Poděkování

František včera zemřel.

Děkuji vám všem za podporu. Ozvu se, jen prosím o trpělivost.
Zatím nepište,  prosím.
Děkuji

Lojzi

Záskok

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám právo "nabourat se" Františkovi do jeho blogu.
Každý den ale přichází několik psaníček a vzkazů, které momentálně není možné doručit nebo alespoň přetlumočit.
František je stále na JIPce. Jeho zdravotní stav se od předešlého pátku (kdy napsal svůj minulý článek) zhoršil. To znamená, že prozatím není schopen jakékoliv komunikace.
Podle ošetřujících lékařů není možné stanovit, jak dlouho potrvá, než se situace zlepší.

Na jedné lodi

Děkuji vám všem, kteří na nás myslíte. Omlouvám se, že neodpovídám na všechna psaníčka. Pokud mám ale stihnout to, co je každý den nutné udělat a k tomu se alespoň trošku vyspat, není už v mých silách vést smysluplnou konverzaci.

Klaustrofobie

Myslím, že není nutné psát nic dalšího. Vy, kteří Františka znáte, víte, že je bojovník...

Pretoriani

...tak jsem jen prošla archiv jeho zpracovaných fotografií a pár jich vybrala. Pokud by se mezi nimi objevily takové, které zde již byly publikovány, omlouvám se.
Lojzi Richterová

Pokračování příště

Osud jako garota

Osud jako garota

2.9.2010

Není to tak dávno, co jsem tady psal, že  jsem si šlápl až na dno a trochu se i předváděl s tím, jak rychle jsem se z toho – v určitých mezích  - otřepal. Asi nikdy jsem se nemýlil více. O týden později mi už bylo jasné, že dno je ještě o mnohem větší kus níže, než jsem si prve myslel.

V té době jsem si jen líně užíval kyslíkovou kůru  v posteli a čas od času pomalu a opatrně přelezl k oknu, abych se mohl připojit na internet. Moje hlavní starost byla, kdy mi někdo kompetentní schválí domící oxygenátor, abych už mohl domů – vždyt ty léky, které užívám, můžu brát i tam...

A o týden později jsem bezmocně ležel v posteli, s tím, že se sám nedokážu posadit nebo otočit i když mám na obličeji kyslíkovou masku.

Mé plíce, naplněné až po vrch kortikoidy na oslabení autoimunitního systému, aby se zastavila  jejich fibrizace, napadl zánět. A ten byl natolik silný, že mě nechal pan primář Plicního oddělení raději převézt JIP zdejší nemocnice. A já můžu jen dodat - zaplať bohové, v té chvíli jsem se ještě dokázal sám posadit a přelézt na nemocniční křeslo. O pár hodin později už bylo hůř. Na obličeji neinvazivní kyslíkovou masku, ze žil čtyři vývody, a nějaké ty dráty od snímačů na těle. A hromada dalších záležitostí, kterými vás nebudu zatěžovat...

...ve chvíli, kdy tyto řádky píšu je o šest dnů více a já jsem ještě neslezl z té postele. Bez přísunu kyslíku nejsem ani chvilku i teď, ale po vzorné péči zdejšího personálu si troufám říci, že z toho zánětu jsem venku. Bohužel jeho léčba silně narušila prvotní příčinu mého pobytu zde. A tím bylo zastavení nevratné degenerace mých plic. Bude se muset začít nanovo a jak tak sleduji to co mi lékaři spíše neřekli -  i z většího základního poškození. Takže.jsem schopný alespoň otevřít notebook a napsat zase pár řádků.

Anekdotka: Oxygenátor domů mi technik přivezl, jako na potvoru, ten samý den, kdy jsem skončil na JIP.

Vlastně jen o pár hodin později, ale už. 3.9.2010 po ránu:

Moje obavy se více než potvrdily. Včera mě byl mě navštívit pan primář MUDr. Vitiska z Plicního oddělení. Plíce jsou už poškozené natolik, že k přežití asi bude nutná transplantace plic. Znamená to minimálně převoz na odborné pracoviště do Prahy a další hromadu vyšetřování, které určí co a jak dále. S výsledkem absolutně nejistým v jakémkoliv směru.

Nevím, kdy se dostanu domů k dětem a Lojzce. Hlavně pro ně to musí být hrozně těžké. Já sám nepanikařím, spíše se cítím otrávený z toho, že opět musím rušit všechny plány, které jsem  měl do blízké i vzdálené budoucnosti. Vlastě jsem do včerejška zprávou o mojí nemoci ani nezatěžoval rodiče a sourozence. S tím, že mají vlastních a důležitějších starostí dost...

...Například v tuhle chvíli mě nejvíce zlobí, že na nátlak personálu (drahé věci tu nejde dostatečně zabezpečit)  jsem si nechal odvézt domů fotovýbavu. Sluce mi tu maluje po pokoji krásné obrazy a já je opět lovím jen očima. Jen než jsem nadatloval předešlé dvě věty, posunulo se světlo do dalších (a jistě skvělých) fotek. A to jsem se já osobně nehnul ani o centimetr v prostoru – celou tu dobu napůl ležím v posteli připoutaný ke kyslíkovému zvlhčovači – píšu a paří se mi na brýle :)

…asi půl hodiny později. I to psaní mi snížilo saturaci krve natolik, že ten přístroj za mými zády začal strašně ječet. Takže jsem musel NT, alespoň na chvíli, odložit a dodýchat zase trochu kyslíku.

Je půl osmé ráno. A já má roupy...a hlad... a obrázky kolem mně se stále mění...

O naději?

8:03

Po týdnu zde jsem se poprvé sám umyl. Sice velice pomalu a s obrovskou námahou a funěním, ale sám. Taky pokrok.

Kde je ta snídaně?

10:20

Jsem natolik optimista, že jsem už včera požádal o rehabilitace. Ubývá mi svalová hmota a já se chystám zase chodit na procházky. Dnes tu byla rehabilitační sestra podruhé a já zjišťuji, že mé svaly jsou – na rozdíl od plic – ještě v relativním pořádku.

Insomnie III.

Většinu dne proležím v posteli s několika kapačkami najednou v žíle a hledám, čím bych se zabavil. Televizi tak mám nakoukanou na několik let dopředu. Na NB dokážu něco dělat jen chvíli. To koukání přes páru docela unavuje. Na pokoji jsem sám, což mi vyhovuje, Na plané řeči moc nejsem, lidí s mými zájmy tu moc nenajdu a při práci mě to vyloženě ruší. Vůbec jsem zjistil, že mi k jakékoliv hlubší činnosti vyhovuje samota. Moc potřebuji rodinu i přátele, ale když něco vytvářím, je lepší, když jsem sám. Konec konců...nedávný pokus o společnou práci s lidmi, kterým jsem dost důvěřoval se mi opět nevyplatil.

Ale na setkání s těmi co mám rád, se těším moc. Jsou se mnou i ve chvílích, kdy jsem sám. Obohacují mě uvnitř, i když jsou zdánlivě jinde. Je to podobné jako s mými krajinami, které nosím v sobě. Není moc lidí, kteří na mně poznají kudy a s kým se procházím, když jsem zrovna sám...

Je polojasné páteční odpoledne a já nacházím jeden fotoobraz za druhým. Ty potvory se mi smějí, že tu nemám fotoaparát...věřili byste tomu?

Psáno, jak mi prsty na klávesnici stačily zachytávat myšlenky. Není v tom koncepce, osnova nic....jen tak plácám...