S Josefem Sudkem o hudbě

Tak se jmenuje článek, který vyšel v březnu 1976 v Československé fotografii. Čas od času se k němu rád vracím pro inspiraci i posilu. Nebudu ten článek zbytečně komentovat, jen bych rozmazával to, co je v něm jasně řečeno. Takže tady je jeho přepis v plném znění. Snad autor - pan Karel Soukup - promine, že jsem se nedovolil.

Znal jsem dřív jeho tvář než jeho foto-grafie. Jeho jméno mi tenkrát ještě nic neříkalo, nicméně při každém koncertu v Domě umělců bylo mou první starostí, zda bude na svém místě. Byl tam: nevšímavý k okolí seděl na stupíncích míst k stání. Nikdy mě nezklamal, nikdy nechyběl...

Pane Sudku, jak jste se vůbec dostal k vážné hudbě ?
To začalo už v dětství. Maminka ráda zpívala. A potom - měli jsme domek se zahrádkou v Nových Dvorech u Kutné Hory a hned vedle nás byla panská zahrada s ohromnými kaštany. Na ty kaštany se každý večer slétali ptáci z celého okolí a hrozně štěbetali. Nahoře sedával kos či co to bylo, a ten když spustil, všichni ostatní utichli. Takže já už jako malý kluk poslou¬chal tak zvaný sborový zpěv, jenže ptačí.
Když jsem se pak kolem roku 1911 dostal do Prahy, moje první cesta vedla do Národního divadla. Dávali tenkrát nějaký balet. Baletu a opeře jsem zůstal dlouho věrný, teprve po návratu z války jsem začal chodit na koncerty. Na Českou filharmonii, to byl tehdy jediný ,orkestr'. Samozřejmě, jako první mě chytili Dvořák a Smetana, ale pak se mé chutě začaly podivně různit. Já jsem totiž vždycky nejdříve zvědavý, a potom buď zaberu, nebo nezaberu. Teď zrovna jsem zvědavý na Webera a starou renesanční muziku. Ono je to zdánlivě dost daleko od sebe, alespoň letopočtem, ale jako muzika už tolik ne.

A máte nějakého trvale oblíbeného skladatele?

Víte, ony jsou ty moje sympatie takové etapové. A směřují dál a dál do minulosti. Po české hudbě, se kterou jsem začínal, přišel Beethoven, pak Haydn, Händel, teprve po nich Bach, a teď jsem se dostal ke gregoriánskému chorálu.

A co Janáček? Vaše knížka o Hukvaldech je holdem Janáčkovi nebo Hukvaldům?

Janáčkovi, pochopitelně Janáčkovi. Víte, s ním jsem začínal velice podivně. Premiéra Její pastorkyně byla někdy koncem války a já o tom dost slyšel. Řekl jsem si, že se na toho Janáčka musím podívat, co je to vlastně za muziku. Tak jsem šel na milou Pastorkyni, Kovařovic ji myslím tenkrát dirigoval, no a řeknu vám, byl jsem z toho vyplašený. Člověk nevěděl - ladí nebo hrajou ? Nebo to zpívání: mluví nebo zpívají? Ale říkal jsem si: „Když to mělo takovej úspěch, tak jsem ten blbec asi já. Něco v té muzice přece být musí!" A chodil jsem na Pastorkyni znovu a znovu. Asi tak popáté náhle při druhém jednání jako když pro mne rozhrne oponu, ten hudební maglajz naráz zmizel, a já slyším, že Jenůfa zpívá jako v italské opeře. Najednou jsem uslyšel všechny ty melodie. Povídám si: „A sakra, tak takhle ono to je!" A začal jsem být Janáčkem doslova posedlý. Proto jsem moc chtěl poznat Hukvaldy, které pro něj tolik znamenaly. Nakonec jsem je fotografoval dvanáct let! Jen tak pro sebe, ale v Supraphonu se o tom dozvěděli a udělali z toho knihu.

Vidím, že máte gramofon. Jaké vlastníte desky?

Jé je. To je hrozný ,mišunk'!

Tak jinak. Kolik jich asi máte?

No to nevím! Zaplať pánbůh, to nevím. Víte, já se držím jednoho pořekadla: Když má člověk nějakého koníčka, nesmí ho mít spočítaného. Ono je těch desek pravděpodobně dost hodně, ale kolik jich je, to opravdu nevím. Mám sice takový primitivní seznam, abych alespoň přibližně věděl, kde co mám, ale pořádný seznam, to ne. To už by se z toho stal ouřad! Když člověk dělá něco jen pro svou zábavu, nesmi to dělat moc důkladně.

Myslíte si, že byste mohl nějaké své myšlenky či pocity vyjádřit hudbou lépe než fotografiemi?

To je něco úplně jiného. Víte, já si kdysi myslel, že se podle hudby dá fotografovat. Jenže fotografie je proti muzice příliš kon-krétní. Muzika ve vás může jen navodit nějakou atmosféru nebo pocit. A vy ten pocit pak někde najdete. Náhodou. Pů¬jdete venku s aparátem a najednou si všim¬nete krajiny, jejího detailu, stromu, prostě něčeho, co vás fotograficky zaujme. A když se na to zadíváte pozorněji, připomene vám to třeba malý hezounký koncert od Vivaldiho. Jenže obráceně to nejde. Jít ven a předem si říkat, tak dneska nafotím Pastorální.

Víte, on si každý myslí, že fotografie musí sloužit. Ona samozřejmě slouží, ale když budete chtít, aby sloužila absolutně, zůstane z ní jen to řemeslo. Fotografie, to by vždycky mělo být takové „koukání za bukem", jestli mi rozumíte. Fotografie vám může něco říci nebo napovědět jen tehdy, jste-li k ní dostatečně citlivý a vnímavý. Přitom může tatáž fotografie říkat každému něco jiného. Když vám povím, co má ten můj snímek představovat, začnete se možná smát. Proč ne? Proč byste se nesmál, když vy vidíte něco úplně jiného? Hlavně že NĚCO vidíte. Horší je, když tam někdo neuvidí nic. To je pak špatné.

Uměl byste mě zlákat do říše hudby?

Musel by ve vás být jakýsi prvotní zájem, snaha. Lhostejného k muzice nepřitáhnete ani párem koni. Ale žádný předpis neexistuje. Člověk musí chodit na koncerty a naučit se poslouchat. Pak se v někom láska probudí, a jinému to přijde jako otrava a nechá hudbu plavat. Možná se chytne něčeho jiného. Já jsem třeba zase hrozný primitiv na poezii a nakonec i na prózu. Abych nebyl úplný negramot, občas si něco přečtu, ale nerad, hrozně nerad. Ještě tak výtvarné publikace, na víc nemám dost sil ani času. Víte, život je tak hrozně krátký, že nemůžete osedlat všechny koně, na kterých byste se rad svezl.

---

Československá fotografie 3/1976.
Rozhovor vedl Karel Soukup
Autor doprovodné fotografie v časopisu je Taras Kuščinský.