František včera zemřel.
Děkuji vám všem za podporu. Ozvu se, jen prosím o trpělivost.
Zatím nepište, prosím.
Děkuji
Lojzi
sobota 18. září 2010
pátek 10. září 2010
Záskok
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám právo "nabourat se" Františkovi do jeho blogu.
Každý den ale přichází několik psaníček a vzkazů, které momentálně není možné doručit nebo alespoň přetlumočit.
František je stále na JIPce. Jeho zdravotní stav se od předešlého pátku (kdy napsal svůj minulý článek) zhoršil. To znamená, že prozatím není schopen jakékoliv komunikace.
Podle ošetřujících lékařů není možné stanovit, jak dlouho potrvá, než se situace zlepší.
Děkuji vám všem, kteří na nás myslíte. Omlouvám se, že neodpovídám na všechna psaníčka. Pokud mám ale stihnout to, co je každý den nutné udělat a k tomu se alespoň trošku vyspat, není už v mých silách vést smysluplnou konverzaci.
Myslím, že není nutné psát nic dalšího. Vy, kteří Františka znáte, víte, že je bojovník...
...tak jsem jen prošla archiv jeho zpracovaných fotografií a pár jich vybrala. Pokud by se mezi nimi objevily takové, které zde již byly publikovány, omlouvám se.
Lojzi Richterová
Každý den ale přichází několik psaníček a vzkazů, které momentálně není možné doručit nebo alespoň přetlumočit.
František je stále na JIPce. Jeho zdravotní stav se od předešlého pátku (kdy napsal svůj minulý článek) zhoršil. To znamená, že prozatím není schopen jakékoliv komunikace.
Podle ošetřujících lékařů není možné stanovit, jak dlouho potrvá, než se situace zlepší.
![]() |
| Na jedné lodi |
Děkuji vám všem, kteří na nás myslíte. Omlouvám se, že neodpovídám na všechna psaníčka. Pokud mám ale stihnout to, co je každý den nutné udělat a k tomu se alespoň trošku vyspat, není už v mých silách vést smysluplnou konverzaci.
![]() |
| Klaustrofobie |
![]() |
| Pretoriani |
Lojzi Richterová
![]() |
| Pokračování příště |
neděle 5. září 2010
Osud jako garota
Osud jako garota
2.9.2010
Není to tak dávno, co jsem tady psal, že jsem si šlápl až na dno a trochu se i
předváděl s tím, jak rychle jsem se z toho – v určitých mezích - otřepal. Asi nikdy jsem se nemýlil více. O
týden později mi už bylo jasné, že dno je ještě o mnohem větší kus níže, než
jsem si prve myslel.
V té době jsem si jen líně užíval kyslíkovou kůru v posteli a čas od času pomalu a opatrně
přelezl k oknu, abych se mohl připojit na internet. Moje hlavní starost byla,
kdy mi někdo kompetentní schválí domící oxygenátor, abych už mohl domů – vždyt
ty léky, které užívám, můžu brát i tam...
A o týden později jsem bezmocně ležel v posteli, s tím, že se
sám nedokážu posadit nebo otočit i když mám na obličeji kyslíkovou masku.
Mé plíce, naplněné až po vrch kortikoidy na oslabení
autoimunitního systému, aby se zastavila
jejich fibrizace, napadl zánět. A ten byl natolik silný, že mě nechal
pan primář Plicního oddělení raději převézt JIP zdejší nemocnice. A já můžu jen
dodat - zaplať bohové, v té chvíli jsem se ještě dokázal sám posadit a přelézt
na nemocniční křeslo. O pár hodin později už bylo hůř. Na obličeji neinvazivní
kyslíkovou masku, ze žil čtyři vývody, a nějaké ty dráty od snímačů na těle. A
hromada dalších záležitostí, kterými vás nebudu zatěžovat...
