

Občas narazíme na její reportáže z míst, kam turistické kanceláře zájezdy nenabízejí - spíše naopak.
Srí Lanka roku 2005, čtvrt roku po katastrofické tsunami, která zabila statisíce lidí, nebyl zrovna ráj z turistických prospektů. Dana tam, jako píšící reportérka ČTK odcestovala. A napsal řadu reportáží: viz například České Noviny

Pákistán

Nejinak tomu bylo další rok v Pákistánu, rok po ničivém zemětřesení v Kašmíru. Dana tam odjela a vydala své svědectví. Nepsala moc o zničené infrastruktuře a poškozených turistických centrech. Snažila se - i v tom krátkém čase - sblížit s lidmi, kteří tam žijí. Je to poznat jak v jejich článcích, tak na fotografiích.
Například zde: Pákistánské obrázky na serveru FOTOAPARAT či další česká a slovenská media.

Papoušek

Jistě jsem nebyl prvním, kdo cíleně obrátil svůj objektiv na starý plot. Nato je tu fenomén fotografie už moc dlouho. Přesto si troufnu tvrdit, že nevím o nikom, kdo hledá útržky příběhů ve starých drátech tak dlouho jako já. V posledních dvou letech dráty a drátky začaly zajímat více lidí vlastnících fotoaparát. Většinou jde jen o povrchní klouzání po tématu stylem - plot jako plot, který s hledáním toho, co je ukryto pod povrchem toho všedního, nemá nic společného.

Znám jen několik lidí, kteří u toho to tématu sahají někam hlouběji. Kteří skrze toto téma nechávají ostatní nahlédnout i kousek do své duše. Myslím, že Dana dokáže, z těch, o kterých vím, pustit nejhlouběji do svého nitra. Závisí jen na vnímavosti diváka…

Kocour

Jak jsem už psal výše…vnímavost diváka je klíčem k pochopení. Fotografie Dany Kovaľové nejsou čitelné pro povrchního hledače instantních prožitků. Ve svých fotografiích nezjevuje omšelé pravdy v nových barevných oblečcích.
Dana jen podává ruku... ...a je na divákovi jejich fotografií, jestli ji přijme.

Více fotografií Dany Kovaľové najdete na jejich WWW stránkách či serveru FOTOAPARAT.CZ popřípadě v galerii 30 ostrých patřící časopisu Týden.

Jičín, Neff a Jeřábek...

Čtvrtek 11. prosince měly naše děti svátek, protože nemusely do školy. Namísto toho jely s námi do Jičína. Přesněji řečeno do jičínské knihovny Václava Čtvrtka. Ten den se tam pořádaly dvě velice zajímavé akce. Beseda se spisovatelen, novinářem a fotografem Ondřejem Neffem a trochu později vernisáž výstavy dvou fotografů - Pavly Rivolové a Josefa Jeřábka jinak též: creative-invention.cz. A to jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít.

První beseda se trochu protáhla a přede dveřmi do čítárny jsme "objevili" už Josefa. Pak přišli i sextáni ze zdejšího gymnásia a beseda mohla začít. Stála za to. Pan Neff je dobrý i jako vypravěč a probíraly se, za aktivní účasti studentů, mnohá témata jeho knih. Hodina určená na diskusi utekla velice rychle. Až moc rychle...

Po pauze na oběd nadešel druhý bod programu. Setkání s autory výstavy v Galerii Radost, která je součástí knihovny. Bohužel Pavla Rivolová musela ze zdravotních důvodů zůstat doma a tak nám "musel stačit" jen Josef Jeřábek jako ta méně krásná část tohoto týmu.
Pak se slova ujal pan Neff a myslím že slova, která vyslovil o tvůrčích fotografiích vystavujících autorů byla mnohem více než zdvořilá.

Následoval obvyklý program takových akcí. Ti co to zažili ví, a ti co ještě ne, tak asi nepochopí, proč mám některé vernisáže rád.

Pár lidí mi slíbilo fotografie z této akce, takže jak budou přicházet, tak je v nejkratším možném čase vložím.
Jako první (ještě ten den) zaslal své fotografie Libor Nedvídek.

foto Libor Nedvídek

Dnes (19.12.) jsem dostal další fotografie od Tomáše Tyburce:

foto Tomáš Tyburec

---

P.s. Zajímavý vánoční dárek dostali autoři uveden0 v7stavz od redakce internetové Naše televize.Na Štědrý večer zveřejnila skoro čtyřminutový rozhovor s Josefem o této výstavě.
Gratuluji :)

DIGIfoto

Před několika týdny mě oslovil pan Vilgus z DIGIfota. Zaujaly ho některé mé fotografie prezentované na DIGIaréně a požádal mě o několik snímků pro svoji rubriku Tipy odborníků. Tyto snímky musely samozřejmě být v tiskové kvalitě. Žádost mě potěšila a s radostí jsem jí vyhověl. Pak jsem už jen s napětím čekal jak toto hodnocení dopadne.

