pondělí 16. března 2009

Levá a pravá část mozku

Taky používáte při fotografování mozek?
Skutečně?
Jistěže ano...

Jaro v CL

Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co v něm probíhá těsně před stisknutím spouště vašeho optického miláčka? Převážně nevážné a silně subjektivní zamyšlení autora nad tím, co probíhá v hlavách podobně postižených fotografů v okamžiku zrodu... to je náplní mého dalšího článku na DigiAréně, který tam vyšel dnes.
Zvu vás k jeho přečtení a pokud vás pobaví,či dokonce donutí k zamyšlení a vy to dáte pod článkem najevo, budu velice rád.

neděle 15. března 2009

Vernisáž Tomáše Hyky

Vernisáže výstavy Tomáše Hyky, která proběhla nedávno v Semilech jsem se, bohužel, nezúčastnil a je to veliká škoda. Jak ukazují záběry TV SEMILY - bylo se nejen na co dívat, ale ani sluch nepřišel zkrátka...


Pokud budete mít chuť seznámit se s dalšími Tomášovými fotografiemi najdete je na serveru PhotoExtract nebo, ještě lépe, na jeho osobních stránkách PhotoHyka.

úterý 10. března 2009

O hrůze ze svobody

Dnes si šest miliónů Tibeťanů a s nimi celý svobodomyslný svět připomíná padesáté výročí povstání proti okupaci komunistickou Čínou. Účet byl 86 000 mrtvých a desetiletí řízený rozklad kultury ve jménu veliké Číny a jejich vůdců.

Deimos (z řeckého Δείμος, česky Hrůza) je vnějším a menším ze dvou známých měsíců planety Marsu.

  • Jsem občan země, která má bohaté zkušenosti s nájezdníky, kteří nám přinášeli jejich pojetí "svobody".
  • Jsem občan země, která má veliké zkušenost s kolaboranty, kteří umí vždy vlát po "správném" větru.
  • Žiji v zemi, která se tak ráda uzavírá do sebe a nechce vidět, že svět, v jeho mnohotvárnosti, pokračuje i mimo Českou kotlinu.
  • Jsem občan země, jejíž mnozí představitelé by byli rádi, kdyby se o některých tématech raději nemluvilo. Mohlo by jim to rušit kšefty nebo svědomí a často obojí.

Myslím, že je zapotřebí některé věci připomínat. Protože svoboda na opačné straně světa je i mou svobodou. A její potlačení ubírá i kousek svobody mé. Svobody se sice nenajím, jak mi možná někteří namítnou. Jenže zapomenou říct, že bez svobody se ani nenadechnu a budu odsouzen k mlčení. Mám hrůzu z takových lidí - myslí si že svoboda je jen zboží na prodej... A klidně ji prodají za misku šošovice jako Ezau své prvorozenství.

...ale to by byl námět na další, mnohem delší úvahu.

pondělí 9. března 2009

Oči Tamary Černé

S Tamarou Černou známější více jako Sofi G či Sakkara jsem se taky ještě osobně nesetkal. Jen si s ní občas vyměním pár písmen elektronickou poštou. A tak nemůžu z vlastní zkušenosti popsat jaké oči má ona sama. Ale stačí se podívat na většinu jejich fotografií a bude vám jasné, proč je titulek tohoto medailonku takový, jaký je.

Oči jsou nejvýraznější dominantou na většině jejich fotografií. A je jedno, zda jde o záznamy z baletních zkoušek, fotografie dětí z Hrušova nebo jiných lidí před objektivem Tamařina fotoaparátu.

Pokud mohu mluvit za sebe, tak nejvíc na mě působí právě její fotografie dětí. Bez zbytečného patosu a sladké sentimentality, do které mnozí fotografové tak lehce sklouzávají.


Právě naopak, děti v podání Tamary jsou bytosti z masa a kostí - živé, bezprostřední. Nejsou jen zástěrkou pro naše nostalgické vzpomínky na jakýsi "ztracený ráj" dětství.
Kdysi jsem nějaký čas fotil děti na ulici a vím, že dá dost velkou práci, aby si na fotografa zvykly a přestaly se předvádět. Pak už jen stačí táhnout s nimi jejich světem, který se tolik dokáže lišit od toho našeho - dospělého.