...ve chvíli, kdy tyto řádky píšu je o šest dnů více a já
jsem ještě neslezl z té postele. Bez přísunu kyslíku nejsem ani chvilku i teď,
ale po vzorné péči zdejšího personálu si troufám říci, že z toho zánětu jsem
venku. Bohužel jeho léčba silně narušila prvotní příčinu mého pobytu zde. A tím
bylo zastavení nevratné degenerace mých plic. Bude se muset začít nanovo a jak
tak sleduji to co mi lékaři spíše neřekli -
i z většího základního poškození. Takže.jsem schopný alespoň otevřít
notebook a napsat zase pár řádků.
Anekdotka: Oxygenátor domů mi technik
přivezl, jako na potvoru, ten samý den, kdy jsem skončil na JIP.
Vlastně jen o pár hodin později, ale už. 3.9.2010 po ránu:
Moje obavy se více než potvrdily. Včera mě byl mě navštívit
pan primář MUDr. Vitiska z Plicního oddělení. Plíce jsou už poškozené natolik,
že k přežití asi bude nutná transplantace plic. Znamená to minimálně převoz na
odborné pracoviště do Prahy a další hromadu vyšetřování, které určí co a jak
dále. S výsledkem absolutně nejistým v jakémkoliv směru.
Nevím, kdy se dostanu domů k dětem a Lojzce. Hlavně pro ně to
musí být hrozně těžké. Já sám nepanikařím, spíše se cítím otrávený z toho, že
opět musím rušit všechny plány, které jsem
měl do blízké i vzdálené budoucnosti. Vlastě jsem do včerejška zprávou o
mojí nemoci ani nezatěžoval rodiče a sourozence. S tím, že mají vlastních a
důležitějších starostí dost...
...Například v tuhle chvíli mě nejvíce zlobí, že na nátlak
personálu (drahé věci tu nejde dostatečně zabezpečit) jsem si nechal odvézt domů fotovýbavu. Sluce
mi tu maluje po pokoji krásné obrazy a já je opět lovím jen očima. Jen než jsem
nadatloval předešlé dvě věty, posunulo se světlo do dalších (a jistě skvělých)
fotek. A to jsem se já osobně nehnul ani o centimetr v prostoru – celou tu dobu
napůl ležím v posteli připoutaný ke kyslíkovému zvlhčovači – píšu a paří se mi
na brýle :)
…asi půl hodiny později. I to psaní mi snížilo saturaci krve
natolik, že ten přístroj za mými zády začal strašně ječet. Takže jsem musel NT,
alespoň na chvíli, odložit a dodýchat zase trochu kyslíku.
Je půl osmé ráno. A já má roupy...a hlad... a obrázky kolem
mně se stále mění...
![]() |
O naději? |
8:03
Po týdnu zde jsem se poprvé sám umyl. Sice velice pomalu a s obrovskou námahou a funěním, ale sám. Taky pokrok.
Kde je ta snídaně?
10:20
Jsem natolik optimista, že jsem už včera požádal o rehabilitace. Ubývá mi svalová hmota a já se chystám zase chodit na procházky. Dnes tu byla rehabilitační sestra podruhé a já zjišťuji, že mé svaly jsou – na rozdíl od plic – ještě v relativním pořádku.
Insomnie III.
Většinu dne proležím v posteli s několika kapačkami najednou
v žíle a hledám, čím bych se zabavil. Televizi tak mám nakoukanou na několik
let dopředu. Na NB dokážu něco dělat jen chvíli. To koukání přes páru docela
unavuje. Na pokoji jsem sám, což mi vyhovuje, Na plané řeči moc nejsem, lidí s
mými zájmy tu moc nenajdu a při práci mě to vyloženě ruší. Vůbec jsem zjistil,
že mi k jakékoliv hlubší činnosti vyhovuje samota. Moc potřebuji rodinu i
přátele, ale když něco vytvářím, je lepší, když jsem sám. Konec konců...nedávný
pokus o společnou práci s lidmi, kterým jsem dost důvěřoval se mi opět
nevyplatil.
