středa 16. června 2010

Moje děti na výstavě

Takže se mi konečně podařilo na Převážně neškodné dostat všechny tři mé děti najednou. Ty mladší ji už viděly při přípravě i vernisáži. Ale Pavlína v době otevírání této expozice ještě trávila čas s manželem v New Jersey a do naší země přilétla až později.
Co mě zarazilo už ve vrátnici muzea, bylo vstupné, které musely mé děti zaplatit, aby se podívaly na moje fotky. Navíc jsme přišli hodinu před zavíračkou, takže na jiné expozice stejně ani nezbyl čas. Paní asi dělala jen svoji povinnost a nikde v předpisech zřejmě nemá rozlišení návštěvníků. Ale divnou pachuť z toho, že své dceři musím zaplatit (nakonec tedy sáhla do peněženky ona - byla rychlejší) vstupné, abych ji mohl ukázat moje fotografie....tu mám. A ona bude mít po návratu taky co vyprávět...

Jelikož Pavlína studuje fotografický design, a máme mezi sebou i onen pověstný generační rozdíl, tak jsme si u některých mých děl i trochu podebatovali o rozdílných úhlech pohledu. Jinde zas přijala mé věci až s nadšením, jak se na hodnou dceru patří. :)


Zároveň jsme nakoukli na teprve nedávno otevřenou výstavu Ženy z Bunyakiri novinářky a fotografky Lenky Klicperové. Řada velkoformátových fotografií  - převážně portrétů žen - ukazovala, že autorka umí velmi dobře pracovat s modelem a světlem, či dokonce s šerosvitem. Bohužel ke konci  expozice jsem si připadal, že mnohé z portrétů tam už byly několikrát. Ale kontrolou jsem zjistil, že tváře jsou rozdílné, ale pojetí a výraz obrazu je do jisté míry šablonovité. Přesto jde o silnou výstavu a všem doporučuji ji shlédnout. Už například - hned skoro  na počátku výstavy - fotografie o úpravě vlasů s druhým plánem okénka s muži v pozadí...stojí za návštěvu a shlédnutí.

pondělí 14. června 2010

Jednou trochu o technice



Stepující žirafa...
Nebývá na těchto místech zvykem, abych psal o technice.  Sice ji nepřeceňuji, neznamená to, že na ní nejsem nějak závislý takřka ve všem, co dělám. Jistě jste si všimli, že jsem poupravil tvář tohoto blogu. Moc práce mi to nedalo. Jde o novou službu Googlu, kterému toto místo patří, jenž má usnadnit lidem jako já pobyt tady. Ale o tom jsem původně psát nechtěl.
kluci, kterého z vás je ta stíhačka za náma?

Po skoro pěti letech jsem změnil značku a typ fotopřístroje. Takřka všechny mé zde publikované fotografie byly zachycené na čipy PANASONIC Lumix FZ5 a PANASONIC Lumix FZ7.  Ultrazoomy, které měly své mouchy hlavně ve velikostí jejich čipů a na to navazujícím šumu už v základní citlivosti. Ale jinak jsem s nimi byl velice spokojený - hlavně po optické stránce.  To, že fotografie  30×40 cm z těchto malých přístrojů visí již na čtvrté výstavě, jistě napovídá dost. A v poslední době jsem získal pocit, že i ty mantinely, které jsem tak dlouho u těchto strojků viděl, nejsou tak nepřekonatelné.
...stalo se na hranici...

Ale čas se projevil jak na mých nárocích, tak na stavu těchto přístrojů. Nejprve se do objektivu FZ7čky dostala nečistota a vyřadila tak používání širších ohnisek. A minulou neděli mě už opustila i FZ5tka (nejde vůbec pustit). Možná tak protestovala proti nové konkurenci, která se u nás doma objevila jen o tři dny dříve.  Tou konkurencí je jím digitální zrcadlovka PENTAX K-x se dvěma základními objektivy 18-55 a 50-200 mm.  

