Miro Tichý a naše zahradka

Několik příjemných hodin jsme strávili s Mirem Tichým na malé terásce naší minizahrádky.  Řeč šla o mnohém, ale většinou se mluvilo o našem společném koni (výraz koníček je skutečně příliš zdrobnělý) – o fotografování a fotografice.  Mirek byl okouzlený tím velkým kvantem motivů na tak malém prostoru, který by stál za zpracování.  Jen byl příliš plachý, než aby si troufl je fotografovat nejen očima, ale i přístrojem  -  i když jsem mu to nabízel.

Nejvíce ho fascinovalo krmítko pro ptáky v rohu u plotu…a tak jsem si dovolil – zcela výjimečně  -  zkusit udělat obrázek v jeho stylu – alespoň po té vnější stránce.

Vím, že jde jen o klouzání po povrchu, jen o tu vnější podobnost. A věřím, že někdy příště se už Mirek osmělí a ukáže mi, jak to vidí on sám.

U Máchova jezera po babím létě

Když opustí břehy Máchova jezera poslední rekreant, když zmizí věčné fronty u stánků s občerstvením a nad hladinou se přestane převalovat ryk reprodukované hudby je jasné, že nastal podzim.

Málokdo zabloudí na liduprázdné pláže, kde stejně zakopává o šlapadla svázaná řetězy, tak jako v létě mohl klopýtat o zvolna se opékající těla. Velké lodě jsou zakotvené u svých mol, ty malé odpočívají  uloženy v docích a jen výjimečně někdo vyplouvá na jednu z posledních jízd sezóny. Nad hladinou se nese ticho, rušené jen ptáky a auty z nedaleké silnice první třídy. 

Jen občas se hladina rozčeří návštěvou z daleké ostrovní země, která si přijela odpočinout po další náročné sezóně skrývání se před senzacechtivými davy. Ví, že ti co v těchto dnech bloumají po břehu Mácháče tam jsou pro klid svůj i jiných a umí ctít právo na soukromí.  Zvolna pokyneme hlavou, když se u břehu setkáme a jdeme si zase každý svou cestou.  Možná se ještě někdy potkáme, a pokud ne – nevadí. Otisk v paměti zůstane napořád a to stačí.

Krysař

Držím v ruce omšelý a pomačkaný plakátek, který už musel projít mnoha dychtivýma rukama. Tvář, která se z něj dívá, má rádoby přátelský úsměv, slibující netušené a nepoznané. Spodní, textová část už chybí. Zřejmě ji někdo odtrhl, aby se mohl opájet slovy a přísliby v nich obsaženými.

Ale já ty slova a věty stejně znám. Ten plakát jsem držel v ruce už kdysi, jako mladík plný ideálů. Dodnes slyším ten zvuk slov, jak jsem si je pročítal polohlasem stále dokola. Slibovaly mnoho a chtěly tak málo.

Odevzdat hlas. Svěřit svůj život do jejich rukou.  Věřit a nezapochybovat. Poslouchat a neklást otázky, aby měli klid na svou práci.

Na ohmataném papíru je poznat, že po mně se nechalo zlákat ještě mnoho dalších naivních a nezkušených, co podlehli vábivému hlasu krysí smečky. Posloužili a pak byli odmrštěni a zapomenuti.

Dnes už jsem jiný, o mnoho draze vykoupených zkušeností starší. Trhám tem cár papíru na stále menší kousky a pak beru do ruky ohmatanou píšťalu.

Ještě nehraju.

Ještě ne.

Počkám, až se krysy přiblíží s tou svou falešnou písní a teprve pak začnu hrát. K řece je to kus cesty a krys mnoho.  

Podbezdězské zasnění

Nedávno jsem navštívil po mnoha letech jedno nejmenované rekreační místo na českolipsku. Velká vodní plocha lákala mnoho lidí i přes pozdně odpolední čas a já chtěl být přeci jen chvilku sám. Jen obtížně se mi podařilo najít místo s výhledem, co by bylo veřejné přístupné a na kterém by mě nepošlapali jiní lidé. Ale nakonec jsem ho přece jen našel.

