Budiž světlo

Opět uplynuly dva týdny a na DIGIaréně vyšel další můj fejeton. Tentokrát se týká mého vztahu ke světlu, pro to ten název: Budiž světlo...
Přeji vám příjemné a zábavné počtení.

Laskavým pohledem Martina Rady

„Co je důležité, je očím neviditelné...“ tenhle citát z Malého prince jsem našel v Martinově profilu na PExu. Lepší úvod k jeho medailonku jsem si nemohl vymyslet.

záhon fazolí

Martin Rada patří mezi další „nemluvy“ které znám. S laskavýnm úsměvem pozoruje svět kolem něj, bez toho, že by ho nějak více komentoval.

prostor pro nenapsaný vzkaz

Vydává svědectví o prchavostech okamžiků, které nás neustále míjí. A dělá to s jistou mírou tiché poetiky.

rozhovor

Kdybych měl Martinovy fotografie nějak definovat jením slovem asi bych použil výraz LYRIKA. Pokud bych nějaká slůvka ještě mohl přidat volil bych i přídavná slova, jako něžná, osobitá, neokázalá a civilní.

Zahradní s chrpaslíkem

Rád nechávám volně plout myšlenky, při pohledu na fotografie Martina Rady. Nic falešně nelakuje narůžovo a přesto si připadám, jako by ten jeho svět byl lepší a příjemnější alternativou toho, ve kterém žiju já.

zahradní směs

Asi je to způsobem, jakým se tento autor umí dívat. Osobně jsme se setkali jen dvakrát, ale v obou případech na mě působil stejně jako jeho fotografie. Troška laskavého veselí v očích, co vidí dál a hlouběji, než se na první pohled může zdát. Bez patosu, okázalých gest a halasných proklamací.

Nebudu dále ředit slovy Martinovu obrazovou poetiku. Pokud vás zaujala ta pětice obrázků nahoře a bude te chtít vidět více z jeho autorské kuchyně, navštivte jeho fotografie na PhotoExtractu.

O malých židlích a velkých, příliš velkých prdelích…

Jarek Nohavica snad promine ten vypůjčený název, ale až moc se nabízel…

V rámci všeobecného ohlupování jsem si včera dopoledne pustil televizní přijímač a prošel všechny čtyři dostupné kanály. Tím se stalo, že jsem zachytil podstatnou část hlavního projevu Mirka Topolánka na kongresu (čti sjezdu) ODS. Což o to, slova, která jsem slyšel, byla mnohdy velice pravdivá a pod většinu toho co pan předseda řekl, bych se i podepsal a to bez váhání. Jen by je musel říkat někdo jiný. Tady mi to moc připomínalo známé úsloví o kázání vody a pití vína.  Ale to je konec konců vnitřní záležitost ODS a navíc mé osobní sympatie má spíše tento ostravák, než  ústečák Gandalovič, či už úplně od skutečné reality odtržený, pražák Bém. Poslechl jsem si ještě zdravice prezidenta a lídrů spřátelených stran (přátelství asi není ten pravý výraz, ale zůstaneme u toho výrazu) a pak už televizi zase nechal odpočívat.  Vrátil jsem se k ní, až když se zbytku rodiny podařilo vyhnat mě od počítače, někdy kolem deváté večer. Opět jsem si pustil ČT24 a tam stále ještě převládala modrá kongresová barva. Připadal jsem si jako u přenosu z našeho parlamentu. Pan Pospíšil z tribuny hovořil o postoji ODS ke vzdělání a vědě. Sám přiznal, že ten projev sešil až příliš horkou jehlou, protože zadání dostal jen před dvěma týdny. Vezmu-li v úvahu, že zároveň musí čistit Augiášův chlív zvaný Právnická fakulta v Plzni, je otázkou proč tento úkol vůbec přijal. Ale to už je zase jen a jen jeho věc. Protože i to co říkal stejně nikdo, krom televizního diváka, který pohrdl prefabrikovanou zábavou na jiných kanálech, neposlouchal. V sále seděla asi tak čtvrtina delegátů – zřejmě se už nevešli do hotelových barů – a i ti dávali vesměs okatě najevo, že snaha pana Pospíšila je pro ně jen nevítanou zvukovou kulisou. Bavili se mezi sebou, vyřizovali si telefonáty, četli noviny…

