Tichý Miro Tichý

Fenomén zvaný fotografie má mnoho podob. I pokud si odmyslíme pro zjednodušení čistě dokumentační a popisnou úlohu fotografie a budeme se snažit věnovat jen její tvůrčí části, můžeme se nám stát, že zabloudíme v rozmanitosti jejich cest.

Ty se různě rozcházejí, kříží zde i v nekonečnu, proplétají až do gordických uzlů, slučují a zase štěpí, někdy i zdánlivě popírají, aby z tohoto domnělého „rozporu“ syntetizovaly další možné cesty a stezičky tvorby. Jen málo z lidí je asi schopný to vše vidět jako celek a zároveň umět vychutnat každý detail této směsi. A tak máme své preference. A občas si z těch preferencí umíme vykovat klapky na oči, které nám nedovolí otevřít oči do široka a podívat se na svět i pod jiným úhlem pohledu.

Jak jsem potkal v liberecké galerii fotografa L.P.  

Jsou lidé, kteří budou sebejistě tvrdit, že to, co tvoří Miro Tichý, už není fotografie a není k tomu ani zapotřebí fotoaparát. Ale můžu je ubezpečit o tom, že Mirek vlastní Nikon D300 a nepoužívá ho jen jako znak příslušnosti k fotografům.

Nevím jestli má Jablonecký Miro Tichý, krom jména, něco společného s jeho momentálně "proslaveným" jmenovcem z moravského Kyjova, ale způsob toho co dělají je velmi odlišný. Jeho práce mají blíže ke grafikám jiného slavného Tichého - a to Františka.  

Publikovat příspěvek

...jsi jen jediná...

Ano, obraz zachycený na čip jeho fotopřístroje sofistikovaně dál zpracovává a upravuje tak, aby dosáhl velmi výrazné grafické zkratky, kdy vše nepodstatné musí pryč.

...minuli jsme se ve snu... 

Zatímco Mirek osobně působí spíše nenápadně a jeho příchod do místnosti nebudí velikou pozornost, jeho fotografiky působí právě naopak. Jsou nápaditě výrazné a strhávají na sebe pozornost, i byť jen nahodilých kolemjdoucích. 

...variace na české středohoří...

Decentně laděné a přitom výrazné barvy, jasné až konturově strohé linie nevedou diváka za ručičku po důvěrně známých cestičkách, ale nutí ho ke spolupráci. Autor svůj kus práce odvedl a teď už záleží na divákově empatii a ochotě jít nad úroveň pouhé pasívní konzumace obrazu.

…když mizí aleje…

Měl jsem možnost Mirkovy fotografiky vidět už několikrát na vlastní oči a tu poslední zde prezentovanou, díky jeho laskavosti, dokonce vlastním. WEBové prezentace překonávají bariéry vzdáleností i času, ale osobní kontakt s dílem a dokonce s tvůrcem toho díla nenahradí. Takže pokud vám nebude stačit toto letmé setkání s Mirem Tichým zde, mnohem více jeho prací najdete na PHOTOEXTRACTU.

Ale úplně nejlepší bude, když navštívíte některou z akcí velmi agilního fotoklubu Balvan z Jablonce nad Nisou, jehož je Mirek aktivním členem a tam se s jeho díly seznámíte osobně.

Laskavým pohledem Martina Rady

„Co je důležité, je očím neviditelné...“ tenhle citát z Malého prince jsem našel v Martinově profilu na PExu. Lepší úvod k jeho medailonku jsem si nemohl vymyslet.

záhon fazolí

Martin Rada patří mezi další „nemluvy“ které znám. S laskavýnm úsměvem pozoruje svět kolem něj, bez toho, že by ho nějak více komentoval.

prostor pro nenapsaný vzkaz

Vydává svědectví o prchavostech okamžiků, které nás neustále míjí. A dělá to s jistou mírou tiché poetiky.

rozhovor

Kdybych měl Martinovy fotografie nějak definovat jením slovem asi bych použil výraz LYRIKA. Pokud bych nějaká slůvka ještě mohl přidat volil bych i přídavná slova, jako něžná, osobitá, neokázalá a civilní.

