pátek 16. července 2010

Už jen zvědavost


Už nic neřeším. Nehledám východiska. Jsem sice ještě součástí celku – minulost nejde odstřihnout hned – ale zároveň už jen zvědavě nakukuji jakoby zvenku.  Už se necítím vázám ohraničením plotu, ale taky již necítím jeho ochranu.  Zvědavě nakukuji a vím, že na druhou stranu plotu stačí udělat jen krok. Vím, že ten „vstřícný krok“ by někteří lidé rádi a s chutí přivítali. Ale i proto zůstávám na své straně…

Má hrdost někdy hraničí s pýchou…

Asi takhle jsem přemýšlel, když jsem po sedmi letech zaměstnání dal výpověď. Tenkrát šéf do posledního dne nevěřil, že ji myslím vážně.  

středa 14. července 2010

Šmírák


Přicupitala jednoho deštivého dne na policejní služebnu stará dáma s velice rozhořčeným výrazem v obličeji. Po té co odložila své francouzské hole do kouta, nechala se usadit a nabídnout sklenici vody, aby zapila hrst prášků, popadla dech a spustila na policisty, že jsou nanic, protože si válí šunky na stanici, zatím co ona se vlastním domě musí potýkat s pohledy na úplně cizího úchyla, co se přední pravidelně promenuje jen ve spodním prádle a někdy dokonce i nahý.

 Policisté nemeškali, neobtěžovali dámu nějakým vyptáváním, naložili ji do auta a vyrazili zatknout tu stvůru, co tak narušuje klid počestných žen a dívek. Když dorazili na místo, okamžitě vytáhli služební zbraně, obklíčili dům a vtrhli do něj, aby toho prasáka zatkli. Jenže dům byl prázdný. Takže se vrátili k autu a staré paní sdělili, že deviant je už pryč a ona se už nebude muset bát ve svém domě otevřít oči. Babka na ně pohlédla s velikým despektem, neadresně pronesla něco o neschopných troubech, kostnatým prstem ukázala na velitele zásahu a ostře ho vyzvala, ať jde tedy s ní.

 Vysoukala se z auta, prošla verandou do domu a namáhavě vyvlekla své tělo do patra. Tam u žebříku na půdu odložila berle a jala se šplhat nahoru. Když udivený policista vyšplhal za ní, tak už vystrkovala ze střešního okénka veliké žehlicí prkno tak, aby jeho druhý konec byl zaklesnutý na větvi mohutného stromu za domem. Pak se pomocí staré rozvrzané židle na to prkno vysoukala a po břiše se doplazila až skoro ke stromu. Z rozsochy větví vyndala velký námořnický dalekohled a namířila ho přes sousední ulici do okna jedné z koupelen. Otočila hlavu na policistu s vítězoslavným pohledem: „Už je tam zase jen ve slipech a dělá, že si čistí zuby! Tak co s tím uděláte? Proč se na něco takového musím dívat? “


Jsou lidé, které nějak nemám rád a tak se jim vyhýbám. Někteří umí fotografovat, takže i jejich fotografie rozkliknu, sám pro sebe pochválím, či ne, zase vše zavřu a stopu nezanechám. Necítím potřebu někdy i krkolomně oblézat a přelézat překážky, jen abych jim dal najevo, že mi vadí jejich aktivity nebo už jen to, že existují.
  Ale je pár jedinců, kterým stojím za to, aby věděli o každém mém hnutí. A každý můj krok je jimi pitván až do nalezení něčeho, v čem jde najít něco závadného. A pak to nemeškají hlasitě sdělit světu a žádat, aby mi v tom bylo zabráněno. Jakkoliv.

 Jsou jako ta stará paní z toho vtipu. Aby mohli najít špínu, musí se hodně nadřít, ale asi jim to stojí za to. Třeba se jen tak sami můžou cítit čistší.

úterý 13. července 2010

Na procházce s Davidem

Když jsem dneska vybíral obrázek, kterým bych na jednom fotoserveru  upozornil na TOP 12/1000 č.3 Josefa Jeřábka na FOTO-Booku, byla moje snaha najít fotografii, která má příběh, ale zároveň nebude dráždit. A tak jsem zavrhoval jeden obrázek za druhým, až jsem došel k tomuto.

Ještě jsem stačil zastavit moji ženu Lojzku, která zrovna odcházela do práce, a zeptat se jí, zda jde i tahle fotografie vykládat nějak konfrontačně. Podívala se na mě s jistou dávkou despektu a zavrčela, že to už s tou paranoiou asi přeháním a odešla. Takže jsem fotografii v klidu vložil a opět se přesvědčil, že jsem si kdysi vzal duši čistou a nezáludnou.  A že taková zůstala dodnes.