Ale na setkání s těmi co mám rád, se těším moc. Jsou se mnou
i ve chvílích, kdy jsem sám. Obohacují mě uvnitř, i když jsou zdánlivě jinde.
Je to podobné jako s mými krajinami, které nosím v sobě. Není moc lidí, kteří
na mně poznají kudy a s kým se procházím, když jsem zrovna sám...
Je polojasné páteční odpoledne a já nacházím jeden fotoobraz
za druhým. Ty potvory se mi smějí, že tu nemám fotoaparát...věřili byste tomu?
Psáno, jak mi prsty na klávesnici stačily zachytávat
myšlenky. Není v tom koncepce, osnova nic....jen tak plácám...
úterý 24. srpna 2010
Velcí mistři klasické fotografie
Domnívám se, že každý autor by si
měl najít svoji vlastní cestu k vyjádření toho, co chce
ostatním sdělit. Ale taky jsem si vědom, že nikdo nejsme ostrov,
ale součást větších celků, které se navzájem ovlivňují a
prolínají. Většinou si ani neuvědomujeme, z jak hlubokých
kořenů vycházíme i v našem fotografování.
Zatím co začínající fotoamatér
namáhavě a nezřídka i s velikou slávou „vynalézá kolo“ s
pocitem objevitele nových kontinentů, existují tu už dlouho díla
skvělých klasiků, ze kterých lze vycházet, či snad lépe řečeno
– na která lze navazovat nebo se jimi alespoň nechat inspirovat.
Pod
tím odkazem se skrývají desítky krásně udělaných fotoknih.
Ano
píšu fotoknihy, protože tyto portfolia jsou prezentována jako
jednotlivé monografie, kterými „listujeme“
jako skutečnou krásnou knihou. Jistě - vůně papíru a hmatový
požitek při při obracení stránek tu chybí, ale tady tím
rozdíly asi tak končí.
Co
by ale byla skvělá prezentace, kdyby neobsahovala kvalitní díla.
Takže jen namátkou uvedu několik autorských jmen z mnoha v této
kolekci :
Ansel Adams
Avedon Richard
Blossfeldt Karl
Bresson Henri Cartier
Karsh Yousuf
Kertész André
Penn Irving
Salgado Sebastiao
Sander August
Stieglitz Alfred
Strand Paul
Sudek Josef
Weston Edward
Více snad ani není, jen
trochu znalému fotografovi, zapotřebí uvádět.
Přeji vám dlouhé a
inspirativní hodiny při listování těmito virtuálními knihami.
pondělí 23. srpna 2010
s nadhledem
Jak jsem tu už dříve psal, většinu dne trávím na nemocniční posteli připojený ke kyslíkové hadičce. Většinou v sedě u notebooku, jindy v leže, kdy ani tak nespím (vždy jsem spal málo a špatně), jako spíše pouštím myšlenky na volnoběh. Vždy to byly chvíle, kdy jsem dostával ty nejlepší nápady. Takže mám hodně volného času na přemýšlení, nedostatek kyslíku (vzhledem k jeho přísunu rovnou do nosu) mi mozek nezatemňuje a tak si můžu vyjasnit své nynější i budoucí priority.
Přímo z postele mám sice pěkný výhled na Ještěd i město SYNER pod ním, ale i ten se po čase omrzí.
Óda na kyslík v třetím patře...
Několikát denně se odpojím od kyslíkové hadice, vezmu notebook a z otevřeného okna (jinde to nejde) se připojím na NET. Samozřejmě nesmí pršet. Odpoledne, pokud je jasno, zase ten okenní otvor připomíná spíše centrum solární elekrárny a já stejně skoro nevidím na displej, takže většinou jen stáhnu maily, abych si je – už zase v posteli a offline - přečetl. To vše za hartusení sester, že už zase modrám...a mám se vrátit...
