pondělí 9. února 2009

Velké spiknutí

Otevřený dopis kolegům jako malé zamyšlení nad důvodem nízké kvality mnohých digitálních fotografií.

Jen si to přiznejme. Všechny kdo jsme propadli kouzlu digitální fotografie, si vzala na mušku tajemná organizace, jejíž cíle a zájmy jsou mi záhadou. Zanechte nesmyslné myšlenky na autorovu paranoiu a zamyslete se…



Každý z nás, je vynikající fotograf. O tom není pochyb.
Říká to naše maminka, manželka, kolegové v práci i náš známý, co zná bratrance toho slavného fotografa…no jméno mi vypadlo, ale je v balíku a všichni ho přece znají…
A přece naše díla nejsou oceňována, tak jak by si jistě zasloužila!
Když si odmyslím onen lidský faktor, který jen z hloupé konvence žádá u fotografie milovaného pejska všechny končetiny a nejen půlku čumáčku, či jiné detaily, tak se dostaneme k zaklínadlu zvanému TK (technická kvalita). Pod tento pojem patří takové záležitosti, jakými jsou ostrost a její hloubka, správná expozice, barevná vyváženost záběru atd. Ale o to se přece digitálista nemusí starat, neboť tím se zabývá automatika jeho tak milovaného superpřístroje.
A tak se vracím k původní otázce: Čím to, že naše fotografie nejsou tak úplně skvělé?

Dlouho jsem přemýšlel a analyzoval postup při tvorbě a po čase jsem přišel na to čím to je.
Ten problém už umím pojmenovat. Je jím KABEL.
Ten KABEL, kterým přenášíme naše díla z fotoaparátu k dalšímu zpracování v PC.
Hloupost? Nemyslím!
Na kartě ve fotoaparátu mám cca 300 záběrů. Protože dělám probírku záběrů hned na místě, tak domů přináším jen skvělý materiál takřka na hranici geniality. Ovšem při přenosu dat do PC je většina mých záběrů nenbávratně poškozena. Jsou ostřeny jinam, než na hlavní motiv, pokud vůbec někde ostré jsou. Někdo je pod či přeexponuje a vytvoří v nich přepaly a slité stíny. Před motiv nastrčí cizí rozmazanou hlavu nebo větev, která na místě jistě nebyla – to bych si jí musel všimnout! A desítky, či stovky jiných naschválů…
…ne, není přeci možné, abych svým skvělým superpřístrojem něco tak mizerně vyfotografoval. Je to zlá vůle výrobců kabelů. A jednoho dne zjistíme nejen to, kdo skutečně nechal zastřelit J.F. K. či kde se skrývá nesmrtelný Elvis, ale i kdo a proč může za naše nepovedené fotografie…

S pozdravem
Není mizerných fotografů, jsou jen špatné kabely…

Franta Richter

P.s. Už se mi hlásili někteří majitelé čteček karet s tím, že mají velice podobné problémy. Jejich zařízení jim dokonce ty nejlepší záběry cenzurují a odmítají načíst. Zdá se, že toto spiknutí je mnohem rozsáhlejší, než jsem si původně myslel.

čtvrtek 5. února 2009

A nepropadat panice


Dnes je to právě dvacet devět let, kdy se mi podařilo rozštěkat celou hospodu, ač jsem se o to ani trochu nesnažil. Důvod štěkotu štamgastů v pohostinství U zeleného stromu jsem dodnes plně nepochopil.
Ten den bylo ošklivé lezavé únorové počasí na procházku po Rumburku a jeho okolí. A my jsme se procházeli. To čerstvě zamilované dvojice dělají nebo alespoň tenkrát dělávaly běžně. Zvláště, když nemají místo, kam by se mohly alespoň na chvíli uchýlit do soukromí. Když už jsme nemohli zimou vydržet a v peněžence bylo trošek peněz, zalezli jsme na chvíli do nějaké hospody a dali si kafe nebo grog z griotky, který tenkrát "frčel".
A tak jsme si celí promrzlí našli místečko v rumburském "Zeleňáku", objednali pití a zatím co se má milovaná snažila rozmrznout, předal jsem ji balíček s dárkem. Měla ten den narozeniny a já nezapomněl. I se zamlženými brýlemi roztrhla papír na malém neforemném balíčku a pozvedla ho k očím. Snad díky zamlženým brýlím chvíli nechápavě zkoumala to, co držela v ruce. Ale to už šel štěkot ostatních hostů jako jakási mexická vlna od našeho stolu přes celou hospodu dokola.
Co vše může způsobit malý psí náhubek, když se ukáže v pravou chvíli a na pravém místě...to bylo poprvé co jsem přál k narozeninám ženě, kterou miluji. Dodnes. I když tak na okolí občas nepůsobíme...ten smysl pro ironii, sebeironií a "ptákovno" v nás stále ještě je.

