Františkův fotoblog

Kniha

2011-02-12T08:34:00.003+01:00

Před několika měsíci jsem prosila o trpělivost a slibovala, že se ozvu.

Před několika dny dokončila Františkova dcera Pavla fotoknihu, na které vloni začala s tátou pracovat.

Trvalo to dlouho...mně, než jsem našla sílu vrátit se sem, abych vám všem poděkovala za dobrá slova a za pomoc, kterou jste mi poskytli...a Pavle, než se jí podařilo uspořádat Františkovy fotografie do uceleného souboru...

Pro vyjádření svých díků stále ještě nenacházím slova, která by vyjádřila jak moc jsem za všechno vděčná...

A knihu, kterou Pavla připravila si můžete prohlédnout tady:

http://www.blurb.com/bookstore/detail/1951492?utm_source=TellAFriend&utm_medium=email&utm_content=1951492

Děkuji za všechno.

Lojzi

Poděkování

2010-09-18T22:27:00.000+02:00

František včera zemřel.

Děkuji vám všem za podporu. Ozvu se, jen prosím o trpělivost.
Zatím nepište, prosím.
Děkuji

Lojzi

Záskok

2010-09-10T23:48:00.003+02:00

Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám právo "nabourat se" Františkovi do jeho blogu.
Každý den ale přichází několik psaníček a vzkazů, které momentálně není možné doručit nebo alespoň přetlumočit.
František je stále na JIPce. Jeho zdravotní stav se od předešlého pátku (kdy napsal svůj minulý článek) zhoršil. To znamená, že prozatím není schopen jakékoliv komunikace.
Podle ošetřujících lékařů není možné stanovit, jak dlouho potrvá, než se situace zlepší.

Na jedné lodi

Děkuji vám všem, kteří na nás myslíte. Omlouvám se, že neodpovídám na všechna psaníčka. Pokud mám ale stihnout to, co je každý den nutné udělat a k tomu se alespoň trošku vyspat, není už v mých silách vést smysluplnou konverzaci.

Klaustrofobie

Myslím, že není nutné psát nic dalšího. Vy, kteří Františka znáte, víte, že je bojovník...

Pretoriani

...tak jsem jen prošla archiv jeho zpracovaných fotografií a pár jich vybrala. Pokud by se mezi nimi objevily takové, které zde již byly publikovány, omlouvám se.
Lojzi Richterová

Pokračování příště

Osud jako garota

2010-09-05T20:51:00.001+02:00

Osud jako garota

2.9.2010

Není to tak dávno, co jsem tady psal, že jsem si šlápl až na dno a trochu se ipředváděl s tím, jak rychle jsem se z toho – v určitých mezích - otřepal. Asi nikdy jsem se nemýlil více. Otýden později mi už bylo jasné, že dno je ještě o mnohem větší kus níže, nežjsem si prve myslel.

V té době jsem si jen líně užíval kyslíkovou kůru v posteli a čas od času pomalu a opatrněpřelezl k oknu, abych se mohl připojit na internet. Moje hlavní starost byla,kdy mi někdo kompetentní schválí domící oxygenátor, abych už mohl domů – vždytty léky, které užívám, můžu brát i tam...

A o týden později jsem bezmocně ležel v posteli, s tím, že sesám nedokážu posadit nebo otočit i když mám na obličeji kyslíkovou masku.

Mé plíce, naplněné až po vrch kortikoidy na oslabeníautoimunitního systému, aby se zastavila jejich fibrizace, napadl zánět. A ten byl natolik silný, že mě nechalpan primář Plicního oddělení raději převézt JIP zdejší nemocnice. A já můžu jendodat - zaplať bohové, v té chvíli jsem se ještě dokázal sám posadit a přeléztna nemocniční křeslo. O pár hodin později už bylo hůř. Na obličeji neinvazivníkyslíkovou masku, ze žil čtyři vývody, a nějaké ty dráty od snímačů na těle. Ahromada dalších záležitostí, kterými vás nebudu zatěžovat...

...ve chvíli, kdy tyto řádky píšu je o šest dnů více a jájsem ještě neslezl z té postele. Bez přísunu kyslíku nejsem ani chvilku i teď,ale po vzorné péči zdejšího personálu si troufám říci, že z toho zánětu jsemvenku. Bohužel jeho léčba silně narušila prvotní příčinu mého pobytu zde. A tímbylo zastavení nevratné degenerace mých plic. Bude se muset začít nanovo a jaktak sleduji to co mi lékaři spíše neřekli - i z většího základního poškození. Takže.jsem schopný alespoň otevřítnotebook a napsat zase pár řádků.

Anekdotka: Oxygenátor domů mi technikpřivezl, jako na potvoru, ten samý den, kdy jsem skončil na JIP.