Jsem rád, že jsem tu fotografii dnes na ten fotoserver vložil.

pátek 2. července 2010

Miro Tichý a naše zahradka


Několik příjemných hodin jsme strávili s Mirem Tichým na malé terásce naší minizahrádky.  Řeč šla o mnohém, ale většinou se mluvilo o našem společném koni (výraz koníček je skutečně příliš zdrobnělý) – o fotografování a fotografice.  Mirek byl okouzlený tím velkým kvantem motivů na tak malém prostoru, který by stál za zpracování.  Jen byl příliš plachý, než aby si troufl je fotografovat nejen očima, ale i přístrojem  -  i když jsem mu to nabízel.

Nejvíce ho fascinovalo krmítko pro ptáky v rohu u plotu…a tak jsem si dovolil – zcela výjimečně  -  zkusit udělat obrázek v jeho stylu – alespoň po té vnější stránce.
Vím, že jde jen o klouzání po povrchu, jen o tu vnější podobnost. A věřím, že někdy příště se už Mirek osmělí a ukáže mi, jak to vidí on sám.

úterý 29. června 2010

Výročí






„ Musím přeci snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly.“... 
(Malý princ, kapitola IX.) 


Kdo mě zná, ten ví, že tato rozsahem útlá kniha je mi blízká a velice ovlivňuje můj pohled hledáčkem fotoaparátu.  
Její autor - Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry by se právě dnes dožil 110 let. 

pátek 25. června 2010

v druhé půli

už mě nenakazí...

Výstava Převážně neškodní, kterou s Jarmilou Kacarovou máme v krásných prostorách ambitu českolipského kláštera, se nenápadně přehoupla do druhé půle. Pokud je mi známo, tak má docela úspěch, což mě moc těší.

Včera na o ní a o mé maličkosti vyšel další článek v Českolipských listech. Zde je jeho elektronická podoba.

čtvrtek 24. června 2010

Nové bydlení


Jsou to už skoro čtyři týdny, co bydlíme na novém místě. Už si pomalu zvykám, kde co je, většina krabic s věcmi je už vybalená a my se usazujeme. A já začínám fotografovat očima místa kde trávím svůj čas.


Mnohé moje fotografie vznikly vlastně na jednom místě. V našem starém obývacím pokoji, nebo na přilehlé lodžii. Vše v kruhu o poloměru menším než tři metry.

V tom panelákovém bytě jsem bydleli, bez pár měsíců, dvacet let. Za ty roky se by se zdálo, že vše v tom místě až do posledního detailu musí být všední a okoukané. Jenže to tak nebylo, právě naopak.
Obrazy a příběhy jsem tam nacházel stále. Často byly prchavé a plaché a já je ztrácel a zase nalézal. Někdy je kreslilo slunce, jindy jen nálada okamžiku a občas nečekaný úhel pohledu někoho z venku.
Jenže to místo je už minulostí a my čtvrtý týden bydlíme jinde. A já jako nějaký zlatokop objevuji nové pohledy v úplně jiném prostředí. Každý den, každou chvíli nacházím nové obrazy, asi jako když jdete točitou cestou někde v kopcích při proměnlivém počasí...

Susan Sontágová ve své eseji Svět obrazů píše: ...krása není v ničem obsažena; je třeba ji najít jiným úhlem pohledu...



A já teď mám opět místo dost blízko, ve kterém budu hledat a jistě i nalézat obrazy, které budou o něčem vyprávět.

středa 16. června 2010

Moje děti na výstavě

Takže se mi konečně podařilo na Převážně neškodné dostat všechny tři mé děti najednou. Ty mladší ji už viděly při přípravě i vernisáži. Ale Pavlína v době otevírání této expozice ještě trávila čas s manželem v New Jersey a do naší země přilétla až později.
Co mě zarazilo už ve vrátnici muzea, bylo vstupné, které musely mé děti zaplatit, aby se podívaly na moje fotky. Navíc jsme přišli hodinu před zavíračkou, takže na jiné expozice stejně ani nezbyl čas. Paní asi dělala jen svoji povinnost a nikde v předpisech zřejmě nemá rozlišení návštěvníků. Ale divnou pachuť z toho, že své dceři musím zaplatit (nakonec tedy sáhla do peněženky ona - byla rychlejší) vstupné, abych ji mohl ukázat moje fotografie....tu mám. A ona bude mít po návratu taky co vyprávět...

