Neopětovaný vztah

Mám Prahu rád. Sice ne natolik, abych v ní chtěl třeba bydlet, ale jednou za čas ji navštívím. Jen tak – abych se pokochal jejími zákoutími s fotoaparátem pověšeným na krku.A co na to Praha? Asi si řeknete, že té je to úplně fuk. Jenže mé zkušenosti napovídají úplně něco jiného.


Na jaře loňského roku jsme se dohodli s Jarkou Kacarovou na společném fotovýletu do Prahy. Krásné počasí těch dnů doslova vybízelo k objevování světelných her na barokních stavbách. Ovšem když už jsem na Holešovickém nádraží čekal na Jarku, obloha nad Prahou byla tmavě šedá. A další mraky se mi objevily na čele, jakmile jsem si uvědomil, že náhradní „špunty“ na mé francouzské hole jsou v brašně, která zůstala doma. Ty na holích toho už za sebou měly dost a tak jsem očekával brzké seznámení pražské dlažky s duralem.
Nakonec se slunce přece jen ukázalo. Tedy... ukazovalo se – byl pěkný, pozdně jarní. polojasný den. Natolik polojasný, že kdykoliv jsem byl na docvak (od slova dostřel) nějaké zajímavé barokní záležitosti… sluníčko se cudně skrylo za mrak. A vylezlo až ve chvíli, kdy jsem poodešel jinam. To se dělo celý, jinak krásný, den. A baroko bez plastického osvětlení je pouze odleskem baroka…
Domů jsem si donesl bohatou kolekci ostnatých drátů nafotografovaných na Kampě u Werichova domu. Co taky jinak z toho místa, že?
Mimochodem, ten „špunt“ na berle jsem prošlapal až při nastupování do autobusu domů…

Když jsem v horkém srpnu opět navštívil Prahu, tentokrát abych se tu setkal s Berenikou Haladovou, měl jsem taky jisté fotografické plány. Jenže už někde před Mělníkem se obloha začala kabonit a do Prahy jsme dojeli v počasí připomínajícím spíše brzký listopad. Času do setkání jsem měl dost a jelikož déšť přešel do mírného poprchávání, vydal jsem se z Holešovic do centra tramvají s tím, že někde vystoupím a budu fotografovat. Po deseti minutách jízdy jsme skončili na nábřeží, hned za dvěma auty, která se pokousala. Na místo teprve přijížděli záchranáři a bylo jasné, že minimálně hodinu se tramvaj nehne. Vystoupil jsem a vydal se dál pěšky. Po pár stovkách metrů se udály dvě věci. Začalo opět pršet a uslyšel jsem zvuk kovu, klouzajícího po dlažbě… Ano špunt na berli odešel na věčnost a náhradní byl... …doma. Další hodinu jsem strávil hledáním Zdravotnických potřeb ( lékárny takové věci nevedou). Zatím déšť ještě zhoustl. Než jsem sehnal náhradní „obutí“ na své hole, lilo jako z konve a mé ruce byly zrasované nárazy kovu na zem. Metrem jsem se s velikým časovým předstihem přesunul na stanici Malostranská a tam u východu do zahrady Valdštejnského paláce si krátil čas čekání na Bereniku, pohledy na převážně asijské turisty, kteří vlastními těly bránili před deštěm fotoaparáty, když si zvěčňovali Valdštejnský palác skrze přívaly vod.
Fotoaparát jsem vzal do ruky až pár minut před odjezdem z Prahy a z autobusu udělal dvě podařené fotografie.


Do třetice PCW - setkání 11.2.2009 v Dejvické sokolovně…
Opět jsem vyrazil dříve, s tím, že tentokrát si už určitě zafotím…
Jenže ten bílý sajrajt padal už v České Lípě a Praha se nedala zahanbit. V kapse náhradní "špunt" na hole (to bylo to první co jsem si v Praze zařídil) - uklidněn tím, že tohle mě už zaskočit nemůže, vydal jsem se Novým Městem hledat něco, co by stálo za zvěčnění. Motivů bylo po cestě dost. Ale vždy mezi nimi a mnou poletovaly desítky až tisíce vloček sněhu. Navíc - čvachta pod nohama sice stačila tát, ale i tak klouzala jako máslo a to mi na náladě taky nepřidalo.
Zkusil jsem se přemístit z centra do Dejvic, rekognoskovat místo schůzky. Uklidnilo mě, že Sokolovna je na dohled od metra a vyrazil po okolí opět zkusit štěstí. Ale vločky padaly dál a nálada na fotografování odcházela stále rychlejším krokem pryč.
A tak jsem zalezl už dvě hodiny před setkáním do hospody a poručil si kafe. Ve chvíli, kdy jsem se ho poprvé napil, mi na záda skrze okno začalo svítit slunce… a sníh? Jaký sníh? Už jsem neměl srdce pražanům tuto slunečnou chvíli kazit a tak jsem jen tiše zuřil a od kafe nevstal…
I tak na kartě pár obrázků přibylo a zatím nemyslím, že by byly nejhorší (provázejí tohle povídání).
Ten náhradní "špunt" jsem nakonec potřeboval. Ale až cestou z autobusu domů v České Lípě.


Došel jsem k názoru, že můj vztah k Praze je nejen neopětovaný, ale že Praha vůči mně něco má… nebo snad žárlí, že se v ní setkávám s milými lidmi?

Praha žárlivá?