Těžký život disidenta...

Jeden se nám skrýval desítky let v panu Václavu Klausovi.
Musel to na sebe prozradit sám, když si toho nikdo nechtěl všimnout.

Takže k disidentství již asi není zapotřebí osobní odvahy postavit se totalitní moci a riskovat tím nejen budoucnost profesní, ale i svobodu a život. A to nejen svou, ale i příbuzných a blízkých známých.

Ve slovníku cizích slov jsem našel tyto definice pojmu disident:

• příslušník disentu, oponent, odpůrce
• odpadlík, rozkolník


Pan Klaus je v jisté míře dvojace konzistentní:
Proti komunismu vystupuje, ale hlasy komunistických zastupitelů rád sbírá.
Nemá rád tzv. třetí cesty a přesto zavedl v České republice bankovní socialismus tím, že rozprodal většinu státního majetku a věnoval jej, teď už soukromým, bankám.
Před volbami nechá na bilboardech vylepit heslo: "Do leva nebo s Klausem". Po volbách si pragmaticky rozdělí moc v zemi s hlavním protivníkem a potichu změní své heslo na: "Doleva s Klausem"
Pan Klaus mívá plná ústa pravicových svobod, ale když k nám poprvé přijel vůdce nezávislého Tibetu - jeho svatost Dalajláma, ostře se stavěl proti, neb to mohlo poškodit kšefty s čínskými komunisty.
Atd.
Atd.
…
…
Atd.

Jen ve třech aspektech je pan Klaus jako skála na které stojí církev jeho sebevědomí.
Tím prvním je jeho absolutní nechuť k čemukoliv co se zdá ekologické. Chápu, brzdí to kšefty … a po nás potopa.
Druhým je pohrdání občany a občanskou společností. Lépe se mu handluje v temných zákoutích stranických sekretariátů napříč celým politickým spektrem.
A konečně tu máme třetí pilíř podpírající jeho EGO. A tím je vnucování malosti a provinčnosti lidem této země. Jeho nechuť být poměřován skutečnými osobnostmi evropské a světové velikosti. Protože trpaslíci vždy berou ty, co je sebeméně převyšují jako zlo, kterému je nutné všemi prostředky zabránit.V české kotlině se vždy ctilo čecháčkovství utlačovaného a velkými mocnostmi utiskovaného nárůdku. Svět se dělil na zlé ONI a slušné MY. Toho pan Klaus dovede mistrně využívat k svým účelům.

Shodneme-li se, že EVROPA je dnes silná, sebevědomá a svobodná - pak věřím, že pan Klaus je disidentem - tak jak jej popisuje citovaný slovník cizích slov.

Josef Jeřábek

Josef Jeřábek patří mezi ty, se kterými jsem se poznal opět kvůli našemu společnému koníčku - fotografování. Nejprve jsem se seznámil s jeho fotografiemi na serveru Fotoaparát. Dodnes si pamatuji na hlas mé ženy, jak mě volá k monitoru našeho počítače:" Franto pojď se podívat, co ten člověk dělá mobilem!" Ano - první Josefovy - a již tenkrát skvělé fotografie, které jsem viděl, byly fotografovány mobilním telefonem.

...truchle VI. .....

Nějakou dobu jsme komunikovali jen pod našimi fotografiemi . A poprvé jsme se osobně setkali v říjnu 2006 na vernisáži výstavy, kterou měl se čtyřmi dalšími fotografy v Jablonném v Orlických horách. Byl to náš úplně první kontakt s lidmi , jejichž fotografie jsme do té doby znali jen z internetu. A taky první možnost porovnání nedokonalosti monitoru, proti ploše fotopapíru.

..podzimní zahrada s klavírní sonátou....

Když jsme získali možnost provozovat malou výstavní síň v Novém Boru, první koho jsme oslovili s nabídkou, byl právě Josef. Přijal to tenkrát jako společnou akci s Pavlou Rivolovou , se kterou spolupracuje na projektu CREATIVE-INVENTION .
Šlo o zdařilou prezentaci jejich práce ve velikostí fotografií 50×40 cm. Záběry z vernisáže jsou na Blogu Dárkovny
Pokud vím, tak tahle dvojice od té doby úspěšně vystavovala na několika dalších místech.

...o smrti a dalších radostech....