Včera 9.12.08 se mi dostalo do ruky DIGIfoto 1/2009 (když můžou vánoce v obchodních domech začínat už na konci srpna, že?). Na stranách 26 a 27 jsou tři moje fotografie komentované pány Petrem Vilgusem a Marianem Benešem. Vzhledem k tomu, že jejich komentáře vyznívají příznivě k autorovi fotografií mi nezbývá než se tímto "úspěchem" pochlubit.





Takže děkuji redakci DIGIfota za výrazné povzbuzení.

Ivana Jindrová

Opět uplynulo několik týdnů od posledního medailonku autorů, kteří mě zaujali. Dnes bych chtěl prezentovat fotograficky velmi neprůbojnou Ivanu Jindrovou z Mostu. Nevšední fotografku všedních dní.

Pohádka

Jedna z podmínek, na které trvám, když se domlouvám s autory na jejich medailonku je ta, že prezentované fotografie vybírá autor sám. Žádám to po nich (a někdy nekompromisně) z několika důvodů. Tím prvním je snaha donutit autora, aby si sám, na tomto malém výběru, ujasnil co je - dle něj - na jeho práci typické a čím si myslí, že zaujal své okolí.

Když vyjde svět motorů

Tím druhým důvodem, proč to požaduji je zvědavost. Jsem zvědavý, nakolik se vnímání autora liší od toho, jak jeho tvorbu chápu já. I když se mi jeho práce líbí, přece jen vycházím z jiných startovacích pozic a moje cesta vede jinou, byť podobnou, trasou.

Teplice

U Ivany jsem dobře odhadl, že pošle fotografie černobílé a typicky ženské. Obojí považuji - v tomto případě - za plus. Černobílá fotografie dokáže do jisté míry potlačit popisnost a abstrahováním barevných odstínů „zčitelnit“ příběh, který je ve fotografii ukryt. A v Ivaniných fotografiích příběhy jsou.

Nejede

A co se týká ženského pohledu na svět - mám za to, že ženy mívají oproti mužům zvýšený práh empatie. Vnímají svět trochu jinak než muži a můj pohled je, samozřejmě mužský a v tomto ohledu ne úplně dokonalý.

Do houslí

Ivana Jindrová nepopisuje svět kolem sebe. Ona o něm vypráví tichým hlasem pro ty, co jsou ochotni naslouchat. Její příběhy jsou obyčejné, ale vůbec ne banální. Navazuje tím na humanistickou fotografii, tak jak ji prezentoval v roce 1955 Edward Steichen ve své slavné výstavě „Lidská rodina“. A nemusí se při tom ani trochu červenat.

Pokud máte zájem vidět další Ivaniny fotografie najdete je na serveru Fotoaparat.cz

Metro Global Photo Challenge 2008

Tak jsem se účastnil jednou soutěže. Krom tzv. Tématu dne na serveru FOTOAPARAT.CZ obyčejně nesoutěžím. Nejsem ten správný dravý typ člověka, který dokáže jet naplno, když se to po něm chce. Bohužel...

Šlo o mezinárodní Metro Global Photo Challenge 2008 a téma se jmenovalo Městská džungle.
V české části se mi podařilo dostat svým Rainmanem do užšího výběru a obsadil jsem třinácté místo. Vzhledem, že jen v této sekci bylo zasláno více než 3900 snímků, to není zase tak špatné.
Bohužel to nebylo zase tak dobré, abych postoupil dále do finále. Ale dva krajané se se umístili i tomto kole na čtvrtém a pátém místě. Tímto jim blahopřeji. Dokonce se domnívám, že jejich fotografie jsou lepší než ty, které se umístily na prvních dvou schůdcích.

Pro ty kdo chtějí vidět všechny vítězné fotografie doporučuji navštívit:
http://www.metrophotochallenge.com/cz/gallery/winners

Malá statistika letošního kola této soutěže:

• Fotografie v letošní soutěži: 55389
• Všechny fotografie: 66580
• Všechny komentáře: 126328
• Registrovaní fotografové: 14555
• Přihlášení uživatelé: 5281