Tara má děti ráda a ony mají rády ji. Podívejte se jim do očí. Není v nich nic, než kousek zvědavosti na ten úžasný svět kolem. Svět bez plotů v nás.


Tamara Černá má své fotografie na mnoha místech>

neděle 8. března 2009

Vernisáž Jiřího Burdycha

Tentokrát jsem se rozhodl do Prahy vyrazit jen na skok. Žádné toulání se Prahou s fotoaparátem zatěžujícím krk. Pěkně z autobusu rychle do metra, a z metra nejkratší cestou do místa kde finišovala příprava ne vernisáž, které jsem se chtěl zúčastnit. Počasí nemělo šanci zareagovat… :)


V domě, kde sídlí restaurace Gurmania mívali asi rozlehlý uhelný sklep. Dnes je přebudovaný na stylové spodní patro restauračních místností. A právě zde Jiří Burdych vystavuje pětadvacítku svých vkusně adjustovaných fotografií . Většinu jich známe z PHOTOEXRACTu, ale některé měly veřejnou premiéru. Nemá cenu popisovat jednotlivé zátiší či akty, lepší bude navštívit výstavu a udělat si vlastní úsudek. Jen musím doporučit případným návštěvníkům, aby si udělali více času. Restaurace není k výstavním účelům optimálně osvětlená a očím trvá dosti dlouho, než se šeru přizpůsobí. I když pak to stojí za to…

Samotné vernisáže se účastnilo odhadem přes padesát osob, z velké části to byli lidé nějak spjatí se serverem Photoextract. Takže jsem tam potkal mnoho známých a poznal další tváře do té doby pro mně jen virtuální. Při opulentním pohoštění se mluvilo, mluvilo a mluvilo. Vernisáže nejsou jen o fotografiích, ale hlavně o setkáních s lidmi, se kterými si máme co říci. A tato vůbec nebyla vyjímkou.

Děkuji Jirkovi za hezké fotografie, které vystavil a za možnost opět se setkat s… a s… a dokonce…

…no, stejně bych jistě někoho vynechal… takže pokud mi pošlou hojně fotografující kolegové slíbené obrázky, budete si moci jednotlivá jména doplnit sami…

Zatím si dovoluji dát jen odkazy na fotografie z této akce které jsem už objevil na Photoextractu.
Jako první vložila svou fotografie Emilie Mrazíková
Snímek Petra Svády
A zde Ondreje Fabia - ten má pod svým snímkem odkaz na další z této akce.





Jako první mi zaslala svůj soubor fotografií Emilie Mrazíková


Dalším byl Libor Nedvídek


A tady je série od J. N.

úterý 3. března 2009

Sdílené ticho Petra Letta

Petra bych ani nemusel znát osobně abych věděl, že se s ním dá krásně mlčet o čemkoliv. A sdílet s někým mlčení o něčem je vyšší formou hovoru. Neb slova někdy už nestačí k souznění.



To vůbec neznamená, že by Petr byl nerudný nemluva.  Váží slova na stejných lékárnických vahách jako když tvoří své fotografie.  I zde pod nenápadnou až banálně šedou slupkou nacházím velice barvitý svět.

Jihočech Petr Lett je nenápadný a velice plachý člověk.  Když si vás pustí blíž, zjistíte že z něj vyzařuje klid a laskavost a já tyto vlastnosti vidím i v jeho fotografiích.


Tady si dovolím citovat verše Jana Skácela:

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.

Ano, ticho je  to co spojuje většinu Petrových fotografií, které znám. Ticho, které dokáže být tou nejkrásnější melodií, když přijde ta pravá chvíle.


Teď už nezbývá než přestat rušit zbytečnými slovy.  Petrovy obrazy je nepotřebují... 


pondělí 2. března 2009

Fotografování očima

Jeníček s Mařenkou v panelovém lese

Dnes mi na serveru DIGIaréna vyšel (ne)vážný článek o fotografování očima. Pokud máte zajem o seznámení s mým pojetím tohoto fénoménu navštivte jej na tomto místě. Pokud pod článken zanechtáte stopu (prosím boty nejprve otřít o rohožku) budu velice rád. A pokud se vám ta slova budou dokonce líbit, máte možnost to dát najevo kliknutím na příslušné místo.   :) 

sobota 28. února 2009

Lisabonská smlouva tuneluje naši suverenitu...

