pondělí 5. dubna 2010

Zelený čtvrtek na Volfartickém hřbitově

Zima je u svého (alespoň doufám) definitivního konce a já opět vyrážím na své nepravidelné výpravy do blízkého i vzdálenějšího okolí, abych hledal ony příslovečné kořeny podobně, jako už jsem popisoval ve svých úvahách:



Před pár dny jsem tímto způsobem navštívil obec, která leží doslova na dohled od České Lípy – Volfartice.  Dlouhá přípotoční vesnice, o které mi ráda vypravuje manželka, když tudy projíždíme, protože tam absolvovala prvních pět let její školní docházky. Právě u oné školy jsem se nechal vysadit z auta a navštívil – podle mého zvyku – hřitov, který leží jen o pár desítek metrů dál.  

A opět se mi potvrdilo, že stav hřbitova je velmi podobný tomu, jak vypadá i „zbytek“ obce.


Na jedné straně až okázalá výzdoba na hrobech novousedlíků, kteří sem většinou přijeli hledat zem zaslíbenou. Na druhé zpustlá místa věčného odpočinku těch, co stačili zemřít ještě než jejich blízké vyhnali z míst, která po staletí vytvářeli.




Stejně zjizveně vypadá i celá obec.  Mezi s láskou udržovanými domy je i pár novostaveb, ale hlavně velké množství proluk , kde lze snadno najít větší či menší zbytky budov po lidech, jejichž předci tuto pohraniční krajinu kdysi urbanizovali. 




Část budou mít na svědomí zlatokopové Rabovacích gard hned po válce, velký díl si vybrala tzv. socializace vesnice a zbytek dorazila zdivočelá klausovizace, s její doktrínou všespasitelnosti volného a neomezeného trhu.







Obec Volfartice má krásnou polohu, ale hyzdí ji obrovské jizvy, které žádný plastický chirurg neodstraní. Jedině čas, který snad nechá nové generace dozrát.  Ke vztahu k obci, krajině i pravdě o ni a jejich historii. Aby pak nemuseli Volfartičtí  mít na informační ceduli v centru obce lakonický nápis kaplička pod fotografií zdevastované (z venku nová omítka uvnitř ukradena i krycí deska pohřební komory), kdysi honosné hrobky, která měla střežit věčný klid familie Hellmich.
Možná pak začnou být pyšní na důležitější události a osobnosti z dlouhé a bohaté historie obce, než že jí projel kdysi pruský princ (tatáž informační tabule).

Ilustrační snímky jsou tentokrát dosti popisné, ale i tak nevystihuji zdaleka všechno, co na mně ten den působilo. A tak přidávám ještě pár spíše výtvarných obrázků vzniklých na tomto místě v ten samý čas.








5 komentářů:

  1. Pěkná reportáž s krásnými fotografiemi. Ráda jsem si přečetla.
    Majda

    OdpovědětVymazat
  2. Rád jsem se zastavil Františku, fajn počtení i fotky, ahoj.

    OdpovědětVymazat