Kvalitně prohlížet nebo snad dokonce hodnotit fotky v těchhle podmínkách a na mém letitém přístroji moc nejde. Takže se moc omlouvám všem, kdo mi ve mé fotoskupině dali důvěru...ale musíte počkat na lepší časy...stejně jako na ně čekám já.
Nevycválaná
Jak tak postávám u okna čekám, až si můj počítač domluví rande s připojvatelem, pokukuji co se odehrává o pár pater níž. A mám možnost tak vidět okolní svět s jistým nadhledem. Občas zahlédnu z nezvyklého úhlu nějaký ten dámský výstřih, ale raději pozoruji, co dokáže s prostorem pode mnou tvořit kombinace slunečního svitu, struktur různých povrchů a lidé, kteří se v tom všem pohybují a oživují tak ty místa.
Většinou ani nefotografuji. Při cestě k oknu mám plné ruce počítače a i těch pár kroků zpět pro fotoaparát si moc rozmýšlím, protože je to pro mě pořád ještě dlouhá cesta, kterou pak musím dlouho a namáhavě „dodýchávat“.
Léčba, dá-li se prosté zastavení postupu nemoci nazvat léčbou, postupuje pomalu. Někdy mám dojem, že nejde o ani tak o zlepšení - spíše o uvyknutí na daný stav. Ale jde jen o subjektivní pocit z pomalých změn, protože kolega pacient, který se mnou už týden sdílí pokoj, tvrdí že vypadám a dýchám podstatně lépe, než když mě přivezli.
Každopádně jde o proces, který neskončí uzdravením. Na kyslíkové hadici mám být závislý do konce života. A taky na lécích, jejichž vedlejší účinky by jistě uvítala do své sbírky jedů i Agripína. Ještě že mám doma skvělou ženskou do nepohody a děti, které si nemusím ničím kupovat, aby mě měly rády. Jsem si moc dobře vědom (zažil jsem, viděl jsem, slyšel jsem), že tohle je DAR, kterým se nemůže pochlubit každý.
A podobné je to s přáteli. V posledních týdnech se mi dost otevřely oči. Pár lidí mi podalo pevnou pomocnou ruku, za kterou jsem jim vděčný tak, jak ani nedokážu vypovědět. Ale snad se mi to časem podaří. Času a kyslíku budu mít dost.
Zatím co někteří jiní, co jsem je také považoval za přátele mě se nevinným úsměvem prodali. Je to jejich volba, ale nechápu, co je nutí v té falešné hře pokračovat. Prodali tím přece hlavně sebe - asi si tu prodejnost musí sami sobě nějak omluvit. I oni se na mém zdravotním stavu podepsali a proto nejde vše hodit za hlavu jen tak. Nenadávám jim, ani nevyčítám. Byla by to už zbytečná práce. Jen jsem se s jasnou hlavou a po dlouhém přemýšlení rozhodl od nich držet co nejdále i za cenu některých blokací.
Jak jsem psal na začátku. Mám teď hodně času na přemýšlení a jasnou hlavu. Některé záležitosti odstup času srovná a vyhladí, u jiných vyleze na světlo skutečná povaha - jak lidí, tak věcí. Můj život se v poslední době dost výrazně změnil a já se učím žít v nových zúžených mantinelech. Není v nich místo na sebelítost, změkčilost ani na jakoukoliv faleš. Je to jen další rukavice hozená osudem, trochu větší, ale jistě nic, co bych nezvládl.
Zaplať bohové, mám kolem sebe lidi, kteří mi s touhle výzvou osudu pomůžou.
-------------------------------------------------------------
Práce kvapná, málo platná. Omlouvám se za přemíru překlepů a chyb v první verzi. Všiml jsem si jich až zase na posteli a mimo dosah připojení.
neděle 22. srpna 2010
Štěstí ať vám stále kape
Pavlíno a Jamesi Perry
Právě před rokem jsem na tomhle blogu v článku Když prší štěstí projevil přání, aby toho štěstí byl celý déšť.