Posadil jsem se, udělal si trochu pohodlí a chvíli pozoroval, jak se v hladině odráží silueta blízké dominanty kraje, hradu Bezděz. Po chvíli se hladina vyčistila od lodiček i vzdálené hlasy lidí se někam vytratily. Lehký vítr přinášel jen zvuky ptáků z rákosí. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než jsem si všiml, že přeci jen nejsem sám. Pár kroků ode mě seděl mladý muž s širokým kloboukem starého tvaru.  Nevšímal si mě. Nebo spíše mě ani nevnímal.
Chvíli taky zasněně hleděl k hradu a jen v tváři mu bylo vidět, že jeho mysl je až v zimničné činnosti. Pak sklopil oči k sešitu na klíně a olůvkem něco horečnatě psal.  Zase zvedl oči k jezeru a řečí tak podobnou té mé a přece odlišnou začal rytmicky deklamovat:

Wzhůru po skále lehký krok
Uzaunkau stezkau plawce wede.
Djwce se zardj twáře bledé
Za dub ge skryta. – Wstřjc mu běžj,
Zaplesá – běžj – dlauhý skok –
Giž plawci, giž na prsau ležj –
„Ha! Běda mi!“ Wtom lůny zář
Gj známau oswjtila twář;
Hrůzau se krew gj w žilách stawj.
„Kde Wilém můg?“

A opět se mu olůvko začalo míhat po papíru. Pak na chvíli přestal psát a oči upřel na hradní zříceninu na obzoru. Z vaku vedle sebe vytáhl malou lahvičku, husí brk a malý čtverec papíru. A stejně horečnatým způsobem začal kreslit tu mohutnou a vzývavou siluetu tam za jezerem.
To už bylo sluce dávno za obzorem a kraj se začal šeřit. Zadíval jsem se na hrad a zasnil tak tvrdě, že mě probral až chlad rosy.

Byla jasná noc. Až moc jasná. Hvězdy bylo vidět jen málo přes večerní osvětlení rekreační oblasti a zář reflektorů velké diskotéky. I ptáci nebyli už moc slyšet, to dunivé a monotónní duc, duc, duc, co se neslo od tanečního parketu za vodou, je přehlušovalo.  Vedle mě už nikdo nebyl – kouzlo pominulo. Jen na klíně mi ležel ten malý kousek papíru s kresbou a v hlavě mi dokola zněly dvě krátké věty: „Dalekáť cesta má! Marné volání!“

Kandinského jednotka rychlého nasazení.

Ten obraz jsem zahlédl, když jsme vystupovali z auta u českolipského OD ANDY.  Spěchali jsme, moje žena potřebovala co nejrychleji do práce a tak jsem si řekl, že si jej zaznamenám, až půjdu zpět.  Ale něco mě přece jen zastavilo. Snad, že to vypadalo na déšť, snad jakási předtucha možné ztráty. Omluvně jsem se na Lojzku podíval a té bylo jasné, že pár minut bude muset vydržet, protože fotografování má už zase přednost.

Popošel jsem pár krůčků blíž k tomu průlomovému dílu a na svém fotoaparátu přepnul tlačítko na ON.

Pak jen úkrok do strany a hledáček přístroje šel automaticky k oku.

Vteřinka na srovnání kompozice a další na nalezení správného místa pro bodové zaměření expozice.

Pak už je sotva slyšitelný zvuk závěrky.

Na okamžik jsem oddálil fotoaparát od oka, abych našel ještě příhodnější úhel záběru a…

...najednou jsem slyšel jak se k hlasu velkého tůrujícího motoru za mnou přidal i zvuk klaksonu. Sice slyšel, ale nedbal. Byl jsem si vědom, že stojím na kraji parkoviště a tak se to troubení přece nemohlo týkat mně. Ale hlas své ženy, která na mě něco naléhavě volala, jsem si už ignorovat nedovolil. Znechuceně jsem dal fotoaparát od oka a otočil se.  Z okna náklaďáku, který necouvával pro kontejner s tou nádhernou a dávno ztracenou malbou Vasilije Kandinského na sobě, se šklebil řidič a vesele mi dával najevo, že ho zdržuji v práci.

