čtvrtek 16. dubna 2009

Usměvavá Marta Černická

Víte jak plzeňáci poznají, že přišlo jaro? Rozhlédnou se pozorně kolem sebe a když někde v parku zahlédnou tmavovlasou sympaticky vypadající ženu, jak se plazí mezi kvítím po břiše s fotoaparátem u oka … vědí, že jaro je už tady neb Marta Černická ztratila svou plachost…
Ne, bohužel jsem Martu nikdy neviděl na vlastní oči v "akci" , ale leccos vyprávěla, když chystala svou výstavu v novoborské Dárkovně.  Byl to - i díky jejímu vyprávění -  den plný krásných fotografií, smíchu a pohodových lidí.
Tenhle krásný obrázek na papíře 30×30 cm jsem tenkrát od Marty dostal. Rád se do něj vydávám na procházku. Občas tam potkám nějakou povědomou postavu… Markétku spěchající za svým Mistrem, lišku hledající někoho, kdo by si ji ochočil nebo bílého zajíce, co si něco brumlá pod vousy… anebo taky nikoho a já jen hmouřím oči do sluníčka, když se vyhřívám…


A protože jsme doma čtyři, obdarovala nás tenkrát Marta všechny. Takže se mám na co dívat i když se utrhnu od té mé. Co naplat - chvála možnostem internetu, ale fotografie na papíru - obzvlášť když má větší formát - je jiná, mnohem vyšší liga. A tak si ty čtyři fotografie položím vedle sebe a k tomu mi někde v dálce zní jedna stará trampská písnička od Vojty „Kiďáka“ Tomáška, jejímiž slovy tenhle medailonek tiše uzavřu...


Má láska je dlouhá silnice bílá,
má láska je zarostlá do prachu cest,
má láska se chvěje jak motýlí křídla
a hladí ji studený světýlka hvězd.
 
Má láska je v trávě půlnoční rosa
a popruhy tlačící do ramenou
a svítání, louka a zvonící kosa
i vlaky, co beze mne neodjedou.
 
Dej pozor, je křehká jak z jabloně květy,
snadno ji poničí lhostejný mráz,
je zakletá do jedné bláhové věty,
tvá tulácká láska, co v srdci ji máš.
 
Tak chutná jak víno slunečních strání,
a provoní potoky divokých hor,
je čistá jak slova, která tě zdraví,
když ruce si naproti k pozdravu jdou.
 
Má láska jsou chvíle, kdy na celtu prší
a jehličí v kotlíku, vařící čaj,
má láska jsou kluci, co po ránu bručí
a každou sobotu si stavějí stan.

pondělí 13. dubna 2009

Velké pravdy malého prince

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Zamyslete se s námi, jestli je fotografie tvůrčí proces nebo jen technické ztvárnění.
Na rozloučenou...

Všechny srdečně zvu k jeho návštěvě a zanechání stopy. 

neděle 12. dubna 2009

Český snář...

Víte jaký je základní rozdíl mezi typickým Čechem a typickým Američanem?

Pokud položíte Američanovi otázku, jak se má, odpoví: Dobře, ba co více - skvěle! A vůbec nebude záležet na tom, že se vrací od spáleniště svého domu, kde mu právě zahynula rodina. Jsou vychováváni jako vítězové, neúspěch je u nich brán jako ostuda. Hledí do budoucna s optimismem natolik silným, že z něj někteří z nich dostávají tkz. tetanovou křeč a jejich úsměv vypadá uměle a neupřímně.

Naproti tomu - typický Čech je povahy tklivé až naříkavé. I když mu budou přísloveční holubi létat do huby, najde si důvody k hořekování. Buď budou holubi málo či moc propečení, nebo kořeněni jinak než má zrovna rád. Typický Čech má v sobě vštípenou jakousi malost a přízemnost. Pokud zrovna nevyhraje náš tým nějaký zápas ve fotbale či hokeji, tak se mimrá v tom, jak se ho někdo jistě snaží ošidit, ponížit, zneužít. A tak raději nikdy nepřizná, že by se mohl mít dobře, aby na sebe neupozornil případné závistivce. Že by svět byl krásné místo k životu u nás dokáže říkat jen pád idealistů, které většina nebere moc vážně.