Další aktivitou Josefa Jeřábka je moderování kategorie "Černobílá fotografie" na fotoserveru PhotoExtract . Poctivě prochází všechny vložené fotografie a už přes rok vydává každé pondělí svůj žebříček nejlepších černobílých fotografií a autorů uplynulého týdne,K tomu také přidává své fundované odůvodnění. To má dvojí účinek.
Za prvé to upozorňuje nás, méně všímavé, na fotografie a autory, které jsme možná přehlédli, za druhé to vyvolává diskusi nad různým vnímáním dané kategorie. Diskusi, až na výjimky věcnou a obohacující jak autory, tak diváky.

...panelstory V. ...

Josef je člověk, který je v jádru veselý, ale občas působí dost nerudně.I mně jeden čas zaskočilo, jak dokáže "setřít" fotografii, která nesplňuje jisté základní limity pro vložení na fotoserver. Pak jsem zkusil otevřít PE a poctivě hodnotit – slovně – všechny fotografie, které tu byly. Na konci druhé stránky náhledů jsem zjistil, že se můj styl hodnocení začíná nebezpečně přibližovat Josefovu. Jak po patnácté za sebou vysvětlovat například to, že vkládat evidentně neúmyslně rozmazanou fotku na Photoextract není nutné… atd. Já to vyřešil tím, že jsem od toho utekl. Josef je odpovědnější – hodnotí dále. Na popularitě mu to sice nepřidává, ale fotoserveru to pomáhá.

marnosti času zrcadlení

Nedílnou součástí Josefových fotografií jsou i názvy, kterými umocňuje jejich účinek. Dovolím si tady citovat několik vět ze skript profesora Šmoka, jež se hodí i na toto pojetí tvorby : "...text i obraz jsou sice také samy o sobě srozumitelné, ale nedávají samy o sobě žádný zvláštní překvapující smysl. Teprve jejich spojením se obraz jakoby přenese do jiné polohy, jakoby se násobil. Autor vytvoří báseň fotografickou a báseň slovní. Každá z nich může sice obstát sama o sobě, ale jsou vytvořeny tak, že se navzájem umocňují."

....a stále se ti klaním...

Cíleně jsem se vyhnul hlubšímu hodnocení fotografií Josefa Jeřábka. To, že mě oslovují a že se mi líbí vyplývá již z toho, že tyto řádky píšu. Na více si netroufám. Pokud máte zájem o větší průřez jeho tvorbou navštivte jeho zajímavé stránky.

Houslista

Konec konců

Nevím nakolik sledujete dění na opačné polokouli této planety. Ale věřím, že i největší introvert zaznamenal volební klání, které tam právě proběhlo. Dnes - těsně po páté hodině ranní jsem si pustil televizi a zažil malý šok. Nešokoval mě výsledek. Barak Obama byl už dost dlouho favorizovaný a obavy z kryptorasismu americké společnosti se nakonec ukázaly jako liché.

Šok přišel, když jsem poslouchal projev senátora Johna McCaina, ve kterém uznával svou porážku.
Projev člověka, který ví, že v jeho věku je to porážka už definitivní.
Projev člověka, který se vydal v cestě za svým cílem ze všech sil fyzických, psychických i finančních.

Začal snad plakat, že ho hloupí voliči nepochopili?
Či hlásal, že mu byla vražena kudla do zad?
Že vlastně jde nejen na atentát vůči němu, ale i celé zemi?
Nebo snad začal zpochybňovat celý volební systém ve své vlasti?

---

Ne - to senátor McCain neudělal. John McCain je totiž - chlap. A chlapi dokážou mít rovná záda i když prohrají. Nefňukají ani netrucují. Uznají svou prohru a jdou dále. Taky je výběr z vět, které v tomto projevu pronesl:

"Americký lid se vyslovil a vyslovil se velmi jasně. Před krátkou chvílí jsem měl tu čest zatelefonovat senátorovi Baracku Obamovi a blahopřát mu... Gratulovat mu ke zvolení příštím prezidentem země, kterou oba milujeme."

"Prožíváme těžké časy. A dnes večer mu (Obamovi) slibuji, že udělám vše, co je v mých silách, abych mu pomohl provést nás všemi obtížemi, kterým čelíme."

"Vyzývám všechny Američany, kteří mě podpořili, aby... se spojili a hledali nutné kompromisy, které nám pomohou překlenout naše rozdíly a pomohou obnovit naši prosperitu, chránit naši bezpečnost v nebezpečném světě a zanechat našim dětem a vnoučatům silnější, lepší zemi, než jakou jsme zdědili my."

