čtvrtek 31. prosince 2009

Poslední článek na DIGIaréně,


Vzpomínka na letní vedra...
...a sedmý schod. Dal bych si dnes ohřát pivo...


alespoň ten letošní, najdete pod názvem PéFka.
Je to malé skromné a trochu naivní přání do Nového roku a zdaleka nejen do něj. I já se alespoň pro letošek loučím a děkuji za čas, který jste tu mým řádkům a fotografiím věnovali.


středa 23. prosince 2009

PF 2010


Trochu (více) v poslední době tento i další blogy zanedbávám. Snad jsem zlenivěl, snad pociťuji, že nemám moc co říci aby to mělo hlavu a patu. Události  se na nás řítí takovým tempem, že je nestačíme třídit a  těkáme z jedné dávky  informací k druhé, aniž jsme měli čas tu první pořádně vstřebat. Chtě nechtě, žijeme v zajímavých časech ať už si jeto připustíme nebo ne. Občas si přeji, aby tolik zajímavé nebyly a zbyl čas na obyčejnou nudu, kdy se nic okolo nás neřítí a nebourá a nám zbude čas si vychutnat to co děláme. Na druhou stranu... zaplať všichni bohové, že v takových časech žijeme. Protože jenom pohyb dělá život životem.

Přeji vám všem, kteří tyto řádky čtete, klidné a neuspěchané svátky Vánoční a hodně radosti v nich. A vtom dalším roce dostatek pohybu, ale i čas nato se zastavit, přemýšlet a ... snít. Protože snění je to, co náš život povyšuje nad prosté vegetování.

A taky chci poděkovat vám, kdo mi dáváte najevo, že moje slova a věty nejsou vyřčena jen do větru a děláte mi tak zpětnou vazbu. Moc si toho cením.



Na Digiaréně mi dnes vyšel fejetonek s názvem Vánoční vzpomínání raně fotografické. Takže, máte-li trochu času a nálady, zvu vás k jeho přečtení.

středa 9. prosince 2009

O dalších židlích a dalších velkých prdelích...

Jak jsem si slíbil už při nedávném kongresu ODS, alespoň zběžne jsem začal sledovat podobné akce ostatních stran, které si osobují vést tuto zem a tím i mně, do budoucnosti.



Klíček slečny Pandory


Ty první dvě, o kterých budu psát, vypadaly mnohem méně okázale, ale o to více se jednalo v sále namísto v zákulisí.
Nejprve šlo o ustavující sněm staronové strany TOP09. Pominu-li nově zvoleného předsedu této strany – vlastence činy a nejen hubou - Karla Schwarzenberga, jde hlavně o staré politické harcovníky u nichž si nejsem jist, zda jim jde o nový styl a přístup k veřejné službě anebo jen o rychlejší výtah k moci, než předpokládali ve svých dosavadních stranách. Zatím ještě neměli čas ukázat co v nich ve skutečnosti je, ale chci být optimistou.
Hned po nich se sešli k rokování a volbě nového vedení Zelení. Namísto přepychového hotelu použili starou sportovní halu (TV NOVA okamžitě v tendenčním zpavodajství, nemaje nic jiného k dehonestaci této strany, poukázala na „děsivou“ neekologičnost této stavby). Nálada pracovní a sdělná. Delegáti nepodlehli levicovému zelenému radikalismu a opět volbou vedení posunuli tuto stranu do středu politického spektra. Čímž zřejmě vytvořili další vrásky konkurentům po levici i pravici. Škoda, že se nemůžu se Zelenými shodnout na přístupu k bezpečnostní politice vojenské (radar) či využití jaderné energie, kteá by nás alespoň částečně zbavila závislosti na nevyzpytatelném imperialistickém Rusku. Přidám-li osobní nedůvěru k člověku, který za tuto stanu kandidoval v našem obvodu jako jednička v posledních parlamentních volbách, nemají na můj hlas mnoho šancí, ač jsou mi jinak docela sympatičtí.

A pak přišel ten veliký den, kdy se v Praze sešli socialisté a sociální demokraté celé Evropy. Strana evropských socialistů (EPS) si zvolila svého staronového předsedu Paula Rasmusena a dost toho ústy řečníků napovídala. I pokud pominu frekveci toho neslušného výrazu soudruh (jak podobné pojmu soukmenovec!!!) připadal jsem si chvilkami jako o třicet let dříve a šestnáctset kilometrů východněji.

