středa 18. srpna 2010

O spoustě času na čtení a růžových slonech



Po týdnu kyslíkové terapie – a nic jiného se mnou zatím lékaři nedělali – se cítím asi jako před čtrnácti dny. Či-li stále nic moc, ale po té krizi, kterou jsem prošel v minulých dnech je to skoro učiněný ráj.
Netušil jsem z jakých maličkostí se budu umět radovat. Třeba z toho, že se posadím a nebudu se u toho dusit. Že ujdu několik kroků, aniž by mi prsty na rukou zmodraly až k dlaním. Že se dobelhám do sprchy a sám osprchuji...a spousty jiných serepetiček, které jsem bral jako samozřejmost.

Bohužel výsledky vyšetření z minulých dnů nejsou zrovna optimistické a čeká mě další kolo medikace u níž si nikdo není jistý výsledkem, krom kontraindikací, na které mě lékaři už připravují. Snažím se být nadále optimista, ale je to stále obtížnější.

Většinu času času i tak trávím (a budu prý trávit) napojený na kyslíkové hadici a v horizontální poloze. Tím nešetřím ani tak své málo funkční plíce, ale hlavně srdce, které musí bít o moc rychleji, aby se ta trocha kyslíku co plíce vstřebají dostala tam, kam má.

Takže teďmám až moc volného času na čtení. Ono se tu o moc více dělat nedá. Ještě že mám v notebooku takový výběr knih od beletrie po fotopříručky. Ale i když se snažím střídat žánry, abych se „neutopil“ v monotónosti, stále častěji se přistihuji, že mám oči přivřené a nechávám myšlenkám volno. Asociace střídá asociaci a mysl se toulá i tam, kde bych ji snad raději neviděl.
Ne - na nemoc a její následky pro mojí tělesnou schránku moc nemyslím – tady mi pracuje jakýsi obranný mechanismus, který tvrdí, že vše zase bude dobré. Spíše přemýšlím o lidech. Jak se i díky té nemoci dokázali přesně vybarvit. Na jednu i druhou stranu. A já chci poděkovat všem, co nerozlišují jen na - teď užitečný, a už ho nepotřebuji. Hlavně své ženě a dětem, ve kterých mám a vždycky jsem měl obrovskou oporu. A taky vám, co ode mě nic nepotřebujete a přesto jste mi dali najevo skutečnou účast a podpořili mě. Jak jsem nedávno zjistil, není to zase tak samozřejmá věc...nezištné přátelství...
Jak píšu, myšlenky se někdy toulají i tam, kde je vidím nerad...ale zkuste chvíli nemyslet na růžového slona! :)


Někdy, když slezu z nemocniční postele, odpojím se od kyslíku, přejdu pokoj, otevřu okno, položím do něj svůj notebook...
..se mi podaří připojit na internet díky volné WiFi nějaké blízké hospody. Jinak a jinde moje WiFi karta signál nezachytí. Ale zatím se to povedlo jen dvakrát...takže pokud čtete tyto řádky...podařilo se to znova. (co jsem to psal o malých vítězstvích? ) :-)
Pak si alespoň stáhnu poštu a leccos se dozvím...dloho to tak nevydržím. Signál stále padá, baterie počítače slábne a navíc si k tomu ani nesednu, protože bych měl klávesnici výše než oči...
Ale zaplať bohové i za tuto omezenou možnost spojení se světem...rozptyluje myšlenky, ředí nudu z nic nedělání a zahání frustraci z toho, že doma je takových fotek k focení...tady se mi fotit nechce.

I ten doprovodný obrázek vznikl už za květnové hospitalizace v České Lípě.

Takže se omlouvám za ještě silnější subjektivitu mých slov než jindy, ale mám k tomu v posledních dnech sklony. Myslím teď hlavně na sebe...
...ale i na vás. Děkuji za trpělivost. Nevím kdy se zase dostanu k NETu. Až mi nasadí kapačky, nedostanu se k oknu...:)

Nutno říci, že mi teď v tom okně jde sluce přímo do očí...takže se omlouvám i za případné chyby. Píšu skoro poslepu.

sobota 14. srpna 2010

O tom, co se skrývá úplně na dně

Jak jsem už leckde psal  -  v pondělí 16.8.2010 jsem se měl odmlčet, protože v našich nemocnicích není běžně dostupné připojení k internetu. A já měl od toho data domluvenou hospitalizaci v jedné z nich.
Bohužel mi začal docházet dech natolik silně, že jsem se čtvrtek  ráno rozhodl raději opustit pohodlí svého domova a svěřit se do rukou lékařů okamžitě. Mám sice domov rád, na internetu jsem do jisté míry dokonce závislý, ale jak jsem zjistil tak kyslík miluji ještě více...

Takže i tyto písmena už píšu offline a o jejich zveřejnění se postará má žena Lojzka.