Jelikož Pavlína studuje fotografický design, a máme mezi sebou i onen pověstný generační rozdíl, tak jsme si u některých mých děl i trochu podebatovali o rozdílných úhlech pohledu. Jinde zas přijala mé věci až s nadšením, jak se na hodnou dceru patří. :)


Zároveň jsme nakoukli na teprve nedávno otevřenou výstavu Ženy z Bunyakiri novinářky a fotografky Lenky Klicperové. Řada velkoformátových fotografií  - převážně portrétů žen - ukazovala, že autorka umí velmi dobře pracovat s modelem a světlem, či dokonce s šerosvitem. Bohužel ke konci  expozice jsem si připadal, že mnohé z portrétů tam už byly několikrát. Ale kontrolou jsem zjistil, že tváře jsou rozdílné, ale pojetí a výraz obrazu je do jisté míry šablonovité. Přesto jde o silnou výstavu a všem doporučuji ji shlédnout. Už například - hned skoro  na počátku výstavy - fotografie o úpravě vlasů s druhým plánem okénka s muži v pozadí...stojí za návštěvu a shlédnutí.

pondělí 14. června 2010

Jednou trochu o technice



Stepující žirafa...
Nebývá na těchto místech zvykem, abych psal o technice.  Sice ji nepřeceňuji, neznamená to, že na ní nejsem nějak závislý takřka ve všem, co dělám. Jistě jste si všimli, že jsem poupravil tvář tohoto blogu. Moc práce mi to nedalo. Jde o novou službu Googlu, kterému toto místo patří, jenž má usnadnit lidem jako já pobyt tady. Ale o tom jsem původně psát nechtěl.
kluci, kterého z vás je ta stíhačka za náma?

Po skoro pěti letech jsem změnil značku a typ fotopřístroje. Takřka všechny mé zde publikované fotografie byly zachycené na čipy PANASONIC Lumix FZ5 a PANASONIC Lumix FZ7.  Ultrazoomy, které měly své mouchy hlavně ve velikostí jejich čipů a na to navazujícím šumu už v základní citlivosti. Ale jinak jsem s nimi byl velice spokojený - hlavně po optické stránce.  To, že fotografie  30×40 cm z těchto malých přístrojů visí již na čtvrté výstavě, jistě napovídá dost. A v poslední době jsem získal pocit, že i ty mantinely, které jsem tak dlouho u těchto strojků viděl, nejsou tak nepřekonatelné.
...stalo se na hranici...

Ale čas se projevil jak na mých nárocích, tak na stavu těchto přístrojů. Nejprve se do objektivu FZ7čky dostala nečistota a vyřadila tak používání širších ohnisek. A minulou neděli mě už opustila i FZ5tka (nejde vůbec pustit). Možná tak protestovala proti nové konkurenci, která se u nás doma objevila jen o tři dny dříve.  Tou konkurencí je jím digitální zrcadlovka PENTAX K-x se dvěma základními objektivy 18-55 a 50-200 mm.  

Takže se učím novému způsobu práce s digitálním fotoaparátem. Hledám teď nové mantinely. Skoro vše je u něj jinde a jinak. První dny jsem často Pentaxe vypínal. - Panasoniky mají ovládání zoomu pod spouští - přesně v místě vypínače u PENTAXU. Ruční ostření, sofistikovanější práce s hloubkou ostrosti, atd.  A nevejde se už do kapsy!
...ze ztraceného ráje...
Zvykám si na lepší a učím se. A těším se na chvíli, kdy nebudu myslet tolik na čudlíky či nastavení přístroje a moje pozornost bude už zase naplno soustředěná na motiv před objektivem. Je to jen mašina. A fotku dělá ten za ní. Nebo by alespoň měl.
chyťte tu kočku!

Všechny snímky publikované v tomto článku jsou už zmiňovaným PENTAXEM. 

čtvrtek 10. června 2010

Fotovýbavu si pořídil za svoji nohu

Tak takhle nazval článek o mně pro Českolipský deník pan Tomáš Mařas. Nejsem z toho zrovna nadšený, ale je to tvrzení, které má ode mně a je pravdivé. První pořádnou fotovýbavu jsem si kdysi pořídil skutečně z pojistky po dopravní nehodě, při které jsem přišel o pravou nohu.

Článek byl iniciován moji spoluúčastí na výstavě Převážně neškodní v České Lípě a jeho elektronickou formu najdete tady. O vernisáži této akce jsem vás už obšírně informoval.