pátek 30. července 2010

Stefan Klenke

Při brouzdání po internetu jsem narazil na - dle mého názoru - velice vydařený foto blog Stefana Klenkeho. Je sice psaný v angličtině, ale ne každý je jako já trotl na jazyky a i já umím používat strojový překlad dostupný na internetu. Například můj Google Chrome jej nabízí automaticky.


A tak u jeho Faces in Places mi koutky rtů rychle vyběhly vzhůru a dolů se jim pak dlouho nechtělo.
Jeho cyklus Mrtvé deštníky (Dead Umbrellas) zase nutí k zamyšlení o pomíjivosti naší společnosti, která stojí a padá na spotřebě.
A jeho další otevřený cyklus Ztracené rukavice (Lost Gloves) zase navozuje až pocit nostalgie za dětstvím, které jako by bylo plné ztracených rukavic. Sám autor uvádí, že má takových rukavic nafotografováno stovky. A vždy prý cítí lítost nad tím, jak vypadají ztraceně a osaměle.

Několik hodin jsem procházel  blog  Stefana Klenkeho a obdivoval jeho koncepční práci, která se tak odlišuje od toho co dělám sám. A budu se pro jistou část inspirace k tomuto autorovi ještě rád vracet.



neděle 25. července 2010

Hypochondrie

Tiché horké ráno...
Tak nám, alespoň na pár dnů, polevily subtropická vedra, kdy jsem se potil už při pohledu ven z okna.
Ale ty prudké přechody teplot a vlhkosti vzduchu nejsou zrovna to pravé ořechové. A to nejen pro mně. Až sem na celkem tiché předměstí je slyšet houkání sanitek, co vyrážejí na pomoc těm, co jsou na tom hůř než já.

a Prudké zchlazení...
Nedýchá se mi sice o nic lépe, ale na druhou stranu - alespoň se tolik nepotím. A do deště vlastně nemusím lézt, takže si - kupodivu - užiji více sucha, než v těch vedrech.

Více o tom, co se mnou v posledních dnech najdete na FOTO-booku.

sobota 17. července 2010

Dvojí metr církevních otců


Papež, kurtizána a dábel v pozadí


Jednou z nejkrásnějších postav šedých postnormalizačních 80. let v malém severočeském Rumburku byl pro nás pan děkan. Takový typický velebníček na první pohled. Pán už dávno v důchodovém věku, nevelkého vzrůstu, postavy dá-li se to tak říci dosti souměrně asimetrické. To není hrubka. Byl asi metr (a kousek) vysoký a asi metr ( bez toho prvního kousku) široký. Na hlavě obligátní rádiovku, v očích úsměv a v tom zakulaceném těle obrovské srdce. Srdce plné radosti a pohody pro všechny bez rozlišování, kdo a ke komu patří. Tajně vysvěcený františkán, který svou službu bohu bral jako skutečnou službu bližnímu. A bližním mu byl každý, bez rozdílu vyznání, náboženství či dokonce církve.  
Nikdy jsem se aktivně neúčastnil mše, nejsem pokřtěný a dodnes na tom necítím potřebu něco měnit. Pan děkan nás rád přijímal na své faře, ukázal nám tehdy špatně přístupnou Loretu a v Bibli od něj dodnes občas hledám některé odpovědi na věčné otázky. Rád k nám chodíval na silný čaj a debatovali jsme o všem možném, bylo toho kupodivu mnoho, co nás spojovalo.
Na otce Efrema vzpomínám jako na přítele a velkou morální autoritu dodnes, i když mi jeho občanské jméno už dávno vypadlo z mé děravé hlavy. A díky lidem, jako byl on, pro mne byla jistou morální autoritou i církev, které byl zástupcem.

Dnes jsem se dočetl, že vysvěcení ženy na kněze je úplně stejný církevní zločin jako pedofilní zneužívání dětí kněžími. Směrnici, ve které se to uvádí, podepsal papež Benedikt XVI. už na konci května.


Mohl bych si říci, že je to vnitřní záležitost katolické církve, ale na to její vysoké představitele až moc často poslouchám v televizi a rozhlase jak se morálně vyvyšují nad náš bezbožný, materialistický, sekularizovaný a tím i zkažený svět. Takže mě tohle srovnání hodně nazdvihlo ze židle. Obzvlášť poté, co tato církev dlouhodobě projevovala tolik “ochoty” zabývat se pedofily ve svých řadách, včetně snahy v posledních letech vše bagatelizovat.