Takže se učím novému způsobu práce s digitálním fotoaparátem. Hledám teď nové mantinely. Skoro vše je u něj jinde a jinak. První dny jsem často Pentaxe vypínal. - Panasoniky mají ovládání zoomu pod spouští - přesně v místě vypínače u PENTAXU. Ruční ostření, sofistikovanější práce s hloubkou ostrosti, atd.  A nevejde se už do kapsy!
...ze ztraceného ráje...
Zvykám si na lepší a učím se. A těším se na chvíli, kdy nebudu myslet tolik na čudlíky či nastavení přístroje a moje pozornost bude už zase naplno soustředěná na motiv před objektivem. Je to jen mašina. A fotku dělá ten za ní. Nebo by alespoň měl.
chyťte tu kočku!

Všechny snímky publikované v tomto článku jsou už zmiňovaným PENTAXEM. 

čtvrtek 10. června 2010

Fotovýbavu si pořídil za svoji nohu

Tak takhle nazval článek o mně pro Českolipský deník pan Tomáš Mařas. Nejsem z toho zrovna nadšený, ale je to tvrzení, které má ode mně a je pravdivé. První pořádnou fotovýbavu jsem si kdysi pořídil skutečně z pojistky po dopravní nehodě, při které jsem přišel o pravou nohu.

Článek byl iniciován moji spoluúčastí na výstavě Převážně neškodní v České Lípě a jeho elektronickou formu najdete tady. O vernisáži této akce jsem vás už obšírně informoval.

středa 2. června 2010

Vernisáž v Českolipském museu

Úterní ráno (1.6. 2010) nám přichystalo tmavě šedou oblohu a příslib deště. To asi aby se vyrovnaly ty dva slunečné dny, které předcházely, ač meteorologové předpovídali úplně jinak.  Docela špatně se mi po ránu dýchalo a tak jsem měl trochu obavy z odpoledne a večera. Naštěstí mi asi hlavně chyběl pohyb. Jakmile jsem přestal jen posedávat a postávat po bytě, skoro všechny obtíže jako zázrakem zmizely.
Padesát fotografií Jarky Kacarové a zhruba sedmdesátka mých, převážně abstraktních foto-obrázků, už viselo na stěnách ambitu českolipského kláštera a tak se veškerá pozornost mojí ženy a Kacarových, kteří přijeli hned po ránu, mohla soustředit na přípravu občerstvení. Ve tři jsme vše naložili do auta a zamířili do muzea, kde nás už netrpělivě čekal pan Vašíček.
slavnostní nástup
Kolem půl čtvrté se začali trousit první hosté a a ambit se pomalu, ale jistě plnil hovorem lidí, kteří se rozhodli toto odpoledne strávit s námi a našimi fotografiemi. Nakonec se nás sešlo kolem šedesátky, z toho asi tak polovina byla nějak spjatá s fotoserveverem Photoextract.com. 
ještě nenaplněné poslání...
V půl páté pracovník muzea Mgr.Pavel Vašíček v přilehlé Biebrově síni zahájil obě výstavy (souběžně na Svatých schodech začala výstava fotografií Vladimíra Dvořáčka) hudební vložkou houslového a kytarového dua a pak nás všechny tři krátce představil. My, jako autoři, jsme hovořili jen krátce, s tím, že rádi případné dotazy zodpovíme potom u fotografií. 
Prohlížela se vystavená díla a hovořilo se o nich i fotografování. A  o výtvarnu vůbec . Bylo to vše hlavně o setkání podobně naladěných lidí, kteří umí najít mosty přes rozdílné názory i vidění. 
Celá akce byla zajištěna i zdravotnicky.  Vernisáže se zúčastnili i tři lékaři, kteří mě v posledním měsíci měli ve „své (pravo)moci“. Alespoň takto jsem se jim mohl trochu odvděčit za mé reptání a odmlouvání, že chci domů, když se mi snažili zachránit zdraví a život. 
Ambit muzea je velice reprezentativní prostor a myslím - i podle reakcí návštěvníků - že naše díla v něm dostala další rozměr. Takže mi nezbývá než poděkovat všem, kdo přišli a hlavně těm, kdo nám umožnili tuto prezentaci zde uskutečnit.