I já jsem Čech. Důkazem toho jsou i ty naříkavé řádky nahoře. Nemám rád nabubřelá slova. Když slyším nahlas (hlavně politiky) vyslovit pojmy jako vlast a národ, jdu okamžitě do střehu a očekávám nějakou lumpárnu. Ale to vůbec neznamená, že nemám tuhle zemi a její lidi rád. Nemusím svůj vztah hlučně vykřikovat do světa, nemusím o tom ani popisovat tuny papíru. Ale já a tato kotlina uprostřed starého kontinentu jedno jsme. Jsem její součástí v její kráse i malosti. Vycházím z kořenů jejich dějin a vychovávám své děti k tomu, aby ji ctily takovou jaká je. Nikdy jsem nemával její vlajkou, ale při pohledu na ní cítím jistou sounáležitost a hrdost. Mohl bych pokračovat stále dál, ale sklouzával bych stále více do patosu a možná i sentimentu.

To, že mám někoho nebo něco rád, ještě neznamená, že nemůžu vidět i věci a chování, které se mi nelíbí. A tak mám odedávna svůj Český sen, který se pozvolna naplňuje. Opravdu pomalu a nenápadně rosteme. Občas upadneme na hubu, ale nezůstáváme na ni - jako celek - ležet. Opět se narovnáme a zase jsme o malý kousek větší, sebevědomější a usměvavější…
Češi se mění. Hlavně ty mladší generace. Ne všichni k lepšímu, ale trend vzhůru tu zřetelný je. Jsem opatrný (jako Čech - takže - hodně opatrný) optimista a koutky mých úst se lehce začínají zdvihat výš.

Dnes slaví křesťané zmrtvýchvstání Syna božího - Ježíše. Já nejsem věřící a tak slavím JARO. A nejen to v přírodě, tam za oknem mého bytu. Ale i to co prožívá naše zem už dvacet let. A že při něm občas nadávám? Větrám si tak plíce v tom opojném jarním vzduchu od různých alergenů. Jsem Čech a zanadávat si přece musím…

Hezké svátky Velikonoční přeji všem lidem…

pátek 10. dubna 2009

Dopisy bez podpisu...

Nikdy jsem neměl rád anonymy.
Možná je to tím, že jsem nikdy nevynikal velikou statečností. Nedokáži si sám sebe představit, jak stojím na barikádách s dívám se zblízka do hlavní nepřátel. Nebo je pro mě asi nemyslitelné, že bych skákal z mostu zachraňovat tonoucího či vbíhal do hořícího domu, nedbaje na žár z padajících trámů...
o trpaslíkovi co (ve svých očích) vyrostl.

A co bych si už vůbec nedovedl představit je, byť jen myšlenka na to, že bych napsal nějaký anonym a ten vypustil do světa. Nějaký ten dopis bez podpisu, přátelské upozornění, poukázání na podezřelé chování či plivnutí pod něčí fotografii.
Protože každý, kdo má jen kousek cti v duši si za svými slovy stojí a nese si za ně i následky. Jen zbabělec křičí ukrytý v davu podobných a doufá, že dosáhne svých cílů nepoznám, neriskujíc vlastní kůži.
Mám strach, že by mě má vlastní hanba zfackovala a stud donutil najít si tu správnou osiku.
Mám strach být zbabělcem. Protože bych se nemohl sám sobě podívat do očí.

Nikdy jsem nevynikal velikou statečností.
Nikdy jsem neměl rád anonymy...

pondělí 6. dubna 2009

O lidech malých až trpasličích

Ti z nás, kdo pamatují doby zvané předlistopadové, si jistě vzpomenou na to co se dělo, když nějaký známý člověk (je jedno, zda umělec, sportovec či jinak populární jedinec) pohrdl výdobytky socialismu a odešel mimo sféru jejich vlivu. Ještě než majitelé této země uvrhli klatbu na vše, čeho se dotyčný dotkl, vypustili smečky trpaslíků.

...do patřičných mezí...