Lojzi - zažili jsme za ty roky už docela dost kotrmelců, ale ty jen tak nepropadáš panice... děkuji.
A přeji hodně sil s člověkem jako jsem já.
Vše nejlepší k dnešním narozeninám ti přeji.

středa 4. února 2009

Čistě subjektivně...

...jsem přistoupil na Photoextract.com k těmto slovům, která jsem našel ve starém čísle Československé Fotografie (ročník 1975):

"V 72 letech se americký fotograf Ansel Adams poprvé vypravil za moře do Francie. Při této příležitosti poskytl Jeanu-Claudovi Gautrandovi velký rozhovor pro lednové číslo pařížské Photorevue. Závěrečná otázka interviewu zněla: Jakou radu byste mohl dát mladým fotografům? Adams odpověděl: Každý fotograf je jiný. Navštěvuje mě mnoho mladých lidí… ale já je neznám a nemohu jim tedy nadiktovat rady. Všechno, co mohu udělat, je pokusit se zjistit, jak vidí a jak to dokáží vizualizovat a zhmotnit. Dělím se tedy s nimi o své dojmy z jejich fotografií. Být kritikem a ničit něčí práci je velmi nebezpečné. Především je třeba se pokusit postavit se na místo posuzovaných a pochopit, co se snažili vyjádřit. Často je jejich vize podivuhodná, ale snímky jsou nešťastné. Jiní dělají dokonalé zvětšeniny, ale chybí jim vidění. Shodli jsme se s Westonem na tom, že není nic horšího než fotografie dokonale provedená, ale s chabou vizí nebo dokonce vůbec bez ní. Kritizovat je velmi nesnadné. Viděl jsem příliš mnoho mladých lidí ztrativších sebevědomí po řečech báječných profesionálů, kteří na úkor začínajících vyslovovali jen své vlastní „Já“."


Ano - souhlasím s Anselem Adamsem, že "Kritizovat je velmi nesnadné". Navíc stále více mladých (spíše dobou vlastnění fototechniky - s fyzickýn věkem to nemá moc společného) fotografů nestojí o sebekonstruktivnější kritiku. Žádají - a často dost nekompomisně - uznání.
Několik myšlenek, které se dotýkají tohoto tématu jsem zveřejmil v článku Čistě subjektivní pocit...

pondělí 2. února 2009

Darina Fábryová zvaná Darka F


detail-simplicita

Poprvé jsem s Darky všiml hned po mém příchodu na Photoexract.com někdy na jaře 2006. Zaujaly mě její fotografie z prostředí sportovního slalomu na divoké vodě. Asi i proto, že se tenkrát jiný můj známý věnoval tomuto tématu na dost vysoké úrovni.
Pak jsem sledoval její snímky ze slovenských hor či rostlin, které kolem sebe viděla. Technicky zdařilé, ve své většině pěkné informativní fotografie, které ukazovaly to, kde Darka byla a co se jí líbilo.
...a víkend sa končí

Po nějakém čase jsem na jejich snímcích začal potkávat i lidi. Ano, samozřejmě - slalomáři jsou také lidé, ale tam šlo přece jen o něco jiného - o děj či akci, kdežto u nových snímků jde o člověka. Byl v tom posun od popisu k interpretaci. Už to přestávalo být pouhé sdělení - takto vypadal ten pán, kterého jsem potkala. Stále více nepopisovala, ale sdělovala svou vizi reality.




keď stromy placu

A tak Darina dokáže jak popsat krásy kraje, který má ráda, tak zprostředkovat i lidem, kteří jej neznají, něco z jeho podstaty. Té podstaty, která méně pozornému divákovi tak lehce unikne...


Auschwitz--spomienky plné bolesti...


