O napětí co nepolevilo

Pár slov k současnému dění na PEx.

Jsou dvě cesty jak v něčem vyčnívat nad jiné. Ta první chce kousek talentu (bez něj to nejde), trošek štěstí, hodně píle a dost času věnovaného tomu co dělám. Ta druhá cesta je o dost jednodušší, a jak tak koukám kolem sebe - s oblibou provozovaná. Stačí se obklopit co nejvíce lidmi, kteří mě nemůžou přerůst a pomocí nich co nejdál zahnat ty, na které sám nedosáhnu. A tak můžu stát jako solitér vyčnívající nad stepí - od obzoru k obzoru. Chce jen trochu lhaní sám sobě a namluvit si, že jde vlastně o ty malé, bezbranné, které utlačují v rozletu ti, co snad umí více. A pak je každá zbraň dobrá. Demagogie hodná vnuků Machiavelliho. Těm lidem, co jsem o nich psal, že se chovají jako ty tři opičky co nevidí, neslyší a nemluví, se najednou jakoby smysly vrátily. Bohužel je to mnohdy tak, jak jsem předpokládal. Dokud se poštuchovali ti, co vyčnívali oběma směry tak byli tiše.

Tak ostrá slova jako dnes, kdy se má zamezit největším excesům na jedné i druhé straně. Tak velký strach z kolektivní moci lidí, co se stejně obvykle neshodnou ani na tom jestli den či noc, takže se budou hlídat jako ostříži. Tolik hluku, aby bylo zachováno status quo, kdy tu byli ti zlí a ti hodní, co nedráždili nikoho ničím.

Nerad lžu sám sobě a taky jsem nerad obelháván lidmi, co skrývají svůj šat pod rouchem beránčím. Jak bude vypadat tenhle server – kde bude nastavena ona laťka, nezáleží ani na vůli admina, ani moderátorů - ať je jimi kdo chce. Dokonce i ti profesionální prudiči jej neovlivní zase tak moc, jak by si sami přáli. Ale dokud budou lidé lhát sami sobě a skrývat své pravé cíle - to že tu nechtějí lepší fotografie, než si myslí, že dělají (a asi budou dělat) oni - tak tu klid nebude. Anebo bude ten, který vidíme na těch kdysi tak známých místech, co jsou z nich už jen města duchů.

Jsem si vědom, že jsou věci i lidé, ke kterým asi nedosáhnu i když se budu velice snažit. Ale to neznamená, že někomu začnu vyčítat povyšování se a hledat oporu ke snižování latěk ber kde ber, jen abych měl jistotu, že ji lehce překonám. Spíše mě to bude motivovat k ještě většímu úsilí vyrůst co nejvýš. Protože problém není v nastavení laťce, ale v člověku, který ji chce buď přeskočit - nebo se mu stačí plazit.

Nic k focení?

Čekání na Karkulku Vlkovou

aneb O malé fotovýpravě, opilé paní a našich očích co vidí i nevidí zároveň aneb o tom, že není to stejné, jak něco vypadá a jaké to ve skutečnosti je.

Takhle se jmenuje nový fejeton, který mi dnes vyšel na DIGIaréně. Takže vás opět zvu k přečtení a případnému zanechání stopy.

I pohostinost má své meze

Už jsem si zvykl, že lodžie našeho bytu slouží jako přechodné bydliště nebo odpočívadlo leckomu a lecčemu. Jednu z nich nám už třetí rok okupuje holub Štístko, kterého se zlomeným křídlem našly venku moje děti. Na dvou pravidelně vychovávají svůj dorost naše poselkyně jara – jiřičky. Jsou to kámošky krásné a veselé, bohužel hodně nadělají a to nejen hluk. Pokud jejich hnízdo přežije zimu i gruntování, zabydlí se v něm občas vrabci. Ale to se už pár let nestalo. Taky se u nás na pár hodin jednou zastavila mladá poštolka. Zřejmě to byl její první let a jí došly síly – odpočinula si a pokračovala dál. A to se nezmiňuji o včelách, sršních, čmelácích a náletech chroustů. Na to vše jsme si už zvykli a bereme to jako přirozený běh věcí kolem nás.

