Jarka Kacarová zvaná Fis...

Tiché rozmlouvání...

…či správněji Fistule. S touhle paní se, na rozdíl od předešlého Luboše Blažka, znám už delší dobu i osobně. Dokonce si troufám říci, že jsme blízcí přátelé. Ale i ji jsem nejprve poznal jen virtuálně jako autorku fotografií na serveru FOTOAPARAT.CZ. Tam jsme komunikovali tak často, že při prvním osobním setkání z očí do očí jsem řekl jen Ahoj a snažil se pokračovat v hovoru přerušeném hodinu před tím na NETu.

...o stáří

Jarčiny fotografie se zdají být dost ovlivněny jejím dalším koníčkem s velkým K. A tím je hudba. Lépe řečeno sborový zpěv. Zpívá ve dvou litoměřických sborech a navrch se jako hospodářka stará o chlapecký sbor. Jako je hudba tou nejčistší esencí abstrakce, kde není místo na popisnou přímočarost, tak i její fotografie mají většinou přesah někam za horizont běžného vnímání.

o bariérách...

Svými fotografiemi ráda zve do světa "za horizontem" i nás, diváky. Ale ne každému je dáno vidět, vnímat jako ona. Mám její práce rád a přesto občas zůstávám někde v půli cesty. Snad nedostatkem správné empatie, snad příliš mužským a přímočarým myšlením.

trojice...

S technikou si nedělá po žensku nějak moc starostí. Jelikož fotografuji stejnou značkou fotoaparátu, měl jsem několikrát snahu probírat i technické aspekty těchto přístrojů. Nepochodil jsem. Fistule zná, to co musí a více nepotřebuje. To není prezentace jejího názoru. To je názor můj, když vidím co s tím minimem technických znalostí dokáže.

z kašny

z kůru

O Jarce Kacarové by se dalo asi psát ještě dlouho, ale raději nechám působit její fotografie. Kdo by měl zájem o větší vzorek její tvorby, tomu doporučuji navštívit například její galerii na severu FOTOAPARÁT.CZ.

Ale varuji - není to na rychlé prolistování. Chce to čas a jistou pohodu.
A alespoň kousek hudebního sluchu...

Lord of the dance

Před pár dny jsem musel do jednoho nejmenovaného maloobchodního řetězce pro nějaké suroviny do polévky, kterou jsem se chystal vařit k obědu. V tomhle obchodě jsem byl nakupovat poprvé ač ho mám takřka na dohled z domova. A proto jsem byl velice překvapený vstřícností managementu k novému zákazníkovi.


Po zaplacení jsem vyšel ven a...tam už stál, připravený jen pro mě - celý soubor s galapředstavením...
Lord of the dance.
Nestačil jsem zírat...
v osm ráno...
a kolem nikdo...
jen já...

Ještě že jsem měl u sebe fotoaparát (jak jinak!) a stačil to zaznamenat i pro vás...:-)

Mladý Starý aneb Luboš Blažek.

Oslovil jsem před časem některé ze svých známých (ať osobních či jen virtuálních) s tím, že když mi pošlou několik svých fotografií, které je - dle jejich názoru - charakterizují, já je na tomto blogu vystavím a přidám k tomu nějaká ta slova. Jako první jsem dostal malý výběr od Luboše Blažka a začínám plnit svůj "neuvážený" slib:

Luboš Blažek - alias Luboš Starý je pro mě trochu mýtická postava kdesi z Jablonce nad Nisou. Ženatý, otec dvou dětí. Neměl jsem ještě možnost se s Lubošem setkat osobně. Ne, že bych o to nestál, či naše kraje byly geograficky příliš vzdálené. Problém je v Lubošově vytíženosti a - hlavně - plachosti... i novoborskou Dárkovnu navštívil potají a sdělil mi to až ex post...