Pro mě jedna z nejsilnějších Darininých fotografií.
Na mnoha fotoserverech je inflace snímků, které - snad nevědomky - napodobují a často i kopírují, známý cyklus fotografií z Osvětimi od Pavla Diase.
Je mi jasné, že návštěva tohoto zlověstného místa musí na každého zapůsobit velice silnými emocemi. Bohužel na amatérských fotografiích, které jsem viděl, se to projevuje až šablonovitě. Většinou napodobují to, co už viděli jinde. Kloužou tím po povrchu a nemají snahu či dokonce schopnost vyjádření vlastního prožitku.

Darčina fotografie na toto téma se vyhnula plotům, izolátorům vysokého napětí i ostnatým drátům a ostatním berličkám. Pochopila, že tohle jsou jen vnější znaky zrůdností, kterých se umí dopustit tvor zvaný člověk.
Darka nám na svém snímku ukázala bolest přeživšího. Bolest, kterou asi čas do jisté míry utlumí, aleje tak veliká, že ji já ani při nejlepší vůli nedokážu vnímat naplno. Bolest z bezmocnost proti zlu v té nejsurovější podobě... To vše, jako odlesk vzpomínky v té zachycené tváři vidím.
Tuto fotografii vnímám jako velice silnou protože má náboj a nese veliký příběh.


volanie dialok

Darčina galerie na PEx má v tuto chvíli 838 snímků. I kvůli tomuto medailonku se jimi dost důkladně probírám a tak nelze nevidět ten nenápadný posun v její tvorbě. Žádné revoluční skoky, kde jde říci: "A od teď…!". Spíše pomalá evoluce plná pokusů, odboček i malých slepých uliček. Ale evoluce která s jistotou vede k vyšší kvalitě. A Darina Fábryová před třemi lety sice uměla fotografovat, ale dnes je ve své tvorbě trochu jinde a podle mého názoru o pěkný kousek výš.





Když jsem vkládal do tohoto blogu řádky umístěné výše, netušil jsem ještě, že Darce dnes udělá místo i Josef Jeřábků ve svých Srdečních záležitostech na PEx. To co v nich Darka píše jsem ještě nevěděl, vycházel jsem pouze z vlivu, které na mě měly jejíé fotografie. Takže se mi okamžitě nabídla jakási konfrontace. Domnívám se, že jsem obstál se ctí. Ostatně můžete to posoudit sami.

sobota 31. ledna 2009

Rozhovor na DIGIaréně

Má ješitnost (asi jsem měl psát první písmeno velké, neb je to mé druhé jméno) mi velí opět se pochlubit. Dnes vyšel na stránkách serveru DIGIarena.cz velice zajímavý rozhovor. Jak jinak, když v něm na otázky odpovídám já, že? :-)


Děkuji šéfredaktorovi webu DIGIarena.cz - Ivo Prümmerovi, za to že mě oslovil a umožnil mi tak říci několik vět o svém vnímání fotografie. Moc mě to potěšilo.

Stránku s rozhovorem otevřete kliknutím na její obrázek pod tímto řádkem

A já budu moc rád, když tyto stránky navštívíte a případně tam zanecháte i nějakou stopu.

úterý 27. ledna 2009

Neztratit víru v člověka

Neztratit víru v člověka se jmenuje výstava v pražském židovském museu. Nezvu vás na ni, protože jsem tam sám nebyl. Našel jsem její WWW stránky, při hledání nějakých bližších dat o Mezinárodnímu dni uctění památky holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, který je zrovna dnes.

Jde jen zdánlivě o minulost a problém jiného národa, ruce si tenkrát ušpinila celá Evropa včetně našich předků (Jak asi skončili například lidé z tohoto dokladu?). A navic...


...navíc stále častěji i u nás slyším slova a věty jak opsané z nacistického antisemitského listu „Stürmer“. Že snad jde o hlouček vypatlanců z pomocné školy? Ano pod pódiem je jich většina, ale jejich vůdci na pódiu vůbec hloupí nejsou. Ani náhodou. Vědí co chce slyšet spodina. I ta skrytá a vážená, co veřejně vždy řekne Róm i když si myslí cigán a nikdy by nahlas nepřiznala to co si skutečně myslí - že židi měli být zplynováni všichni a na světě by byl klid.