Zahradní s chrpaslíkem

Rád nechávám volně plout myšlenky, při pohledu na fotografie Martina Rady. Nic falešně nelakuje narůžovo a přesto si připadám, jako by ten jeho svět byl lepší a příjemnější alternativou toho, ve kterém žiju já.

zahradní směs

Asi je to způsobem, jakým se tento autor umí dívat. Osobně jsme se setkali jen dvakrát, ale v obou případech na mě působil stejně jako jeho fotografie. Troška laskavého veselí v očích, co vidí dál a hlouběji, než se na první pohled může zdát. Bez patosu, okázalých gest a halasných proklamací.

Nebudu dále ředit slovy Martinovu obrazovou poetiku. Pokud vás zaujala ta pětice obrázků nahoře a bude te chtít vidět více z jeho autorské kuchyně, navštivte jeho fotografie na PhotoExtractu.

Velice snesitelná lehkost Vojty Herouta.

Dlouho jsem přemýšlel jak souhrnně a krátce označit fotografie Vojty Herouta.  Až jsem přišel na ten výraz z titulu medailonku. Vojtovy fotografie působí velice lehce a svěže.  Jsou dělány jakoby mimochodem, bez veliké námahy a úsilí. Ovšem to dokážou jen dobří a zkušení fotografové.

Když jsem se před několika lety konečně odhodlal vkládat své fotografie na Fotoaparat.cz. Vojta tam již byl jako zavedený autor s jistou autoritou. Což mě, jako nováčka do jisté míry dráždilo. Lidé co se znali osobně, psali si o společných akcích v náznacích, kterým jsem nerozuměl a vůbec mi připadali jako nějaká uzavřená skupina.  Měl jsem pocit, že jako nováček nemám nikdy šanci tyhle vazby pochopit a proniknout do nich. Teprve později jsem přišel na to, že je to přirozený běh věcí.

Jenže po krátkém čase jsem si všiml, že Vojta píše vždy k věci.  Nikdy nesklouzl od kritiky fotografie, k hodnocení autora a byl nad věcí bez toho, že by se povyšoval.

Osobně jsem se s Vojtou setkal až před pár týdny. Žádná těžká váha při vystupování. Spíše pozorný pozorovatel a posluchač. Působí stejně jako jeho fotografie.  Nehraje si na nic a je příjemné být v jeho blízkosti.

Vojta Herout je plodný autor. Pokud vám nestačí tato ochutnávka, tak se podívejte na jeho Webové stránky. Ale raději si na ně vyšetřete dost času.  Bude se mít čím probírat a o čem přemýšlet.

Jindra Uhlík - malíř fotoaparátem

Trochu jsem se v poslední době rozmáchl doširoka a na medailonky mi nějak nevybýval čas a energie.  Takže fotografické obrázky Jindry Uhlíka „suším“ bez pár dnů už měsíc, což obyčejně nedělávám.  Takže se hned v úvodu tímto musím Jindrovi omluvit.

...na pláních...

Fotografie, na které se zrovna díváte, mají blízko ke grafickým listům. To potvrzuje mé staré tvrzení, že u výsledku výtvarného díla není důležité, kudy vedla cesta k němu. A purismus některých pánů a dam jen ukrývá jejich nejistotu v tom, co sami dělají.

...na pláži...

A Jindry naopak vidím, že ví co a jak – a hlavně proč dělá to, co nám tu předkládá.  Činí to neotřele a ani náznakem v tom nevidím nějako rutinní záležitost typu: Tohle se mi (nebo ještě hůře  - mu) povedlo, tak to budu opakovat  do omrzení.

...po pravdě...

V Jindrových fotografiích nacházím nadhled a vtip. Ale není to ten vtip typu Novotný, kdy se autor už předem hlasitě směje, aby i vůl pochopil, že bude legrace. Naopak...

...přístav...

...spíše se jen tiše usmívám dovnitř a hlavně – je mi hned o kousek k lépe a veseleji, pokud se na ty obrázky chvilku dívám. A to je pro mne mnohem více, než plácání se do kolen.

...tah šnekem...

Rád se bavím podobným inteligentním humorem a tak mám Jindru Uhlíka i ve svých oblíbených na stránkách PHOTOEXTRACTu, kde i vy můžete najít další jeho obrázky. 

MR

Mnoho lidí o tomto autorovi neví o moc více, než je onen monogram MR provázející jeho fotografie na WEBech.

Ti co jeho fotografickou tvorbu sledují, už vědí, že ty dvě písmena znamenají Marian Recman.