V pátek večer se nám snažil mezi jiřičky nenápadně vmísit další létavý tvor. Ale dělal jiný hluk než ty štěbetalky a ten mě vylákal ven. I naše pohostinnost má své meze a tak jsem mu zabránil, aby se usadil na poslední volné lodžii, kterou ještě máme pro sebe. Musel jsem být neoblomný. Ještě chvíli kroužil kolem našeho domu a když pochopil, že tady mu skutečně pšenka nepokvete, odletěl vstříc zapadajícímu slunci - v jehož svitu se mi nakonec ztratil.

Snad mi to ochránci přírody odpustí… ale věřím, že nešlo o příliš ohrožený druh a že si své místo ke spánku nakonec našel…

O cenzuře...a posunutí hodnot

Jedinkrát v životě jsem si koupil bulvární tisk. Bylo to na nějaké benzínce a já poprvé v životě viděl noviny, co vyšly v neděli – Nedělní Blesk. Je to už dávno a bylo to moje první setkání se špínou zvanou bulvár. Od té doby jsem za tyto tiskoviny neutratil ani haléř. Občas jsem si je prohlédl, když někde ležely nebo mi je půjčili kolegové v práci. Ten původní Nedělní blesk byl ještě solidní tisk, proti tomu co jsem viděl v podobných tiskovinách později.

a opět o lidech malých až trpasličích

A tak jsou lidé, kteří se neštítí lhát, špinit vše kolem sebe a vydělávat na tom. To vše si můžou dovolit jen proto, že jim za to jiní lidé dobře platí. A zač jim vlastně platí?

Za svůj pocit čistoty. Ono se jim lépe dívá na lidi, kteří je v mnohém převyšují, když si zároveň můžeme říci: No - jen se na něj podívej – navrch huj a pod tím fuj. Neboť: Na každém šprochu pravdy trochu!

Každá špína na jiných jakoby skrývala tu, kterou máme na sobě a dokonce v sobě, v duši. A asi i proto jsou bulváry tak oblíbené mezi většinou populace. Virtuální špína celebrit jim pomáhá nemyslet na tu svou.

Cenzura je záležitost a nemám ji rád. Bohužel to slovo neslyším příliš často v souvislosti s politickým děním. Kolik lidí dalo najevo, že náhubkový zákon je snahou zavést cenzuru, aby měli novináři sníženou možnost sledovat čachry politiků? Jak velká skupina lidí se ozvala, když novinářům byl odepřen pohyb po místech, kde lobisté v parlamentu domlouvají své čachry? Většina národa projevila okázalý nezájem - měla jiné starosti.

Ale zkuste zakázat špinit, pomlouvat a lhát v bulváru a národ povstane skoro jako jeden muž a začne řvát o ohrožení demokracie a cenzuře. Protože lidé mají nezadatelné právo na svůj kýbl špíny na hlavu ostatních, čtený někde bez nebezpečí, že na ně cákne kapička toho, co tak rádi dopřejí jiným.

Už dlouho jsem neměl v ruce nějakou bulvární tiskovinu. Neseděl jsem v žádné čekárně a kolegy už taky nemám. Ale s tou neodolatelnou chutí po bulváru, po té špíně, co může padat na jiné, se setvám stále. Stačí si otevřít nějakou diskusi na Webu. Včetně těch, ke kterým mám bližší vztah. I tam mnozí hodní, tiší a slušní lidé jen nechtějí cenzuru…

Hračičky Taťány Havlíčkové

Zazvoň, přijdu otevřít

Znám některé puristy, kteří odpírají říkat Taťániným výtvorům fotografie a mají výhrady kvůli jejich umístěním na fotoserveru. Domnívám se, že jeto notně úzkoprsé stanovisko. Protože přesahy mezi fotografií a grafikou jsou jen o něco mladšího data, než fotografie sama.