Císařovy staronové šaty

Tato země je (až na šest let protektorátu) republikou již devadesát let. Krom malé, dá se říci zanedbatelné skupiny monarchistů, už nikdo o návratu monarchie neuvažuje ani náhodou. Přesto stále přežívá u velké části veřejnosti, napříč všemi vrstvami, jakési stýskání po Velikém otci. Po postavě, která ví vše a kdesi ve výši nad námi drží svou ochrannou ruku. Prostě po - z boží vůle - králi. A nejde při tom o osobu, ale o úřad, funkci či lépe řečeno INSTITUCI.
Během mého života se vystřídalo v úřadu prezidenta této země (i její název se několikrát změnil) pět osob. Tu první - prezidenta Novotného jsem ještě vnímal jen jako obraz na stěně za učitelkou. S generálem Svobodou to už bylo jiné. Psal se rok 1968, doba byla plná jara, jeho volba byla věcí, alespoň zdánlivě, veřejnou. Bělovlasý válečný hrdina nás na chvíli nechal zapomenout na to, že v první řadě je jen poslušný komunistický aparátčík. Ale to mi došlo až později. Jako národ jsme jej ctili skoro všichni.
Nakonec ho z místa doslova vyšoupl bezskrupulózní kariérista, člověk mnoha tváří - Gustav Husák. Neznám člověka, který by o něm smýšlel dobře a přál mu něco dobrého, a přece…
…když se lámal v roce 1989 chléb, vytýkali mnozí lidé Občanskému Fóru, neúctu k prezidentovi republiky. Úřad je nutno ctít.
Po něm na třináct let zastával tento úřad člověk jménem Václav Havel. Národ si ho okamžitě zbožštil. Lidé asi očekávali, že disident, jehož jméno se dříve i báli vyslovit, na sebe vezme jejich viny a rovnou cestou je odvede do konzumního ráje. Ovšem pan Havel není polobůh a nikdy jej za sebe ani nedělal, je člověk a lidé - ač to někteří nikdy nepřiznají - dělají chyby. Některé chyby udělal z neznalosti, jiné z přílišné důvěry v lidi. Pro ty, co jej nepostavili na podstavec, aby se k němu mohli modlit, zůstal váženým člověkem. Ti co z něj nejprve dělali modlu, ho zavrhli. Co s bohem, jenž si dovolí chybovat…
Poslední v řadě je občan Klaus. Technokratický technolog moci. Arogantní, ješitný, bažící po uznání. Když i poslednímu bloudovi v zemi došlo, že jím slibovaný ekonomický zázrak se nekoná, jelikož už není co prodat, změnil se ze zázračného ekonoma na velkého obránce národních zájmů. Dobře ví, jak malověrným dát to, co chtějí. Pocit, že to hnojiště je sice malé a páchne, ale je jen naše. A tak mnozí mají za to, že občan Klaus je hlava pomazaná a bohu podobná. Že tento tatíček národa, vstávaje lehaje - myslí jen na to, jak nás ubránit před zlými cizáky, kteří by u nás chtěli zavádět móresy platné v civilizovaném světě. A to přece nemáme zapotřebí. V této zemi máme osvědčené zásady. Stačí se jen přikrčit a počkat až se nepohoda přežene někam k sousedům.

Tak většina zbytku světa netuší co, či kdo, to Václav Klaus je. A pro tu malou skupinku lidí, která o něm ví - je šaškem. Šaškem, který ani není k smíchu. Svou ješitnost může živit jen v české kotlině. Jen tam, kde vzniklo přísloví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, může být oceněn právě člověk jeho "kvalit".

Proč ale píšu o těchto obecně známých faktech právě dnes?

Veliký evropský disident dnes opět prohrál jednu ze svých malých bitev. Ústavní soud neshledal v Lisabonské smlouvě nic, co by bylo v rozporu s naší ústavou.
Jak to vzal občan Klaus?
Okamžitě po vynesení rozsudku nezapomněl poučit soudce, jak mají (měli) svou práci dělat a zpochybnil okamžitě vše, včetně cti soudců (poukaz na "vzmužení se" jednotlivých soudců, oproti diktátu atd.). Osočil soudce, že jejich rozsudek byl připraven už před týdny a jen jsem čekal, kdy začne hovořit kojzarovským jazykem o temných záškodnických centrech v zahraničí a tuzemských zaprodancích a zrádcích. Dal najevo, že použije všech možných prostředků, aby další integrace Evropy nemohla pokračovat. A tak jsem dnes slyšel z jeho úst i tuto větu: "Vyzývám vládu, aby dříve než se bude projednávat Lisabonská smlouva v obou komorách našeho parlamentu, zahájila seriózní dialog s českou veřejností… "
Krásná věta. Taková lidumilná. VOX POPULI, VOX DEI - že? A tak … překvapivá. Od člověka, který tolikrát dal najevo, jak opovrhuje občanskou společností a razí teze, že občany mají zastupovat pouze politické strany…
Až bych řekl, že nám opět občan Klaus sahá k populismu. Aby tak mohl on a jeho věrní začít vypouštět xenofobní strašáky a bubáky ublíženosti malého národa. Jsem zvědav, kdy se připojí ke komunistům a začne volat po referendu, kterého se jinak vždy bál jako čert svěcené vody.

