s nadhledem

Jak jsem tu už dříve psal, většinu dne trávím na nemocniční posteli připojený ke kyslíkové hadičce. Většinou v sedě u notebooku, jindy v leže, kdy ani tak nespím (vždy jsem spal málo a špatně), jako spíše pouštím myšlenky na volnoběh. Vždy to byly chvíle, kdy jsem dostával ty nejlepší nápady.  Takže mám hodně volného času na přemýšlení, nedostatek kyslíku (vzhledem k jeho přísunu rovnou do nosu) mi mozek nezatemňuje a tak si můžu vyjasnit své nynější i budoucí priority.

Přímo z postele mám sice pěkný výhled na Ještěd i město SYNER pod ním, ale i ten se po čase omrzí.

Óda na kyslík v třetím patře...

Několikát denně se odpojím od kyslíkové hadice, vezmu notebook a z otevřeného okna (jinde to nejde) se  připojím na NET. Samozřejmě nesmí pršet. Odpoledne, pokud je jasno, zase ten okenní otvor připomíná spíše centrum solární elekrárny a já stejně skoro nevidím na displej, takže většinou jen stáhnu maily, abych si je – už zase v posteli a offline - přečetl. To vše za hartusení sester, že už zase modrám...a mám se vrátit...

Kvalitně prohlížet nebo snad dokonce hodnotit fotky v těchhle podmínkách a na mém letitém přístroji moc nejde. Takže se moc omlouvám všem, kdo mi ve mé fotoskupině dali důvěru...ale musíte počkat na lepší časy...stejně jako na ně čekám já.

Nevycválaná

Jak tak postávám u okna čekám, až si můj počítač domluví rande s připojvatelem, pokukuji co se odehrává o pár pater níž. A mám možnost tak vidět okolní svět s jistým nadhledem. Občas zahlédnu z nezvyklého úhlu nějaký ten dámský výstřih, ale raději pozoruji, co dokáže s prostorem pode mnou tvořit kombinace slunečního svitu, struktur různých povrchů a lidé, kteří se v tom všem pohybují a oživují tak ty místa.

Většinou ani nefotografuji. Při cestě k oknu mám plné ruce počítače a i těch pár kroků zpět pro fotoaparát si moc rozmýšlím, protože je to pro mě pořád ještě dlouhá cesta, kterou pak musím dlouho a namáhavě „dodýchávat“.


Léčba, dá-li se prosté zastavení postupu nemoci nazvat léčbou, postupuje pomalu. Někdy mám dojem, že nejde o ani tak o zlepšení -  spíše o uvyknutí na daný stav. Ale jde jen o subjektivní pocit z pomalých změn, protože kolega pacient, který se mnou už týden sdílí pokoj, tvrdí že vypadám a dýchám podstatně lépe, než když mě přivezli. 


Každopádně jde o proces, který neskončí uzdravením. Na kyslíkové hadici mám být závislý do konce života. A taky na lécích, jejichž vedlejší účinky by jistě uvítala do své sbírky jedů i Agripína.   Ještě že mám doma skvělou ženskou do nepohody a děti, které si nemusím ničím kupovat, aby mě měly rády.  Jsem si moc dobře vědom (zažil jsem, viděl jsem, slyšel jsem), že tohle je DAR, kterým se nemůže pochlubit každý.


A podobné je to s přáteli. V posledních týdnech se mi dost otevřely oči. Pár lidí mi podalo pevnou pomocnou ruku, za kterou jsem jim vděčný tak, jak ani nedokážu vypovědět. Ale snad se mi to časem podaří. Času a kyslíku budu mít dost.


Zatím co někteří jiní, co jsem je také považoval za přátele mě se nevinným úsměvem prodali. Je to jejich volba, ale nechápu, co je nutí v té falešné hře pokračovat. Prodali tím přece hlavně sebe  - asi si tu prodejnost musí sami sobě nějak omluvit. I oni se na mém zdravotním stavu podepsali a proto nejde vše hodit za hlavu jen tak. Nenadávám jim, ani nevyčítám. Byla by to už zbytečná práce. Jen jsem se s jasnou hlavou a po dlouhém přemýšlení rozhodl od nich držet co nejdále i za cenu některých blokací.
Jak jsem psal na začátku. Mám teď hodně času na přemýšlení a jasnou hlavu. Některé záležitosti odstup času srovná a vyhladí, u jiných vyleze na světlo skutečná povaha - jak lidí, tak věcí. Můj život se v poslední době dost výrazně změnil a já se učím žít v nových zúžených mantinelech. Není v nich místo na sebelítost, změkčilost ani na jakoukoliv faleš. Je to jen další rukavice hozená osudem, trochu větší, ale jistě nic, co bych nezvládl. 


Zaplať bohové, mám kolem sebe lidi, kteří mi s touhle výzvou osudu pomůžou. 




-------------------------------------------------------------
Práce kvapná, málo platná. Omlouvám se za přemíru překlepů a chyb v první verzi. Všiml jsem si jich až zase na posteli a mimo dosah připojení.