Neboť, skoro nikdy jejich odchod nekritizovali ti, co sami něco uměli. Když už se museli vyjádřit (a dělali to evidentně neradi), tak obyčejně volili slova velmi obezřetná plná údivu, ve kterých litovali odchodu dotyčného a opatrně mu přáli štěstí.
Zato trpaslíci, kteří byli spíše loajální než schopní v daném oboru – ti spustili křik: o těch co neunesli svou slávu, o namyšlených egoistech, o tom si mají táhnou jinam, o tom jak se MY (čti:“ lidičky tady jsem, já ho nahradím!“) bez takových ignorantů a rádobyumělců (rádi) obejdeme… atd. atd…

Doba se změnila, režim ideologických tajemníků a cenzorů je pryč, jen ti trpaslíci nějak zůstali. Malí, žlutí zlobou a nenaplněnými ambicemi. Sami toho moc neumí a tak by rádi určovali jiným, co a jak smí a hlavně nesmí. Jejich snahou je otrávit ty, co je převyšují, aby opět mohli spustit svůj oblíbený válečný pokřik. Ten se moc nezměnil, oni totiž neumí ani inovovat to co mají tak rádi.

V poslední době jsem svědkem jak z některých fotoserverů odchází stále více otrávených lidí, kteří něco umí a mají názor. A taky sleduji to, jak na těchto serverech nejásají ti, kteří by ty odcházející mohli brát jako své konkurenty. Zato trpaslíky je slyšet až uši zaléhají. Mají asi pocit, že když vystrnadí všechny, co je převyšují, sami tím vyrostou. Ale to je omyl. Jen sníží laťku na svou malost. A budou se tvářit, že oni, jen oni jsou ten vrchol všeho. 
Jenže…

…ještě nějakou dobu budou parazitovat na tom, co udělali ti, co odešli a až vysají z pověsti galerie vše do poslední kapky…   
…jako každý parazit poputují zase dál. 
Jistě se zase najde někdo, kdo se dá otrávit…

sobota 4. dubna 2009

Soukromá vichřice Michaela Sýkorová

O Michaele Sýkorové můžu říci jedno. Je to kus ženské. Ne že by tak moc vyrostla, spíše naopak. Co ji nedali bohové či příroda na vzrůstu, to ji dodali do gest. Sice malá a štíhlá, ale nepřehlédnutelná. Byla středem společnosti, kdekoliv jsem se s ní setkal...
...velice milým středem.

Vím, že Míša velice dobře nevládne jen fotoaparátem, ale i perem. Už dost dlouho čtu její básničky, kterými doprovází jak své fotografie, tak i cizí pokud ji nějak zaujmou. Nedávno jsem si všiml, jak přesně a čtivě dokáže klást slova i když zrovna nepíše poezii. A tak jsem se rozhodl, že nebudu nosit sovy do Athén a částečně okopíruji to, co sama o sobě píše na svých webových stránkách. Samozřejmě jsem si k tomu vyžádal její souhlas.

Na úvodní straně o sobě Míša mj. říká:
Jsem fotograf, absolvent Institutu digitální fotografie.
Vizážista. Pak také kreslíř, básník (naivní) a snílek. Fotím komerčně i pro své potěšení. Kreslím a píšu, protože musím (vnitřní přetlak :)).


Ve svém blogu píše zase slova, ze kterých cítím jistou pokoru:
...fotím od roku 2005, prošla jsem Institutem Digitální Fotografie, kde jsem objevila mnohé a přesto pokaždé, když beru foťák do ruky, si uvědomuji, že je stále co se učit. A jak moc mě to těší...


A kousek dále pokračuje slovy, která jsou mému chápání fotografie velice blízká:
...I když fotím hlavně digitálně, mám fotografii stále spojenou se šustěním celuloidu, vůní vývojky, černobílým zrnem a papírem. Na fotkách mě zajímá nápad a celkové vyznění fotografie. Obdivuji fotografii, která „mluví“. To, co hledám, jsou emoce a příběh. Jsou mi klíčem, který otevírá dveře do Jiných světů – někdy daleko a jindy zase blízko každodenní realitě. Věřím, že mezi naším okem, hledáčkem, objektivem a focenou scénou, je prostor bez hranic. Kam vstupujeme na vlastní nebezpečí, ale s možnostmi, které ohraničuje jen naše vlastní fantazie...

Co říci na závěr? Snad už jen jakési varování, které má Michaela na svých stránkách. Zní takto:
Pozor! Mám vlastní názor a vím jak ho použít. :)
A já můžu potvrdit, že toto varování není plané.