Poté co jsem vyslechl poradce generálního tajemníka OSN, soudruha Jefrey Sachse se musím omluvit pánům Paroubkovi a Rathovi. Do toho projevu jsem je považoval za nabubřelé levičácké populisty hrající na nejnižší pudy lidí kolem sebe. Ten obrat levičák teď musím odvolat. To výrazivo, které soudruh Sachs používal, ty obraty a fráze, by si toto pánové, už z politického pudu sebezáchovy, nikdy veřejně nedovolili použít. Dle tohoto pána – občana USA – má svět jediný problém a tím je Wall Street. Toto skloňoval ve všech možných pádech i úhlech pohledu jako zaseknutý flašinet stále dokola a dokola a dokola. Ani slůvko o tyranských a autoritářských vládách, které fyzicky likvidují opozici ve velkém. Ani slůvko o teroristech, kteří jakoukoliv pomoc okamžitě vymění za zbraně a bomby. Ani slůvko o zločineckých syndikátech ovládajících celé kraje (drogové kartely) či celé obrovské země (Čínská takzvaná komunistická strana). Jen o somálských pirátech se zmínil a to s pochopením: Jsou chudí a bojují tak proti Wall Streetu a jeho pomahačům!

Jak řešit vše špatné? Osvícenou regulací Wall Streetu, vlastním odzbrojením a uplácením tyranských, totalitních systémů a zločineckých uskupení. Penězi, sférou vlivu, územím. To mi něco připomíná. Je to sedmdesát let co podobní „mírotvorci“ Édouard Daladier a Neville Chamberlain taky zkoušeli uplatit bezbřehými ústupky jeden totalitní systém. Jak to dopadlo, zvláště my Češi, moc dobře víme. Padesát let totality nejen u nás, ale i v dalších zemích střední a východní Evropy.
Ostatně slova, která měla ten den z Holešovic se zvýšenou frekvenci: “Skoncovat s vládou…“ a „vůdcovství“ mi taky zvyšují tep. Pod rouchem beránčím a řečech o masách chudých se skrývá vlk vůdcovství jednotlivců, kteří rádi určí masám jejich priority od toho, co tyto masy budou jíst, přes to kde ty masy budou pobývat, až ke koncům kdy masy budou nuceny myslet jen to co jim osvícení vůdci „navrhnou“.
Mohl bych pokračovat dál a dál a děsit dále vás i sebe. Ale snad to není zapotřebí. Nejednou jsem ten den slyšel stížnost na…voliče. Světová krize mlátí do vrat, bahno se zvedlo ode dna, zakalilo vodu a evropský volič, který by v takovou dobu měl obzvlášť snadno zabírat na snadná levičácká řešení, nechce vidět ruce, které se mu tak nabízí, že převezmou velkou část jeho starostí. K nevíře!

…chtělo by to asi změnit voliče…



A duši s pakobolty mistra Hieronyma sdílet...

S veškerou úctou rozlišuji mezi levicovými demokratickými stranami a komunisty, ač mají mnohé společné alespoň v rétorice. I když…zatím co píšu tyto řádky, běží v rohu monitoru malé okénko a v něm parlamentní rozprava o rozpočtu na příští rok. To co v něm předvádí levice rukou svornou, to jak spoléhá na hloupost a pohodlnost voličů, to jak zjevně pohrdá intelektem posluchačů, jak jim nevadí mluvit o slušnosti a zároveň kopat pod pás… mě uráží. A pokud mě někdo uráží, nemůžu ho volit. Ne nemůžu - nesmím. To bych se jednou mohl stydět podívat do očí vlastních dětí. A to nechci.

pátek 4. prosince 2009

O alelidech...



Permanentní zatmění mysli

Nějak v poslední době stále narážím na lidičky, co permanentně hledají důvody proč být proti. Je jedno proti komu nebo čemu, prostě musí najít důvod ke svému pocitu nenaplnění. Jako by byli jednou z postav, které už kdysi popsal pan Karel Čapek ve svém fejetonu O alelidech. Jak vidno doba a reálie se změnily, ale lidé, respektive jejich povahy, zůstávají:



O alelidéch

Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale". Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jisté hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.

Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují; kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, na příklad to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou aldidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci a co tedy lze káravě vytknout jako ne-dostatek, neúplnost a špatné řešení.

Být alečlověkem má své výhody:
1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplatnit své já.
3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.

Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly.
Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale". Chraň nás pánbůh od alelidí!

Karel Čapek

pondělí 30. listopadu 2009

Budiž světlo



Opět uplynuly dva týdny a na DIGIaréně vyšel další můj fejeton. Tentokrát se týká mého vztahu ke světlu, pro to ten název: Budiž světlo...
Přeji vám příjemné a zábavné počtení.

pondělí 23. listopadu 2009

Laskavým pohledem Martina Rady


„Co je důležité, je očím neviditelné...“ tenhle citát z Malého prince jsem našel v Martinově profilu na PExu. Lepší úvod k jeho medailonku jsem si nemohl vymyslet.


záhon fazolí

Martin Rada patří mezi další „nemluvy“ které znám. S laskavýnm úsměvem pozoruje svět kolem něj, bez toho, že by ho nějak více komentoval.


prostor pro nenapsaný vzkaz

Vydává svědectví o prchavostech okamžiků, které nás neustále míjí. A dělá to s jistou mírou tiché poetiky.




rozhovor

Kdybych měl Martinovy fotografie nějak definovat jením slovem asi bych použil výraz LYRIKA. Pokud bych nějaká slůvka ještě mohl přidat volil bych i přídavná slova, jako něžná, osobitá, neokázalá a civilní.




Zahradní s chrpaslíkem

Rád nechávám volně plout myšlenky, při pohledu na fotografie Martina Rady. Nic falešně nelakuje narůžovo a přesto si připadám, jako by ten jeho svět byl lepší a příjemnější alternativou toho, ve kterém žiju já.

zahradní směs

Asi je to způsobem, jakým se tento autor umí dívat. Osobně jsme se setkali jen dvakrát, ale v obou případech na mě působil stejně jako jeho fotografie. Troška laskavého veselí v očích, co vidí dál a hlouběji, než se na první pohled může zdát. Bez patosu, okázalých gest a halasných proklamací.

Nebudu dále ředit slovy Martinovu obrazovou poetiku. Pokud vás zaujala ta pětice obrázků nahoře a bude te chtít vidět více z jeho autorské kuchyně, navštivte jeho fotografie na PhotoExtractu.

neděle 22. listopadu 2009

O malých židlích a velkých, příliš velkých prdelích…

Jarek Nohavica snad promine ten vypůjčený název, ale až moc se nabízel…




V rámci všeobecného ohlupování jsem si včera dopoledne pustil televizní přijímač a prošel všechny čtyři dostupné kanály. Tím se stalo, že jsem zachytil podstatnou část hlavního projevu Mirka Topolánka na kongresu (čti sjezdu) ODS. Což o to, slova, která jsem slyšel, byla mnohdy velice pravdivá a pod většinu toho co pan předseda řekl, bych se i podepsal a to bez váhání. Jen by je musel říkat někdo jiný. Tady mi to moc připomínalo známé úsloví o kázání vody a pití vína.  Ale to je konec konců vnitřní záležitost ODS a navíc mé osobní sympatie má spíše tento ostravák, než  ústečák Gandalovič, či už úplně od skutečné reality odtržený, pražák Bém. Poslechl jsem si ještě zdravice prezidenta a lídrů spřátelených stran (přátelství asi není ten pravý výraz, ale zůstaneme u toho výrazu) a pak už televizi zase nechal odpočívat.  Vrátil jsem se k ní, až když se zbytku rodiny podařilo vyhnat mě od počítače, někdy kolem deváté večer. Opět jsem si pustil ČT24 a tam stále ještě převládala modrá kongresová barva. Připadal jsem si jako u přenosu z našeho parlamentu. Pan Pospíšil z tribuny hovořil o postoji ODS ke vzdělání a vědě. Sám přiznal, že ten projev sešil až příliš horkou jehlou, protože zadání dostal jen před dvěma týdny. Vezmu-li v úvahu, že zároveň musí čistit Augiášův chlív zvaný Právnická fakulta v Plzni, je otázkou proč tento úkol vůbec přijal. Ale to už je zase jen a jen jeho věc. Protože i to co říkal stejně nikdo, krom televizního diváka, který pohrdl prefabrikovanou zábavou na jiných kanálech, neposlouchal. V sále seděla asi tak čtvrtina delegátů – zřejmě se už nevešli do hotelových barů – a i ti dávali vesměs okatě najevo, že snaha pana Pospíšila je pro ně jen nevítanou zvukovou kulisou. Bavili se mezi sebou, vyřizovali si telefonáty, četli noviny…