Delegáty kongresu ODS vize očividně nezajímaly. Pracovali tak, jak sou zřejmě zvyklí. Pěkně ve skrytu a šeru. Já tobě to a ty mě zase tamto, ale kdyby něco, tak se neznáme a nikdo nic. Já na bráchu, brácha na mně, a když navíc ruka ruku myje, tak vypadají docela čistě… S kým jdeš? S Losnou nebo Mažňákem? Losna nabízí dvě lukrativní místa ve správní radě…  Mažňák zase státní zakázky…  a nebo to bude nakonec Široko? Sice mu není vidět do ksichtu, ale má prý zaháčkované místo na ministerstvu a těm dvěma nakonec může ještě vypálit rybník. Těžká volba…

Za vize nejde nic koupit. Ani zboží, ani lidé. Vize jsou dobré na volební plakáty pro voličské hejly.  Stejně už, krom těch nejnaivnějších lidí, nikdo nepočítá s tím, že by je jejich tvůrci mysleli, byť jen na okamžik, vážně. A pánové a dámy z ODS nám v přímém přenosu ukázali, jak dokážou rokovat o závažných problémech této země. A jakým způsobem by tuto zem asi řídili, pokud k tomu dostanou příležitost.

Děkuji České Televizi za tuto službu a slibuji, že jí napříště opět zvednu sledovanost při podobné příležitosti kongresů či sjezdů jiných stran. Protože, jestli nedokáží takoví lidé otevřeně a průhledně pracovat ani pár hodin, když jde o ně samé, tak já jim nemůžu věnovat hlas při volbách. Tolik odpovědnosti k sobě, k mé rodině i zemi pořád ještě mám.

Obzvláště, když vím, že přes halasně proklamovanou nesmiřitelnost „vizí“ a „ideí“ se na mnohých místech této země tito pánové a dámy umí dohodnout, když jde o (ne)řádné ukrojení si koláče našich společných prostředků i s podobnými pány a dámami z jiných stran.

Příští rok nás čekají volby. Volební plakáty nečtu a slůvkům ve volebních programech nevěřím. Už dávno vím, že nemají ani cenu toho potištěného papíru. Ale až mi domů přijdou volební lístky, tak si najdu v paměti i tento záběr na skoro prázdný sál nudících se lidí, co už se jen těší na večerní mejdan. A budu velmi, ale velmi přemýšlet čí lístek nakonec do volební urny hodím. Nechci se pak další roky stydět, kdykoliv se potkám v zrcadle.

P.s. Jen náhodou jsem včera viděl, jak to myslí ODS. Je mi jasné, že u jejich hlavních konkurentů je vše velice obdobné, snad krom té barvy a nařvanějších výrazů u některých čelních jedinců. Ale díval jsem se včera a v televizi zrovna převládala modrá.

linie zlomu...

Ten víkend jsme prožili bez televize i rozhlasu. Až v neděli 19.11. 1989 jsme se  jen náhodou ocitli u puštěné televize v době večerních zpráv. Trovna tam papaláš Pitra vysvětloval, že na Národní třídě policie žádného kontrarevolučního živla a chuligána neumlátila....
Bylo nám okamžitě jasné, že se něco zlomilo a skončila doba opatrných petic. Že někdo už půjde kola ven. Jen jsme ještě nevěděli kdo. Zda ONI, jako v okolních zemích nebo MY, jako v Číně. Ale v ty dny se přítomnost odddělila jako ledová kra od minulosti a nebylo nic, co by je mohlo spojit zpět.