Vlastně jen o pár hodin později, ale už. 3.9.2010 po ránu:

Moje obavy se více než potvrdily. Včera mě byl mě navštívitpan primář MUDr. Vitiska z Plicního oddělení. Plíce jsou už poškozené natolik,že k přežití asi bude nutná transplantace plic. Znamená to minimálně převoz naodborné pracoviště do Prahy a další hromadu vyšetřování, které určí co a jakdále. S výsledkem absolutně nejistým v jakémkoliv směru.

Nevím, kdy se dostanu domů k dětem a Lojzce. Hlavně pro ně tomusí být hrozně těžké. Já sám nepanikařím, spíše se cítím otrávený z toho, žeopět musím rušit všechny plány, které jsem měl do blízké i vzdálené budoucnosti. Vlastě jsem do včerejška zprávou omojí nemoci ani nezatěžoval rodiče a sourozence. S tím, že mají vlastních adůležitějších starostí dost...

...Například v tuhle chvíli mě nejvíce zlobí, že na nátlakpersonálu (drahé věci tu nejde dostatečně zabezpečit) jsem si nechal odvézt domů fotovýbavu. Slucemi tu maluje po pokoji krásné obrazy a já je opět lovím jen očima. Jen než jsemnadatloval předešlé dvě věty, posunulo se světlo do dalších (a jistě skvělých)fotek. A to jsem se já osobně nehnul ani o centimetr v prostoru – celou tu dobunapůl ležím v posteli připoutaný ke kyslíkovému zvlhčovači – píšu a paří se mina brýle :)

…asi půl hodiny později. I to psaní mi snížilo saturaci krvenatolik, že ten přístroj za mými zády začal strašně ječet. Takže jsem musel NT,alespoň na chvíli, odložit a dodýchat zase trochu kyslíku.

Je půl osmé ráno. A já má roupy...a hlad... a obrázky kolemmně se stále mění...

O naději?

8:03

Po týdnu zde jsem se poprvé sám umyl. Sice velice pomalu a s obrovskou námahou a funěním, ale sám. Taky pokrok.

Kde je ta snídaně?

10:20

Jsem natolik optimista, že jsem už včera požádal o rehabilitace. Ubývá mi svalová hmota a já se chystám zase chodit na procházky. Dnes tu byla rehabilitační sestra podruhé a já zjišťuji, že mé svaly jsou – na rozdíl od plic – ještě v relativním pořádku.

Insomnie III.

Většinu dne proležím v posteli s několika kapačkami najednouv žíle a hledám, čím bych se zabavil. Televizi tak mám nakoukanou na několiklet dopředu. Na NB dokážu něco dělat jen chvíli. To koukání přes páru docelaunavuje. Na pokoji jsem sám, což mi vyhovuje, Na plané řeči moc nejsem, lidí smými zájmy tu moc nenajdu a při práci mě to vyloženě ruší. Vůbec jsem zjistil,že mi k jakékoliv hlubší činnosti vyhovuje samota. Moc potřebuji rodinu ipřátele, ale když něco vytvářím, je lepší, když jsem sám. Konec konců...nedávnýpokus o společnou práci s lidmi, kterým jsem dost důvěřoval se mi opětnevyplatil.

Ale na setkání s těmi co mám rád, se těším moc. Jsou se mnoui ve chvílích, kdy jsem sám. Obohacují mě uvnitř, i když jsou zdánlivě jinde.Je to podobné jako s mými krajinami, které nosím v sobě. Není moc lidí, kteřína mně poznají kudy a s kým se procházím, když jsem zrovna sám...

Je polojasné páteční odpoledne a já nacházím jeden fotoobrazza druhým. Ty potvory se mi smějí, že tu nemám fotoaparát...věřili byste tomu?

Psáno, jak mi prsty na klávesnici stačily zachytávatmyšlenky. Není v tom koncepce, osnova nic....jen tak plácám...

Velcí mistři klasické fotografie

2010-08-24T05:58:00.000+02:00

Domnívám se, že každý autor by siměl najít svoji vlastní cestu k vyjádření toho, co chceostatním sdělit. Ale taky jsem si vědom, že nikdo nejsme ostrov,ale součást větších celků, které se navzájem ovlivňují aprolínají. Většinou si ani neuvědomujeme, z jak hlubokýchkořenů vycházíme i v našem fotografování.

Zatím co začínající fotoamatérnamáhavě a nezřídka i s velikou slávou „vynalézá kolo“ spocitem objevitele nových kontinentů, existují tu už dlouho dílaskvělých klasiků, ze kterých lze vycházet, či snad lépe řečeno– na která lze navazovat nebo se jimi alespoň nechat inspirovat.

Nedávnojsem náhodou „objevil“ veliký soubor portfolií Velkých mistrů klasické fotografie.

Podtím odkazem se skrývají desítky krásně udělaných fotoknih.

Anopíšu fotoknihy, protože tyto portfolia jsou prezentována jakojednotlivé monografie, kterými „listujeme“jako skutečnou krásnou knihou. Jistě - vůně papíru a hmatovýpožitek při při obracení stránek tu chybí, ale tady tímrozdíly asi tak končí.