Myslím, že pršet až tak už nemusí, stačí když nikdy nepřestane alespoň kapat. Protože život se neskládá jen ze svátků, ale hlavně z malých starostí a radostí dnů všedních. A já vám přeji aby pro vás bylo pořád svátkem, že jste spolu i když vám ta voda třeba poteče za krk či do bot...
Pavlíno, jsem na tebe pyšný - více snad netřeba psát.
Jime, poznal jsem tě jen trochu, byla mezi námi jazyková bariéra, ale i z řeči těla bylo vidět, jak máš tu moji (teď už tvoji) holku rád. Držím vám oběma palce.
-----------------------------------------
Pavlíno, buď tak hodná a přelož ty řádky maželovi...
Jime...prosím - pozdravuj od nás tvoje skvělé rodiče. Jsem rád, že jsem je mohl poznat.
čtvrtek 19. srpna 2010
O lenosti a očích k vidění...
![]() |
| Kupředu levá... |
Můj vztah k nakupování je typizovaně mužský.
Naschvál používám výraz typizovaný a ne typický. Už proto, že jsem dlouhé roky pracoval v obchodě a vím, že si mnozí typičtí pánové v naplňování nákupních vozíků jakýmkoliv zbožím nezadají se svými hezčími polovičkami.
Typizovaný muž se jen vyjímečně v obchodním centru vyskytuje sám – povětšinou pobývá v podobných prostorách jen z donucení (ale říkejme tomu dobrá vůle), aby si jeho žena nemohla stěžovat, že je na nákupy sama. Takový typizovaný muž prolétne (pokud je mu to vůbec dovoleno) oddělením hraček pro pány (dle naturelu - spotřební elektronika, nářadí, stroje a nástroje, autovýbava, popřípadě ještě alkoholizovaná část odd. nápojů) a pak se už jen okázale nudí, hnán paní svého domu mezi regály, kde je nucen spolučichat k chemickým odérům všemožných aviváží nebo koupelnových pěn i s vědomím, že jeho hlas stejně není ani poradní, jelikož si žena po hodině otevírání různých lahviček a nasávání „vůní“ stejně vzpomene, že podobných mají už doma alespoň na dva roky dopředu. Takže se odeberou o regál či dva dále a celá procedura se zopakuje u mýdel...
![]() |
| záruka čerstvosti |
Ačkoliv si na moji ženu v tomto případě (skoro) nemůžu stěžovat, jsem stejně rád, když na nákup vyráží sama. I v případě, že od někud spolu jedeme a ona jde jen pro něco k jídlu, nechávám výběr na ní, a ten drahocenný čas raději prosedím v autě na parkovišti.
Konec konců – v posledních měsících a týdnech jsem měl i jistou výmluvu na moji nemoc - jsem doslova „líný na krok“ a pomalý jako želva za mrazivého rána. Stejně bych jen zdržoval – že?
Takže vysedávám v autě, pozoruji život a svět tím malým zorným úhlem z místa spolujezdce a...
...nenudím se. Tolik očividných obrazů a dějů jsem jindy nezahlédnul jen proto, že jsem nezůstal dost dlouho na jednom místě a dostatečně se nesoustředil jen na malý výřez skutečnosti. Nenechal jsem „vstupní data“ dozrát abych mohl globálně hltat stále nové a nové vjemy.
![]() |
| Zahrada pozemských rozkoší |
Takže sedím dále na sedadle spolujezdce a pokukuji ven z auta. Tu na vrabce co hledá něco k nakrmení, jindy na somráka co žebrá na rohlík, aby si mohl koupit krabicové, pak mi oko sklouzne přes odpadkový koš k opuštěnému nákupnímu vozíku a potrhanému poutači... ten odpadkový koš... co mi to tam blesklo hlavou?...zatím ještě nic... protože kolem prošla holka, radost pohledět (byla by radost i pohladit, ale raději zůstanu u jen toho pohledu). Holka nakonec zmizí z očí a můj „radar“ se zase přepne do vyhledávacího módu...
