O naschválníčcích kolem nás

Tak se jmenuje další fejeton na DigiAréně, ve kterém popisuji některé fotozážitky, jenž sice můžou čtenáře zlomyslně pobavit, ale já bych si je rád odpustil. I když - podle první reakce pod článkem - se čtenář moc nepobavil a ještě na mě káravě vztyčil prst...

Opět vás zvu k jeho přečtení a případnému zanechání stopy.

Lidská rodina Zdeňka Dvořáka

Výstup na Mount Tires

Přiznám se i bez dlouhého mučení, že moje paměť dokáže být hodně děravá. Obzvlášť se tato moje vada projevuje u jmen. Neustálý kolotoč trapasů, kdy se v tom lepším případě lidí stále dokola ptám na jejich jméno, a v tom horším je oslovuji tak, jak mi zrovna v tu chvíli připadne správné.

Právě u Zdenka Dvořáka díry v mé paměti projevilo naplno. Teprve, když mi poslal tuto fotografii, uvědomil jsem si, že jej znám trochu déle, než jsem původně myslel. Jeho Výstup na Mount Tires vyhrál národní kolo a celosvětově se umístil na pátém místě v prestižní Metro Global Photo Challenge 2008. Tenkrát jsem ho sledoval očkem trochu žárlivým, protože i já jsem měl své želízko (Rainman)ve stejném ohni. Ale první jeho silnou fotografii - Na lavičce, z domova pro mentálně postižené, kde tehdy pracoval, jsem viděl už 14.10.2006 na serveru Fotoaparát.

Prčíci 16

Snad se nedopustím svatokrádeže, když si jeho rodinu Prčíkovic (a nejen tu) přiřadím k velikému projektu Lidská rodina (The Family of Man) Edwarda Steichena jejíž katalog se mi kdysi dostal, byť jen na pár dnů, do rukou.

Prčíci 3

Zdaleka tu nejde jen o jakousi formální a prvoplánovou podobnost. Zdeněk je natolik součástí toho co fotografuje, že jeho pohled už není jen záběrem pozorovalele. Divák je vtahován do obrazu jako jeden z fotografovaných, jako jeden z těch, co jen náhodou nejsou zrovna v záběru, protože stojí hned za fotografem.

Vždycky jsem říkal, že nejlepší film je takový, u kterého zapomenu, že se dívám na film a prožívám ho jako část své reality. U fotografií Zdeňka Dvořáka jsem občas členem rodiny Prčíkových (snad prominou) a ne jen divákem jejich digitálních otisků na Webu.

Akvárko 001

Zděněk nám má stále co říci. Jak obrazem, tak slovy u něj. Nebojí se napsat ke každé fotografii pár řádků a uvést nás do situace. Nepoužívá slov jako berličky, ale umocňuje jimi už tak dobré snímky světa, se kterým žije.

Humberto 009

Minulý rok byl pro Zdeňka celkově dost úspěšný. Mimo jiné s velkým náskokem zvítězil v soutěži Fotograf roku 2008 pořádané časopisem FotoVideo. A to uvádím jen to, co mi moje děravá paměť dovolila. Více informací najdete na Zdeňkových stránkých s jeho volnou tvorbou, nebo na jeho profi stránkách.

---

1. 7. 2009

Mám teď před sebou dnešní DIGIfoto 7-8/09. A v něm - na stranách 20 až 23 - profil čtenáře Zdeňka Dvořáka. Všem doporučuji sehnat a přečíst.

Nepřipraven

Když jsem na začátku tohoto měsíce fotografoval v okolí Lipnice se svým kamarádem Mirkem Šebou Jenčem, ještě jsem netušil, že je to naše poslední společné fotografování. Věděl jsem, že je vážně nemocný, ale ani on netušil, jak krátký čas je mu vyměřen. Vzdával už sice nějaké dlouhodobé plány na velké cestování, ale s elánem, jemu vlastním, se učil fotografovat.

V posledních dnech jsem se už připravoval, že může přijít zlá zpráva.  Ale připraven jsem nebyl dost. 

Dnes Mirek dovandroval a dofotil s konečnou platností a já se s tím budu muset naučit žít.  

Snad bude jednou klidu v této zemi...