Vzal tě čert a voda

Místo alchymistického přítmí fotokomory dnes používáme počítač, který nám jen usnadňuje cestu k výslednému produktu a tím je vizuální sdělení - obraz.

Kočka na rozpálené střeše

Dodnes jsou lidé, kteří vůbec digitalizaci nevzali na milost a odmítají s ní nejen pracovat, ale i takovému obrazu upírají právo na sdělnost. Přitom své experimenty se starými plastovými fotoaparáty, prošlými filmy, csross procesy při vyvolávání často i nahodile exponovaných obrazků, za legitimní fotografickou práci považují.

Osobně se domnívám, že hudbou je jak dechovka, tak současná vážná hudba (a nejsem vyznavač ani jednoho z těch stylů), přes celou obrovskou šíři stylů a směrů. Stejně tak i fotografie má mnoho tváří a je úplně jedno jakou cestou ke sdělení došlo.

Třináctá komnata

Protože fotografie je hlavně sdělení. Od prvoplánové dovolenkové fotografie od moře po sofistikované hrátky Taťány Havlíčkové, které nutí diváka hledat významy a asociace a provětrávat mozkové závity, jde vždy "jen" o to něco sdělit. A je na divákovi, jestli je schopen a taky ochoten toto sdělení přijmout.

Hluboko nad věcí

Ne každá fotografie Taťány Havlíčkové je čitelná pro kohokoli. I já (a to mám pro její práce slabost) občas váhám a nemůžu se napojit na autorčinu vizi.

Občas stačí počkat pár dnů a to co jsem nemohl najít, dojde samo. A někdy taky ne, ale to je problém všech sdělení, že někdy nenajdou svého adresáta.

Takže přeji všem, aby se v Taťániných fotografiích našli. Více jich objevíte třeba na fotoserverech Photoextract nebo Fotoaparát. Nebo ještě lépe na WWW galerii této autorky.

Kdo ví co bude pak...

Tak vzhůru k sladkým zítřkům

Takže změna, kterou připravil admin na Photoextract.com je skutečně průlomová. První z uřvané menšiny, co tento prostor používal hlavně jako záchodkovou zeď na psaní hrubostí, už spustil křik a prskání jedu. Předpokládám že pravý ryk přijde až trochu později, jen co se vzpamatují. Protože v posledních hodinách někteří jedinci dost odkryli karty a dali najevo oč jim jde.

Otázkou je, co na to ona tichá většina, která jako by v posledních dnech hrála roli tří opiček jenž nevidí, neslyší a nemluví. Ta co musí být zadobře se všemi neb jeden nikdy neví, koho bude potřebovat. Jak se jí asi bude líbit zvýšená pravomoc moderátorů. Nakolik bude srozuměná s tím, že ocenění na oplátku nemusí být brána v úvahu.

Fandím tomu nelehkému rozhodnutí a budu sledovat co to s PExem dělá. Snad se z něj zase stane místo, kde na prvním místě bude tvorba. Protože proto jsem na PEx přišel a proto jsem včera své fungování na tomto serveru silně omezil. Ale klíč od domu jsem nezahodil. Ještě ho mám schovanej...

Bod lomu

Když jsem před krátkým časem psal s Lojzkou Inzerát na dům, kde už se skoro nedá bydlet, diskuze na Photoextractu přerostla ve vřavu, kterou musel ukončit admin.

Výsledkem bylo, že nepřizpůsobiví ještě hlasitěji začali pokřikovat, že máme demokracii a oni si můžou dělat to, co chtějí. Pár lidem, co se jim znelíbili, počmárali dveře nápisy “Když se vám to nelíbí tak táhněte“ a několik salónních ochránců lidských práv sdělilo postiženým, že si za to vlastně můžou sami. Protože, kdyby blbě neremcali a neupozorňovali na sebe, tak by nepřitahovali pozornost: Takhle ji můžou přitáhnout i na ty, co si hledí jen svého, žijí slušně a do ničeho se nemíchají, ani kdyby jim na dveře někdo bušil a volal o pomoc.