Ještě večer mi poslal několik svých fotografií z této akce Zbyněk Cincibus.




Další fotky z akce najdete také zde:
Eva Šrámková | 01.06.Vernisáž - Fr. Richter-J.Kacarová

Jednu krásnou autorskou fotografii s náladou poslala Jarmila Kacarová:
Doznívání

A větší sérii dokumentů z vernisáže  laskavě nafotil a posla i Míla Kacar:



Nějaké fotografie mi poslala i Emilie Mrazíková:


Tyto fotografie mi zaslal Václav Hedrlín:



A tyto fotografie zaslal Martin Rada:

sobota 29. května 2010

První den z nemocnice...


Po takřka měsíčním polehávání a flákání jsem se zase dostal do normálního života. Takže dopoledne do volební místnosti pomoct vyhrát volby a pak rychle do muzea, věnovat se konečně přípravě naší výstavy.

Jenže jsem velice brzy zjistil, že mě k tomu Lojzka moc nepotřebuje. Takže jsem si obcházel trochu  ambit a pak se věnoval dětem.


Ne, že by mě zase tak moc potřebovaly. Nějak mi, přece jen, ještě nebylo moc do řeči a tak si ti dva začali vymýšlet taneční kreace.
To všechno jen tak, bez muziky, v improvizaci, jako by to ani nebyli sourozenci na kraji puberty.

Nakonec nás stejně odvezla Lojzka domů, aby se ta stará klášterní budova dožila i úterní vernisáže. Stejně jsme odpoledne ještě museli do Litoměřic ke Kacarům, abychom přivezli Jarčiny fotografie. Ale to už je o něčem jiném než tanci sobě pro radost a ukrácení dlouhé chvíle...


pátek 28. května 2010

Třicet dnů


O světle v nás...

11:50 - Třicátý den mé hospitalizace pomalu vrcholí. Je to dlouhé a navíc se moje rodina mezi tím přestěhovala do nového bydlení. Vzhledem k délce mého pobytu v nemocnici, znám nový domov jen z mapy na internetu a vyprávění ženy. Takže se budu vracet do neznáma...ty stěny, kde jsem bydlel skoro dvacet let už patří někomu jinému. 
Aby toho snad nebylo málo - v úterý je vernisáž naší výstavy a mnoho práce je nutné ještě udělat, aby vše klaplo ke spokojenosti mé i ostatních. Zatím na tom pracovali všichni, krom mně. Je čas se zapojit.

Netrpělivě čekám na primářskou vizitu, protože mi má dát volný lístek do domácí péče. Pokojem se prokmitla sestřička s čajem a prohodila něco o tom, že se dneska načekáme. Takže čekám dál...

12:05 - donesli nám oběd. To znamená, že vizita neběží...minimálně než se lidé nají. To bude dlouhý den. 

12:22 - Personal pomalu stahuje nádobí od oběda. Jenže to nic neznamená. Poslední velká vizita byla až pozdě odpoledne. A nevím, jak dlouho po ní mě vypustí.

13:18 - Po velké vizitě - jdu domů. Už pro mně nemůžou nic více udělat. Alespoň zatím. Administrativa zabere ještě několik hodin. Lojzce jsem řekl aby přijela po čtvrté hodině.

13:36  - Převlékl jsem se, udělal si kafe a zapnul si poslední inhalaci. Než se vyřídí papíry, bude to ještě chvíli trvat.

17:04 - už sedím v autě a jedeme domů....konečně.

17:55 - Už jsem v České Lípě...zatím jen na kraji, Lojzka nakupuje večeři. Zítra bude nabitý den.

18:51 - Konečně doma u svého počítače...