A tak zatímco Evropa "bojuje" za práva muslimských žen nehalit se do šátků, katoličtí představitelé dávají okázale najevo, že hranice jejich tolerance k této polovině lidstva končí tam, kde by s ženami museli dělit o své úřady.


Morální autoritu netvoří výstavné kostely plné uměleckých děl, ani knihovny s folianty a prvotisky. Morální autoritu netvoří ani legendy svatých, napsané na objednávku.


Morální autoritu tvoří lidé z masa a kostí. Jen to maso nesmí smrdět - stejně jako ryba - od hlavy.
A katolická církev svou morální autoritu (je toho mnohem a mnohem více, než tato poslední kapka), promrhala v drobných.


Mimochodem, zrovna včera mi dcera četla nějaké vtipy a mezi nimi i tento: "Víte kdo je to katolický kněz? To je muž, kterému všichni říkají otče. Jen jeho děti ho oslovují strýčku."
Sice vtip, ale mnohé napovídá.

pátek 16. července 2010

Už jen zvědavost


Už nic neřeším. Nehledám východiska. Jsem sice ještě součástí celku – minulost nejde odstřihnout hned – ale zároveň už jen zvědavě nakukuji jakoby zvenku.  Už se necítím vázám ohraničením plotu, ale taky již necítím jeho ochranu.  Zvědavě nakukuji a vím, že na druhou stranu plotu stačí udělat jen krok. Vím, že ten „vstřícný krok“ by někteří lidé rádi a s chutí přivítali. Ale i proto zůstávám na své straně…

Má hrdost někdy hraničí s pýchou…

Asi takhle jsem přemýšlel, když jsem po sedmi letech zaměstnání dal výpověď. Tenkrát šéf do posledního dne nevěřil, že ji myslím vážně.  

středa 14. července 2010

Šmírák


Přicupitala jednoho deštivého dne na policejní služebnu stará dáma s velice rozhořčeným výrazem v obličeji. Po té co odložila své francouzské hole do kouta, nechala se usadit a nabídnout sklenici vody, aby zapila hrst prášků, popadla dech a spustila na policisty, že jsou nanic, protože si válí šunky na stanici, zatím co ona se vlastním domě musí potýkat s pohledy na úplně cizího úchyla, co se přední pravidelně promenuje jen ve spodním prádle a někdy dokonce i nahý.

 Policisté nemeškali, neobtěžovali dámu nějakým vyptáváním, naložili ji do auta a vyrazili zatknout tu stvůru, co tak narušuje klid počestných žen a dívek. Když dorazili na místo, okamžitě vytáhli služební zbraně, obklíčili dům a vtrhli do něj, aby toho prasáka zatkli. Jenže dům byl prázdný. Takže se vrátili k autu a staré paní sdělili, že deviant je už pryč a ona se už nebude muset bát ve svém domě otevřít oči. Babka na ně pohlédla s velikým despektem, neadresně pronesla něco o neschopných troubech, kostnatým prstem ukázala na velitele zásahu a ostře ho vyzvala, ať jde tedy s ní.

 Vysoukala se z auta, prošla verandou do domu a namáhavě vyvlekla své tělo do patra. Tam u žebříku na půdu odložila berle a jala se šplhat nahoru. Když udivený policista vyšplhal za ní, tak už vystrkovala ze střešního okénka veliké žehlicí prkno tak, aby jeho druhý konec byl zaklesnutý na větvi mohutného stromu za domem. Pak se pomocí staré rozvrzané židle na to prkno vysoukala a po břiše se doplazila až skoro ke stromu. Z rozsochy větví vyndala velký námořnický dalekohled a namířila ho přes sousední ulici do okna jedné z koupelen. Otočila hlavu na policistu s vítězoslavným pohledem: „Už je tam zase jen ve slipech a dělá, že si čistí zuby! Tak co s tím uděláte? Proč se na něco takového musím dívat? “


Jsou lidé, které nějak nemám rád a tak se jim vyhýbám. Někteří umí fotografovat, takže i jejich fotografie rozkliknu, sám pro sebe pochválím, či ne, zase vše zavřu a stopu nezanechám. Necítím potřebu někdy i krkolomně oblézat a přelézat překážky, jen abych jim dal najevo, že mi vadí jejich aktivity nebo už jen to, že existují.
  Ale je pár jedinců, kterým stojím za to, aby věděli o každém mém hnutí. A každý můj krok je jimi pitván až do nalezení něčeho, v čem jde najít něco závadného. A pak to nemeškají hlasitě sdělit světu a žádat, aby mi v tom bylo zabráněno. Jakkoliv.