Coby ale byla skvělá prezentace, kdyby neobsahovala kvalitní díla.Takže jen namátkou uvedu několik autorských jmen z mnoha v tétokolekci :

Ansel Adams

Avedon Richard

Blossfeldt Karl

Bresson Henri Cartier

Karsh Yousuf

Kertész André

Penn Irving

Salgado Sebastiao

Sander August

Stieglitz Alfred

Strand Paul

Sudek Josef

Weston Edward

Více snad ani není, jentrochu znalému fotografovi, zapotřebí uvádět.

Přeji vám dlouhé ainspirativní hodiny při listování těmito virtuálními knihami.

Pro ty co jsou moc líní se proklikat celou nabídkou, nabízím malou zkratku přímo k seznamu autorů

s nadhledem

2010-08-23T12:47:00.002+02:00

Jak jsem tu už dříve psal, většinu dne trávím na nemocniční posteli připojený ke kyslíkové hadičce. Většinou v sedě u notebooku, jindy v leže, kdy ani tak nespím (vždy jsem spal málo a špatně), jako spíše pouštím myšlenky na volnoběh. Vždy to byly chvíle, kdy jsem dostával ty nejlepší nápady. Takže mám hodně volného času na přemýšlení, nedostatek kyslíku (vzhledem k jeho přísunu rovnou do nosu) mi mozek nezatemňuje a tak si můžu vyjasnit své nynější i budoucí priority.

Přímo z postele mám sice pěkný výhled na Ještěd i město SYNER pod ním, ale i ten se po čase omrzí.

Óda na kyslík v třetím patře...

Několikát denně se odpojím od kyslíkové hadice, vezmu notebook a z otevřeného okna (jinde to nejde) se připojím na NET. Samozřejmě nesmí pršet. Odpoledne, pokud je jasno, zase ten okenní otvor připomíná spíše centrum solární elekrárny a já stejně skoro nevidím na displej, takže většinou jen stáhnu maily, abych si je – už zase v posteli a offline - přečetl. To vše za hartusení sester, že už zase modrám...a mám se vrátit...

Kvalitně prohlížet nebo snad dokonce hodnotit fotky v těchhle podmínkách a na mém letitém přístroji moc nejde. Takže se moc omlouvám všem, kdo mi ve mé fotoskupině dali důvěru...ale musíte počkat na lepší časy...stejně jako na ně čekám já.

Nevycválaná

Jak tak postávám u okna čekám, až si můj počítač domluví rande s připojvatelem, pokukuji co se odehrává o pár pater níž. A mám možnost tak vidět okolní svět s jistým nadhledem. Občas zahlédnu z nezvyklého úhlu nějaký ten dámský výstřih, ale raději pozoruji, co dokáže s prostorem pode mnou tvořit kombinace slunečního svitu, struktur různých povrchů a lidé, kteří se v tom všem pohybují a oživují tak ty místa.

Většinou ani nefotografuji. Při cestě k oknu mám plné ruce počítače a i těch pár kroků zpět pro fotoaparát si moc rozmýšlím, protože je to pro mě pořád ještě dlouhá cesta, kterou pak musím dlouho a namáhavě „dodýchávat“.

Léčba, dá-li se prosté zastavení postupu nemoci nazvat léčbou, postupuje pomalu. Někdy mám dojem, že nejde o ani tak o zlepšení - spíše o uvyknutí na daný stav. Ale jde jen o subjektivní pocit z pomalých změn, protože kolega pacient, který se mnou už týden sdílí pokoj, tvrdí že vypadám a dýchám podstatně lépe, než když mě přivezli.

Každopádně jde o proces, který neskončí uzdravením. Na kyslíkové hadici mám být závislý do konce života. A taky na lécích, jejichž vedlejší účinky by jistě uvítala do své sbírky jedů i Agripína. Ještě že mám doma skvělou ženskou do nepohody a děti, které si nemusím ničím kupovat, aby mě měly rády. Jsem si moc dobře vědom (zažil jsem, viděl jsem, slyšel jsem), že tohle je DAR, kterým se nemůže pochlubit každý.

A podobné je to s přáteli. V posledních týdnech se mi dost otevřely oči. Pár lidí mi podalo pevnou pomocnou ruku, za kterou jsem jim vděčný tak, jak ani nedokážu vypovědět. Ale snad se mi to časem podaří. Času a kyslíku budu mít dost.

Zatím co někteří jiní, co jsem je také považoval za přátele mě se nevinným úsměvem prodali. Je to jejich volba, ale nechápu, co je nutí v té falešné hře pokračovat. Prodali tím přece hlavně sebe - asi si tu prodejnost musí sami sobě nějak omluvit. I oni se na mém zdravotním stavu podepsali a proto nejde vše hodit za hlavu jen tak. Nenadávám jim, ani nevyčítám. Byla by to už zbytečná práce. Jen jsem se s jasnou hlavou a po dlouhém přemýšlení rozhodl od nich držet co nejdále i za cenu některých blokací.
Jak jsem psal na začátku. Mám teď hodně času na přemýšlení a jasnou hlavu. Některé záležitosti odstup času srovná a vyhladí, u jiných vyleze na světlo skutečná povaha - jak lidí, tak věcí. Můj život se v poslední době dost výrazně změnil a já se učím žít v nových zúžených mantinelech. Není v nich místo na sebelítost, změkčilost ani na jakoukoliv faleš. Je to jen další rukavice hozená osudem, trochu větší, ale jistě nic, co bych nezvládl.

Zaplať bohové, mám kolem sebe lidi, kteří mi s touhle výzvou osudu pomůžou.

-------------------------------------------------------------
Práce kvapná, málo platná. Omlouvám se za přemíru překlepů a chyb v první verzi. Všiml jsem si jich až zase na posteli a mimo dosah připojení.

Štěstí ať vám stále kape

2010-08-22T07:29:00.001+02:00

Pavlíno a Jamesi Perry

Právě před rokem jsem na tomhle blogu v článku Když prší štěstí projevil přání, aby toho štěstí byl celý déšť.

Myslím, že pršet až tak už nemusí, stačí když nikdy nepřestane alespoň kapat. Protože život se neskládá jen ze svátků, ale hlavně z malých starostí a radostí dnů všedních. A já vám přeji aby pro vás bylo pořád svátkem, že jste spolu i když vám ta voda třeba poteče za krk či do bot...

Pavlíno, jsem na tebe pyšný - více snad netřeba psát.
Jime, poznal jsem tě jen trochu, byla mezi námi jazyková bariéra, ale i z řeči těla bylo vidět, jak máš tu moji (teď už tvoji) holku rád. Držím vám oběma palce.

-----------------------------------------
Pavlíno, buď tak hodná a přelož ty řádky maželovi...
Jime...prosím - pozdravuj od nás tvoje skvělé rodiče. Jsem rád, že jsem je mohl poznat.

O lenosti a očích k vidění...

2010-08-19T18:39:00.001+02:00

Kupředu levá...

Můj vztah k nakupování je typizovaně mužský.
Naschvál používám výraz typizovaný a ne typický. Už proto, že jsem dlouhé roky pracoval v obchodě a vím, že si mnozí typičtí pánové v naplňování nákupních vozíků jakýmkoliv zbožím nezadají se svými hezčími polovičkami.

Typizovaný muž se jen vyjímečně v obchodním centru vyskytuje sám – povětšinou pobývá v podobných prostorách jen z donucení (ale říkejme tomu dobrá vůle), aby si jeho žena nemohla stěžovat, že je na nákupy sama. Takový typizovaný muž prolétne (pokud je mu to vůbec dovoleno) oddělením hraček pro pány (dle naturelu - spotřební elektronika, nářadí, stroje a nástroje, autovýbava, popřípadě ještě alkoholizovaná část odd. nápojů) a pak se už jen okázale nudí, hnán paní svého domu mezi regály, kde je nucen spolučichat k chemickým odérům všemožných aviváží nebo koupelnových pěn i s vědomím, že jeho hlas stejně není ani poradní, jelikož si žena po hodině otevírání různých lahviček a nasávání „vůní“ stejně vzpomene, že podobných mají už doma alespoň na dva roky dopředu. Takže se odeberou o regál či dva dále a celá procedura se zopakuje u mýdel...

záruka čerstvosti

Ačkoliv si na moji ženu v tomto případě (skoro) nemůžu stěžovat, jsem stejně rád, když na nákup vyráží sama. I v případě, že od někud spolu jedeme a ona jde jen pro něco k jídlu, nechávám výběr na ní, a ten drahocenný čas raději prosedím v autě na parkovišti.
Konec konců – v posledních měsících a týdnech jsem měl i jistou výmluvu na moji nemoc - jsem doslova „líný na krok“ a pomalý jako želva za mrazivého rána. Stejně bych jen zdržoval – že?
Takže vysedávám v autě, pozoruji život a svět tím malým zorným úhlem z místa spolujezdce a...

...nenudím se. Tolik očividných obrazů a dějů jsem jindy nezahlédnul jen proto, že jsem nezůstal dost dlouho na jednom místě a dostatečně se nesoustředil jen na malý výřez skutečnosti. Nenechal jsem „vstupní data“ dozrát abych mohl globálně hltat stále nové a nové vjemy.

Zahrada pozemských rozkoší

Takže sedím dále na sedadle spolujezdce a pokukuji ven z auta. Tu na vrabce co hledá něco k nakrmení, jindy na somráka co žebrá na rohlík, aby si mohl koupit krabicové, pak mi oko sklouzne přes odpadkový koš k opuštěnému nákupnímu vozíku a potrhanému poutači... ten odpadkový koš... co mi to tam blesklo hlavou?...zatím ještě nic... protože kolem prošla holka, radost pohledět (byla by radost i pohladit, ale raději zůstanu u jen toho pohledu). Holka nakonec zmizí z očí a můj „radar“ se zase přepne do vyhledávacího módu...

...auto naproti zajímavě odráží kolemjdoucí... …stín stromu na kapotě se vlní... ...a ten odpadkový koš nalevo zase něčím přitáhl moji pozornost. Aha...v jeho lesklém nátěru se lehce odráží kus okolní městské krajiny! Když si s tím doma trochu vyhraju, uvidí to třeba i ostatní. A už jde fotoaparát k oku, často ani nerozepnu bezpečnostní pás a třebas i přes čelní sklo exponuji. Ještě chvilku ten motiv sleduji, jestli mi něco neuniklo, ale za okamžik už zase mimoděk pátrám po novém záběru.
Mezi tím se lecos změní. Auto napravo odjede a otevře mi na chvíli nový průhled..třeba na odraz lamp ve dveřích jiného auta...nebo cokoliv jiného...

Pořád je co objevovat a nacházet. A to jsem ani nevstal za sedadla. Mnoho takových záběrů mám ještě nezpracovaných na HD domácího počítače. Ještě více jich mám vypálených někde v té šedé hmotě mezi ušima a další spousty stále čekají až je potkám a všimnu si jich. Nejen na parkovištích u obchodních center.

Jsou všude...jen mít oči k vidění...

O spoustě času na čtení a růžových slonech

2010-08-18T14:41:00.001+02:00

Po týdnu kyslíkové terapie – a nicjiného se mnou zatím lékaři nedělali – se cítím asi jakopřed čtrnácti dny. Či-li stále nic moc, ale po té krizi, kteroujsem prošel v minulých dnech je to skoro učiněný ráj.

Netušil jsem z jakých maličkostí sebudu umět radovat. Třeba z toho, že se posadím a nebudu se u tohodusit. Že ujdu několik kroků, aniž by mi prsty na rukou zmodralyaž k dlaním. Že se dobelhám do sprchy a sám osprchuji...aspousty jiných serepetiček, které jsem bral jako samozřejmost.

Bohužel výsledky vyšetření zminulých dnů nejsou zrovna optimistické a čeká mě další kolomedikace u níž si nikdo není jistý výsledkem, kromkontraindikací, na které mě lékaři už připravují. Snažím sebýt nadále optimista, ale je to stále obtížnější.

Většinu času času i tak trávím (abudu prý trávit) napojený na kyslíkové hadici a v horizontálnípoloze. Tím nešetřím ani tak své málo funkční plíce, alehlavně srdce, které musí bít o moc rychleji, aby se ta trochakyslíku co plíce vstřebají dostala tam, kam má.

Takže teďmám až moc volného časuna čtení. Ono se tu o moc více dělat nedá. Ještě že mám vnotebooku takový výběr knih od beletrie po fotopříručky. Ale ikdyž se snažím střídat žánry, abych se „neutopil“ vmonotónosti, stále častěji se přistihuji, že mám oči přivřenéa nechávám myšlenkám volno. Asociace střídá asociaci a mysl setoulá i tam, kde bych ji snad raději neviděl.

Ne - na nemoc a její následky pro mojítělesnou schránku moc nemyslím – tady mi pracuje jakýsi obrannýmechanismus, který tvrdí, že vše zase bude dobré. Spíšepřemýšlím o lidech. Jak se i díky té nemoci dokázali přesněvybarvit. Na jednu i druhou stranu. A já chci poděkovat všem, conerozlišují jen na - teď užitečný, a už ho nepotřebuji. Hlavněsvé ženě a dětem, ve kterých mám a vždycky jsem měl obrovskouoporu. A taky vám, co ode mě nic nepotřebujete a přesto jste midali najevo skutečnou účast a podpořili mě. Jak jsem nedávnozjistil, není to zase tak samozřejmá věc...nezištnépřátelství...

Jak píšu, myšlenky se někdy toulajíi tam, kde je vidím nerad...ale zkuste chvíli nemyslet na růžovéhoslona! :)

Někdy, když slezu z nemocničnípostele, odpojím se od kyslíku, přejdu pokoj, otevřu okno,položím do něj svůj notebook...

..se mi podaří připojit na internetdíky volné WiFi nějaké blízké hospody. Jinak a jinde moje WiFi kartasignál nezachytí. Ale zatím se to povedlo jen dvakrát...takžepokud čtete tyto řádky...podařilo se to znova. (co jsem to psal omalých vítězstvích? ) :-)

Pak si alespoň stáhnu poštu a leccosse dozvím...dloho to tak nevydržím. Signál stále padá, bateriepočítače slábne a navíc si k tomu ani nesednu, protože bych mělklávesnici výše než oči...

Ale zaplať bohové i za tuto omezenoumožnost spojení se světem...rozptyluje myšlenky, ředí nudu znic nedělání a zahání frustraci z toho, že doma je takovýchfotek k focení...tady se mi fotit nechce.