A to je vlastně vše co o tomto člověku vím i já. Vše ostatní si domýšlím z digitálních otisků jeho fotografií, se kterými se už nějakou dobu setkávám díky internetu.

Jeho fotografie jsou nenápadné stejně, jako jeho vystupování. Neupoutávají na sebe velikou pozornost a zřejmě o to asi ani nestojí. Nejsou určeny každému, kdo propadl fotografii. Spíše je můžeme považovat za tiché vyprávění, které se dá přeslechnout, když budeme příliš pospíchat a hlučet. Asi jako když zurčí voda malého potoka v letním podvečeru. Kdo má zájem může usednout a naslouchat...

Můžu-li si dovolit přirovnání s vínem, tak mi připomínají zašlé a nenápadné lahve v zastrčené polici, ze kterých starý vinař nalévá jen na přání znalcům, kteří umí vychutnávat. Zatímco většina běžných zákazníků horečně nakupuje vyleštěné lahve podle líbivosti vinět.

S fotografiemi Mariana Recmana se můžete setkat na fotoserveru Photoextract anebo na jeho WWW stránkách.

Udělejte si hezkou chvíli - vypněte mobil i zvonek na dveřích a máte-li možnost, nalijte si sklenku něčeho dobrého. Otevřete si ty fotografie a nenechte se ničím vyrušovat při jejich prohlížení. Nebude to jistě ani trochu ztracený čas...

Hračičky Taťány Havlíčkové

Zazvoň, přijdu otevřít

Znám některé puristy, kteří odpírají říkat Taťániným výtvorům fotografie a mají výhrady kvůli jejich umístěním na fotoserveru. Domnívám se, že jeto notně úzkoprsé stanovisko. Protože přesahy mezi fotografií a grafikou jsou jen o něco mladšího data, než fotografie sama.

Vzal tě čert a voda

Místo alchymistického přítmí fotokomory dnes používáme počítač, který nám jen usnadňuje cestu k výslednému produktu a tím je vizuální sdělení - obraz.

Kočka na rozpálené střeše

Dodnes jsou lidé, kteří vůbec digitalizaci nevzali na milost a odmítají s ní nejen pracovat, ale i takovému obrazu upírají právo na sdělnost. Přitom své experimenty se starými plastovými fotoaparáty, prošlými filmy, csross procesy při vyvolávání často i nahodile exponovaných obrazků, za legitimní fotografickou práci považují.

Osobně se domnívám, že hudbou je jak dechovka, tak současná vážná hudba (a nejsem vyznavač ani jednoho z těch stylů), přes celou obrovskou šíři stylů a směrů. Stejně tak i fotografie má mnoho tváří a je úplně jedno jakou cestou ke sdělení došlo.

Třináctá komnata

Protože fotografie je hlavně sdělení. Od prvoplánové dovolenkové fotografie od moře po sofistikované hrátky Taťány Havlíčkové, které nutí diváka hledat významy a asociace a provětrávat mozkové závity, jde vždy "jen" o to něco sdělit. A je na divákovi, jestli je schopen a taky ochoten toto sdělení přijmout.

Hluboko nad věcí

Ne každá fotografie Taťány Havlíčkové je čitelná pro kohokoli. I já (a to mám pro její práce slabost) občas váhám a nemůžu se napojit na autorčinu vizi.

Občas stačí počkat pár dnů a to co jsem nemohl najít, dojde samo. A někdy taky ne, ale to je problém všech sdělení, že někdy nenajdou svého adresáta.

Takže přeji všem, aby se v Taťániných fotografiích našli. Více jich objevíte třeba na fotoserverech Photoextract nebo Fotoaparát. Nebo ještě lépe na WWW galerii této autorky.

Lidská rodina Zdeňka Dvořáka

Výstup na Mount Tires

Přiznám se i bez dlouhého mučení, že moje paměť dokáže být hodně děravá. Obzvlášť se tato moje vada projevuje u jmen. Neustálý kolotoč trapasů, kdy se v tom lepším případě lidí stále dokola ptám na jejich jméno, a v tom horším je oslovuji tak, jak mi zrovna v tu chvíli připadne správné.