"Je přirozené, že dnes pociťujeme určité zklamání. Ale zítra ho musíme překonat a začít zase společně pracovat, abychom naši zemi znovu uvedli do pohybu."

"Bojovali jsme, bojovali jsme tak tvrdě, jak jsme jen mohli... Selhal jsem já, ne vy."

"Dnes jsem byl kandidátem na nejvyšší úřad v zemi, kterou mám tak rád. A dnes večer zůstávám jejím služebníkem."

"Muži, který byl mým soupeřem a který bude mým prezidentem, přeji, aby ho provázel Bůh."

---

Tak toto jsou slova člověka, kterému jsem osobně nepřál aby se stal hlavou nejmocnější země světa. Ale muž kterého si, od dnešního rána SEČ, vážím tak, jako málokoho.

---

Překlady citací jsou převzaty z: webu České noviny

Jarka Kacarová zvaná Fis...

Tiché rozmlouvání...

…či správněji Fistule. S touhle paní se, na rozdíl od předešlého Luboše Blažka, znám už delší dobu i osobně. Dokonce si troufám říci, že jsme blízcí přátelé. Ale i ji jsem nejprve poznal jen virtuálně jako autorku fotografií na serveru FOTOAPARAT.CZ. Tam jsme komunikovali tak často, že při prvním osobním setkání z očí do očí jsem řekl jen Ahoj a snažil se pokračovat v hovoru přerušeném hodinu před tím na NETu.

...o stáří

Jarčiny fotografie se zdají být dost ovlivněny jejím dalším koníčkem s velkým K. A tím je hudba. Lépe řečeno sborový zpěv. Zpívá ve dvou litoměřických sborech a navrch se jako hospodářka stará o chlapecký sbor. Jako je hudba tou nejčistší esencí abstrakce, kde není místo na popisnou přímočarost, tak i její fotografie mají většinou přesah někam za horizont běžného vnímání.

o bariérách...

Svými fotografiemi ráda zve do světa "za horizontem" i nás, diváky. Ale ne každému je dáno vidět, vnímat jako ona. Mám její práce rád a přesto občas zůstávám někde v půli cesty. Snad nedostatkem správné empatie, snad příliš mužským a přímočarým myšlením.

trojice...

S technikou si nedělá po žensku nějak moc starostí. Jelikož fotografuji stejnou značkou fotoaparátu, měl jsem několikrát snahu probírat i technické aspekty těchto přístrojů. Nepochodil jsem. Fistule zná, to co musí a více nepotřebuje. To není prezentace jejího názoru. To je názor můj, když vidím co s tím minimem technických znalostí dokáže.

z kašny

z kůru

O Jarce Kacarové by se dalo asi psát ještě dlouho, ale raději nechám působit její fotografie. Kdo by měl zájem o větší vzorek její tvorby, tomu doporučuji navštívit například její galerii na severu FOTOAPARÁT.CZ.

Ale varuji - není to na rychlé prolistování. Chce to čas a jistou pohodu.
A alespoň kousek hudebního sluchu...

Lord of the dance

Před pár dny jsem musel do jednoho nejmenovaného maloobchodního řetězce pro nějaké suroviny do polévky, kterou jsem se chystal vařit k obědu. V tomhle obchodě jsem byl nakupovat poprvé ač ho mám takřka na dohled z domova. A proto jsem byl velice překvapený vstřícností managementu k novému zákazníkovi.


Po zaplacení jsem vyšel ven a...tam už stál, připravený jen pro mě - celý soubor s galapředstavením...
Lord of the dance.
Nestačil jsem zírat...
v osm ráno...
a kolem nikdo...
jen já...

Ještě že jsem měl u sebe fotoaparát (jak jinak!) a stačil to zaznamenat i pro vás...:-)

Mladý Starý aneb Luboš Blažek.

Oslovil jsem před časem některé ze svých známých (ať osobních či jen virtuálních) s tím, že když mi pošlou několik svých fotografií, které je - dle jejich názoru - charakterizují, já je na tomto blogu vystavím a přidám k tomu nějaká ta slova. Jako první jsem dostal malý výběr od Luboše Blažka a začínám plnit svůj "neuvážený" slib:

Luboš Blažek - alias Luboš Starý je pro mě trochu mýtická postava kdesi z Jablonce nad Nisou. Ženatý, otec dvou dětí. Neměl jsem ještě možnost se s Lubošem setkat osobně. Ne, že bych o to nestál, či naše kraje byly geograficky příliš vzdálené. Problém je v Lubošově vytíženosti a - hlavně - plachosti... i novoborskou Dárkovnu navštívil potají a sdělil mi to až ex post...



