Po týdnu kyslíkové terapie – a nic
jiného se mnou zatím lékaři nedělali – se cítím asi jako
před čtrnácti dny. Či-li stále nic moc, ale po té krizi, kterou
jsem prošel v minulých dnech je to skoro učiněný ráj.
Netušil jsem z jakých maličkostí se
budu umět radovat. Třeba z toho, že se posadím a nebudu se u toho
dusit. Že ujdu několik kroků, aniž by mi prsty na rukou zmodraly
až k dlaním. Že se dobelhám do sprchy a sám osprchuji...a
spousty jiných serepetiček, které jsem bral jako samozřejmost.
Bohužel výsledky vyšetření z
minulých dnů nejsou zrovna optimistické a čeká mě další kolo
medikace u níž si nikdo není jistý výsledkem, krom
kontraindikací, na které mě lékaři už připravují. Snažím se
být nadále optimista, ale je to stále obtížnější.
Většinu času času i tak trávím (a
budu prý trávit) napojený na kyslíkové hadici a v horizontální
poloze. Tím nešetřím ani tak své málo funkční plíce, ale
hlavně srdce, které musí bít o moc rychleji, aby se ta trocha
kyslíku co plíce vstřebají dostala tam, kam má.
Takže teďmám až moc volného času
na čtení. Ono se tu o moc více dělat nedá. Ještě že mám v
notebooku takový výběr knih od beletrie po fotopříručky. Ale i
když se snažím střídat žánry, abych se „neutopil“ v
monotónosti, stále častěji se přistihuji, že mám oči přivřené
a nechávám myšlenkám volno. Asociace střídá asociaci a mysl se
toulá i tam, kde bych ji snad raději neviděl.
Ne - na nemoc a její následky pro mojí
tělesnou schránku moc nemyslím – tady mi pracuje jakýsi obranný
mechanismus, který tvrdí, že vše zase bude dobré. Spíše
přemýšlím o lidech. Jak se i díky té nemoci dokázali přesně
vybarvit. Na jednu i druhou stranu. A já chci poděkovat všem, co
nerozlišují jen na - teď užitečný, a už ho nepotřebuji. Hlavně
své ženě a dětem, ve kterých mám a vždycky jsem měl obrovskou
oporu. A taky vám, co ode mě nic nepotřebujete a přesto jste mi
dali najevo skutečnou účast a podpořili mě. Jak jsem nedávno
zjistil, není to zase tak samozřejmá věc...nezištné
přátelství...
Jak píšu, myšlenky se někdy toulají
i tam, kde je vidím nerad...ale zkuste chvíli nemyslet na růžového
slona! :)
Někdy, když slezu z nemocniční
postele, odpojím se od kyslíku, přejdu pokoj, otevřu okno,
položím do něj svůj notebook...
..se mi podaří připojit na internet
díky volné WiFi nějaké blízké hospody. Jinak a jinde moje WiFi karta
signál nezachytí. Ale zatím se to povedlo jen dvakrát...takže
pokud čtete tyto řádky...podařilo se to znova. (co jsem to psal o
malých vítězstvích? ) :-)
Pak si alespoň stáhnu poštu a leccos
se dozvím...dloho to tak nevydržím. Signál stále padá, baterie
počítače slábne a navíc si k tomu ani nesednu, protože bych měl
klávesnici výše než oči...
Ale zaplať bohové i za tuto omezenou
možnost spojení se světem...rozptyluje myšlenky, ředí nudu z
nic nedělání a zahání frustraci z toho, že doma je takových
fotek k focení...tady se mi fotit nechce.
I ten doprovodný obrázek vznikl už
za květnové hospitalizace v České Lípě.
Takže se omlouvám za ještě silnější
subjektivitu mých slov než jindy, ale mám k tomu v posledních
dnech sklony. Myslím teď hlavně na sebe...
...ale i na vás. Děkuji za
trpělivost. Nevím kdy se zase dostanu k NETu. Až mi nasadí
kapačky, nedostanu se k oknu...:)
Nutno říci, že mi teď v tom okně jde sluce přímo do očí...takže se omlouvám i za případné chyby. Píšu skoro poslepu.