Hřbitov českolipských židů musel být poměrně daleko za hradbami města. Křišťálovou noc v listopadu 1938, na rozdíl od zdejší synagogy, přetrval jen proto, že tu nebylo co zapálit. Nějakým zázrakem ustál léta válečná i ty následující desetiletí socialistického budování, kdy bolševici bourali skoro vše, včetně hradu z třináctého století, aby mohli nastavět co nejvíce panelových úděsností pro kopáče uranu. 

V létech devadesátých kolem něj postavili rušnou spojku mezi centrem a velkými sídlišti. Ale při té příležitosti alespoň opravili to, co z tohoto hřbitůvku zbylo. Dnes už je zase brána na hřbitov zamčená a vypadá to, že klíč od ní se ztratil a nikdo jej nehledá. 

A tak jen osádky takřka nepřetržitého proudu aut z jedné strany a návštěvníci velké hospody s diskotékami ze strany druhé si občas všimnou divné zdi. Snad jim alespoň nepřekáží, když už často ani netuší, co je za ní.

Žiji v kraji, který má svou staletou historii zapsanou do své tváře. Jen její tvůrci jsou už pryč. Jedni byli zabiti ve vyhlazovacích táborech a ti další vyhnáni ve jménu kolektivní viny. Kraj pak osídlili a místy doslova vybydleli lidé, kteří nevěděli a často ani nechtěli nic vědět o kořenech, které je nutno opečovávat.  Stačilo jim trhat plody - často i s větvemi - které vypěstoval v potu tváře někdo jiný. Přešly už dvě generace od velikého runu do Sudet. Narodily se tu děti a ty už mají také dávno své děti. A část z nich už ví, že o kořeny je nutné pečovat, aby strom nesl plody i další roky. Genius loci zdejšího kraje, který se zdál už ztracen navěky s Židy a Němci, se pomalu vrací. Jsou to krůčky opatrné a klopýtavé, ale patrné. 

A z míst, kde se dá bydlet a nějak žít se opět konečně stává to co nazýváme domov a vlast.

Perličky ze dna jedné trafiky

O buřtech, pivu a čekání na...

Tak pod tímhle názvem mi dnes vyšel fejetonek, ve kterém popisuji svůj páteční, až hrabalovsky fantaskní, zážitek s jednou paní trafikantkou a prasklinou na podlaze jejího WC. Najdete jej opět zde - na serveru DigiAréna. 

Dovoluji si vás pozvat k jeho přečtení a pokud u něj zanecháte stopu budu taky rád.  :)

Havran Vladimír Smýkal

Zrovna včera se mi do ruky dostala poprvé sbírka básní Jiřího Žáčka s názvem Třetí poločas. A takřka okamžitě po přečtení několika náhodně vybraných básniček jsem věděl, že to je to, co potřebuji, abych se mohl nějak vyjádřit k fotografiím Vladimíra Smýkala – Havrana.

a havranům...volnost!

Vlastně toho o Vladimírovi ani moc nevím. Četl jsem rozhovor na jeho webových stránkách a nějakou dobu pozoruji výtvarničinu, kterou zveřejňuje na několika fotoserverech.  Nikdy jsem se mu nedíval do očí a nehádal se s ním o věcech, které nás zajímají.

nejasná zpráva z Golgoty

Zastřelte si svého básníka

(TV reklama)

Znáte je, kejklíře — 

každý vám naslibuje lásku nebeskou, 

svobodu, rovnost, bratrství 

anebo ještě úděsnější fantazmagorie, 

a místo nich vám podstrčí 

jen absint splínu, dryáčnickou drogu. 

Zastřelte si svého básníka! 

Vyberte si v našem katalogu. 

Zpacifikujte ho jednou provždy, 

vystřelte mu mozek z hlavy, 

tomu bacilonosiči lyriky, 

sviňákovi, který kazí mravy, 

zlikvidujte škodnou, milí drazí, 

jako v televizním kurzu domobrany, 

a pak už nikdo nikdy nepřekáží 

naši velkolepou reality show

Ráj na zemi!

(Jiří Žáček)

Ale i to málo co vím, mi říká, že jednou se snad skutečně sejdeme a budeme mít o čem mluvit. Asi se neshodneme v muzice a naše názory na politiku raději nebudeme porovnávat vůbec. Ale o obrazech a poesii v nich budeme moci hovořit hodně dlouho. I když mnoha slov asi ani nebude zapotřebí, protože když si lidé rozumí, dá se komunikovat i bez velkých projevů a ujišťování.

jazzíček

Mám rád poezii a hudbu vyjádřenou v obrazech. A naopak - teprve, když při pohledu na obraz nebo plastiku ve mně začne rezonovat nějaká melodie, mám za to, že já i autor jsme naladěni na hodně blízké vlně. A u Vladimírových obrázků se mi to stává dost často...