...stejně plachý a nenápadný je při vkládání svých fotografií na server Fotoaparát.cz, odkud ho znám. Nikam se nedere, nemá potřebu se zviditelňovat na úkor kohokoliv jiného. Nehlásá ryčné manifesty, nebouchá za sebou dveřmi - aby se pak nenápadně vracel oknem, ani nemá zapotřebí se sdružovat do nějakých skupin, jež se pak vymezují proti ostatním. Necítí potřebu za něco či někoho bojovat. Ani to nemá zapotřebí. Je tu kvůli fotografiím. Stavuje se pouze občas, vloží fotografii a zase odchází neznámo (pro mě) kam. A já to respektuji. Jednou za čas mi pošle zprávičku, krátký postřeh k některé mé či jeho fotografii a zase se i na týdny odmlčí. Na kvalitě toho co dělá to nemění nic...






















Jeho fotografie jsou hodně minimalistické. Pár ploch, pár linií. Černobílé, kompozičně "vychytané" práce postrádající zbytečnou popisnost.
Pro mě obsahují náznaky myšlenek či záblesk nálady. Asi jako když se z hlubin paměti vynoří útržek pozapomenuté melodie a ten začne znít v hlavě. A my si nemůžeme vzpomenout, kde jsme ji slyšeli. Jen víme, že nám při ní bylo nějak dobře... To mi evokují jeho obrázky. Myslím, že na tom všem má podíl i to, že se Luboš zajímá o myšlenky východních mudrců.

Luboš Blažek své fotografie tvoří jinak než já. Promýšlí kompozici a teprve když ji má v hlavě srovnanou, když přesně ví - kde co a jak bude - snaží se ji dostat objektivem do přístroje. Obrazy nehledá, ale vymýšlí. Nespoléhá jen na to, co "praští přes nos" když jde kolem, jako například já. Domnívám se, že je to člověk (alespoň co se týká fotografování), který dokáže mít hlavu v oblacích fantazie, ale nohy pevně na zemi. Dále už asi nemá cenu popisovat to, co sami vidíte na přiložené pětici fotografií.


Na závěr bych asi měl Lubošovi popřát hodně...
a ještě...
a...

...a já myslím, že to nepotřebuje. Půjde asi dále svou pěšinkou a nechá diváky na své věci dále přicházet jen tak - jako by mimochodem. Ony tak "chutnají" asi nejlépe...

---

9.1.09
Před nedávnem si Luboš otevřel vlastní BLOG pod názvem Obraz je hudba na hranici světla. Takže pokud chcete vidět více z jeho prací, doporučuji tam nahlédnout.

Českolipské Perforace

Bloumal jsem po svém městě nemaje toho zrovna moc na práci a hledal jsem motiv, na který bych zamířil objektiv svého fotoaparátu. Světlo za moc nestálo, takže šlo spíše jen o procházku s fotoaparátem na krku. Až jsem došel k vylepovací ploše a na ní jsem si všiml plakátku, který zval na výstavu fotografií žaček Výtvarného ateliéru Kamily Nešporové ze ZUŠ v České Lípě. Měl jsem čas a tak mi nebylo zatěžko změnit plány. Zamířil jsem tedy do KD Crystal, kde má tato výstava probíhat.

Hlavní vestibul mě „přivítal“ svou neosobní prázdnotou. Obešel jsem, co se dalo a výstava tam nebyla. I cestu do patra KD zahrazovala masívní mříž. Takže jsem znejistěl. Je to vůbec tady? Nevystavuje ateliér Kamily Nešporové v ZUŠ? Nakonec jsem v záplavě plakátů místního kina našel i ten, který jsem hledal a na něm byl skutečně uvedený KD Crystal. Zpoza rohu jsem zaslechl hovor a tak jsem tam vyrazil, abych se zeptal, kde se ta výstava koná. Jenže tam sídlili taxikáři a ti o nějaké výstavě neměli ani potuchy… Jinak v dohledu ani noha…Vzdal jsem to a šel pryč. Obrátil se k městu a… na rohu budovy mě jen tak napadlo podívat se ke služebnímu vchodu. A byla to ta správná volba. Nade dveřmi, viditelný jen z několika metrů byl poutač na avízovanou výstavu. Dveře nebyly zamčené a tak jsem vešel. Strohá a neosobní chodba – jako většina prostor v tomto KD – má jedno obrovské plus. Alespoň vůči většině jiných výstavních prostor, které znám. Je to osvětlení. Přirozené denní světlo, které dopadá průsvitnou střechou otočenou na sever.