Ale to jse ještě seděli stodvacet kilometrů od Národní třídy a teprve začali sbírat informace. Až v další dny přinesly aktivity, o kterých jsme ani nesnili.

Dvacet let poté...

Slýchávám ve svém okolí stále častěji a hlavně hlasitěji, že nebylo před zlomovým rokem 1989 zase tak zle, jak se dneska tvrdívá. Dokonce mi napsal jeden člověk, že se dnes o této minulosti lže daleko více, než tenkrát o kapitalismu.  A mně nezbývá než s ním i dalšími takovými lidmi souhlasit.

Ano, nebylo zase tak zle. Stačilo být dost opatrný, nevyčnívat, nedráždit komunisty a jejich poskoky. Přikrčit, do ničeho se neplést a jít na ruku místním satrapům, pak se i leccos dalo dělat. Člověk jen musel dobře zvažovat, kam až smí zajít a co musí „obětovat bohům“ aby vůbec něco směl. Když nepřekročil hranici konformity, nikdo se nevystavoval mstě a nemusel mít strach, že si stigma ponesou i jeho děti.

Nebylo tak zle – když člověk uměl držet hubu a krok podle přání strany, když dělal, že věří té veliké lži vydávané za svatou pravdu. Pokud zvedal ruku, když mu řekli a podepsal vše, co po něm bolševici chtěli. Takový člověk skutečně nemusel žít zle.

Když si dal pozor, aby byl vidět na Prvního máje v průvodu a okna měl vyzdobena podle oficiálních výročí, jestliže se uměl podbízet  hochštaplerům, jejichž jediné vzdělání bylo často jen VUML, tak se takový člověk skutečně nemusel cítit zle.

Pokud měl navíc takový člověk i „své“ lidi na tak strategických místech jako bylo řeznictví, zelinářství, mototechna, stavebniny a řada dalších, žil si docela v pohodě a měl relativní pocit, že jeho chrobáččí kulička je dostatečně veliká a on se nemá zase tak zle.

A to píšu o „jen“ takových těch běžných človíčcích, co nedělali kariéru přes rudou knížku a dneska mají pocit, že už to z nich dělá takřka odbojáře proti režimu.  Mnozí lidé se skutečně neměli zle a můžou dnes nahlas a bez bázně proklínat vládu, režim a vlastně cokoliv. Nějak se ta ustrašenost a předposranost z let minulých přece kompenzovat musí.

Vidím na dnešku mnoho věcí, které bych si jistě představoval jinak. Denně se zlobím na šlendrián a lumpárny kolem nás. Ale nikdo mě nebude stíhat, nikdo nebude šikanovat mé děti, když to co myslím řeknu nahlas jen trochu kultivovaným způsobem. A pokud se o to snad pokusí, tak mám mnoho možností se bránit. Demokracie neznamená, že někde zacinkám klíči a pak už bude jen po mém. Je to proces, který nemá konec, nikdy není hotový nebo snad dokonalý.  Není to něco, co nám někdo může nadělit – i když se tak někteří straničtí vůdci tváří. Právě naopak, je to květina, kterou musíme denně ošetřovat a jakmile na tuto práci rezignujeme, jakmile projevíme nezájem o věci veřejné, sami se o demokracii připravujeme.

A zde nacházím zajisté meritum celého problému. Prostě existují lidé, kteří trpí strachem ze spoluodpovědnosti a práce s touto zdánlivě křehkou rostlinou. A proto s takovou nostalgií vzpomínají na tu bipolární dobu, kdy jsme byli jen my dole, co nemůžou nic a ti nahoře co, můžou za všechno.


Jsou tvorové, kteří neopustí klec, ani když jin otevřete dveře doširoka...

O tempora, o mores

Je název malého vzpomínání na dobu před více než dvaceti lety. Vzniklo tak trochu pod vlivem dopisů, které jsme si  tehdy vyměňovali s přáteli, které jsem nedávno znovu "objevil", když jsem hledal něco úplně jiného. Až příliš snadno ve víru dnešních starostí zapomínáme na každodenní šedivou realitu, jenž měla být Na věčné časy a nikdy jinak. Článek najdete opět na DIGIaréně.
Přeji příjemné počtení.

