Šmírák

Přicupitala jednoho deštivého dne na policejní služebnu stará dáma s velice rozhořčeným výrazem v obličeji. Po té co odložila své francouzské hole do kouta, nechala se usadit a nabídnout sklenici vody, aby zapila hrst prášků, popadla dech a spustila na policisty, že jsou nanic, protože si válí šunky na stanici, zatím co ona se vlastním domě musí potýkat s pohledy na úplně cizího úchyla, co se přední pravidelně promenuje jen ve spodním prádle a někdy dokonce i nahý.

 Policisté nemeškali, neobtěžovali dámu nějakým vyptáváním, naložili ji do auta a vyrazili zatknout tu stvůru, co tak narušuje klid počestných žen a dívek. Když dorazili na místo, okamžitě vytáhli služební zbraně, obklíčili dům a vtrhli do něj, aby toho prasáka zatkli. Jenže dům byl prázdný. Takže se vrátili k autu a staré paní sdělili, že deviant je už pryč a ona se už nebude muset bát ve svém domě otevřít oči. Babka na ně pohlédla s velikým despektem, neadresně pronesla něco o neschopných troubech, kostnatým prstem ukázala na velitele zásahu a ostře ho vyzvala, ať jde tedy s ní.

 Vysoukala se z auta, prošla verandou do domu a namáhavě vyvlekla své tělo do patra. Tam u žebříku na půdu odložila berle a jala se šplhat nahoru. Když udivený policista vyšplhal za ní, tak už vystrkovala ze střešního okénka veliké žehlicí prkno tak, aby jeho druhý konec byl zaklesnutý na větvi mohutného stromu za domem. Pak se pomocí staré rozvrzané židle na to prkno vysoukala a po břiše se doplazila až skoro ke stromu. Z rozsochy větví vyndala velký námořnický dalekohled a namířila ho přes sousední ulici do okna jedné z koupelen. Otočila hlavu na policistu s vítězoslavným pohledem: „Už je tam zase jen ve slipech a dělá, že si čistí zuby! Tak co s tím uděláte? Proč se na něco takového musím dívat? “

---

Jsou lidé, které nějak nemám rád a tak se jim vyhýbám. Někteří umí fotografovat, takže i jejich fotografie rozkliknu, sám pro sebe pochválím, či ne, zase vše zavřu a stopu nezanechám. Necítím potřebu někdy i krkolomně oblézat a přelézat překážky, jen abych jim dal najevo, že mi vadí jejich aktivity nebo už jen to, že existují.
  Ale je pár jedinců, kterým stojím za to, aby věděli o každém mém hnutí. A každý můj krok je jimi pitván až do nalezení něčeho, v čem jde najít něco závadného. A pak to nemeškají hlasitě sdělit světu a žádat, aby mi v tom bylo zabráněno. Jakkoliv.

 Jsou jako ta stará paní z toho vtipu. Aby mohli najít špínu, musí se hodně nadřít, ale asi jim to stojí za to. Třeba se jen tak sami můžou cítit čistší.