I pohostinost má své meze

Už jsem si zvykl, že lodžie našeho bytu slouží jako přechodné bydliště nebo odpočívadlo leckomu a lecčemu. Jednu z nich nám už třetí rok okupuje holub Štístko, kterého se zlomeným křídlem našly venku moje děti. Na dvou pravidelně vychovávají svůj dorost naše poselkyně jara – jiřičky. Jsou to kámošky krásné a veselé, bohužel hodně nadělají a to nejen hluk. Pokud jejich hnízdo přežije zimu i gruntování, zabydlí se v něm občas vrabci. Ale to se už pár let nestalo. Taky se u nás na pár hodin jednou zastavila mladá poštolka. Zřejmě to byl její první let a jí došly síly – odpočinula si a pokračovala dál. A to se nezmiňuji o včelách, sršních, čmelácích a náletech chroustů. Na to vše jsme si už zvykli a bereme to jako přirozený běh věcí kolem nás.

V pátek večer se nám snažil mezi jiřičky nenápadně vmísit další létavý tvor. Ale dělal jiný hluk než ty štěbetalky a ten mě vylákal ven. I naše pohostinnost má své meze a tak jsem mu zabránil, aby se usadil na poslední volné lodžii, kterou ještě máme pro sebe. Musel jsem být neoblomný. Ještě chvíli kroužil kolem našeho domu a když pochopil, že tady mu skutečně pšenka nepokvete, odletěl vstříc zapadajícímu slunci - v jehož svitu se mi nakonec ztratil.

Snad mi to ochránci přírody odpustí… ale věřím, že nešlo o příliš ohrožený druh a že si své místo ke spánku nakonec našel…