Chadimovy fotodrby

Další číslo zajímavé fotorevue, kterou vydává pan Chadima najdete zde. Příjemné počtení přeji.

Další článek na DIGIaréně

Další článek na DIGIaréně má tentokrát název Proč nejsem fotoreportérem. Vzpomínám v něm na zážitek, při kterém mi definitivně došlo, že některé cesty fotografů mi nebudou nikdy dostupné. O to více se mi možná otevřely jiné směry.

Přeji příjemné počtení...

Sobotní kultura

V sobotu jsem měl dva kulturní zážitky. Ten první mi dopoledne zprostředkovala Česká televize, když na prvním programu uvedla skvělou podívanou, kterou byl francouzsko-italský film Příběh Modré planety. Údajně tento film vyšel i na DVD a tak ten skvělý zážitek připomínající básnické dílo můžu doporučit všem, kdo od filmu nepotřebují hektolitry krve a fantastické filmové triky, ale poetiku obrazu a inteligentní komentář.

A odpoledne mě čekala vernisáž fotografické výstavy Jana Kacara  a Jaroslava Kruliše v Litoměřicích.   Oba dnes dvacetileté autory znám už asi čtyři roky a nenápadně je sleduji. A musím uznat, že v tomhle věku jsou čtyři roky velice mnoho. V jejich fotografiích ubyla okázalost a póza byla nahrazena prožitkem. Od jejich minulé výstavy, kterou měli před dvěma lety ve stejných prostorách zrušeného jezuitského kostela, je patrné vyzrávání a, dá-li se to tak nazvat, nalézání sama sebe.

Návštěva vernisáže byla hojná a nálada sváteční. Přispěl k ní i Jakub Kacarů, který nám z kůru zahrál na violu jedno z děl  J.S. Bacha. Autoři byli v jednom kole obležení jak medii (místní televize), tak fanoušky, či spíše fanynkami.

Nemá cenu opisovat slovy jednotlivé fotografie, budete-li mít cestu kolem a bude-li otevřeno, nakoukněte a udělejte si úsudek sami.

---

A jak v komentáři pod článkem udává Jarka Kacarová: "výstava je otevřená každý den od 15. - 18.hod. až do 22. 11."
Děkuji Jarko :)

Sněť

Nějak se dnes ráno stalo, že jsem ztratil soudnost a začetl se. Ovšem ne do knihy některého z klasiků – to mi újmu nečiní, ale do debat na internetu. Začalo to u fotografování, mimoděk jsem se přesunul na jiné blogy a z nich mě cesta zavedla ke zpravodajským serverům a k „debatám“ pod příspěvky.  Ze začátku jsem nevěřil vlastním očím, malou chvíli jsem se i bavil. Ale to mě přešlo velice rychle. Když se člověku zvedá žaludek, jde zábava stranou.

Té zloby mezi lidmi, toho tupého hulvátství skrývajícího víru, že přijde někdo, kdo z nás smyje naše viny a posvětí naši malost tím, že bude ještě menší a zlobnější. Té adorace přizpůsobivosti se těm s drzejším čelem a absencí svědomí. Na druhou stranu nenávistný posměch těm, kdo si dovolí nastavit zrcadlo a ukázat nás v naší skutečné velikosti.