...stejně plachý a nenápadný je při vkládání svých fotografií na server Fotoaparát.cz, odkud ho znám. Nikam se nedere, nemá potřebu se zviditelňovat na úkor kohokoliv jiného. Nehlásá ryčné manifesty, nebouchá za sebou dveřmi - aby se pak nenápadně vracel oknem, ani nemá zapotřebí se sdružovat do nějakých skupin, jež se pak vymezují proti ostatním. Necítí potřebu za něco či někoho bojovat. Ani to nemá zapotřebí. Je tu kvůli fotografiím. Stavuje se pouze občas, vloží fotografii a zase odchází neznámo (pro mě) kam. A já to respektuji. Jednou za čas mi pošle zprávičku, krátký postřeh k některé mé či jeho fotografii a zase se i na týdny odmlčí. Na kvalitě toho co dělá to nemění nic...






















Jeho fotografie jsou hodně minimalistické. Pár ploch, pár linií. Černobílé, kompozičně "vychytané" práce postrádající zbytečnou popisnost.
Pro mě obsahují náznaky myšlenek či záblesk nálady. Asi jako když se z hlubin paměti vynoří útržek pozapomenuté melodie a ten začne znít v hlavě. A my si nemůžeme vzpomenout, kde jsme ji slyšeli. Jen víme, že nám při ní bylo nějak dobře... To mi evokují jeho obrázky. Myslím, že na tom všem má podíl i to, že se Luboš zajímá o myšlenky východních mudrců.

Luboš Blažek své fotografie tvoří jinak než já. Promýšlí kompozici a teprve když ji má v hlavě srovnanou, když přesně ví - kde co a jak bude - snaží se ji dostat objektivem do přístroje. Obrazy nehledá, ale vymýšlí. Nespoléhá jen na to, co "praští přes nos" když jde kolem, jako například já. Domnívám se, že je to člověk (alespoň co se týká fotografování), který dokáže mít hlavu v oblacích fantazie, ale nohy pevně na zemi. Dále už asi nemá cenu popisovat to, co sami vidíte na přiložené pětici fotografií.


Na závěr bych asi měl Lubošovi popřát hodně...
a ještě...
a...

...a já myslím, že to nepotřebuje. Půjde asi dále svou pěšinkou a nechá diváky na své věci dále přicházet jen tak - jako by mimochodem. Ony tak "chutnají" asi nejlépe...

---

9.1.09
Před nedávnem si Luboš otevřel vlastní BLOG pod názvem Obraz je hudba na hranici světla. Takže pokud chcete vidět více z jeho prací, doporučuji tam nahlédnout.

Českolipské Perforace

Bloumal jsem po svém městě nemaje toho zrovna moc na práci a hledal jsem motiv, na který bych zamířil objektiv svého fotoaparátu. Světlo za moc nestálo, takže šlo spíše jen o procházku s fotoaparátem na krku. Až jsem došel k vylepovací ploše a na ní jsem si všiml plakátku, který zval na výstavu fotografií žaček Výtvarného ateliéru Kamily Nešporové ze ZUŠ v České Lípě. Měl jsem čas a tak mi nebylo zatěžko změnit plány. Zamířil jsem tedy do KD Crystal, kde má tato výstava probíhat.

Hlavní vestibul mě „přivítal“ svou neosobní prázdnotou. Obešel jsem, co se dalo a výstava tam nebyla. I cestu do patra KD zahrazovala masívní mříž. Takže jsem znejistěl. Je to vůbec tady? Nevystavuje ateliér Kamily Nešporové v ZUŠ? Nakonec jsem v záplavě plakátů místního kina našel i ten, který jsem hledal a na něm byl skutečně uvedený KD Crystal. Zpoza rohu jsem zaslechl hovor a tak jsem tam vyrazil, abych se zeptal, kde se ta výstava koná. Jenže tam sídlili taxikáři a ti o nějaké výstavě neměli ani potuchy… Jinak v dohledu ani noha…Vzdal jsem to a šel pryč. Obrátil se k městu a… na rohu budovy mě jen tak napadlo podívat se ke služebnímu vchodu. A byla to ta správná volba. Nade dveřmi, viditelný jen z několika metrů byl poutač na avízovanou výstavu. Dveře nebyly zamčené a tak jsem vešel. Strohá a neosobní chodba – jako většina prostor v tomto KD – má jedno obrovské plus. Alespoň vůči většině jiných výstavních prostor, které znám. Je to osvětlení. Přirozené denní světlo, které dopadá průsvitnou střechou otočenou na sever.