Osm výstavních panelů obsahovalo barevné i černobílé fotografie, které volně spojoval motiv – jak už říká název – perforace. Některé z těchto fotografií mě zaujaly více, jiné méně. Netroufnu si dělat rozbor jednotlivých autorek či fotografií. Na to tu není ani místo ani nejsem fundovaný kritik. Dovolím si jen subjektivní soud fotoamatéra. Občas jsem měl pocit, že generační rozdíl mezi mnou a autorkami je už moc veliký. U jiných fotografií jsem si zase říkal - Ano, to je ono.

Neznám ani autorky, ani jejich pedagožku paní Nešporovou a tak nevím, nakolik je celý soubor prací mladých autorek a nakolik je to vedení ruky pedagoga. Každopádně ty fotografie stály za vidění i zamyšlení. Když už nic jiného, tak tu jsou čtyři mladé dámy, pro které slova jako fantazie, imaginace či nadsázka není cizí pojem a umí je použít v praxi.

Máte-li jen chvilku a budete-li poblíž ve všední dny mezi půl sedmou a šestnáctou hodinou - navštivte Českolipský KD Crystal (samozřejmě z boku, jak jsem už psal) a podívejte se na uvedené fotografie. Nezabere to moc času a jistě to potěší jak vaše oko, tak srdce autorek jimiž jsou: Kateřina Frydrichová, Markéta Nešporová, Daniela Součková a Zuzana Špalková.

Výstava končí 27.11.08


O dva dny později:
Ráno jsem dělal pořádek ve novinách, které se mi nahromadily doma ta poslední dva týdny. A do ruky jsem také vzal českolipské MĚSTSKÉ NOVINY z 3.10.08. Tam na straně osmnáct dole je pozvánka na tuto výstavu napsaná paní Nešporovou. Ještě, kdybych tak četl městský tisk pozorněji, nemusel bych tolik spoléhat na náhody...:-)

Zákaz zastavení

Já nevím čím to je. Jestli počasím, co neví jestli má být babím létem či podzimní plískanicí či snad skvrnami na slunci nebo dokonce konstelací planet a hvězd ve všech sedmi nebeských sférách. Ale nějak mám v poslední době pochybné štěstí narážet na lidi, které bych v méně slušné společnosti mohl nazvat pablby. A co víc, čím více je jejich hloupost zřetelná, o to více jsou si dotyční jistí svou neomylností a svatou pravdou, kterou jsou nuceni šířit jako misionáři evangelium. Buď se četnost těchto sebestředných identit v mém okolí skutečně zvýšila nebo jsem jen více vnímavý.

Kážou mi na chodbě našeho domu.
Potkávám je v autobusech MHD.
Rádi mi poradí z obrazovky TV jak a pro co (koho) bych měl žít.
A na NETu mají snad líheň. Tu mi mladá slečna napíše co bych už fotit neměl, aby to už neuráželo její vkus.A když ji namítnu, že jsou to moje fotografie, začne urážet...
Jindy - věkem zralý muž mi hrubě vynadá, že si dovolím veřejně pochválit fotografii své ženy, pokud se mi líbí. O kvalitě mých či jejich fotek, ale raději nenapíše nic...
A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho...

Co na to říci? Snad dát radu, i když vím, že hlupák na rady nedbá.
Nezastavujte…
pokračujte dál…
Tady se není o čem bavit...

A pokud zastavíte, tak si pak nestěžujte...

Dvacetiletí aneb O liniích zlomu

Body zlomu:

• vznik Československé republiky 1918
• Mnichovská dohoda, podvolení se této zradě a jistá fašizace zbytku země 1938
• Komunistický puč, za podpory velké části obyvatelstva 1948

…to nechám historikům. Tehdy jsem ještě nebyl na světě a mé znalosti o těchto událostech jsou jen zprostředkované..