Nevím, kdy se opět dostanu na internet, nevím kdy se dostanu opět k tomuto blogu, který dělám – bez pár dnů – už dva roky. Ale věřím, že to bude brzy. Zatím nám všem přeji:

NA BRZKOU SHLEDANOU

středa 11. srpna 2010

A zase Josef Sudek...


foto Charles Sawyer

Klasické dílo definoval pan Werich v jedné ze svých nezapomenutelných forbín jako to, které “odolává změnám vkusu, proudů, směrů, tedy trvá ve své kvalitě.” 

Dílo pana Josefa Sudka se uzavřelo už skoro před pětatřiceti lety a přesto neztratilo nic na své kvalitě i poetice, takže jde bezesporu o dílo navýsost klasické. Fotografie tohoto autora jsou oprávněně trvalou ozdobou mnoha sbírek a galerii po celém světě a oslovují i dnešního vnímavého diváka.

Při své brouzdání po NEtu jsem natrefil i na rozsáhlý a fundovaný článek o tomto nejznámějším českém fotografovi z pera pana Petra Tauska. Přeji vám - budete-li mít zájem - nejen příjemné počtení, ale i kousek poučení o této skutečné celebritě naši kultury.

úterý 10. srpna 2010

Ještě jednou z dovolené

Jen pár dalších fotografií "ulovených" na pohodové dovolené u Radů, tak jak mi "vypadávají" z fotoeditoru.










V posledních dnech spíše lapám po dechu, než abych se zabýval fotografiemi. Takže pořád ještě zbývá mnoho dalších snímků z této dovolené ke zpracování. Ale snad do konce tohoto týdne stihnu alespoň ty nejslibnější dokončit. 
Od pondělka už budu mít asi úplně jiné starosti a navíc na mém notebooku (který si sebou do nemocnice samozřejmě vezmu) se fotky upravují velice obtížně. Ale to už je zase o něčem jiném a k jiným - snad budoucím - fotkám.

neděle 8. srpna 2010

Telegraficky z dovolené



Dovolená u Radů skončila stejně jako začala.


Deštěm. 


Z auta jsem v úterý vylézal do lijáku a v sobotu, v dešti jen o málo slabším, do něj nastupoval na cestu k domovu. 






Mezitím jsme strávili několik velice hezkých dnů s Jitkou, Martinem a Filipem, kdy na počasí vůbec nezáleželo. Sice jsem si kvůli své nemoci ani netroufl opustit zahradu na které Radovic domek stojí, ale o ponorkové nemoci nemohla být řeč. Zažil jsem dost pohody i soukromí, když jsem ho potřeboval.

Úplný protiklad toho, co jsem psychicky zažíval pár dnů před tím. I dětí, které jely s námi, ohodnotily náš pobyt jedenáctkou na desetibodové stupnici.



Je moc dobře, že jsou i dnes lidé, kterým bych se nebál půjčit klíče od bytu beze strachu, že mi vyměnili zámky a byt si zabrali pro sebe. Není to až taková samozřejmost.
Kočičí rokování

středa 4. srpna 2010

Dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty lež.

Není mým zvykem na tenhle blog dávat písničkové texty. Ale tahle známá píseň Vladimíra Vysockého ve vynikajícím překladu Milana Dvořáka mi dneska zní v hlavě už od rána. Světlo a stín včera malovaly po stole u našich skvělých hostitelů a sváděly podobný souboj jako Pravda a Lež. Ale nakonec slunce zašlo za mrak...stejně jako v té písni...



Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála
pro blahoslavený navlíkla honosný šat
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat

A Pravda znavená usnula jen co si sedla
ze sna se culila naivka důvěřivá
jen oči zavřela už se Lež z postele zvedla
a začla si pokradmu zkoušet ten její háv

S Pravdou mně můžete leda tak políbit záda
ženská je ženská tak jakýpak cavyky s ní
kdopak tu rozpozná která je Lež která Pravda
až budou obě dvě donaha vysvlečený

Na její blůzu si její brož fešácky připla
pod paží stříkla si jejím dezodorem
peníze hodinky doklady všechno jí štípla
odplivla odporně zaklela vypadla ven

K ránu až zjistila Pravda co všechno jí schází
před zrcadlem se pak notně podivila
někdo už odněkud donesl hrst černých sazí
aby se ta čistá Pravda tak nelišila

Pravda se smála že na ni kameny házejí
vždyť lež je to všechno a Lež taky mý šaty má
blahoslavení s ní protokol sepsali rázem
byla to rozmluva dost málo přívětivá

Vyfásla pokutu a ještě mohla bejt ráda
ostatně cizí šmouhy přišili jí
nějaká mrcha tu tvrdí že je prej Pravda
a zatím se potlouká nahá a ve škarpě spí

Ubohá Pravda se brání a přiznat se nechce
to máš holka marný jak chceš se dušuj a křič
Lež zatím potvora ukradla vzrostlýho hřebce
a dlouhý a pěstěný nohy ji odnesly pryč

Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to co dokáže Lež

Často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří
a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež
 



Hudba+text: Vladimír Vysocký
Překlad: Milan Dvořák

úterý 3. srpna 2010

O přátelství



Přátele poznáme, až když potřebujeme my je. 