Delegáty kongresu ODS vize očividně nezajímaly. Pracovali tak, jak sou zřejmě zvyklí. Pěkně ve skrytu a šeru. Já tobě to a ty mě zase tamto, ale kdyby něco, tak se neznáme a nikdo nic. Já na bráchu, brácha na mně, a když navíc ruka ruku myje, tak vypadají docela čistě… S kým jdeš? S Losnou nebo Mažňákem? Losna nabízí dvě lukrativní místa ve správní radě…  Mažňák zase státní zakázky…  a nebo to bude nakonec Široko? Sice mu není vidět do ksichtu, ale má prý zaháčkované místo na ministerstvu a těm dvěma nakonec může ještě vypálit rybník. Těžká volba…

Za vize nejde nic koupit. Ani zboží, ani lidé. Vize jsou dobré na volební plakáty pro voličské hejly.  Stejně už, krom těch nejnaivnějších lidí, nikdo nepočítá s tím, že by je jejich tvůrci mysleli, byť jen na okamžik, vážně. A pánové a dámy z ODS nám v přímém přenosu ukázali, jak dokážou rokovat o závažných problémech této země. A jakým způsobem by tuto zem asi řídili, pokud k tomu dostanou příležitost.

Děkuji České Televizi za tuto službu a slibuji, že jí napříště opět zvednu sledovanost při podobné příležitosti kongresů či sjezdů jiných stran. Protože, jestli nedokáží takoví lidé otevřeně a průhledně pracovat ani pár hodin, když jde o ně samé, tak já jim nemůžu věnovat hlas při volbách. Tolik odpovědnosti k sobě, k mé rodině i zemi pořád ještě mám.

Obzvláště, když vím, že přes halasně proklamovanou nesmiřitelnost „vizí“ a „ideí“ se na mnohých místech této země tito pánové a dámy umí dohodnout, když jde o (ne)řádné ukrojení si koláče našich společných prostředků i s podobnými pány a dámami z jiných stran.

Příští rok nás čekají volby. Volební plakáty nečtu a slůvkům ve volebních programech nevěřím. Už dávno vím, že nemají ani cenu toho potištěného papíru. Ale až mi domů přijdou volební lístky, tak si najdu v paměti i tento záběr na skoro prázdný sál nudících se lidí, co už se jen těší na večerní mejdan. A budu velmi, ale velmi přemýšlet čí lístek nakonec do volební urny hodím. Nechci se pak další roky stydět, kdykoliv se potkám v zrcadle.

P.s. Jen náhodou jsem včera viděl, jak to myslí ODS. Je mi jasné, že u jejich hlavních konkurentů je vše velice obdobné, snad krom té barvy a nařvanějších výrazů u některých čelních jedinců. Ale díval jsem se včera a v televizi zrovna převládala modrá.

čtvrtek 19. listopadu 2009

linie zlomu...



Ten víkend jsme prožili bez televize i rozhlasu. Až v neděli 19.11. 1989 jsme se  jen náhodou ocitli u puštěné televize v době večerních zpráv. Trovna tam papaláš Pitra vysvětloval, že na Národní třídě policie žádného kontrarevolučního živla a chuligána neumlátila....
Bylo nám okamžitě jasné, že se něco zlomilo a skončila doba opatrných petic. Že někdo už půjde kola ven. Jen jsme ještě nevěděli kdo. Zda ONI, jako v okolních zemích nebo MY, jako v Číně. Ale v ty dny se přítomnost odddělila jako ledová kra od minulosti a nebylo nic, co by je mohlo spojit zpět.