 Jsou jako ta stará paní z toho vtipu. Aby mohli najít špínu, musí se hodně nadřít, ale asi jim to stojí za to. Třeba se jen tak sami můžou cítit čistší.

úterý 13. července 2010

Na procházce s Davidem

Když jsem dneska vybíral obrázek, kterým bych na jednom fotoserveru  upozornil na TOP 12/1000 č.3 Josefa Jeřábka na FOTO-Booku, byla moje snaha najít fotografii, která má příběh, ale zároveň nebude dráždit. A tak jsem zavrhoval jeden obrázek za druhým, až jsem došel k tomuto.

Ještě jsem stačil zastavit moji ženu Lojzku, která zrovna odcházela do práce, a zeptat se jí, zda jde i tahle fotografie vykládat nějak konfrontačně. Podívala se na mě s jistou dávkou despektu a zavrčela, že to už s tou paranoiou asi přeháním a odešla. Takže jsem fotografii v klidu vložil a opět se přesvědčil, že jsem si kdysi vzal duši čistou a nezáludnou.  A že taková zůstala dodnes.

Jsem rád, že jsem tu fotografii dnes na ten fotoserver vložil.

pátek 2. července 2010

Miro Tichý a naše zahradka


Několik příjemných hodin jsme strávili s Mirem Tichým na malé terásce naší minizahrádky.  Řeč šla o mnohém, ale většinou se mluvilo o našem společném koni (výraz koníček je skutečně příliš zdrobnělý) – o fotografování a fotografice.  Mirek byl okouzlený tím velkým kvantem motivů na tak malém prostoru, který by stál za zpracování.  Jen byl příliš plachý, než aby si troufl je fotografovat nejen očima, ale i přístrojem  -  i když jsem mu to nabízel.

Nejvíce ho fascinovalo krmítko pro ptáky v rohu u plotu…a tak jsem si dovolil – zcela výjimečně  -  zkusit udělat obrázek v jeho stylu – alespoň po té vnější stránce.
Vím, že jde jen o klouzání po povrchu, jen o tu vnější podobnost. A věřím, že někdy příště se už Mirek osmělí a ukáže mi, jak to vidí on sám.

úterý 29. června 2010

Výročí






„ Musím přeci snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly.“... 
(Malý princ, kapitola IX.) 


Kdo mě zná, ten ví, že tato rozsahem útlá kniha je mi blízká a velice ovlivňuje můj pohled hledáčkem fotoaparátu.  
Její autor - Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry by se právě dnes dožil 110 let. 

pátek 25. června 2010

v druhé půli

už mě nenakazí...

Výstava Převážně neškodní, kterou s Jarmilou Kacarovou máme v krásných prostorách ambitu českolipského kláštera, se nenápadně přehoupla do druhé půle. Pokud je mi známo, tak má docela úspěch, což mě moc těší.

Včera na o ní a o mé maličkosti vyšel další článek v Českolipských listech. Zde je jeho elektronická podoba.

čtvrtek 24. června 2010

Nové bydlení


Jsou to už skoro čtyři týdny, co bydlíme na novém místě. Už si pomalu zvykám, kde co je, většina krabic s věcmi je už vybalená a my se usazujeme. A já začínám fotografovat očima místa kde trávím svůj čas.


Mnohé moje fotografie vznikly vlastně na jednom místě. V našem starém obývacím pokoji, nebo na přilehlé lodžii. Vše v kruhu o poloměru menším než tři metry.

V tom panelákovém bytě jsem bydleli, bez pár měsíců, dvacet let. Za ty roky se by se zdálo, že vše v tom místě až do posledního detailu musí být všední a okoukané. Jenže to tak nebylo, právě naopak.
Obrazy a příběhy jsem tam nacházel stále. Často byly prchavé a plaché a já je ztrácel a zase nalézal. Někdy je kreslilo slunce, jindy jen nálada okamžiku a občas nečekaný úhel pohledu někoho z venku.
Jenže to místo je už minulostí a my čtvrtý týden bydlíme jinde. A já jako nějaký zlatokop objevuji nové pohledy v úplně jiném prostředí. Každý den, každou chvíli nacházím nové obrazy, asi jako když jdete točitou cestou někde v kopcích při proměnlivém počasí...

Susan Sontágová ve své eseji Svět obrazů píše: ...krása není v ničem obsažena; je třeba ji najít jiným úhlem pohledu...



A já teď mám opět místo dost blízko, ve kterém budu hledat a jistě i nalézat obrazy, které budou o něčem vyprávět.