A tak nevím, kde ta malba nakonec skončila. Možná se jen projela na nejbližší odkladiště odpadu a je zase zpět. A možná ji už renovují konzervátoři nějakého vyhlášeného muzejního domu, aby jej vystavili v místech, kam já se už nikdy nedostanu. Možné je všelico, ale já mám jednu jistotu. Kdybych zaváhal jen o pár vteřin, kdybych myslel nejprve na boty, které jsem tak nutně potřeboval a až pak na umění – nikdy bych v našem městě nenašel tenhle obraz. Za tuhle jistotu si sice nic nekoupím, ale měna je to docela tvrdá. Závisí jen na prioritách a úhlu pohledu.

Další osudové setkání...

Po čtvrtečním setkání s Martinem Radou a jeho synkem na zahrádce jedné českolipské restaurace jsem čekal na autobus, který by mě odvezl k domovu.
Jak se tak rozhlížím ulicí kolem sebe, přepadl mě pocit neskutečna. Snad ta dvě vypitá piva, snad horko, snad dlouhý rozhovor o fotografování způsobily, že jsem znenadání začal vidět věci dříve neviděné:

…
Opodál si deštník smlouval dostaveníčko se šicím strojem. Přes stakato nízko nalétávajících vlaštovek jsem zaslechl jen: „… na operačním stole? Ten Breton se snad zbláznil!…“a přijíždějící autobus Man se náhle změnil v oslňující paprsek. Přistál přímo přede mnou a poté co mě pohltil, vedl dlouhý a překotný monolog o jakémsi nadreálnu. O experimentování ve výtvarném umění, o nových fotografických a filmových postupech, o malbě co se vyvíjí k novým výrazovým prostředkům. Povídal toho ještě hodně, ale já byl mimo snad proto, že francouzština toho hlasu byla plna amerického akcentu a navíc, já běžně francouzsky neumím ani slovo.
…
Najednou jsem stál před naším domem a autobus Man v podobě paprsku mizel za zatáčkou. Paprsek Man. Až teď mi došlo, kdo mě to vezl domů… paprsek se přece anglicky řekne Ray.

...vždyť já jel domů s Man Rayem!

I pohostinost má své meze

Už jsem si zvykl, že lodžie našeho bytu slouží jako přechodné bydliště nebo odpočívadlo leckomu a lecčemu. Jednu z nich nám už třetí rok okupuje holub Štístko, kterého se zlomeným křídlem našly venku moje děti. Na dvou pravidelně vychovávají svůj dorost naše poselkyně jara – jiřičky. Jsou to kámošky krásné a veselé, bohužel hodně nadělají a to nejen hluk. Pokud jejich hnízdo přežije zimu i gruntování, zabydlí se v něm občas vrabci. Ale to se už pár let nestalo. Taky se u nás na pár hodin jednou zastavila mladá poštolka. Zřejmě to byl její první let a jí došly síly – odpočinula si a pokračovala dál. A to se nezmiňuji o včelách, sršních, čmelácích a náletech chroustů. Na to vše jsme si už zvykli a bereme to jako přirozený běh věcí kolem nás.

V pátek večer se nám snažil mezi jiřičky nenápadně vmísit další létavý tvor. Ale dělal jiný hluk než ty štěbetalky a ten mě vylákal ven. I naše pohostinnost má své meze a tak jsem mu zabránil, aby se usadil na poslední volné lodžii, kterou ještě máme pro sebe. Musel jsem být neoblomný. Ještě chvíli kroužil kolem našeho domu a když pochopil, že tady mu skutečně pšenka nepokvete, odletěl vstříc zapadajícímu slunci - v jehož svitu se mi nakonec ztratil.

Snad mi to ochránci přírody odpustí… ale věřím, že nešlo o příliš ohrožený druh a že si své místo ke spánku nakonec našel…

Energetický regulační stupeň 16

Pamětníci jistě ví, o čem je řeč. Ještě před dvaceti lety nám každé ráno, mezi dechovkami na rozhlasové stanici Praha, řídící orgán sděloval, jestli bude elektřina a plyn. Většinou hlásili u eletřiny jedničku a to znamenalo, že Muže na radnici či Majora Zemana večer budeme moci shlédnout bez větších problémů. Čím vyšší regulační stupeň, tím více omezení. Nejprve pro podniky, pak i pro občany.