úterý 25. května 2010

Jan Šplíchal

Že fotoaparát není jen sofistikovaný strojek na mechanické zaznamenávání dvourozměrných otisků okolí asi nemusím říkat nikomu, kdo pravidelně navštěvuje tento blog.  Jde i o nástroj tvůrčí, záleží jen na tom, kdo jej drží v rukou. Jedním z autorů, kteří používají fotografický přístroj při tvorbě výtvarných děl na vysoké úrovni je i  Jan Šplíchal.

Dnes 25. května 2010 v 16:55 uvede ČT2 v cyklu Výtvarnické konfese portrét tohoto význačného fotografa a výtvarníka.  Viděl jsem některé předešlé díly a určitě se budu snažit, abych viděl i tento. Pokud jej nestihnete toto odpoledne, nevadí. Tyto pořady jdou (samozřejmě, až po jejich odvysílání) stáhnout i z uvedené WEBové stránky České televize.

neděle 23. května 2010

Čtrnáct let


Milá Zuzanko, dneska je ti přesně čtrnáct let a já u toho nebudu. Osud a nemoc tomu chtěly, že slavit budeš bez táty. Já se dnes nedostanu domů a ty zase sem...

Podobu jsi zdědila po mé linii, povahu zase po mámě. Vidím, jak i z tebe roste ženská do nepohody, sebevědomá a zároveň citlivá, co má srdíčko na tom pravém místě. Nevím, jestli je to ta nejpraktičtější výbava do budoucna, kterou jsme ti mohli dát, ale věř - žít se s tím dá. 

A tak ti k těm dnešním narozeninám přeji, aby ti vyšly všechny plány. Ty co máš dnes i ty, které ještě přijdou. A aby jsi přitom potkávala hlavně dobré lidi. Je jich pořád dost, i když nám to tak občas nepřipadá.

Mám tě, holčičko, rád. 

Táta

pátek 21. května 2010

bezMOC

Ležel jsem vedle něj v České Lípě skoro celý první týden. Osm křížků už dávno za sebou a ty poslední roky, podle toho co mi řekla jeho rodina, už hodně bolavé. Těžká cukrovka a opakovaný chronický zápal plic. 
Spal jen chvilkami a útržkovitě. Většinu času kašlal nebo se hlasitě snažil zachytit trochu vzduchu. Pokud se chtěl sám obrátit z boku na bok, šlo o záležitost trvající i půl hodiny. Krmit ho museli po lžících - své ruce už zdaleka nedokázal plně koordinovat. Většinu času svět kolem sebe vnímal jen jako místo jeho boje o přežití - o další nádech, o další zakašlání.

Jen dvakrát - na krátkou chvilku - jsem ho viděl, když se nerval s dechem. Měl krásné oči a v nich klid. Ne, nebylo to smíření ani výzva. Věděl, že prohrává, ale nijak to té zubaté nehodlal usnadnit.

Ležel jsem vedle něj skoro celý první týden plný bezmoci. A taky beze spánku. Pak mě přemístili na jiný pokoj a toho pána o den či dva později do LDN. 
Nevím co s ním dnes, po dalších dvou týdnech, je. Ale ty jeho oči vidím pořád.
I bezmocný člověk se nesmí vzdát.

středa 19. května 2010

Ještě není tma...


Nějak se mi ta návštěva nemocnice protahuje. Po týdnu jsem se pohádal s paní primářkou na plicním, která mě nechtěla pustit do domácí léčby a o pár dnů později jsem ji musel dát, i když velice nerad, za pravdu. Nakonec mě ještě rychlou raději poslali do větší nemocnice, dál od domova. Takže dnes začínám čtvrtý týden, kdy vše dostávám až pod nos a z postele nemusím celý den. Nějak si začínám zvykat a nevím, jak je to naučím doma, až se vrátím.

Ještě mě čekají nějaká vyšetření, ale už se blýská na časy a do týdne bych snad konečně měl být u svého počítače doma. To že můžu zase na blog je zásluha mé ženy, která mi včera sehnala modem a díky tomu, já už opět můžu na internet a tím pádem i komunikovat se světem.