neděle 5. září 2010

Osud jako garota



Osud jako garota


2.9.2010
Není to tak dávno, co jsem tady psal, že  jsem si šlápl až na dno a trochu se i předváděl s tím, jak rychle jsem se z toho – v určitých mezích  - otřepal. Asi nikdy jsem se nemýlil více. O týden později mi už bylo jasné, že dno je ještě o mnohem větší kus níže, než jsem si prve myslel.

V té době jsem si jen líně užíval kyslíkovou kůru  v posteli a čas od času pomalu a opatrně přelezl k oknu, abych se mohl připojit na internet. Moje hlavní starost byla, kdy mi někdo kompetentní schválí domící oxygenátor, abych už mohl domů – vždyt ty léky, které užívám, můžu brát i tam...

A o týden později jsem bezmocně ležel v posteli, s tím, že se sám nedokážu posadit nebo otočit i když mám na obličeji kyslíkovou masku.

Mé plíce, naplněné až po vrch kortikoidy na oslabení autoimunitního systému, aby se zastavila  jejich fibrizace, napadl zánět. A ten byl natolik silný, že mě nechal pan primář Plicního oddělení raději převézt JIP zdejší nemocnice. A já můžu jen dodat - zaplať bohové, v té chvíli jsem se ještě dokázal sám posadit a přelézt na nemocniční křeslo. O pár hodin později už bylo hůř. Na obličeji neinvazivní kyslíkovou masku, ze žil čtyři vývody, a nějaké ty dráty od snímačů na těle. A hromada dalších záležitostí, kterými vás nebudu zatěžovat...

...ve chvíli, kdy tyto řádky píšu je o šest dnů více a já jsem ještě neslezl z té postele. Bez přísunu kyslíku nejsem ani chvilku i teď, ale po vzorné péči zdejšího personálu si troufám říci, že z toho zánětu jsem venku. Bohužel jeho léčba silně narušila prvotní příčinu mého pobytu zde. A tím bylo zastavení nevratné degenerace mých plic. Bude se muset začít nanovo a jak tak sleduji to co mi lékaři spíše neřekli -  i z většího základního poškození. Takže.jsem schopný alespoň otevřít notebook a napsat zase pár řádků.

Anekdotka: Oxygenátor domů mi technik přivezl, jako na potvoru, ten samý den, kdy jsem skončil na JIP.


Vlastně jen o pár hodin později, ale už. 3.9.2010 po ránu:
Moje obavy se více než potvrdily. Včera mě byl mě navštívit pan primář MUDr. Vitiska z Plicního oddělení. Plíce jsou už poškozené natolik, že k přežití asi bude nutná transplantace plic. Znamená to minimálně převoz na odborné pracoviště do Prahy a další hromadu vyšetřování, které určí co a jak dále. S výsledkem absolutně nejistým v jakémkoliv směru.

Nevím, kdy se dostanu domů k dětem a Lojzce. Hlavně pro ně to musí být hrozně těžké. Já sám nepanikařím, spíše se cítím otrávený z toho, že opět musím rušit všechny plány, které jsem  měl do blízké i vzdálené budoucnosti. Vlastě jsem do včerejška zprávou o mojí nemoci ani nezatěžoval rodiče a sourozence. S tím, že mají vlastních a důležitějších starostí dost...

...Například v tuhle chvíli mě nejvíce zlobí, že na nátlak personálu (drahé věci tu nejde dostatečně zabezpečit)  jsem si nechal odvézt domů fotovýbavu. Sluce mi tu maluje po pokoji krásné obrazy a já je opět lovím jen očima. Jen než jsem nadatloval předešlé dvě věty, posunulo se světlo do dalších (a jistě skvělých) fotek. A to jsem se já osobně nehnul ani o centimetr v prostoru – celou tu dobu napůl ležím v posteli připoutaný ke kyslíkovému zvlhčovači – píšu a paří se mi na brýle :)

…asi půl hodiny později. I to psaní mi snížilo saturaci krve natolik, že ten přístroj za mými zády začal strašně ječet. Takže jsem musel NT, alespoň na chvíli, odložit a dodýchat zase trochu kyslíku.
Je půl osmé ráno. A já má roupy...a hlad... a obrázky kolem mně se stále mění...



O naději?


8:03
Po týdnu zde jsem se poprvé sám umyl. Sice velice pomalu a s obrovskou námahou a funěním, ale sám. Taky pokrok.
Kde je ta snídaně?

10:20
Jsem natolik optimista, že jsem už včera požádal o rehabilitace. Ubývá mi svalová hmota a já se chystám zase chodit na procházky. Dnes tu byla rehabilitační sestra podruhé a já zjišťuji, že mé svaly jsou – na rozdíl od plic – ještě v relativním pořádku.

Insomnie III.

Většinu dne proležím v posteli s několika kapačkami najednou v žíle a hledám, čím bych se zabavil. Televizi tak mám nakoukanou na několik let dopředu. Na NB dokážu něco dělat jen chvíli. To koukání přes páru docela unavuje. Na pokoji jsem sám, což mi vyhovuje, Na plané řeči moc nejsem, lidí s mými zájmy tu moc nenajdu a při práci mě to vyloženě ruší. Vůbec jsem zjistil, že mi k jakékoliv hlubší činnosti vyhovuje samota. Moc potřebuji rodinu i přátele, ale když něco vytvářím, je lepší, když jsem sám. Konec konců...nedávný pokus o společnou práci s lidmi, kterým jsem dost důvěřoval se mi opět nevyplatil.
Ale na setkání s těmi co mám rád, se těším moc. Jsou se mnou i ve chvílích, kdy jsem sám. Obohacují mě uvnitř, i když jsou zdánlivě jinde. Je to podobné jako s mými krajinami, které nosím v sobě. Není moc lidí, kteří na mně poznají kudy a s kým se procházím, když jsem zrovna sám...

Je polojasné páteční odpoledne a já nacházím jeden fotoobraz za druhým. Ty potvory se mi smějí, že tu nemám fotoaparát...věřili byste tomu?





Psáno, jak mi prsty na klávesnici stačily zachytávat myšlenky. Není v tom koncepce, osnova nic....jen tak plácám...



15 komentářů:

  1. Měla jsem o Tebe obavy, trochu se mi ulevilo. Myšlenkami jsem s Tebou stále...
    Magdalena Smolková

    OdpovědětVymazat
  2. Miluju Tvůj suchý humor v situacích, kdy by většinu "normálních" lidí smích přešel... Ale nebudu se pokoušet vtipkovat, vidím, že kyslíku nemáš nazbyt. Až Tě dovalí do Prahy, ozvi se, přijdem Tě oblažit návštěvou (esli to tedy bude dovoleno...).
    Zaplaťpámbu, že ses ozval, už jsme si říkali, kde se flákáš, jestli snad nedoháníš noční život českolipský s přenosným kyslíkem...
    Jitka

    OdpovědětVymazat
  3. Ahóóój Františkůůů...! :-)


    Mám radost... vidět tady pár písmenek, ač nesou hlavně nedobré zprávy, je velká úleva... a znamení, že máš nakročeno zase k uzdravování...

    Jinak hlad a potřeba cvakat nejen zubama... ale i foťákem je základ uzdravovacího procesu... :-)

    Posledný dny jsem mohla sledovat ještě další dobré znamení... tvoje rodina tě má moc ráda... a tvoje žena si pomalu přibrala pod svá křídla funkci tvojí asistentky... má tě moc ráda... :-)
    Dovoluji si upozornit, že v dnešní době muži často podvádějí manželky se svojí asistentkou... a u vás se tedy láska hromadí a zůstává doma... :-)

    Drž se Františku... a pozdravuj Lojzičku... a věř... všechno dobře dopadne...!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Františku,
    přečetla jsem jedním dechem Tvoje slova...
    Držíme Ti moc palce...
    Taková samozřejmost - dýchání...ani si ho neuvědomujeme, když jsme zdraví...Bude dobře, Františku...
    Škoda, že tam nemáš aspoň kompaktík - však Ty bys udělal pěkné záběry čímkoli...
    Zdravíme moc i Lojzi,Zuzku, Fandu - držte se...
    Fis a všichni Kacaři

    OdpovědětVymazat
  5. Moji milí, moc vám všem děkuji.
    Lojzi

    OdpovědětVymazat
  6. Denně sem lezu s obavou, že nic nepíšeš, teď čtu proč a první, co mě napadlo, je "NodoprdeleFrantišku!!!" Teď už jsem se vydejchal a jen připíšu, že držet palce Ti bude celá naše rodina. Přejeme té Vaší rodině a Tobě, ať pámbu zaúřaduje a vše se v dobré obrátí.

    Marian G.