Zažil jsem zatím dvě období, ve kterých se lámal chléb a charaktery.
To první ještě jako dítě. I když jsem naplno nechápal oč jde, bylo mi jasné, že ve vzduchu jsou veliké změny. Prožíval jsem "boj" o prezidentský úřad a fandil usměvavému Čestmíru Císaři. A to zklamání, když nakonec zvolili mě neznámého Ludvíka Svobodu. V televizi a rozhlasu se mluvilo o tématech, která byla roky zakázána a tisk si začal užívat zrušení cenzury.

Pak vše převálcovaly nejprve tanky "spřátelených armád" a potom ještě důsledněji právě to vedení země, které hlásalo "obrodné" heslo : "Jsme s vámi, buďte s námi". Když tak dubčekovci skončili svou mouřenínskou práci, předali tuto zemi husákovským a bilakovským normalizátorům. Status quo opět vypadalo pevné jak tisíciletá říše.

…………...
Ten šedý normalizační marast se začal taky drobit nenápadně. Lidem se gulášový komunismus začal pomalu a jistě zajídat. Prasklinky byly někde pod povrchem a čekaly na svou příležitost. V roce 1989 - dvacet let po začátku normalizace - se začal svět, jak jsem ho znal, zase rozkládat. Tehdy jsem už nebyl dítě a odvedl jsem si u toho i svůj kousek "lámací"práce.

…………….
Dovedli jsme zemi ke svobodným volbám, pojistili její bezpečnost členstvím v NATO a ekonomiku zapojením do Evropské unie.
Vše je skvělé... …ano?
Tak proč mám stále více pocit, že něco bylo promarněno a zašlapáno?
Proč mám zase pocit, že jsem občanem druhé nebo třetí kategorie?
Proč se politici tak hrozně bojí občanské společnosti…?
Proč mi sekretariáty našich politických stran spíše připomínají "rodinu" dona Corleoneho?
Proč v této zemi mizí miliardy a z chudých úředníků se stávají bohatí podnikatelé?
Proč…
Proč…
Proč se už zase bojím policie skoro stejně jako zločinců.?
Proč…
Těch PROČ je stále více.

A lidé se tváří rezignovaně, stejně jako před dvaceti lety.
Kolik že jsem to napsal, že je roků od poslední změny ?? DVACET?

Ta pevná a zdánlivě nezničitelná deska na které stojí naše společnost - začíná opět praskat.
A já nevím, tentokrát skutečně nevím, zda se mám radovat nebo mít strach...

Pod povrchem světa prázdných slupek...

Není čas se zastavit, zaměřit pozornost, počkat až za vjemem přijde i myšlenka. Rychle sklouznout po povrchu k další informaci. Dál…rychleji…víc…větších a BAREVNĚJŠÍCH vjemů...

A zatím pod nenápadným povrchem může klíčit NĚCO…

Nový život, který posune lidstvo o skok dál anebo myšlenka tak černá, že svět, jak jej známe, uvrhne do temnoty. Ale pravděpodobně to bude cokoliv mezi tím…

Jenže klíčit to jistě nenajdeme na povrchu lesklých obálek s palcovými titulky. K jeho zachycení je nutné se zastavit a zkusit se podívat pod povrch, či mezi řádky.

A taky mít kousek štěstí a dávku empatie.

Jistou formou pohledu pod povrch tzv. reality (ono to tak přece vypadá!) je pohled dítěte. Pohled , který není ještě zatížený konvencemi . Jen dítě dokáže objevit bubáky pod svou postýlkou, či palubu kosmického korábu na větvi rozsochatého stromu, na který zrovna vylezlo.

Dokáže snad dospělý jedinec hledat tajnou chodbu ve stěnách panelákového bytu?

Podobný způsob pohledu pod povrch věcí a dějů používají někteří umělci. Obvykle to bývají ti, kteří často slýchávají otázky jako: "Co to je?" nebo "Co to má být?" či "Tohle myslíte vážně?"

Prostě řečí prosťáčků - mazalové.

Prosťáček bere povrch jako standard a vše co jde za něj odmítá. Ze zásady. Nač se namáhat, nač hledat, když vše může být instantně předžvýkáno do několika prostých a jasných pravd s velkým P.

Je to téma na dlouhý a zevrubný rozbor sahající až do hloubky lidského EGA. Ale na to nemám čas. Valí se na mě další a další informace...

tak barevné...

a veliké....

a...