Hřbitov českolipských židů musel být poměrně daleko za hradbami města. Křišťálovou noc v listopadu 1938, na rozdíl od zdejší synagogy, přetrval jen proto, že tu nebylo co zapálit. Nějakým zázrakem ustál léta válečná i ty následující desetiletí socialistického budování, kdy bolševici bourali skoro vše, včetně hradu z třináctého století, aby mohli nastavět co nejvíce panelových úděsností pro kopáče uranu.
V létech devadesátých kolem něj postavili rušnou spojku mezi centrem a velkými sídlišti. Ale při té příležitosti alespoň opravili to, co z tohoto hřbitůvku zbylo. Dnes už je zase brána na hřbitov zamčená a vypadá to, že klíč od ní se ztratil a nikdo jej nehledá.
A tak jen osádky takřka nepřetržitého proudu aut z jedné strany a návštěvníci velké hospody s diskotékami ze strany druhé si občas všimnou divné zdi. Snad jim alespoň nepřekáží, když už často ani netuší, co je za ní.
Žiji v kraji, který má svou staletou historii zapsanou do své tváře. Jen její tvůrci jsou už pryč. Jedni byli zabiti ve vyhlazovacích táborech a ti další vyhnáni ve jménu kolektivní viny. Kraj pak osídlili a místy doslova vybydleli lidé, kteří nevěděli a často ani nechtěli nic vědět o kořenech, které je nutno opečovávat. Stačilo jim trhat plody - často i s větvemi - které vypěstoval v potu tváře někdo jiný. Přešly už dvě generace od velikého runu do Sudet. Narodily se tu děti a ty už mají také dávno své děti. A část z nich už ví, že o kořeny je nutné pečovat, aby strom nesl plody i další roky. Genius loci zdejšího kraje, který se zdál už ztracen navěky s Židy a Němci, se pomalu vrací. Jsou to krůčky opatrné a klopýtavé, ale patrné.
A z míst, kde se dá bydlet a nějak žít se opět konečně stává to co nazýváme domov a vlast.
Žádné komentáře:
Okomentovat