Občan Klaus udělá vše pro to, aby nás izoloval od světa, který nechce poslušně naslouchat jeho povýšeným svatým pravdám. Od světa, který si váží jeho předchůdce, který nikdy neměl patent na pravdu, který si uměl přiznat chybu a vlastnil to, co je občanu Klausovi naprosto cizí: Morální kredit. Občan Klaus chce vejít do dějin, a jelikož to neumí jinak, navléká si blyštivý šat pseudopopulismu, kterým by rád oslnil své okolí. S veškerou čecháčkovskou úctou k INSTITUCI hlavy státu říkám:
Tento císař je nahý…

Tulák po hvězdách František Vrba

Dnes uvádím výběr fotografií člověka, o kterém toho vím velmi málo. Až na jednu věc a tou jsem si jistý. František Vrba je člověk s nádhernou a úžasnou imaginací.

Tulák po hvězdách

Udivuje mě, nakolik se Franta umí ponořit do tématu a jak dokáže vnímavému divákovi zprostředkovat svou interpretaci bez zbytečných popisností.

Ráno jsi vypila kávu...

Není to tak dávno, co mi František psal interní poštou na jednom fotoserveru. Byl kýmsi osočen, že je mým plagiátorem.
K smíchu. Jdeme podobným směrem, po rovnoběžných cestách fantazie. A já mu tu jeho občas zdravě závidím.

Na Helmův žleb

Občas se objevuje názor, že fotografie musí hovořit sama za sebe. Beze slov, bez názvu… K tomuto názoru jsem se vyjadřoval v medailonku Josefa Jeřábka, nebudu tedy opět opakovat již řečené, jen podotýkám, že u Františkových fotografií platí ono pravidlo o podpoře obrazu textem v plné míře.

dlouhé noci Randalla Mc Mufrphyho

Na závěr tohoto malého medailonku si dovolím citovat mého oblíbeného moudrého klauna, pana Wericha: „Lidé s fantazií nejsou nebezpeční. Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, co jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumí představit, že může být ještě něco jiného, než oni si myslí, že by mělo být.“

Básníci samoty

Markéta Myšková a Galerie V kopci

Mariánská ulice v České Lípě nebývá místem, kde se pohybuji zrovna často. Takže jen náhoda mě přivedla k malému obchůdku s výtvarnými potřebami v této ulici. Jeho nedílnou součástí je také Galerie V kopci. Ve výkladní skříni zval plakát na výstavu obrazů Markéty Myškové, já měl chvíli čas a tak jsem vzal za kliku. Jen pár schodů dolů do obchodu a z mlhavě plochého města jsem se přenesl do hájemství barev a tvarů...

Tam jsem se ale dlouho nezdržel a krátkou chodbičkou jsem prošel do výstavní místnosti. Tedy do výstavní místnosti a jejího přístěnku. Výměrou nijak předimenzovaný prostor s citem zaplněný právě tak, aby divák netrpěl záchvěvy klaustrofobie na jedné straně, ani pocitem prázdnoty na té druhé.



Obrazy na stěnách vytvořila paní Markéta Myšková, která žije v Dubé na Českolipsku. Je členkou uskupení, které se nazývá: „Podbezdězský spolek intelektuální, poetický a okrašlovací“ . A na WWW stránkách tohoto spolku se můžete dozvědět více o jejích (a nejen výtvarných) aktivitách. Snad ještě dodat, že tato paní se zajímá i o historii Dubé a jejího okolí. Spolupodílí se na publikacích o Dubé a je předsedkyní Komise pro regeneraci městské památkové zóny Městského úřadu v tomto městě.


Nebudu se pouštět do hodnocení jejich obrazů. Celkově mě zaujaly a mnohé z nich se mi dost líbí. Ale do odborníka na výtvarné umění mám velice daleko a mé soudy by byly jen subjektivní. Takže nechám na vás, abyste si sami udělali úsudek z přiložených fotografií.


Nesmím zapomenout na několik plastik, které tuto výstavu doplňují. Jde o dřevěné objekty Františka Laca a velice zajímavá keramická díla Jaroslava Šafra.

Výstava je prodejní a končí 29. XI. 2008, takže doporučuji udělat si chvíli času a vyjít těch pár desítek metrů nad českolipské náměstí.

Galerie V KOPCI, (výtvarné a umělecké potřeby), Mariánská 204, Česká Lípa
kontakt: 724 133 648
otvírací doba: Po-Pá: 9–11 12–18 So: 9–12

Pro více fotografií z výstavy klikněte na fotografii dole: