A zase Josef Sudek...

foto Charles Sawyer

Klasické dílo definoval pan Werich v jedné ze svých nezapomenutelných forbín jako to, které “odolává změnám vkusu, proudů, směrů, tedy trvá ve své kvalitě.” 

Dílo pana Josefa Sudka se uzavřelo už skoro před pětatřiceti lety a přesto neztratilo nic na své kvalitě i poetice, takže jde bezesporu o dílo navýsost klasické. Fotografie tohoto autora jsou oprávněně trvalou ozdobou mnoha sbírek a galerii po celém světě a oslovují i dnešního vnímavého diváka.

Při své brouzdání po NEtu jsem natrefil i na rozsáhlý a fundovaný článek o tomto nejznámějším českém fotografovi z pera pana Petra Tauska. Přeji vám - budete-li mít zájem - nejen příjemné počtení, ale i kousek poučení o této skutečné celebritě naši kultury.

Ještě jednou z dovolené

Jen pár dalších fotografií "ulovených" na pohodové dovolené u Radů, tak jak mi "vypadávají" z fotoeditoru.

V posledních dnech spíše lapám po dechu, než abych se zabýval fotografiemi. Takže pořád ještě zbývá mnoho dalších snímků z této dovolené ke zpracování. Ale snad do konce tohoto týdne stihnu alespoň ty nejslibnější dokončit. 

Od pondělka už budu mít asi úplně jiné starosti a navíc na mém notebooku (který si sebou do nemocnice samozřejmě vezmu) se fotky upravují velice obtížně. Ale to už je zase o něčem jiném a k jiným - snad budoucím - fotkám.

Telegraficky z dovolené

Dovolená u Radů skončila stejně jako začala.

Deštěm. 

Z auta jsem v úterý vylézal do lijáku a v sobotu, v dešti jen o málo slabším, do něj nastupoval na cestu k domovu. 

Mezitím jsme strávili několik velice hezkých dnů s Jitkou, Martinem a Filipem, kdy na počasí vůbec nezáleželo. Sice jsem si kvůli své nemoci ani netroufl opustit zahradu na které Radovic domek stojí, ale o ponorkové nemoci nemohla být řeč. Zažil jsem dost pohody i soukromí, když jsem ho potřeboval.

Úplný protiklad toho, co jsem psychicky zažíval pár dnů před tím. I dětí, které jely s námi, ohodnotily náš pobyt jedenáctkou na desetibodové stupnici.

Je moc dobře, že jsou i dnes lidé, kterým bych se nebál půjčit klíče od bytu beze strachu, že mi vyměnili zámky a byt si zabrali pro sebe. Není to až taková samozřejmost.

Kočičí rokování

Dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty lež.

Není mým zvykem na tenhle blog dávat písničkové texty. Ale tahle známá píseň Vladimíra Vysockého ve vynikajícím překladu Milana Dvořáka mi dneska zní v hlavě už od rána. Světlo a stín včera malovaly po stole u našich skvělých hostitelů a sváděly podobný souboj jako Pravda a Lež. Ale nakonec slunce zašlo za mrak...stejně jako v té písni...

Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála
pro blahoslavený navlíkla honosný šat
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat

A Pravda znavená usnula jen co si sedla
ze sna se culila naivka důvěřivá
jen oči zavřela už se Lež z postele zvedla
a začla si pokradmu zkoušet ten její háv

S Pravdou mně můžete leda tak políbit záda
ženská je ženská tak jakýpak cavyky s ní
kdopak tu rozpozná která je Lež která Pravda
až budou obě dvě donaha vysvlečený

Na její blůzu si její brož fešácky připla
pod paží stříkla si jejím dezodorem
peníze hodinky doklady všechno jí štípla
odplivla odporně zaklela vypadla ven

K ránu až zjistila Pravda co všechno jí schází
před zrcadlem se pak notně podivila
někdo už odněkud donesl hrst černých sazí
aby se ta čistá Pravda tak nelišila

Pravda se smála že na ni kameny házejí
vždyť lež je to všechno a Lež taky mý šaty má
blahoslavení s ní protokol sepsali rázem
byla to rozmluva dost málo přívětivá

Vyfásla pokutu a ještě mohla bejt ráda
ostatně cizí šmouhy přišili jí
nějaká mrcha tu tvrdí že je prej Pravda
a zatím se potlouká nahá a ve škarpě spí

Ubohá Pravda se brání a přiznat se nechce
to máš holka marný jak chceš se dušuj a křič
Lež zatím potvora ukradla vzrostlýho hřebce
a dlouhý a pěstěný nohy ji odnesly pryč

Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to co dokáže Lež

Často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří
a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež 


Hudba+text: Vladimír Vysocký
Překlad: Milan Dvořák

O přátelství

Přátele poznáme, až když potřebujeme my je. 

Pokud nás znají, jen když potřebují oni nás, nejde o přátele, ale o pouhé kamarádíčky.

Zvědavost a tlustá čára

Nejsem z těch co se dlouho dokážou otáčet dozadu. Raději se dívám na to, co mě čeká...

A tak jsem právě (ano až teď a ne jak ten pán lhal) smazal všechny své články z FOTO-booku. Tímto se omlouvám všem, kdo narazí na odkazy k nim. Je jich dost a nevím jak dlouho je budu nacházet a čistit.
Poté co jsem se z několika míst dozvěděl, že Josef - na rozdíl ode mně - není nějaké špatnosti schopen, nehodlám na toto téma už s nikým diskutovat. A to ani s příznivci, ani s potěšenými odpůrci toho člověka nebo uskupení.