Takže stav na PEx je dnes takový, že některým lidem už ani nemusíte napsat pod fotografii cokoliv, co by mohlo urážet jejich cit pro vlastní vyjímečnost. Už vědí, že mají své ochránce a jsou v bezpečí, ať napíší komukoliv a cokoliv.

Takže navrhuji této skupině předat Moderování fotoserveru. Tito pánové a dámy (už teď natolik vynikající autoři, že není prostor pro jakékoliv jejich zlepšení) se jistě rádi obětují, ozdobí svá jména tím prestižně magickým M a dají tomuto serveru novou lidově demokratickou tvář, kde nebude nikdo smět vyčnívat, všechny fotografie budou barevné a každý na nich okamžitě pozná, co na nich je, aniž by musel jakkoliv používat to co máme mezi ušima. Všechny fotografie budou dostávat jen hodnocení patnáct, protože všichni přece fotografujeme jen pro radost a nikdo si tu nebude hrát na inteligenta či dokonce umělce. Jakákoliv kritika bude trestána doživotním banem a na věčné časy vyvěšenou karikaturou kritika i jeho rodiny na titulní straně serveru.

Tichá většina strčí hlavu do písku – stejně je na to zvyklá - a těch pár (desítek) lidí co to snad neakceptují?

Individualismus se trpět nebude!

Jen v uniformním kolektivismu je síla!

Můžou táhnout… najdou-li si kam. Až tam vybudují nový dům a vysadí kytky, aby bylo po čem šlapat a co rozbíjet… se bude vše opakovat. Zase půjde WEBem zpráva, že je přece DEMOGRACYE A FŠYCHNI MAJÍ pRÁVO DJELAT SI CO CHTĚJÝ…

Cesty amatérů (už bez Máni)

Blahořečení za dar zraku

Pod tímto názvem mi dnes vyšel další fejetonek na serveru DIGIaréna. Jeho součástí je i malý a subjektivní výkladový slovník některých výrazů, se kterými se setkávám pod fotofgrafiemi u některých autorů. A jako kdybych si to objednal, se na fóru Photoextractu objevilo vlákno, ve kterém jeho autor hlasitě a velice typicky obhajuje to, z čeho si já v tom fejetonu dělám legraci. To vše jen pár hodin po odevzdání článku redakci a více než čtyřiadvacet hodin před jeho zveřejněním.
Inu náhoda prý pomáhá připraveným. Ale nač jsem byl připravený zrovna já? :)

Energetický regulační stupeň 16

Pamětníci jistě ví, o čem je řeč. Ještě před dvaceti lety nám každé ráno, mezi dechovkami na rozhlasové stanici Praha, řídící orgán sděloval, jestli bude elektřina a plyn. Většinou hlásili u eletřiny jedničku a to znamenalo, že Muže na radnici či Majora Zemana večer budeme moci shlédnout bez větších problémů. Čím vyšší regulační stupeň, tím více omezení. Nejprve pro podniky, pak i pro občany.

Při patnáctce (leden 1979) nám večer na hodinu pustili jeden TV program a na něm Televizní noviny. To abychom viděli, jak předbíháme prohnilý kapitalismus cestou k světlým zítřkům. Školy měly dlouhé uhelné prázdniny a republiku ochromil ledový kolaps na dlouhé týdny.

Běhal tehdy mezi lidmi vtip, že už jsou připraveny i regulační stupně šestnáct a sedmnáct.

Při šestnáctce mělo být vypnuté úplně vše, krom rudých hvězd na budovách, aby nepřátele viděli, že nás nepoloží ani imperialismus, ani zákeřné roční období.

A při semnáctém stupni se tvrdilo, že mají zhasnout i ty přízračné rudé hvězdy - jen někde na pražské Ořechovce v jedné vilce - bude blikat malá pětadvacetiwatová žárovka. Bude osvětlovat pracovní stůl oblíbeného režimního scénáristy Jaroslava Dietla. A ten na něm bude psát velký seriál - Elektrárna uprostřed města...