...auto naproti zajímavě odráží kolemjdoucí... …stín stromu na kapotě se vlní... ...a ten odpadkový koš nalevo zase něčím přitáhl moji pozornost. Aha...v jeho lesklém nátěru se lehce odráží kus okolní městské krajiny! Když si s tím doma trochu vyhraju, uvidí to třeba i ostatní. A už jde fotoaparát k oku, často ani nerozepnu bezpečnostní pás a třebas i přes čelní sklo exponuji. Ještě chvilku ten motiv sleduji, jestli mi něco neuniklo, ale za okamžik už zase mimoděk pátrám po novém záběru.
Mezi tím se lecos změní. Auto napravo odjede a otevře mi na chvíli nový průhled..třeba na odraz lamp ve dveřích jiného auta...nebo cokoliv jiného...
Pořád je co objevovat a nacházet. A to jsem ani nevstal za sedadla. Mnoho takových záběrů mám ještě nezpracovaných na HD domácího počítače. Ještě více jich mám vypálených někde v té šedé hmotě mezi ušima a další spousty stále čekají až je potkám a všimnu si jich. Nejen na parkovištích u obchodních center.
Jsou všude...jen mít oči k vidění...
středa 18. srpna 2010
O spoustě času na čtení a růžových slonech
Po týdnu kyslíkové terapie – a nic
jiného se mnou zatím lékaři nedělali – se cítím asi jako
před čtrnácti dny. Či-li stále nic moc, ale po té krizi, kterou
jsem prošel v minulých dnech je to skoro učiněný ráj.
Netušil jsem z jakých maličkostí se
budu umět radovat. Třeba z toho, že se posadím a nebudu se u toho
dusit. Že ujdu několik kroků, aniž by mi prsty na rukou zmodraly
až k dlaním. Že se dobelhám do sprchy a sám osprchuji...a
spousty jiných serepetiček, které jsem bral jako samozřejmost.
Bohužel výsledky vyšetření z
minulých dnů nejsou zrovna optimistické a čeká mě další kolo
medikace u níž si nikdo není jistý výsledkem, krom
kontraindikací, na které mě lékaři už připravují. Snažím se
být nadále optimista, ale je to stále obtížnější.
Většinu času času i tak trávím (a
budu prý trávit) napojený na kyslíkové hadici a v horizontální
poloze. Tím nešetřím ani tak své málo funkční plíce, ale
hlavně srdce, které musí bít o moc rychleji, aby se ta trocha
kyslíku co plíce vstřebají dostala tam, kam má.
Takže teďmám až moc volného času
na čtení. Ono se tu o moc více dělat nedá. Ještě že mám v
notebooku takový výběr knih od beletrie po fotopříručky. Ale i
když se snažím střídat žánry, abych se „neutopil“ v
monotónosti, stále častěji se přistihuji, že mám oči přivřené
a nechávám myšlenkám volno. Asociace střídá asociaci a mysl se
toulá i tam, kde bych ji snad raději neviděl.
Ne - na nemoc a její následky pro mojí
tělesnou schránku moc nemyslím – tady mi pracuje jakýsi obranný
mechanismus, který tvrdí, že vše zase bude dobré. Spíše
přemýšlím o lidech. Jak se i díky té nemoci dokázali přesně
vybarvit. Na jednu i druhou stranu. A já chci poděkovat všem, co
nerozlišují jen na - teď užitečný, a už ho nepotřebuji. Hlavně
své ženě a dětem, ve kterých mám a vždycky jsem měl obrovskou
oporu. A taky vám, co ode mě nic nepotřebujete a přesto jste mi
dali najevo skutečnou účast a podpořili mě. Jak jsem nedávno
zjistil, není to zase tak samozřejmá věc...nezištné
přátelství...