..slýchávám jak z rozhrkaného gramofonu stále dokola... a pořád jsou to stejní lidé. Jsou prý bytostnými demokraty a EU je nedemokratická. Škoda, že uvedení pádové a dámy polykají první půlku této složeniny, protože o Demos - lid jim jde o to méně oč více usilují o kratein – vládnout. A neochota se o moc - vládu dělit s kýmkoliv je to co se skrývá za mnoha vzletnými slovy o národních zájmech.


Rozpustit náš bahnitý rybníček v sice zakaleném, přesto daleko čistějším moři Evropy by mohlo být velice fatální. Alespoň pro jistou vrstvu lidí, která ví jak v tom chodit a na jakou strunu uhodit u malověrných...


Některým procesům nejvíce vyhovuje tma a nedostatek kyslíku...

A někteří naši spoluobčané udělají vše proto, aby nás před světlem a vzduchem "ochránili"...

čtvrtek 19. února 2009

Neopětovaný vztah

Mám Prahu rád. Sice ne natolik, abych v ní chtěl třeba bydlet, ale jednou za čas ji navštívím. Jen tak – abych se pokochal jejími zákoutími s fotoaparátem pověšeným na krku.A co na to Praha? Asi si řeknete, že té je to úplně fuk. Jenže mé zkušenosti napovídají úplně něco jiného.


Na jaře loňského roku jsme se dohodli s Jarkou Kacarovou na společném fotovýletu do Prahy. Krásné počasí těch dnů doslova vybízelo k objevování světelných her na barokních stavbách. Ovšem když už jsem na Holešovickém nádraží čekal na Jarku, obloha nad Prahou byla tmavě šedá. A další mraky se mi objevily na čele, jakmile jsem si uvědomil, že náhradní „špunty“ na mé francouzské hole jsou v brašně, která zůstala doma. Ty na holích toho už za sebou měly dost a tak jsem očekával brzké seznámení pražské dlažky s duralem.
Nakonec se slunce přece jen ukázalo. Tedy... ukazovalo se – byl pěkný, pozdně jarní. polojasný den. Natolik polojasný, že kdykoliv jsem byl na docvak (od slova dostřel) nějaké zajímavé barokní záležitosti… sluníčko se cudně skrylo za mrak. A vylezlo až ve chvíli, kdy jsem poodešel jinam. To se dělo celý, jinak krásný, den. A baroko bez plastického osvětlení je pouze odleskem baroka…
Domů jsem si donesl bohatou kolekci ostnatých drátů nafotografovaných na Kampě u Werichova domu. Co taky jinak z toho místa, že?
Mimochodem, ten „špunt“ na berle jsem prošlapal až při nastupování do autobusu domů…

Když jsem v horkém srpnu opět navštívil Prahu, tentokrát abych se tu setkal s Berenikou Haladovou, měl jsem taky jisté fotografické plány. Jenže už někde před Mělníkem se obloha začala kabonit a do Prahy jsme dojeli v počasí připomínajícím spíše brzký listopad. Času do setkání jsem měl dost a jelikož déšť přešel do mírného poprchávání, vydal jsem se z Holešovic do centra tramvají s tím, že někde vystoupím a budu fotografovat. Po deseti minutách jízdy jsme skončili na nábřeží, hned za dvěma auty, která se pokousala. Na místo teprve přijížděli záchranáři a bylo jasné, že minimálně hodinu se tramvaj nehne. Vystoupil jsem a vydal se dál pěšky. Po pár stovkách metrů se udály dvě věci. Začalo opět pršet a uslyšel jsem zvuk kovu, klouzajícího po dlažbě… Ano špunt na berli odešel na věčnost a náhradní byl... …doma. Další hodinu jsem strávil hledáním Zdravotnických potřeb ( lékárny takové věci nevedou). Zatím déšť ještě zhoustl. Než jsem sehnal náhradní „obutí“ na své hole, lilo jako z konve a mé ruce byly zrasované nárazy kovu na zem. Metrem jsem se s velikým časovým předstihem přesunul na stanici Malostranská a tam u východu do zahrady Valdštejnského paláce si krátil čas čekání na Bereniku, pohledy na převážně asijské turisty, kteří vlastními těly bránili před deštěm fotoaparáty, když si zvěčňovali Valdštejnský palác skrze přívaly vod.
Fotoaparát jsem vzal do ruky až pár minut před odjezdem z Prahy a z autobusu udělal dvě podařené fotografie.