Vzpomněl jsem si na řádky, které jsem psal na konci minulého roku k PFku na tomto blogu. A tak jsem si je opět přečetl i s debatou, kterou jsem pod nimi vedl s Vlastou Hotovým. Nestačil jsem se divit, jak moc jsem měl pravdy a jak hrozně jsem se současně mýlil. Měl jsem tehdy na mysli sekty na okrajích politického spektra příbuzné KSČM či Dělnické straně. Jenže ty dnes nemají valné šance na úspěch. Takzvané demokratické strany je v populismu už hravě trumfnou.  Naši vůdci jsou schopni čehokoliv. Ano - vyhýbám se výrazu zastupitelé, protože nepokrytě zastupují už jen sami sebe a své zájmy.  A občané? Sice nadávají, ale vyhovuje jim to. Nic je nenutí chovat se slušně, brát ohledy a držet slovo. Zákony jsou brány jako normy určené pro ty „obyčejné“ a tudíž slabé a hloupé. Chytří a silní se na ně ohlížet nemusí. Urvi, co můžeš a co nemůžeš urvat pro sebe - znič.  Podlez, obejdi, podplať, zastraš. A pro hlupáky, co ještě věří na rovnou soutěž, uspořádáme jednou za čas divadlo zvané volby.

Pravda, láska, dané slovo, občanská statečnost – je takovým lidem na obtíž a ti co je ještě uznávají, jsou jim v lepším případě k smíchu. Poslední dobou už nezní k morálním autoritám ani tak smích, jako spíše nenávistné nadávky.    

Chytří a silní (tak, jak jsem je popsal) jsou většinou navenek solidní lidé všech možných zaměstnání a hlásí se k různým částem politického spektra. Ovšem zde nejde o světonázor, ale o cynický pragmatismus, vyplývající z  vazeb na další chytré a silné. V případě, že se tyto vazby nějakým způsobem naruší, například tím, že narazí na skupinu ještě chytřejších a silnějších, je ideologie odhozena jako nepotřebná veteš a to, co bylo svatě bílé, se okamžitě mění v jakoukoliv jinou barvu, vhodnou k proklamaci dalších, ještě světějších pravd, často úplně odlišných od těch původně proklamovaných.

Tato politika vlčích smeček nutně vede k volání po pořádku, pevné ruce a silném vůdci. Už dnes poslouchám řeči o tom, jak lidé půjdou volit opět komunisty, jen aby dali “těm nahoře“ lekci z pokory. Skutečně, někteří, ti naivnější, si myslí, že tak pomohou vyčistit Augiášův chlév, ve který se naše země stále rychleji mění. Nechtějí pochopit, že vrána vráně oči nevyklove a stejně rychle jako se nám mnozí skalní komunisté transformovali v pravicové kapitalisty, se z těchto zastánců volného trhu bez přívlastku stanou opět vyznavači učení pánů Marxe a Englse nebo kohokoliv jiného. Zbytek zmizí za svými majetky v zahraničí a kriminály naplní zase jen ti málo chytří a silní. Ideologie nastupujících totalit může být odlišná, ale lidé a postupy budou totožné. Stačí sledovat, kdo tíhne k naší izolaci od světa, kdo se snaží co nejvíce snížit obranyschopnost naší země a kdo tak rád obhajuje despotické vládce. Vidím je na levo i na pravo.

Tuto zem zachvátila sněť. Korupce, klientelismus, otevřené pohrdání pravidly a zákony a neúcta k ostatním. To vše prosakuje od nejvyššího představitele země až na ty nejnižší příčky. Někde v náznaku, mnohdy však velice hutně a otevřeně.

Když končetinu zachvátí sněť, musí se prý odříznout, než napadne celé tělo. Tady už ale asi není co řezat, otrava prostoupila skoro všechny orgány. Netuším co dělat a jestli vůbec ještě něco dělat jde. Každopádně ani hlava v písku a čekání, že to někdo vyřeší za nás, nepomůže. Ti co nemají děti, se jednou nebudou muset zodpovídat za to, co dopustili. Já je mám a už dnes se bojím dne, kdy za mnou přijdou a položí mi nevyhnutelnou otázku: „PROČ?“

Z televize za mnou poslouchám o velké razii proti pravicovým extrémistům. Roky si náckové žili v relativním klidu a policie byla slepá a hluchá i když hailovali pár kroků před nimi, za asistence televizních kamer. Mám pocit, že nepohodlní začali být, až když jejich populismus začal konkurovat populismu velkých stran.