Víte jak plzeňáci poznají, že přišlo jaro? Rozhlédnou se pozorně kolem sebe a když někde v parku zahlédnou tmavovlasou sympaticky vypadající ženu, jak se plazí mezi kvítím po břiše s fotoaparátem u oka … vědí, že jaro je už tady neb Marta Černická ztratila svou plachost…
Ne, bohužel jsem Martu nikdy neviděl na vlastní oči v "akci" , ale leccos vyprávěla, když chystala svou výstavu v novoborské Dárkovně. Byl to - i díky jejímu vyprávění - den plný krásných fotografií, smíchu a pohodových lidí.

Tenhle krásný obrázek na papíře 30×30 cm jsem tenkrát od Marty dostal. Rád se do něj vydávám na procházku. Občas tam potkám nějakou povědomou postavu… Markétku spěchající za svým Mistrem, lišku hledající někoho, kdo by si ji ochočil nebo bílého zajíce, co si něco brumlá pod vousy… anebo taky nikoho a já jen hmouřím oči do sluníčka, když se vyhřívám…

A protože jsme doma čtyři, obdarovala nás tenkrát Marta všechny. Takže se mám na co dívat i když se utrhnu od té mé. Co naplat - chvála možnostem internetu, ale fotografie na papíru - obzvlášť když má větší formát - je jiná, mnohem vyšší liga. A tak si ty čtyři fotografie položím vedle sebe a k tomu mi někde v dálce zní jedna stará trampská písnička od Vojty „Kiďáka“ Tomáška, jejímiž slovy tenhle medailonek tiše uzavřu...

Má láska je dlouhá silnice bílá,
má láska je zarostlá do prachu cest,
má láska se chvěje jak motýlí křídla
a hladí ji studený světýlka hvězd.
Má láska je v trávě půlnoční rosa
a popruhy tlačící do ramenou
a svítání, louka a zvonící kosa
i vlaky, co beze mne neodjedou.
Dej pozor, je křehká jak z jabloně květy,
snadno ji poničí lhostejný mráz,
je zakletá do jedné bláhové věty,
tvá tulácká láska, co v srdci ji máš.
Tak chutná jak víno slunečních strání,
a provoní potoky divokých hor,
je čistá jak slova, která tě zdraví,
když ruce si naproti k pozdravu jdou.
Má láska jsou chvíle, kdy na celtu prší
a jehličí v kotlíku, vařící čaj,
má láska jsou kluci, co po ránu bručí
a každou sobotu si stavějí stan.



