Zatím si náckové snaží získat veřejnou podporu jakýmisi SA jednotkami vysílanými do některých problémových míst. Za mohutné podpory místního davu, který prý chce jen pořádek. Vím, že s některými lidmi je těžké soužití a tak jisté nálady chápu. Ale ztrátu soudnosti ne.
Naši chlapci národoví tedy vypráší kožichy Rómům. Nebudou příliš rozlišovat, že? Stejně je jeden jako druhý! Pak, když se tak dobře osvědčí, vyženou Vietnamce. Tuhle přece v televizi ukazovali, že někteří pěstujou marihuanu a jiní pašujou ty šunty, co tak rádi kupujeme. Jednoho od druhýho taky nerozeznáme, tak je raději vykopeme všechny. I ty co tu žijí druhou generaci a Čechy jsou pro ně domovem..
A pak Slováky, neměli se trhat...
A Ukrajince, stejně ...
A ostatní cizince...
A leváky...
A homosexuály...
A invalidy...
A hlavně židy, na ty se nesmí zapomenout! Ty nám dokonce mapuje samozvaný Národně vzdělávací institut pod názvem:
a...

A tady se mi už skutečně dělá šoufl.

Že to něco připomíná a lidé se už se poučili? Že je to jen pár extremistů co nemají šanci? Kdo tohle řekne po válce v Jugoslávii, nemá asi paměť. A kdo si myslí, že to se může stát jen na Balkáně a nás se netýká - byl asi za školou, když se rozdával rozum. Jen připomenu pár jmen, které lidé zvolili svého času do parlamentu. Sládek - Krejsa - Vik. Nejde o ty tři šašky, ale o ty co je byli ochotni do těch lavic posadit a dnes tleskají sofistikovanějším řešitelům takzvaného pořádku.



Nenosím černé ani růžové brýle. Jen se snažím Neztratit víru v člověka.
Jsem založením opatrný optimista. Věřím, že každý den je o malý kousek lepší než ten předešlý a ač je toho hodně k proklínání, je svět, slovy Lawrence Ferlinghettiho, přece jen - To báječné místo k narození.

čtvrtek 22. ledna 2009

PROČ a PRO KOHO

  • „…když se jednou fotograf vydal na cestu soupeření, skončí pravděpodobně jako člen některého spolku pro vzájemné obdivování. Vzdává se tak ovšem naděje, že by z něho mohl být fotograf, který má ostatním co říci…“
  • …nenechte se ovlivnit tím, co dělá jiný fotograf. Lidé jsou přece jen různí, takže cesty a zájmy jiného fotografa mohou být pro vás zcela falešné. Vy představujete jinou osobnost, buďte jí tedy…"

Tyto dva citáty Andrease Feiningera jsou úvodem k diskusi o fotografické tvorbě, kterou se právě snažím rozproudit na serveru Photoextract. Máte-li chuť nahlédnou či se dokonce zúčastnit - tak ZDE

středa 21. ledna 2009

O kýči

Docela zajímavou diskusi na téma Fotografie a kýč se mi podařilo rozpoutat na serveru Photoextract. Pokud máte chvilku času, zkuste si porovnat různé přístupy diskutujících na toto téma. Pravdou je, že ti, které já považuji za čelné představitele tohoto jevu na PEx, si sem cestu nenašli.

úterý 20. ledna 2009

Jiří Řehák - fotoamatér


Zatím co na fotoserveru Photoextract .com vystupuje Jirka jako mladý rozhněvaný muž, s břitkým jazykem, já jsem ho poznal jako velice pohodového člověka, který umí poutavě vypravovat. Ale něco z vulkánu, něco horkého v něm je...



Ale i mně dal nesmlouvavě najevo, že pravidla jsou jen pro ty, co je hodlají respektovat. Když jsem ho vyzval, ať pošle pět fotografií, které ho - dle něj - charakterizují, poslal deset snímků jednoho tématu s tím, abych si vybral. Na námitku, že pravidla mám nastavená jinak, už třetí týden nereaguje. Je to lump...



Na druhou stranu je to člověk, který ve své tvorbě jde několika směry a přitom nezůstává klouzat jen po povrchu. Zaregistroval jsem ho nejprve jako slušného krajináře. I když já na klasické krajiny moc nejsem, dokážu ocenit, pokud ji někdo dělá srdcem a s pokorou. Po čase jsem si všiml, že mi začal "lézt do zelí" s plotovkami. Díval jsem se na první, druhou…třetí… a začal nacházet poezii. Nebo ještě lépe - zvláštní hudbu, která sice nemá slova, ale budí vzpomínky na hezké chvíle z dětství vesnického kluka.