Právě u Zdenka Dvořáka díry v mé paměti projevilo naplno. Teprve, když mi poslal tuto fotografii, uvědomil jsem si, že jej znám trochu déle, než jsem původně myslel. Jeho Výstup na Mount Tires vyhrál národní kolo a celosvětově se umístil na pátém místě v prestižní Metro Global Photo Challenge 2008. Tenkrát jsem ho sledoval očkem trochu žárlivým, protože i já jsem měl své želízko (Rainman)ve stejném ohni. Ale první jeho silnou fotografii - Na lavičce, z domova pro mentálně postižené, kde tehdy pracoval, jsem viděl už 14.10.2006 na serveru Fotoaparát.

Prčíci 16

Snad se nedopustím svatokrádeže, když si jeho rodinu Prčíkovic (a nejen tu) přiřadím k velikému projektu Lidská rodina (The Family of Man) Edwarda Steichena jejíž katalog se mi kdysi dostal, byť jen na pár dnů, do rukou.

Prčíci 3

Zdaleka tu nejde jen o jakousi formální a prvoplánovou podobnost. Zdeněk je natolik součástí toho co fotografuje, že jeho pohled už není jen záběrem pozorovalele. Divák je vtahován do obrazu jako jeden z fotografovaných, jako jeden z těch, co jen náhodou nejsou zrovna v záběru, protože stojí hned za fotografem.

Vždycky jsem říkal, že nejlepší film je takový, u kterého zapomenu, že se dívám na film a prožívám ho jako část své reality. U fotografií Zdeňka Dvořáka jsem občas členem rodiny Prčíkových (snad prominou) a ne jen divákem jejich digitálních otisků na Webu.

Akvárko 001

Zděněk nám má stále co říci. Jak obrazem, tak slovy u něj. Nebojí se napsat ke každé fotografii pár řádků a uvést nás do situace. Nepoužívá slov jako berličky, ale umocňuje jimi už tak dobré snímky světa, se kterým žije.

Humberto 009

Minulý rok byl pro Zdeňka celkově dost úspěšný. Mimo jiné s velkým náskokem zvítězil v soutěži Fotograf roku 2008 pořádané časopisem FotoVideo. A to uvádím jen to, co mi moje děravá paměť dovolila. Více informací najdete na Zdeňkových stránkých s jeho volnou tvorbou, nebo na jeho profi stránkách.

---

1. 7. 2009

Mám teď před sebou dnešní DIGIfoto 7-8/09. A v něm - na stranách 20 až 23 - profil čtenáře Zdeňka Dvořáka. Všem doporučuji sehnat a přečíst.

Havran Vladimír Smýkal

Zrovna včera se mi do ruky dostala poprvé sbírka básní Jiřího Žáčka s názvem Třetí poločas. A takřka okamžitě po přečtení několika náhodně vybraných básniček jsem věděl, že to je to, co potřebuji, abych se mohl nějak vyjádřit k fotografiím Vladimíra Smýkala – Havrana.

a havranům...volnost!

Vlastně toho o Vladimírovi ani moc nevím. Četl jsem rozhovor na jeho webových stránkách a nějakou dobu pozoruji výtvarničinu, kterou zveřejňuje na několika fotoserverech.  Nikdy jsem se mu nedíval do očí a nehádal se s ním o věcech, které nás zajímají.

nejasná zpráva z Golgoty

Zastřelte si svého básníka

(TV reklama)

Znáte je, kejklíře — 

každý vám naslibuje lásku nebeskou, 

svobodu, rovnost, bratrství 

anebo ještě úděsnější fantazmagorie, 

a místo nich vám podstrčí 

jen absint splínu, dryáčnickou drogu. 

Zastřelte si svého básníka! 

Vyberte si v našem katalogu. 

Zpacifikujte ho jednou provždy, 

vystřelte mu mozek z hlavy, 

tomu bacilonosiči lyriky, 

sviňákovi, který kazí mravy, 

zlikvidujte škodnou, milí drazí, 

jako v televizním kurzu domobrany, 

a pak už nikdo nikdy nepřekáží 

naši velkolepou reality show

Ráj na zemi!