Pokud nás znají, jen když potřebují oni nás, nejde o přátele, ale o pouhé kamarádíčky.



pondělí 2. srpna 2010

Zvědavost a tlustá čára


Nejsem z těch co se dlouho dokážou otáčet dozadu. Raději se dívám na to, co mě čeká...

A tak jsem právě (ano až teď a ne jak ten pán lhal) smazal všechny své články z FOTO-booku. Tímto se omlouvám všem, kdo narazí na odkazy k nim. Je jich dost a nevím jak dlouho je budu nacházet a čistit.
Poté co jsem se z několika míst dozvěděl, že Josef - na rozdíl ode mně - není nějaké špatnosti schopen, nehodlám na toto téma už s nikým diskutovat. A to ani s příznivci, ani s potěšenými odpůrci toho člověka nebo uskupení.

Dělám za touto životní epizodou
TLUSTOU ČÁRU




Zvědavost


Po dnešním vyšetření v Krajské nemocnici mě čekají dva týdny volna, které hodlám využít k návštěvě přátel. Pak opět nastupuji do nemocnice k podstoupení radikálnější léčby mých zdravotních potíží. Co bude pak, je jako kniha s mnohými otevřenými konci. A tím už vás nebudu zatěžovat. 

Píšu to jen proto abych vysvětlil moji případnou absenci na NETu... Prostě mi nebude dán přístup. :-)

Krajina s odpadky


Krajina s odpadkovým košem a kouskem zeleně.

Včera se mi definitivně potvrdilo, že neumím pracovat s davem. Neumím lidi rychle obvolat, vysvětlit jim, že někdo je lump, který chce zničit jejich práci a je nutno ho nějak eliminovat. Neumím jim nabídnout chléb a hry za moji podporu.  Takže jen dva z té skupiny mi napsali, že takové nehoráznosti nevěří, ostatní spokojeně přikývli, neb zřejmě na každém šprochu přece musí být pravdy trochu. A kus špíny na bližního, dobře očistí vlastní svědomí.

Vyklízím to místo, které jsem vytvořil z devadesáti pěti procent já a nabídl ho dnes dočasně rozmístěnému správci ke sdílení.

Nemůžu být tam, kde se o mně nehorázně  lže.
A kde se té lži spokojeně (a mnohdy horlivě) přikyvuje.

Užijte si to. Je to už vaše - klíč jste dobrovolně odevzdali správci dočasně rozmístěnému na území toho blogu. Už vidím, jak ho dobrovolně vydává.

Sbohem FOTObooku.

neděle 1. srpna 2010

Goyovské inspirace











Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je matkou umění a zdrojem jejich zázraků.
Francisco José de Goya y Lucientes



Už druhý rok leží u mého počítače DVD s filmem Miloše Formana Goyovy přízraky. A já nejsem schopen ho znovu dát do mechaniky a dokoukat do konce. Ne, že by to pan Forman nezvládl a vytvořil slabé dílo.
Naopak.
Ten film - nebo alepoň to torzo, které jsem byl schopen sledovat - je natočený velice kvalitně. Natolik dobře, až při jeho sledování zapomínám, že jde jen o fikci vzniklou někde v ateliérech a hranou herci....



Tak začínal můj článek určený pro jiný blog. Ale nakonec jsem si řekl, že než být jen trpěným pozadím pro oslavu někoho jiného, raději si vytrpím ostudu na vlastním písečku. :)



S procházkami je kvůli mému zdravotnímu stavu na nějakou dobu konec a tak se se svým fotoaparátem musím rozhlížet po nejbližším okolí. Tenhle kousek pletiva jsem si "vyprosil" u  Vladyků v Radči,  a dovezl domů. 


Už když jsem ho uviděl, měl jsem jistotu, co v něm budu hledat: Goyovy grafiky Hrůzy válek, které mě kdysi tak ohromily a asi navždy oprostïly od heroiské romantilky válečných filmů s neohroženými hrdiny. 


A tak teď různě mačkám ten kus pletiva a využívám hloubku ostrostí mých objektivů abych našel jakousi podstatu toho, jak mě  - osobně - ty grafiky zasáhly. 
Uvidím - teprve delší časový odstup mi řekne, jestli a nakolik jsem se dílu tohoto mistra přiblížil. Nebo zda šlo jen o moje zbožné a nenaplněné přání.