I ten doprovodný obrázek vznikl užza květnové hospitalizace v České Lípě.

Takže se omlouvám za ještě silnějšísubjektivitu mých slov než jindy, ale mám k tomu v posledníchdnech sklony. Myslím teď hlavně na sebe...

...ale i na vás. Děkuji zatrpělivost. Nevím kdy se zase dostanu k NETu. Až mi nasadíkapačky, nedostanu se k oknu...:)

Nutno říci, že mi teď v tom okně jde sluce přímo do očí...takže se omlouvám i za případné chyby. Píšu skoro poslepu.

2010-08-14T20:37:00.002+02:00

O tom, co se skrývá úplně na dně

Jak jsem už leckde psal - v pondělí 16.8.2010 jsem se mělodmlčet, protože v našich nemocnicích není běžně dostupné připojení kinternetu. A já měl od toho data domluvenou hospitalizaci v jedné z nich.

Bohužel mi začal docházet dech natolik silně, že jsem sečtvrtek ráno rozhodl raději opustitpohodlí svého domova a svěřit se do rukou lékařů okamžitě. Mám sice domov rád,na internetu jsem do jisté míry dokonce závislý, ale jak jsem zjistil takkyslík miluji ještě více...

Takže i tyto písmena už píšu offline a o jejich zveřejněníse postará má žena Lojzka.

Nevím, kdy se opět dostanu na internet, nevím kdy se dostanuopět k tomuto blogu, který dělám – bez pár dnů – už dva roky. Ale věřím, že tobude brzy. Zatím nám všem přeji:

NA BRZKOUSHLEDANOU

A zase Josef Sudek...

2010-08-11T14:49:00.000+02:00

foto Charles Sawyer

Klasické dílo definoval pan Werich v jedné ze svých nezapomenutelných forbín jako to, které “odolává změnám vkusu, proudů, směrů, tedy trvá ve své kvalitě.”

Dílo pana Josefa Sudka se uzavřelo už skoro před pětatřiceti lety a přesto neztratilo nic na své kvalitě i poetice, takže jde bezesporu o dílo navýsost klasické. Fotografie tohoto autora jsou oprávněně trvalou ozdobou mnoha sbírek a galerii po celém světě a oslovují i dnešního vnímavého diváka.

Při své brouzdání po NEtu jsem natrefil i na rozsáhlý a fundovaný článek o tomto nejznámějším českém fotografovi z pera pana Petra Tauska. Přeji vám - budete-li mít zájem - nejen příjemné počtení, ale i kousek poučení o této skutečné celebritě naši kultury.

Ještě jednou z dovolené

2010-08-10T09:27:00.002+02:00

Jen pár dalších fotografií "ulovených" na pohodové dovolené u Radů, tak jak mi "vypadávají" z fotoeditoru.

V posledních dnech spíše lapám po dechu, než abych se zabýval fotografiemi. Takže pořád ještě zbývá mnoho dalších snímků z této dovolené ke zpracování. Ale snad do konce tohoto týdne stihnu alespoň ty nejslibnější dokončit.

Od pondělka už budu mít asi úplně jiné starosti a navíc na mém notebooku (který si sebou do nemocnice samozřejmě vezmu) se fotky upravují velice obtížně. Ale to už je zase o něčem jiném a k jiným - snad budoucím - fotkám.

Telegraficky z dovolené

2010-08-08T17:39:00.001+02:00

Dovolená u Radů skončila stejně jako začala.

Deštěm.

Z auta jsem v úterý vylézal do lijáku a v sobotu, v dešti jen o málo slabším, do něj nastupoval na cestu k domovu.

Mezitím jsme strávili několik velice hezkých dnů s Jitkou, Martinem a Filipem, kdy na počasí vůbec nezáleželo. Sice jsem si kvůli své nemoci ani netroufl opustit zahradu na které Radovic domek stojí, ale o ponorkové nemoci nemohla být řeč. Zažil jsem dost pohody i soukromí, když jsem ho potřeboval.

Úplný protiklad toho, co jsem psychicky zažíval pár dnů před tím. I dětí, které jely s námi, ohodnotily náš pobyt jedenáctkou na desetibodové stupnici.

Je moc dobře, že jsou i dnes lidé, kterým bych se nebál půjčit klíče od bytu beze strachu, že mi vyměnili zámky a byt si zabrali pro sebe. Není to až taková samozřejmost.

Kočičí rokování

Dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty lež.

2010-08-04T18:26:00.001+02:00

Není mým zvykem na tenhle blog dávat písničkové texty. Ale tahle známá píseň Vladimíra Vysockého ve vynikajícím překladu Milana Dvořáka mi dneska zní v hlavě už od rána. Světlo a stín včera malovaly po stole u našich skvělých hostitelů a sváděly podobný souboj jako Pravda a Lež. Ale nakonec slunce zašlo za mrak...stejně jako v té písni...

Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála
pro blahoslavený navlíkla honosný šat
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat

A Pravda znavená usnula jen co si sedla
ze sna se culila naivka důvěřivá
jen oči zavřela už se Lež z postele zvedla
a začla si pokradmu zkoušet ten její háv

S Pravdou mně můžete leda tak políbit záda
ženská je ženská tak jakýpak cavyky s ní
kdopak tu rozpozná která je Lež která Pravda
až budou obě dvě donaha vysvlečený

Na její blůzu si její brož fešácky připla
pod paží stříkla si jejím dezodorem
peníze hodinky doklady všechno jí štípla
odplivla odporně zaklela vypadla ven

K ránu až zjistila Pravda co všechno jí schází
před zrcadlem se pak notně podivila
někdo už odněkud donesl hrst černých sazí
aby se ta čistá Pravda tak nelišila

Pravda se smála že na ni kameny házejí
vždyť lež je to všechno a Lež taky mý šaty má
blahoslavení s ní protokol sepsali rázem
byla to rozmluva dost málo přívětivá

Vyfásla pokutu a ještě mohla bejt ráda
ostatně cizí šmouhy přišili jí
nějaká mrcha tu tvrdí že je prej Pravda
a zatím se potlouká nahá a ve škarpě spí

Ubohá Pravda se brání a přiznat se nechce
to máš holka marný jak chceš se dušuj a křič
Lež zatím potvora ukradla vzrostlýho hřebce
a dlouhý a pěstěný nohy ji odnesly pryč

Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to co dokáže Lež

Často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří
a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež

Hudba+text: Vladimír Vysocký
Překlad: Milan Dvořák

O přátelství

2010-08-03T10:02:00.005+02:00

Přátele poznáme, až když potřebujeme my je.

Pokud nás znají, jen když potřebují oni nás, nejde o přátele, ale o pouhé kamarádíčky.

Zvědavost a tlustá čára

2010-08-02T18:07:00.003+02:00

Nejsem z těch co se dlouho dokážou otáčet dozadu. Raději se dívám na to, co mě čeká...

A tak jsem právě (ano až teď a ne jak ten pán lhal) smazal všechny své články z FOTO-booku. Tímto se omlouvám všem, kdo narazí na odkazy k nim. Je jich dost a nevím jak dlouho je budu nacházet a čistit.
Poté co jsem se z několika míst dozvěděl, že Josef - na rozdíl ode mně - není nějaké špatnosti schopen, nehodlám na toto téma už s nikým diskutovat. A to ani s příznivci, ani s potěšenými odpůrci toho člověka nebo uskupení.

Dělám za touto životní epizodou

TLUSTOU ČÁRU

Zvědavost

Po dnešním vyšetření v Krajské nemocnici mě čekají dva týdny volna, které hodlám využít k návštěvě přátel. Pak opět nastupuji do nemocnice k podstoupení radikálnější léčby mých zdravotních potíží. Co bude pak, je jako kniha s mnohými otevřenými konci. A tím už vás nebudu zatěžovat.

Píšu to jen proto abych vysvětlil moji případnou absenci na NETu... Prostě mi nebude dán přístup. :-)

Krajina s odpadky

2010-08-02T09:08:00.001+02:00

Krajina s odpadkovým košem a kouskem zeleně.

Včera se mi definitivně potvrdilo, že neumím pracovat s davem. Neumím lidi rychle obvolat, vysvětlit jim, že někdo je lump, který chce zničit jejich práci a je nutno ho nějak eliminovat. Neumím jim nabídnout chléb a hry za moji podporu. Takže jen dva z té skupiny mi napsali, že takové nehoráznosti nevěří, ostatní spokojeně přikývli, neb zřejmě na každém šprochu přece musí být pravdy trochu. A kus špíny na bližního, dobře očistí vlastní svědomí.

Vyklízím to místo, které jsem vytvořil z devadesáti pěti procent já a nabídl ho dnes dočasně rozmístěnému správci ke sdílení.

Nemůžu být tam, kde se o mně nehorázně lže.
A kde se té lži spokojeně (a mnohdy horlivě) přikyvuje.

Užijte si to. Je to už vaše - klíč jste dobrovolně odevzdali správci dočasně rozmístěnému na území toho blogu. Už vidím, jak ho dobrovolně vydává.

Sbohem FOTObooku.

Goyovské inspirace

2010-08-01T11:59:00.002+02:00

Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je matkou umění a zdrojem jejich zázraků.

Francisco José de Goya y Lucientes

Už druhý rok leží u mého počítače DVD s filmem Miloše Formana Goyovy přízraky. A já nejsem schopen ho znovu dát do mechaniky a dokoukat do konce. Ne, že by to pan Forman nezvládl a vytvořil slabé dílo.
Naopak.
Ten film - nebo alepoň to torzo, které jsem byl schopen sledovat - je natočený velice kvalitně. Natolik dobře, až při jeho sledování zapomínám, že jde jen o fikci vzniklou někde v ateliérech a hranou herci....