    OdpovědětVymazat
  7. Když...
    ..když tě zase čtu, vidím těma vnitřníma očima...tak se mi opravdu dost ulevilo...a říkám si při tom, jak je na tom...svjetě pořád ještě zajímavo...na svjietě, kde potkávám tebe...Franto...a tvé prostory...na zdech mnoha zákoutí...života....
    ..ta cesta žuvotem není vždycky taková ta legrácka, co by se jakobi nejčastějc chtělo, o tom víš asi mnohem vícej, nežli mnozí jiní, dobří lidé...
    ..držím(e) ti palce na té tvé nádherné cestě, a těším se na myšlenky tvých fotek..i těch, i těch...

    Petr

    OdpovědětVymazat
  8. Františku, i když daleko, držím Ti pěsti.

    OdpovědětVymazat
  9. Frantisku,
    je to jiz par tydnu, kdy jsme se potkavali a pracovali spolu. Tehdy v zapalu boje a kazdodennich drobnych malickosti jsem nemel ani chut a ani silu navazovat s nekym z toho prostredi blizsi kontakty. Jen letme hovory o fotografili mne tenkrat upozornili na Tvou osobu. Vzdy po techto rozhovorech jsem odchazel ve slabe nadeji, ale i touze se spolu jednou setkat a zkusit spolu pracovat...priucit se neco a ze by to mohlo byt zajimave....a cas sel a sel az do dnesnich dnu. Tehdy jsem nemel ani tuseni jak Veliky jsi...tehdy jsem Te mijel...od tech dob, co jsem se zadival do tveho dila a precetl si Tve vzacne komentare..a to k cemukoliv, s hruzou(pro mne) zjistuji, jak neuveritelne velkeho cloveka jsem mel nablizku a nevyuzil toho. Jasne , ze i od tech dob jsme spolu komunikovali,hodnotil jsi me pseudovytvory, mluvili jsme o vsem moznem, ale dnes tu chci rici neco jineho. Dnes jsem si tu precetl temer vse, co jsi tu napsal....je to pro mne sok...ver mi, ze jsem nemel ani tuseni, co se s Tebou deje a mrzi mne to o to vic, ze jsem minuly tyden byl v Liberci a mohl Te navstivit. Je tezke urcit kdy je clovek opravdu na dne...a jestli pod timto dnem neni jeste nejake jine, mnohem hlubsi...Ty jsi tam byl a zazil si to...Problemy v zivote prichazeji a odchazeji...take se nad timto posledni dobou zamyslim....co je v zivote dulezite a co ne? Priority se meni, jak se meni nas pohled na svet...nakonec clovek zustane vdecny za to, ze proste tady muze byt a penize, moc a slava...co z toho....je mi moc lito, ze si s Tebou osud takto zahrava a vystavuje te takovymto situacim, ale jak vzdy tvrdim a overilo se mi to mnohokrat, vse zle je k necemu dobre a pokud na jedne strene stradame, na strane druhe ziskavame....
    Frantisku doufam, ze prijmes me prani brzkeho zlepseni....kdyz procitam prani Tvych blizkych...krasneji to rici asi nedokazu...a to proto, ze te jiste znaji mnohem lepe, nez ja. Drzim Ti palce Frantisku. Je to skvele, ze mas tak prima rodinu, ktere na Tobe zalezi a maji te radi. ... Uz ted se tesim na dalsi Tve fotografie a komentare a clanky a na to jak se divas na svet. Drz se a bojuj TYGRE....myslim na Tebe.
    Petr Stryja

    OdpovědětVymazat
  10. Františku, vyrovnáváte se s tím obdivuhodně. Myslím na Vás.

    Jaromír Klimek

    OdpovědětVymazat
  11. Říká se, že zážitky nemusí být nutně pozitivní, hlavně, že jsou silné. No .... všeho moc škodí. Přeju teď už jen ty pozitivní.

    Petr H.

    OdpovědětVymazat
  12. Františku, přeji Ti a si, ať se z toho dostaneš, myslím na Tebe a věřím, že to bude zase lepší.

    MR

    OdpovědětVymazat
  13. Františku, myslím na tebe a věřím, že všechny ty obrázky nafotíš.....až budeš vědět,kam tě přeloží do Prahy dej vědět.....zdraví tě také má žena. Miro

    OdpovědětVymazat
  14. Díky za každý Tvůj minulý i budoucí článek a fotografie. Drž se!

    OdpovědětVymazat