Při patnáctce (leden 1979) nám večer na hodinu pustili jeden TV program a na něm Televizní noviny. To abychom viděli, jak předbíháme prohnilý kapitalismus cestou k světlým zítřkům. Školy měly dlouhé uhelné prázdniny a republiku ochromil ledový kolaps na dlouhé týdny.

Běhal tehdy mezi lidmi vtip, že už jsou připraveny i regulační stupně šestnáct a sedmnáct.

Při šestnáctce mělo být vypnuté úplně vše, krom rudých hvězd na budovách, aby nepřátele viděli, že nás nepoloží ani imperialismus, ani zákeřné roční období.

A při semnáctém stupni se tvrdilo, že mají zhasnout i ty přízračné rudé hvězdy - jen někde na pražské Ořechovce v jedné vilce - bude blikat malá pětadvacetiwatová žárovka. Bude osvětlovat pracovní stůl oblíbeného režimního scénáristy Jaroslava Dietla. A ten na něm bude psát velký seriál - Elektrárna uprostřed města...

Na pláži s...

Nedávno jsem se ocitl - a ani nevím jak, na jedné pláži. Bylo horko, slunce pálilo a písek kolem byl plný ženských těl. Ale mě zaujal jeden starší pán, který si ke mně přisedl. Vypadal jako Španěl, ale komunikoval se mnou plynnou francouzštinou. To bylo moc divné, já francouzsky vůbec neumím, ale ten den jsem to nechal nějak plavat. Vytáhlý štíhlý Španěl přimhouřenými očima pokukoval kolem sebe, neustále mluvil a ruce - ruce se mu rychle míhaly nad čtverečkem papíru, který měl na kolenou.  

Asi jsem mu byl sympatický, možná i tím, že jsem byl jediný muž v dohledu. A tak mi, když jsme se rozcházeli, ten papír dal. Nevěděl jsem co říci a tak jsem pronesl jen dvě slova: „Děkuji Pablo“.

Kdo nevěří, ať si běží … kam se mu chce. 

O měsíci a megalomanech

Před pár dny proběhla medii zpráva s titulem: „Měsíční ambasáda věnuje Praze 405 hektarů pozemků na Měsíci“
Nejprve jsem se jen usmál, ale pak mě napadlo, že to může být dar hodný králů.


Já myslím, že by po tomto daru měl pan primátor skočit jak šerpa na himálajský vršek, dříve než si to ta agentura rozmyslí anebo ho někdo vystřídá v jeho pracovně na magistrátu. Protože, s veškerou úctou k panu Bémovi, když to neudělá on, jistě se najde jiný chytrolín.
Důvodů proč by tak měl učinit je jistě povícero, ale ten hlavní je, jím tak prosazovaná, kandidatura Prahy na Olympijské hry. Absurdní? Záleží na úhlu pohledu. Pořádat olympiádu za několik set miliard v této zemi není absurdní o nic méně. A když už zatížit dalším dluhem i příští generace, tak proč ne s pompou a zápisem do análů světových dějin.

Část OH by Praha mohla přemístit na či pod povrch měsíce.

• Pražští představitelé by nemuseli dělit o slávu s papaláši jiných měst
  
• Toto klání zapsalo do dějin jako hry, kdy i bez dopingu nebývale stoupla výkonnost atletů. Různé hody, vrhy a skoky by jistě zajistily mnoho nových olympijských rekordů, nad nimiž by Beamountův skok do dálky z roku 1968 už jen upadl do trapného zapomnění.
• Žádné nucené výkupy pozemků a sanace starých zátěží na nich. Stavělo by se (samozřejmě jen obrazně) na zelené louce . Ale taky (pro některé bohužel) konec čachrů s těmito pozemky.
• Kolaps veřejné dopravy by nebyl starostí Prahy, ale firem dopravující sportovce a případné diváky na našeho souputníka.
• Nijaké ústupky ekologům, památkářům a jiným brzdám výhodných profitů.
• Tato akce by byla do té míry historická a natolik by proslavila tuto zem, že by každý její kritik mohl být považován za škodnou a využit jako nácvikový terč při střelbě na holuby. Jako druhotný efekt by to pomohlo zvýšit připravenost našich olympijských střelců.
• ..a čtenář jistě najde mnoho dalších výhodných možností, které podpoří využití tohoto pozemku na uvedený účel...
  