Dělám za touto životní epizodou

TLUSTOU ČÁRU

---

Zvědavost

Po dnešním vyšetření v Krajské nemocnici mě čekají dva týdny volna, které hodlám využít k návštěvě přátel. Pak opět nastupuji do nemocnice k podstoupení radikálnější léčby mých zdravotních potíží. Co bude pak, je jako kniha s mnohými otevřenými konci. A tím už vás nebudu zatěžovat. 

Píšu to jen proto abych vysvětlil moji případnou absenci na NETu... Prostě mi nebude dán přístup. :-)

Krajina s odpadky

Krajina s odpadkovým košem a kouskem zeleně.

Včera se mi definitivně potvrdilo, že neumím pracovat s davem. Neumím lidi rychle obvolat, vysvětlit jim, že někdo je lump, který chce zničit jejich práci a je nutno ho nějak eliminovat. Neumím jim nabídnout chléb a hry za moji podporu.  Takže jen dva z té skupiny mi napsali, že takové nehoráznosti nevěří, ostatní spokojeně přikývli, neb zřejmě na každém šprochu přece musí být pravdy trochu. A kus špíny na bližního, dobře očistí vlastní svědomí.

Vyklízím to místo, které jsem vytvořil z devadesáti pěti procent já a nabídl ho dnes dočasně rozmístěnému správci ke sdílení.

Nemůžu být tam, kde se o mně nehorázně  lže.
A kde se té lži spokojeně (a mnohdy horlivě) přikyvuje.

Užijte si to. Je to už vaše - klíč jste dobrovolně odevzdali správci dočasně rozmístěnému na území toho blogu. Už vidím, jak ho dobrovolně vydává.

Sbohem FOTObooku.

Goyovské inspirace

Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je matkou umění a zdrojem jejich zázraků.

Francisco José de Goya y Lucientes

---

Už druhý rok leží u mého počítače DVD s filmem Miloše Formana Goyovy přízraky. A já nejsem schopen ho znovu dát do mechaniky a dokoukat do konce. Ne, že by to pan Forman nezvládl a vytvořil slabé dílo.
Naopak.
Ten film - nebo alepoň to torzo, které jsem byl schopen sledovat - je natočený velice kvalitně. Natolik dobře, až při jeho sledování zapomínám, že jde jen o fikci vzniklou někde v ateliérech a hranou herci....


Tak začínal můj článek určený pro jiný blog. Ale nakonec jsem si řekl, že než být jen trpěným pozadím pro oslavu někoho jiného, raději si vytrpím ostudu na vlastním písečku. :)

---

S procházkami je kvůli mému zdravotnímu stavu na nějakou dobu konec a tak se se svým fotoaparátem musím rozhlížet po nejbližším okolí. Tenhle kousek pletiva jsem si "vyprosil" u  Vladyků v Radči,  a dovezl domů. 


Už když jsem ho uviděl, měl jsem jistotu, co v něm budu hledat: Goyovy grafiky Hrůzy válek, které mě kdysi tak ohromily a asi navždy oprostïly od heroiské romantilky válečných filmů s neohroženými hrdiny. 


A tak teď různě mačkám ten kus pletiva a využívám hloubku ostrostí mých objektivů abych našel jakousi podstatu toho, jak mě  - osobně - ty grafiky zasáhly. 
Uvidím - teprve delší časový odstup mi řekne, jestli a nakolik jsem se dílu tohoto mistra přiblížil. Nebo zda šlo jen o moje zbožné a nenaplněné přání.

Stefan Klenke

Při brouzdání po internetu jsem narazil na - dle mého názoru - velice vydařený foto blog Stefana Klenkeho. Je sice psaný v angličtině, ale ne každý je jako já trotl na jazyky a i já umím používat strojový překlad dostupný na internetu. Například můj Google Chrome jej nabízí automaticky.


A tak u jeho Faces in Places mi koutky rtů rychle vyběhly vzhůru a dolů se jim pak dlouho nechtělo.
Jeho cyklus Mrtvé deštníky (Dead Umbrellas) zase nutí k zamyšlení o pomíjivosti naší společnosti, která stojí a padá na spotřebě.
A jeho další otevřený cyklus Ztracené rukavice (Lost Gloves) zase navozuje až pocit nostalgie za dětstvím, které jako by bylo plné ztracených rukavic. Sám autor uvádí, že má takových rukavic nafotografováno stovky. A vždy prý cítí lítost nad tím, jak vypadají ztraceně a osaměle.

Několik hodin jsem procházel  blog  Stefana Klenkeho a obdivoval jeho koncepční práci, která se tak odlišuje od toho co dělám sám. A budu se pro jistou část inspirace k tomuto autorovi ještě rád vracet.

Hypochondrie

Tiché horké ráno...

Tak nám, alespoň na pár dnů, polevily subtropická vedra, kdy jsem se potil už při pohledu ven z okna.
Ale ty prudké přechody teplot a vlhkosti vzduchu nejsou zrovna to pravé ořechové. A to nejen pro mně. Až sem na celkem tiché předměstí je slyšet houkání sanitek, co vyrážejí na pomoc těm, co jsou na tom hůř než já.

a Prudké zchlazení...

Nedýchá se mi sice o nic lépe, ale na druhou stranu - alespoň se tolik nepotím. A do deště vlastně nemusím lézt, takže si - kupodivu - užiji více sucha, než v těch vedrech.

Více o tom, co se mnou v posledních dnech najdete na FOTO-booku.