Míša se také mj. velice aktivně věnuje moderování kategorii příroda a emotivní na serveru PhotoExtract. Každý týden dělá velice zajímavé výběry emotivních fotografií, které doporučuji shlédnout, jak pro ty fotografie, tak pro její komentáře u nich...:)

neděle 29. března 2009

O matení pojmů a náhubcích

Tak nám padla vláda. Ne, že bych z toho měl radost. Už proto, jaké síly se spojily k jejímu položení. Ostatně, vláda sama udělala de facto vše, aby své odvolání usnadnila.
modrá chobotnice v rudém moři

Ale vlády padají. Zažili jsme to za posledních dvacet let několikrát v naší zemi a mnohokrát u sousedů. Je to standardní projev demokratického systému. Vychází z rozložení sil ve sněmovně po posledních regulérních volbách. Ty, pokud si vzpomínám, skončily plichtou a sestavení vlády schopné nějak řídit zem, trvalo řadu měsíců. Bylo umožněno až změnou politické orientace (přesněji zradou) několika "zásadových" zastupitelů.

Nemám rád Paroubka. Připomíná mi malého zlého klučíka, který slabším dětem bere hračky jen pro ten pocit, že může. A když narazí na podobného, ale silnějšího kluka, spustí vzteklý a hlasitý nářek, že je mu ubližováno. Ale nemyslím si, že jeho upocená snaha položit vládu nějak demokracii ohrozila, nebo by dokonce byla národní tragedií, jak se dnes snaží prezentovat ODS - viz její trapný a zavádějící šot na serveru You Tube. Jestli je něco ohroženo, jsou to hlavně finanční zájmy některých skupin lidí napojených na současnou výkonnou moc. Na peníze ze státního rozpočtu si už brousí drápky jejich "obchodní přátelé" napojení na jiné lidi…

Naše země je - přes nevůli nynější hlavy státu - součástí větších celků. Je provázána ekonomicky, politicky i vojensky s jinými demokratickými zeměmi v evropském prostoru. Žádná cizí moc nemá připravené tanky na našich hranicích. A Lidové milice tuzemských stalinistů by sice rády vyrazily ukázat buržoazii zač je v Moskvě vodka, jenže nemají čas. Jejich členové stojí v Rathových lékárnách, aby si vyzvedli léky bez poplatku…

Čekají nás „jen“ předčasné volby. Po nich se k některým korýtkům dostanou jiná prasátka. Ta odstrčená budou hlasitě kvičet a ve jménu lidu či národa nárokovat větší porci šlichty pro sebe.
Protože v naši zemi už minimálně od takzvané opoziční smlouvy nejde o směry a vize, ale jen a jen o ta korýtka. Pesimismus? Ne - jen realita.
Stačí se podívat, jak i při veřejně proklamovaných ideových rozporech umí být naši zastupitelé jedné krve, když jde o ně samotné… Své poslanecké imunity a nadstandardních požitků se „zbavují“ již druhou desítku let. Vždy se dohodnou na tom, že by rádi - ale nejde to. Prý by to bylo moc populistické.
Ale co mě nadzvedlo, je způsob, jak se moc (opět napříč celým politickým spektrem) rozhodla vypořádat s obtížnými novináři. Opět nejde o ochranu obyčejných lidí před bulvárními hyenami s novinářským průkazem, ale hlavně o omezení zpráv, které by si zastupitelé přáli udržet pod pokličkou.

Náhubkového zákona a dalších omezení investigativní novinařiny - nástroje na ochranu politiků proti dohledu voličů, toho se bojím mnohem víc než pádu vlády, která se už beztak potácela jako loďka bez vesel na rozbouřené řece ekonomické recese.

středa 25. března 2009

Fotogalerie nebo úložiště fotoodpadu?


Pokud se podívám do slovníku cizích slov najdu zde tyto významy slova galerie:
○  prostory k výstavám uměleckých děl, sbírek
○  sbírka výtvarných děl, instituce, která je shromažďuje a vystavuje
○  vyvýšené řady sedadel v divadle
○  štola ve velké hloubce k jímání podzemní vody
○  podzemní chodba
○  skalní římsa 

Wikipedie obsahuje obdobné dělení s tím, že rozvíjí do šířky 2. uvedený bod. 

Jsme svědky, jak slova a pojmy nenápadně mění svůj význam. Obyčejně jde o devalvaci významu pro přitáhnutí většího množství případných zákazníků.

Subjektivní úvahu na toto téma  z mého pera najdete na Photextractu pod stejným názvem, jako má tento článek. Srdečně zvu k diskusi...

úterý 24. března 2009

O nedůvěře...