Bohužel je tu i jeden velice vážný problém, který tuto úvahu nekompromisně posunuje na pole pouhé fikce:
Tak veliká akce by byla pod skutečným drobnohledem světové veřejnosti. A tak - ani sebepečlivěji připravené výběrové řízení na zajištění OH by nezaručilo, že lukrativní zakázky by dostaly jen ty správně spřátelené firmy. A peníze daňových poplatníků by tak mohli shrábnout i lidé, kteří nejsou vhodně napojeni na magistrát.

Letošní liberecký Světový šampiónát v klasickém lyžování je mi mementem...

Levá a pravá část mozku

Taky používáte při fotografování mozek?
Skutečně?

Jistěže ano...

Jaro v CL

Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co v něm probíhá těsně před stisknutím spouště vašeho optického miláčka? Převážně nevážné a silně subjektivní zamyšlení autora nad tím, co probíhá v hlavách podobně postižených fotografů v okamžiku zrodu... to je náplní mého dalšího článku na DigiAréně, který tam vyšel dnes.
Zvu vás k jeho přečtení a pokud vás pobaví,či dokonce donutí k zamyšlení a vy to dáte pod článkem najevo, budu velice rád.

Neopětovaný vztah

Mám Prahu rád. Sice ne natolik, abych v ní chtěl třeba bydlet, ale jednou za čas ji navštívím. Jen tak – abych se pokochal jejími zákoutími s fotoaparátem pověšeným na krku.A co na to Praha? Asi si řeknete, že té je to úplně fuk. Jenže mé zkušenosti napovídají úplně něco jiného.


Na jaře loňského roku jsme se dohodli s Jarkou Kacarovou na společném fotovýletu do Prahy. Krásné počasí těch dnů doslova vybízelo k objevování světelných her na barokních stavbách. Ovšem když už jsem na Holešovickém nádraží čekal na Jarku, obloha nad Prahou byla tmavě šedá. A další mraky se mi objevily na čele, jakmile jsem si uvědomil, že náhradní „špunty“ na mé francouzské hole jsou v brašně, která zůstala doma. Ty na holích toho už za sebou měly dost a tak jsem očekával brzké seznámení pražské dlažky s duralem.
Nakonec se slunce přece jen ukázalo. Tedy... ukazovalo se – byl pěkný, pozdně jarní. polojasný den. Natolik polojasný, že kdykoliv jsem byl na docvak (od slova dostřel) nějaké zajímavé barokní záležitosti… sluníčko se cudně skrylo za mrak. A vylezlo až ve chvíli, kdy jsem poodešel jinam. To se dělo celý, jinak krásný, den. A baroko bez plastického osvětlení je pouze odleskem baroka…
Domů jsem si donesl bohatou kolekci ostnatých drátů nafotografovaných na Kampě u Werichova domu. Co taky jinak z toho místa, že?
Mimochodem, ten „špunt“ na berle jsem prošlapal až při nastupování do autobusu domů…

Když jsem v horkém srpnu opět navštívil Prahu, tentokrát abych se tu setkal s Berenikou Haladovou, měl jsem taky jisté fotografické plány. Jenže už někde před Mělníkem se obloha začala kabonit a do Prahy jsme dojeli v počasí připomínajícím spíše brzký listopad. Času do setkání jsem měl dost a jelikož déšť přešel do mírného poprchávání, vydal jsem se z Holešovic do centra tramvají s tím, že někde vystoupím a budu fotografovat. Po deseti minutách jízdy jsme skončili na nábřeží, hned za dvěma auty, která se pokousala. Na místo teprve přijížděli záchranáři a bylo jasné, že minimálně hodinu se tramvaj nehne. Vystoupil jsem a vydal se dál pěšky. Po pár stovkách metrů se udály dvě věci. Začalo opět pršet a uslyšel jsem zvuk kovu, klouzajícího po dlažbě… Ano špunt na berli odešel na věčnost a náhradní byl... …doma. Další hodinu jsem strávil hledáním Zdravotnických potřeb ( lékárny takové věci nevedou). Zatím déšť ještě zhoustl. Než jsem sehnal náhradní „obutí“ na své hole, lilo jako z konve a mé ruce byly zrasované nárazy kovu na zem. Metrem jsem se s velikým časovým předstihem přesunul na stanici Malostranská a tam u východu do zahrady Valdštejnského paláce si krátil čas čekání na Bereniku, pohledy na převážně asijské turisty, kteří vlastními těly bránili před deštěm fotoaparáty, když si zvěčňovali Valdštejnský palác skrze přívaly vod.
Fotoaparát jsem vzal do ruky až pár minut před odjezdem z Prahy a z autobusu udělal dvě podařené fotografie.