Do třetice PCW - setkání 11.2.2009 v Dejvické sokolovně…
Opět jsem vyrazil dříve, s tím, že tentokrát si už určitě zafotím…
Jenže ten bílý sajrajt padal už v České Lípě a Praha se nedala zahanbit. V kapse náhradní "špunt" na hole (to bylo to první co jsem si v Praze zařídil) - uklidněn tím, že tohle mě už zaskočit nemůže, vydal jsem se Novým Městem hledat něco, co by stálo za zvěčnění. Motivů bylo po cestě dost. Ale vždy mezi nimi a mnou poletovaly desítky až tisíce vloček sněhu. Navíc - čvachta pod nohama sice stačila tát, ale i tak klouzala jako máslo a to mi na náladě taky nepřidalo.
Zkusil jsem se přemístit z centra do Dejvic, rekognoskovat místo schůzky. Uklidnilo mě, že Sokolovna je na dohled od metra a vyrazil po okolí opět zkusit štěstí. Ale vločky padaly dál a nálada na fotografování odcházela stále rychlejším krokem pryč.
A tak jsem zalezl už dvě hodiny před setkáním do hospody a poručil si kafe. Ve chvíli, kdy jsem se ho poprvé napil, mi na záda skrze okno začalo svítit slunce… a sníh? Jaký sníh? Už jsem neměl srdce pražanům tuto slunečnou chvíli kazit a tak jsem jen tiše zuřil a od kafe nevstal…
I tak na kartě pár obrázků přibylo a zatím nemyslím, že by byly nejhorší (provázejí tohle povídání).
Ten náhradní "špunt" jsem nakonec potřeboval. Ale až cestou z autobusu domů v České Lípě.


Došel jsem k názoru, že můj vztah k Praze je nejen neopětovaný, ale že Praha vůči mně něco má… nebo snad žárlí, že se v ní setkávám s milými lidmi?

Praha žárlivá?

neděle 15. února 2009

Více než Roční záruka...

První maková panenka.......

Další mě milou identitu na fotoserverech jsem dost dlouho znal pod nickem rok.zaruka. Až po čase jsem zjistil, že autorka těchto snivých fototografií má jméno Barbara Jahnová.

"Uvězněná...."

I Bářiny fotografie mají dosti nezaměnitelný rukopis. Viděl jsem už dost fotografií zhotovených podobným postupem, ale většinou byly jiné. Vyjadřovaly okouzlení technikou a neměly přesah a náboj, který vidím zde.

" Příběh.... či sen? "

O Báře - Roční záruce nevím vlastně vůbec nic. Vím jak se jmenuje a znám některé její fotografie. Občas si vyměníme pod její či mojí fotografií na některém fotoserveru pár slov. Přesto si myslím, že díky jejím fotografiím toho o ní vím poměrně dost. Stačí se na ně zadívat a nechat myšlenky plynout.

"Kaligrafie..."

Přiznám se, že nejsem zrovna velikým příznivcem fotografie fotografií z kategorie Makro. Majitelé makroobjektivů velice často sklouzávají do technického zápolení o co nejostřejší tykadlo či páté oko nějakého pavoučka. A na poetiku a krásu jim pak nezbývá čas a síla. Námětem jejich debat je většinou jen hádka o ostrost toho kterého objektivu a o to, kdo vyfotografovalještě ostře menší breberku někde v louce.
Nic proti nim, ale není to můj šálek čaje. Mám raději kreativnější způsob práce s obrazem a proto se rád dívám na Bářiny obrázky.

"Ve stínu mé duše..."

Fotografie této autorky najdete na různých fotoserverech, kde jsou velice dobře hodnoceny jejími kolegy. Pokud máte zájem o větší kolekci jejich obrázků - třeba pro svou inspiraci, tak vám doporučuji navštívit její fotogalerii a strávit tam nějakou dobu její prohlídkou.
Já to tak potajmu občas dělávám.