A nakonec jedna hádanka. Předpokládám, že je toto dílo věnované naší společné známé z Photoextractu.  Ale já znám Evy S. dvě. Obě jsou krásné, mladé, inteligentní, děsně hubaté a vždy chtějí mít poslední slovo. Takže Vladimíre jak to je. Je adresátkou tmavovláska nebo blondýna?  

---

Více fotografií, obrazů a grafik Vladimíra Smýkala najdete na jeho webových stránkách nebo např. na fotoserveru Photoextract. 

Na pláži s...

Nedávno jsem se ocitl - a ani nevím jak, na jedné pláži. Bylo horko, slunce pálilo a písek kolem byl plný ženských těl. Ale mě zaujal jeden starší pán, který si ke mně přisedl. Vypadal jako Španěl, ale komunikoval se mnou plynnou francouzštinou. To bylo moc divné, já francouzsky vůbec neumím, ale ten den jsem to nechal nějak plavat. Vytáhlý štíhlý Španěl přimhouřenými očima pokukoval kolem sebe, neustále mluvil a ruce - ruce se mu rychle míhaly nad čtverečkem papíru, který měl na kolenou.  

Asi jsem mu byl sympatický, možná i tím, že jsem byl jediný muž v dohledu. A tak mi, když jsme se rozcházeli, ten papír dal. Nevěděl jsem co říci a tak jsem pronesl jen dvě slova: „Děkuji Pablo“.

Kdo nevěří, ať si běží … kam se mu chce. 

Inzerát na dům, kde se už skoro nedá bydlet...

Za sedmero doly a sedmero horami, desítkami tištěných spojů a hradel, milióny tranzistorů, tyristorů a dalších serepetiček stál jeden….
…dalo by se říci – virtuální dům.



Po delší době opět publikuji článek na serveru PHOTOEXTRACT.
Spoluautorkou této alegorie na provoz veřejných fotogalerií je má žena Aloisie. Bohužel jsme se už několikrát stali svědky rozkladu fotoserverů, kdy se z míst kde docházelo k tříbení názorů stalo odkladiště fotoodpadu a osobitější autoři byli vyštvání na jiná místa. Jedním z velice účinných prostředků, které géniové podprůměru používají je nadbíhání davu. Ale to zdaleka není jen problém fotoserverů. Takto se manipuluje s celými národy.
Budu rád, když si najdete v dnešní uspěchané době chvilku a článek s názvem Inzerát na dům, kde už se skoro nedá bydlet si také přečtete.

Klaus for Brusel!

Dnes ráno jsem zahlédl kousek včerejší Moravcovy televizní diskuse na téma volby. Soudruh Ransdorf tam vypustil z úst myšlenku, která mě tentokrát ani neiritovala, ani ve svém důsledku nevyděsila . Prohlásil totiž, že bychom měli příštím eropským komisařem za naši republiku (v rámci kampaně Evropě to osladíme) nominovat současného prezidenta Václava Klause.
Netušil jsem, že někdy v životě najdu společnou řeč s komunistou, ale tady jsem velice PRO. Vyřešilo by to mnoho problémů jak s domácí politikou, tak s bruselskou administrativou.

Úplně vidím, jak bytostný byrokrat a euroskeptik Klaus omezuje jeho vlastní úřad evropského komisaře jak na lidech, tak na pravomocích aby mohl ještě více chránit naše národní práva proti nedemokratické byrokracii Evropské unie. Úžasná vize zasluhující si podporu.
Snad se najde nějaký politický subjekt, který našemu mocnáři vysvětlí, že by se měl opět obětovat pro naši zem a o tutu funkci vážně usilovat. Slibuji, že v případě všelidového referenda na toto téma, nejen půjdu vhodit své ano, ale přesvědčím k tomu to kroku alespoň dvacet dalších voličů.

Neboť jak pravil starý rabín v muzikálu Šumař na střeše: "Bože zachovej nám cara...


...co nejdál od nás."