Do třetice PCW - setkání 11.2.2009 v Dejvické sokolovně…
Opět jsem vyrazil dříve, s tím, že tentokrát si už určitě zafotím…
Jenže ten bílý sajrajt padal už v České Lípě a Praha se nedala zahanbit. V kapse náhradní "špunt" na hole (to bylo to první co jsem si v Praze zařídil) - uklidněn tím, že tohle mě už zaskočit nemůže, vydal jsem se Novým Městem hledat něco, co by stálo za zvěčnění. Motivů bylo po cestě dost. Ale vždy mezi nimi a mnou poletovaly desítky až tisíce vloček sněhu. Navíc - čvachta pod nohama sice stačila tát, ale i tak klouzala jako máslo a to mi na náladě taky nepřidalo.
Zkusil jsem se přemístit z centra do Dejvic, rekognoskovat místo schůzky. Uklidnilo mě, že Sokolovna je na dohled od metra a vyrazil po okolí opět zkusit štěstí. Ale vločky padaly dál a nálada na fotografování odcházela stále rychlejším krokem pryč.
A tak jsem zalezl už dvě hodiny před setkáním do hospody a poručil si kafe. Ve chvíli, kdy jsem se ho poprvé napil, mi na záda skrze okno začalo svítit slunce… a sníh? Jaký sníh? Už jsem neměl srdce pražanům tuto slunečnou chvíli kazit a tak jsem jen tiše zuřil a od kafe nevstal…
I tak na kartě pár obrázků přibylo a zatím nemyslím, že by byly nejhorší (provázejí tohle povídání).
Ten náhradní "špunt" jsem nakonec potřeboval. Ale až cestou z autobusu domů v České Lípě.


Došel jsem k názoru, že můj vztah k Praze je nejen neopětovaný, ale že Praha vůči mně něco má… nebo snad žárlí, že se v ní setkávám s milými lidmi?

Praha žárlivá?

Velké spiknutí

Otevřený dopis kolegům jako malé zamyšlení nad důvodem nízké kvality mnohých digitálních fotografií.

Jen si to přiznejme. Všechny kdo jsme propadli kouzlu digitální fotografie, si vzala na mušku tajemná organizace, jejíž cíle a zájmy jsou mi záhadou. Zanechte nesmyslné myšlenky na autorovu paranoiu a zamyslete se…



Každý z nás, je vynikající fotograf. O tom není pochyb.
Říká to naše maminka, manželka, kolegové v práci i náš známý, co zná bratrance toho slavného fotografa…no jméno mi vypadlo, ale je v balíku a všichni ho přece znají…
A přece naše díla nejsou oceňována, tak jak by si jistě zasloužila!
Když si odmyslím onen lidský faktor, který jen z hloupé konvence žádá u fotografie milovaného pejska všechny končetiny a nejen půlku čumáčku, či jiné detaily, tak se dostaneme k zaklínadlu zvanému TK (technická kvalita). Pod tento pojem patří takové záležitosti, jakými jsou ostrost a její hloubka, správná expozice, barevná vyváženost záběru atd. Ale o to se přece digitálista nemusí starat, neboť tím se zabývá automatika jeho tak milovaného superpřístroje.
A tak se vracím k původní otázce: Čím to, že naše fotografie nejsou tak úplně skvělé?

