Jedna z podmínek, na které trvám, když se domlouvám s autory na jejich medailonku je ta, že prezentované fotografie vybírá autor sám. Žádám to po nich (a někdy nekompromisně) z několika důvodů. Tím prvním je snaha donutit autora, aby si sám, na tomto malém výběru, ujasnil co je - dle něj - na jeho práci typické a čím si myslí, že zaujal své okolí.
Když vyjde svět motorů
Tím druhým důvodem, proč to požaduji je zvědavost. Jsem zvědavý, nakolik se vnímání autora liší od toho, jak jeho tvorbu chápu já. I když se mi jeho práce líbí, přece jen vycházím z jiných startovacích pozic a moje cesta vede jinou, byť podobnou, trasou.
Teplice
U Ivany jsem dobře odhadl, že pošle fotografie černobílé a typicky ženské. Obojí považuji - v tomto případě - za plus. Černobílá fotografie dokáže do jisté míry potlačit popisnost a abstrahováním barevných odstínů „zčitelnit“ příběh, který je ve fotografii ukryt. A v Ivaniných fotografiích příběhy jsou.
Nejede
A co se týká ženského pohledu na svět - mám za to, že ženy mívají oproti mužům zvýšený práh empatie. Vnímají svět trochu jinak než muži a můj pohled je, samozřejmě mužský a v tomto ohledu ne úplně dokonalý.
Do houslí
Ivana Jindrová nepopisuje svět kolem sebe. Ona o něm vypráví tichým hlasem pro ty, co jsou ochotni naslouchat. Její příběhy jsou obyčejné, ale vůbec ne banální. Navazuje tím na humanistickou fotografii, tak jak ji prezentoval v roce 1955 Edward Steichen ve své slavné výstavě „Lidská rodina“. A nemusí se při tom ani trochu červenat.
Pokud máte zájem vidět další Ivaniny fotografie najdete je na serveru Fotoaparat.cz
Tak ještě jednou - tentokrát pod správný článek :-))
OdpovědětVymazatKrásně jsi to napsal Františku...a Ivča Ti to trochu usnadnila - poslala Ti krásné, lidské fotky...
Fis
Děkuji Jarko,
OdpovědětVymazatale nesouhlasím s tím slůvkem trochu . Ty fotky, čím víc je pozoruji, tím více mě oslovují.