Osm výstavních panelů obsahovalo barevné i černobílé fotografie, které volně spojoval motiv – jak už říká název – perforace. Některé z těchto fotografií mě zaujaly více, jiné méně. Netroufnu si dělat rozbor jednotlivých autorek či fotografií. Na to tu není ani místo ani nejsem fundovaný kritik. Dovolím si jen subjektivní soud fotoamatéra. Občas jsem měl pocit, že generační rozdíl mezi mnou a autorkami je už moc veliký. U jiných fotografií jsem si zase říkal - Ano, to je ono.

Neznám ani autorky, ani jejich pedagožku paní Nešporovou a tak nevím, nakolik je celý soubor prací mladých autorek a nakolik je to vedení ruky pedagoga. Každopádně ty fotografie stály za vidění i zamyšlení. Když už nic jiného, tak tu jsou čtyři mladé dámy, pro které slova jako fantazie, imaginace či nadsázka není cizí pojem a umí je použít v praxi.

Máte-li jen chvilku a budete-li poblíž ve všední dny mezi půl sedmou a šestnáctou hodinou - navštivte Českolipský KD Crystal (samozřejmě z boku, jak jsem už psal) a podívejte se na uvedené fotografie. Nezabere to moc času a jistě to potěší jak vaše oko, tak srdce autorek jimiž jsou: Kateřina Frydrichová, Markéta Nešporová, Daniela Součková a Zuzana Špalková.

Výstava končí 27.11.08


O dva dny později:
Ráno jsem dělal pořádek ve novinách, které se mi nahromadily doma ta poslední dva týdny. A do ruky jsem také vzal českolipské MĚSTSKÉ NOVINY z 3.10.08. Tam na straně osmnáct dole je pozvánka na tuto výstavu napsaná paní Nešporovou. Ještě, kdybych tak četl městský tisk pozorněji, nemusel bych tolik spoléhat na náhody...:-)

Zákaz zastavení

Já nevím čím to je. Jestli počasím, co neví jestli má být babím létem či podzimní plískanicí či snad skvrnami na slunci nebo dokonce konstelací planet a hvězd ve všech sedmi nebeských sférách. Ale nějak mám v poslední době pochybné štěstí narážet na lidi, které bych v méně slušné společnosti mohl nazvat pablby. A co víc, čím více je jejich hloupost zřetelná, o to více jsou si dotyční jistí svou neomylností a svatou pravdou, kterou jsou nuceni šířit jako misionáři evangelium. Buď se četnost těchto sebestředných identit v mém okolí skutečně zvýšila nebo jsem jen více vnímavý.

Kážou mi na chodbě našeho domu.
Potkávám je v autobusech MHD.
Rádi mi poradí z obrazovky TV jak a pro co (koho) bych měl žít.
A na NETu mají snad líheň. Tu mi mladá slečna napíše co bych už fotit neměl, aby to už neuráželo její vkus.A když ji namítnu, že jsou to moje fotografie, začne urážet...
Jindy - věkem zralý muž mi hrubě vynadá, že si dovolím veřejně pochválit fotografii své ženy, pokud se mi líbí. O kvalitě mých či jejich fotek, ale raději nenapíše nic...
A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho...

Co na to říci? Snad dát radu, i když vím, že hlupák na rady nedbá.
Nezastavujte…
pokračujte dál…
Tady se není o čem bavit...

A pokud zastavíte, tak si pak nestěžujte...