Co si budeme nalhávat. Vláda premiéra Topolánka, ve své bohorovnosti dávala rudooranžovým populistům jeden argument za druhým, aby mohli volat po jejím odvolání. Až mám pocit, že se vláda dělala naschvál. Dnes se to spojeným silám opozice - na pátý pokus, podařilo.

Toto hlasování mělo své vítěze i poražené, i když asi ne tak, jak to vypadá na TV obrazovkách.
Rudozelené aktivistky Jakubková a Zubová? Osobní antipatie k jednomu člověku jím bylo více než cokoliv jiného…Svou práci udělaly, ale najde se ještě někdo tak naivní, aby si je nechal za zády?
Bývalý komunistický exponent Tlustý dnes hrající své hry v barvách Hradu? A jeho pomocník Schwippel nepokrytě fandící nové xenofobní straně pod patronací Velikého učitele? Hradní pán už několikrát dal najevo, jak jednostranně umí chápat loajalitu.
Skutečně poražení jsme my, občané mimo politické strany a jejich ekonomické přátele. Začne opět veliké dělení medvědů a řízení země půjde na nějakou dobu opět stranou, aby se rozhodlo, kdo si kde vytyčí svůj claim. Ale nakonec se opět oranžoví s modrými nějak domluví, tak jak to dělají na nižších úrovních. Jen nás to bude zase stát na daních více peněz.

Vítězové jsou dva.
Velký kormidelník se konečně zbavil neposlušného premiéra. A bude to on, kdo si do řízení země může vybrat vazala, který bude hrát jeho protievropskou a protiekologickou písničku.
A kdo, byť jen okrajově sledoval diskusi před hlasováním, nemohl si nevšimnout, jaký kal se vyvalil při rétorice našich stalinistů. A kalná voda je jejich neojblíbenější rejdiště.

Hledím do budoucích dnů s pramalou důvěrou...

pátek 20. března 2009

Malý princ Jarda S

Zapomenutá branka

Při návštěvě obrázků Jardy Sklenáře si připomínám Loudavý návraty Wabiho Ryvoly:
"Blíž a blíž mě vedou cesty sváteční
já do krajiny páteční
chodím se tiše zouvat..."

Vzpomínky na nepokojné srdce

Protože jsou kouzelné zahrady, kde květiny jsou výřečné, lišky chtějí být ochočené a hvězdy…
…hvězdy jsou na dosah ruky...


Když havrani pláčou

…stačí ji jen natáhnout a věřit, že fantazie v nás ještě není zasutá někde pod kupou všedních starostí a ubitá instantní přežvýkanou masáží z „kulturních velkovýroben“ dnešní doby.

Po stopách ozvěn

Zrovna u Jardových obrázků občas přemýšlím o tom, jaký vliv na můj život mělo to, že jsem se s Exupéryho Malým princem setkal až jako dospělý člověk. Nakolik mě ovlivnilo, že mi tahle kniha nesplývá s Krtečkem či Rumcajsem a dalšími pohádkovými postavičkami mého dětství.

Na vlně ticha 10

Snad jsem musel nejprve projít cestou od Drdových pohádek přes Verneovky, Mayovky, příběhy J.Trosky, I. Asimova , R. Bradburyho někam k mému oblíbenému Karlu Čapkovi. A někdy po Sto letech samoty s G.G. Marquezem jsem poprvé vzal do ruky tu útlou knížečku s dětskou kresbou malého chlapce v modrém kabátku.

Na vlně ticha 2


Možná, že jsem od toho dne už někým trochu jiným. A hledám člověka, který mě naučí namalovat správně beránka. Sám se pak snažím vidět věci kolem sebe ne tak, jak vypadají, ale takové jaké jsou. Což vůbec není to samé.

Křišťálově stříbrné ticho

Možná se vám zdá, že v medailonku Jardy Sklenáře nepíšu o něm, ale jen o sobě. Máte pravdu. Jenže jako je Malý princ kniha pro nás dospělé, kterou geniální autor napsal tak, abychom ji vnímali přes zrak a mysl našich dětí, tak i Jarda otevírá kousek svého světa proto, abychom našli ten náš, co nosíme v sobě.
A já mu za to moc děkuji.



Pokud váz zaujaly fotografie Jardy Sklenáře a chtěli byste se o něm dozvědět více navštivte jeho WWW stránky, na kterých se nezabývá jen fotografií.
Také ho můžete najít například na serveru PHOTOEXTRACT, E-umění a na dalších místech.