Jak píšu, myšlenky se někdy toulají
i tam, kde je vidím nerad...ale zkuste chvíli nemyslet na růžového
slona! :)
Někdy, když slezu z nemocniční
postele, odpojím se od kyslíku, přejdu pokoj, otevřu okno,
položím do něj svůj notebook...
..se mi podaří připojit na internet
díky volné WiFi nějaké blízké hospody. Jinak a jinde moje WiFi karta
signál nezachytí. Ale zatím se to povedlo jen dvakrát...takže
pokud čtete tyto řádky...podařilo se to znova. (co jsem to psal o
malých vítězstvích? ) :-)
Pak si alespoň stáhnu poštu a leccos
se dozvím...dloho to tak nevydržím. Signál stále padá, baterie
počítače slábne a navíc si k tomu ani nesednu, protože bych měl
klávesnici výše než oči...
Ale zaplať bohové i za tuto omezenou
možnost spojení se světem...rozptyluje myšlenky, ředí nudu z
nic nedělání a zahání frustraci z toho, že doma je takových
fotek k focení...tady se mi fotit nechce.
I ten doprovodný obrázek vznikl už
za květnové hospitalizace v České Lípě.
Takže se omlouvám za ještě silnější
subjektivitu mých slov než jindy, ale mám k tomu v posledních
dnech sklony. Myslím teď hlavně na sebe...
...ale i na vás. Děkuji za
trpělivost. Nevím kdy se zase dostanu k NETu. Až mi nasadí
kapačky, nedostanu se k oknu...:)
Nutno říci, že mi teď v tom okně jde sluce přímo do očí...takže se omlouvám i za případné chyby. Píšu skoro poslepu.
sobota 14. srpna 2010
![]() |
| O tom, co se skrývá úplně na dně |
Jak jsem už leckde psal
- v pondělí 16.8.2010 jsem se měl
odmlčet, protože v našich nemocnicích není běžně dostupné připojení k
internetu. A já měl od toho data domluvenou hospitalizaci v jedné z nich.
Bohužel mi začal docházet dech natolik silně, že jsem se
čtvrtek ráno rozhodl raději opustit
pohodlí svého domova a svěřit se do rukou lékařů okamžitě. Mám sice domov rád,
na internetu jsem do jisté míry dokonce závislý, ale jak jsem zjistil tak
kyslík miluji ještě více...
Takže i tyto písmena už píšu offline a o jejich zveřejnění
se postará má žena Lojzka.
Nevím, kdy se opět dostanu na internet, nevím kdy se dostanu
opět k tomuto blogu, který dělám – bez pár dnů – už dva roky. Ale věřím, že to
bude brzy. Zatím nám všem přeji:
NA BRZKOU
SHLEDANOU
středa 11. srpna 2010
A zase Josef Sudek...
![]() |
| foto Charles Sawyer |
Klasické dílo definoval pan Werich v jedné ze svých nezapomenutelných forbín jako to, které “odolává změnám vkusu, proudů, směrů, tedy trvá ve své kvalitě.”
Dílo pana Josefa Sudka se uzavřelo už skoro před pětatřiceti lety a přesto neztratilo nic na své kvalitě i poetice, takže jde bezesporu o dílo navýsost klasické. Fotografie tohoto autora jsou oprávněně trvalou ozdobou mnoha sbírek a galerii po celém světě a oslovují i dnešního vnímavého diváka.
Při své brouzdání po NEtu jsem natrefil i na rozsáhlý a fundovaný článek o tomto nejznámějším českém fotografovi z pera pana Petra Tauska. Přeji vám - budete-li mít zájem - nejen příjemné počtení, ale i kousek poučení o této skutečné celebritě naši kultury.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)

