Ale to jse ještě seděli stodvacet kilometrů od Národní třídy a teprve začali sbírat informace. Až v další dny přinesly aktivity, o kterých jsme ani nesnili.

úterý 17. listopadu 2009

Dvacet let poté...




Slýchávám ve svém okolí stále častěji a hlavně hlasitěji, že nebylo před zlomovým rokem 1989 zase tak zle, jak se dneska tvrdívá. Dokonce mi napsal jeden člověk, že se dnes o této minulosti lže daleko více, než tenkrát o kapitalismu.  A mně nezbývá než s ním i dalšími takovými lidmi souhlasit.
Ano, nebylo zase tak zle. Stačilo být dost opatrný, nevyčnívat, nedráždit komunisty a jejich poskoky. Přikrčit, do ničeho se neplést a jít na ruku místním satrapům, pak se i leccos dalo dělat. Člověk jen musel dobře zvažovat, kam až smí zajít a co musí „obětovat bohům“ aby vůbec něco směl. Když nepřekročil hranici konformity, nikdo se nevystavoval mstě a nemusel mít strach, že si stigma ponesou i jeho děti.
Nebylo tak zle – když člověk uměl držet hubu a krok podle přání strany, když dělal, že věří té veliké lži vydávané za svatou pravdu. Pokud zvedal ruku, když mu řekli a podepsal vše, co po něm bolševici chtěli. Takový člověk skutečně nemusel žít zle.
Když si dal pozor, aby byl vidět na Prvního máje v průvodu a okna měl vyzdobena podle oficiálních výročí, jestliže se uměl podbízet  hochštaplerům, jejichž jediné vzdělání bylo často jen VUML, tak se takový člověk skutečně nemusel cítit zle.
Pokud měl navíc takový člověk i „své“ lidi na tak strategických místech jako bylo řeznictví, zelinářství, mototechna, stavebniny a řada dalších, žil si docela v pohodě a měl relativní pocit, že jeho chrobáččí kulička je dostatečně veliká a on se nemá zase tak zle.
A to píšu o „jen“ takových těch běžných človíčcích, co nedělali kariéru přes rudou knížku a dneska mají pocit, že už to z nich dělá takřka odbojáře proti režimu.  Mnozí lidé se skutečně neměli zle a můžou dnes nahlas a bez bázně proklínat vládu, režim a vlastně cokoliv. Nějak se ta ustrašenost a předposranost z let minulých přece kompenzovat musí.





Vidím na dnešku mnoho věcí, které bych si jistě představoval jinak. Denně se zlobím na šlendrián a lumpárny kolem nás. Ale nikdo mě nebude stíhat, nikdo nebude šikanovat mé děti, když to co myslím řeknu nahlas jen trochu kultivovaným způsobem. A pokud se o to snad pokusí, tak mám mnoho možností se bránit. Demokracie neznamená, že někde zacinkám klíči a pak už bude jen po mém. Je to proces, který nemá konec, nikdy není hotový nebo snad dokonalý.  Není to něco, co nám někdo může nadělit – i když se tak někteří straničtí vůdci tváří. Právě naopak, je to květina, kterou musíme denně ošetřovat a jakmile na tuto práci rezignujeme, jakmile projevíme nezájem o věci veřejné, sami se o demokracii připravujeme.


A zde nacházím zajisté meritum celého problému. Prostě existují lidé, kteří trpí strachem ze spoluodpovědnosti a práce s touto zdánlivě křehkou rostlinou. A proto s takovou nostalgií vzpomínají na tu bipolární dobu, kdy jsme byli jen my dole, co nemůžou nic a ti nahoře co, můžou za všechno.


Jsou tvorové, kteří neopustí klec, ani když jin otevřete dveře doširoka...

pondělí 16. listopadu 2009

O tempora, o mores



Je název malého vzpomínání na dobu před více než dvaceti lety. Vzniklo tak trochu pod vlivem dopisů, které jsme si  tehdy vyměňovali s přáteli, které jsem nedávno znovu "objevil", když jsem hledal něco úplně jiného. Až příliš snadno ve víru dnešních starostí zapomínáme na každodenní šedivou realitu, jenž měla být Na věčné časy a nikdy jinak. Článek najdete opět na DIGIaréně.
Přeji příjemné počtení.