Jeho výpravy s čubami na pivo a tlačenku jsem bral z počátku jako jistý způsob hecu. Fotografováno za špatných světelných podmínek a navíc mobilem. Jenže jak fotografií přibývalo, tak celá série získávala na kompaktnosti a z původního experimentu se stalo konceptuální dílo s velikou dávkou exprese.


Veliká škoda, že nedávno vymazal svou galerii na PEx. Chápu to jako jeho formu protestu proti komerčnímu prosazování podprůměrnosti na serveru, který si vydobyl jisté renomé kvalitním portfoliem fotografií. Bohužel už odjinud vím, že takový způsob protestu jen posiluje víru u jisté části lidí, že talent lze nahradit arogancí. A práci křikem. Každý ústupek berou jako svou velikou výhru.



Jirka Řehák je fotoamatér v tom dobrém slova smyslu. Neschovává za toto slovo diletantství či neschopnost hledat vlastní výrazy a cesty fotografie. Sleduji jeho vývoj poslední dva roky a těším se na to, čím novým nás opět potěší a pobaví. Má na to.

neděle 11. ledna 2009

Kde hledat náměty

Výrazný titulek s tímto názvem mi padl do oka při listování starým časopisem. Nedá mi to a zkusím se o ten zážitek podělit s vámi. Naschvál - pokud to dokážete přečíst až do konce, dejte mi - prosím - vědět. :-)


Na prahu prvního roku šesté pětiletky, pod vlivem závěrů říjnového pléna UV KSČ k otázkám dalšího rozvoje našeho zemědělství a potravinářského průmyslu - a především v očekávání nových perspektivních cílů, které vytyčí XV. sjezd KSČ - přistoupily mnohé organizace Národní fronty již k praktickému uplatňování řady ideologických a ekonomických opatřeni ve své mnohostranné činnosti.

Tato nová vlna aktivity celospolečenského dosahu otvírá nemalé pole působnosti také všem fotografům, a to jak profesionálům, tak i amatérům. Mohou totiž svůj tvůrčí potenciál vynaložit k dobrým propagandistickým i agitačním účelům a zároveň projevit veřejně nejen vlastní míra uměleckého zrání, ale i své společenské angažovanosti.

Tak například jen samotný způsob aplikace závěrů říjnového pléna v zájmových zemědělských svazech Národní fronty, tedy v organizacích, které se přímo podílejí na zemědělské výrobě - jako jsou Český svaz ovocnářů a zahrádkářů. Český svaz včelařů, český svaz chovatelů drobného zvířectva, Český rybářský svaz a český myslivecký svaz - je s to poskytnout foto grafům takřka nepřeberné množství neotřelých záběrů, navíc s možností volby nejrůznějších technik v černobílé i barevné fotografii.

Pouhé zdokumentování úsilí, které třeba Český rybářský svaz věnuje zarybňování našich toků a udržování jejich čistoty, nebo Český myslivecký svaz neustálému zvyšování a zkvalitňování produkce zvěře, by samo o sobě vydalo na celou řadu obrazových publikací. Reportážně i výtvarné vděčné náměty lze najít mimo jiné i v práci těchto svazů s dětmi, konkrétně při takových soutěžích, jimiž jsou Zlatá udice (účast 13 000 dětí v r. 1975) nebo Zlatá srnčí trofej (účast 11000 děti). Konečně, svět zvířat a rostlin měl vždy své podmanivé kouzlo nejen pro děti. A právě tato podmanivost přímo vybízí umělecky talentovaného člověka, aby se s tímto světem obohaceným o lidskou práci neustále vyrovnával - neboť jde o část výsledků společností, ve které sám žije a jejímž je členem.

Nejsou to ovšem pouze zájmové zemědělské svazy, v nichž se ona nová vlna společenské aktivity vzedmula. Všechny organizace, sdružené v Národní frontě, se důstojně připravují přijmout a bezezbytku splnit úkoly, které nám XV. sjezd KSČ uloží.

A proto se nemenší pole působnosti otvírá všem fotografům také v tělovýchově a v Českém svazu žen, v řadách družstevníků, požárníků, svazarmovců i v ostatních organizacích.

Ferdinand Vaněk politické odděleni OV NF ČSR

Československá fotografie – leden 1976