(Jiří Žáček)

Ale i to málo co vím, mi říká, že jednou se snad skutečně sejdeme a budeme mít o čem mluvit. Asi se neshodneme v muzice a naše názory na politiku raději nebudeme porovnávat vůbec. Ale o obrazech a poesii v nich budeme moci hovořit hodně dlouho. I když mnoha slov asi ani nebude zapotřebí, protože když si lidé rozumí, dá se komunikovat i bez velkých projevů a ujišťování.

jazzíček

Mám rád poezii a hudbu vyjádřenou v obrazech. A naopak - teprve, když při pohledu na obraz nebo plastiku ve mně začne rezonovat nějaká melodie, mám za to, že já i autor jsme naladěni na hodně blízké vlně. A u Vladimírových obrázků se mi to stává dost často...

A nakonec jedna hádanka. Předpokládám, že je toto dílo věnované naší společné známé z Photoextractu.  Ale já znám Evy S. dvě. Obě jsou krásné, mladé, inteligentní, děsně hubaté a vždy chtějí mít poslední slovo. Takže Vladimíre jak to je. Je adresátkou tmavovláska nebo blondýna?  

---

Více fotografií, obrazů a grafik Vladimíra Smýkala najdete na jeho webových stránkách nebo např. na fotoserveru Photoextract. 

...až nápadně nenápadný Miroslav Jarý

z cyklu Ostrovy

Jestli je Miroslav Jarý v reálu něčím velmi nápadný, tak je to tím, že svým vzhledem a chováním natolik splývá s okolím - je tak nenápadný - až to občas přitahuje moji pozornost. 

Pošpiněná poetika včerejšího večera

A podobné je to i s jeho obrázky. Nikdy jimi asi nebude hlasitě oslovovat davy  a oslňovat na předních stranách těch nejčtenějších tiskovin.  Mají daleko do bouřlivých vod co tvoří během krátkého času nová koryta řek. 

Vor ve vlnách

Ale jako kapka za kapkou prorazí kámen nebo naopak nový stvoří, tak i jeho obrázky nenápadně posunují vnímavost diváka někam za horizont každodenní  všednosti.

Jak váleli sudy

Jeho obrázky mě nutí přemýšlet o prostoru a času kolem nich. 

O tom, co přímo řečeno, či správněji - zachyceno - nebylo. 

O tom co se děje za jejich okrajem. 

Co bylo a co teprve asi nastane. 

Hedvábí z šatů lesních tanečnic

Nejsou to fotografie, u kterých trávím každý den mnoho času. A nejsou vhodné pro prosté dělání kulisy na pozadí jiné činnosti. Stejně jako není vhodná ke konzumaci ve velkém kuchyňská sůl. Ale byť tuto poživatinu požíváme jen ve špetkách, život bez ní by byl jen planou náhražkou.

---

Více Miroslavových fotografií najdete například na serveru PhotoExtract nebo - asi ještě lépe - přímo na jeho WWW stránkách 

Výrazná Eva Staňková

košilka zklamané ženy

Pro mě je Eva Staňková jakýmsi skokanem tohoto roku. Poprvé jsem si jí všiml na konci ledna v souvislosti s poznámkami pod mými fotkami z osmdesátých let.  Její práce mě tenkrát ještě nijak zvlášť nezaujala.

 

krajina s člověkem

To jsem ještě nevěděl, že zpracovávat fotografie se teprve učí. Ale má za sebou výtvarné vzdělání a kus dobré práce s malbou, knižní ilustrací a grafickými technikami. Ostatně podívejte se sami na její WWW stránky.

 

past

Sotva si svůj fotoaparát osahala a našla spojnici mezi přístrojem a svým pohledem na věci kolem, nastal v jejím fotografování kvalitativní skok nahoru. Dosti rychle si uvědomila trochu jiné zákonitosti fotografické práce a naučila se je používat.

 

polní

Eva Staňková nezapře oko i ruku grafika. Umí najít netušené zkratky v obrazech a předávat je ze své sítnice a mysli i nám, kolem stojícím. Umí i - když je to zapotřebí - vkusně zapojit do obrazu text. 

 

Stav duše č. 21 Smutek pod kontrolou

Není to dávno, co jsem od Evy dostal tři její grafické listy. Občas je vyndám z desek a dívám se na ně. Pak si otevřu její galerii na PhotoExtractu a nechávám myšlenky plynout. Neporovnávám. Jen se dívám a vidím stejný styl.  Rukopis, který se stále vyvíjí do svébytnosti.  Je jako ona. Trochu nesmělý, trochu i hubatý a hlavně - hodně výrazný a nepřehlédnutelný.

A já se těším čím zase překvapí.