Dlouho jsem přemýšlel a analyzoval postup při tvorbě a po čase jsem přišel na to čím to je.
Ten problém už umím pojmenovat. Je jím KABEL.
Ten KABEL, kterým přenášíme naše díla z fotoaparátu k dalšímu zpracování v PC.
Hloupost? Nemyslím!
Na kartě ve fotoaparátu mám cca 300 záběrů. Protože dělám probírku záběrů hned na místě, tak domů přináším jen skvělý materiál takřka na hranici geniality. Ovšem při přenosu dat do PC je většina mých záběrů nenbávratně poškozena. Jsou ostřeny jinam, než na hlavní motiv, pokud vůbec někde ostré jsou. Někdo je pod či přeexponuje a vytvoří v nich přepaly a slité stíny. Před motiv nastrčí cizí rozmazanou hlavu nebo větev, která na místě jistě nebyla – to bych si jí musel všimnout! A desítky, či stovky jiných naschválů…
…ne, není přeci možné, abych svým skvělým superpřístrojem něco tak mizerně vyfotografoval. Je to zlá vůle výrobců kabelů. A jednoho dne zjistíme nejen to, kdo skutečně nechal zastřelit J.F. K. či kde se skrývá nesmrtelný Elvis, ale i kdo a proč může za naše nepovedené fotografie…

S pozdravem
Není mizerných fotografů, jsou jen špatné kabely…

Franta Richter

P.s. Už se mi hlásili někteří majitelé čteček karet s tím, že mají velice podobné problémy. Jejich zařízení jim dokonce ty nejlepší záběry cenzurují a odmítají načíst. Zdá se, že toto spiknutí je mnohem rozsáhlejší, než jsem si původně myslel.

A nepropadat panice

Dnes je to právě dvacet devět let, kdy se mi podařilo rozštěkat celou hospodu, ač jsem se o to ani trochu nesnažil. Důvod štěkotu štamgastů v pohostinství U zeleného stromu jsem dodnes plně nepochopil.
Ten den bylo ošklivé lezavé únorové počasí na procházku po Rumburku a jeho okolí. A my jsme se procházeli. To čerstvě zamilované dvojice dělají nebo alespoň tenkrát dělávaly běžně. Zvláště, když nemají místo, kam by se mohly alespoň na chvíli uchýlit do soukromí. Když už jsme nemohli zimou vydržet a v peněžence bylo trošek peněz, zalezli jsme na chvíli do nějaké hospody a dali si kafe nebo grog z griotky, který tenkrát "frčel".
A tak jsme si celí promrzlí našli místečko v rumburském "Zeleňáku", objednali pití a zatím co se má milovaná snažila rozmrznout, předal jsem ji balíček s dárkem. Měla ten den narozeniny a já nezapomněl. I se zamlženými brýlemi roztrhla papír na malém neforemném balíčku a pozvedla ho k očím. Snad díky zamlženým brýlím chvíli nechápavě zkoumala to, co držela v ruce. Ale to už šel štěkot ostatních hostů jako jakási mexická vlna od našeho stolu přes celou hospodu dokola.
Co vše může způsobit malý psí náhubek, když se ukáže v pravou chvíli a na pravém místě...to bylo poprvé co jsem přál k narozeninám ženě, kterou miluji. Dodnes. I když tak na okolí občas nepůsobíme...ten smysl pro ironii, sebeironií a "ptákovno" v nás stále ještě je.

Lojzi - zažili jsme za ty roky už docela dost kotrmelců, ale ty jen tak nepropadáš panice... děkuji.
A přeji hodně sil s člověkem jako jsem já.
Vše nejlepší k dnešním narozeninám ti přeji.

Lord of the dance

Před pár dny jsem musel do jednoho nejmenovaného maloobchodního řetězce pro nějaké suroviny do polévky, kterou jsem se chystal vařit k obědu. V tomhle obchodě jsem byl nakupovat poprvé ač ho mám takřka na dohled z domova. A proto jsem byl velice překvapený vstřícností managementu k novému zákazníkovi.


Po zaplacení jsem vyšel ven a...tam už stál, připravený jen pro mě - celý soubor s galapředstavením...
Lord of the dance.
Nestačil jsem zírat...
v osm ráno...
a kolem nikdo...
jen já...

Ještě že jsem měl u sebe fotoaparát (jak jinak!) a stačil to zaznamenat i pro vás...:-)