Tak začínal můj článek určený pro jiný blog. Ale nakonec jsem si řekl, že než být jen trpěným pozadím pro oslavu někoho jiného, raději si vytrpím ostudu na vlastním písečku. :)

S procházkami je kvůli mému zdravotnímu stavu na nějakou dobu konec a tak se se svým fotoaparátem musím rozhlížet po nejbližším okolí. Tenhle kousek pletiva jsem si "vyprosil" u Vladyků v Radči, a dovezl domů.

Už když jsem ho uviděl, měl jsem jistotu, co v něm budu hledat: Goyovy grafiky Hrůzy válek, které mě kdysi tak ohromily a asi navždy oprostïly od heroiské romantilky válečných filmů s neohroženými hrdiny.

A tak teď různě mačkám ten kus pletiva a využívám hloubku ostrostí mých objektivů abych našel jakousi podstatu toho, jak mě - osobně - ty grafiky zasáhly.
Uvidím - teprve delší časový odstup mi řekne, jestli a nakolik jsem se dílu tohoto mistra přiblížil. Nebo zda šlo jen o moje zbožné a nenaplněné přání.

Stefan Klenke

2010-07-30T16:13:00.001+02:00

Při brouzdání po internetu jsem narazil na - dle mého názoru - velice vydařený foto blog Stefana Klenkeho. Je sice psaný v angličtině, ale ne každý je jako já trotl na jazyky a i já umím používat strojový překlad dostupný na internetu. Například můj Google Chrome jej nabízí automaticky.

A tak u jeho Faces in Places mi koutky rtů rychle vyběhly vzhůru a dolů se jim pak dlouho nechtělo.
Jeho cyklus Mrtvé deštníky (Dead Umbrellas) zase nutí k zamyšlení o pomíjivosti naší společnosti, která stojí a padá na spotřebě.
A jeho další otevřený cyklus Ztracené rukavice (Lost Gloves) zase navozuje až pocit nostalgie za dětstvím, které jako by bylo plné ztracených rukavic. Sám autor uvádí, že má takových rukavic nafotografováno stovky. A vždy prý cítí lítost nad tím, jak vypadají ztraceně a osaměle.

Několik hodin jsem procházel blog Stefana Klenkeho a obdivoval jeho koncepční práci, která se tak odlišuje od toho co dělám sám. A budu se pro jistou část inspirace k tomuto autorovi ještě rád vracet.

Hypochondrie

2010-07-25T09:55:00.004+02:00

Tiché horké ráno...

Tak nám, alespoň na pár dnů, polevily subtropická vedra, kdy jsem se potil už při pohledu ven z okna.
Ale ty prudké přechody teplot a vlhkosti vzduchu nejsou zrovna to pravé ořechové. A to nejen pro mně. Až sem na celkem tiché předměstí je slyšet houkání sanitek, co vyrážejí na pomoc těm, co jsou na tom hůř než já.

a Prudké zchlazení...

Nedýchá se mi sice o nic lépe, ale na druhou stranu - alespoň se tolik nepotím. A do deště vlastně nemusím lézt, takže si - kupodivu - užiji více sucha, než v těch vedrech.

Více o tom, co se mnou v posledních dnech najdete na FOTO-booku.

Dvojí metr církevních otců

2010-07-17T23:00:00.004+02:00

Papež, kurtizána a dábel v pozadí

Jednou z nejkrásnějších postav šedých postnormalizačních 80. let v malém severočeském Rumburku byl pro nás pan děkan. Takový typický velebníček na první pohled. Pán už dávno v důchodovém věku, nevelkého vzrůstu, postavy dá-li se to tak říci dosti souměrně asimetrické. To není hrubka. Byl asi metr (a kousek) vysoký a asi metr ( bez toho prvního kousku) široký. Na hlavě obligátní rádiovku, v očích úsměv a v tom zakulaceném těle obrovské srdce. Srdce plné radosti a pohody pro všechny bez rozlišování, kdo a ke komu patří. Tajně vysvěcený františkán, který svou službu bohu bral jako skutečnou službu bližnímu. A bližním mu byl každý, bez rozdílu vyznání, náboženství či dokonce církve.
Nikdy jsem se aktivně neúčastnil mše, nejsem pokřtěný a dodnes na tom necítím potřebu něco měnit. Pan děkan nás rád přijímal na své faře, ukázal nám tehdy špatně přístupnou Loretu a v Bibli od něj dodnes občas hledám některé odpovědi na věčné otázky. Rád k nám chodíval na silný čaj a debatovali jsme o všem možném, bylo toho kupodivu mnoho, co nás spojovalo.
Na otce Efrema vzpomínám jako na přítele a velkou morální autoritu dodnes, i když mi jeho občanské jméno už dávno vypadlo z mé děravé hlavy. A díky lidem, jako byl on, pro mne byla jistou morální autoritou i církev, které byl zástupcem.

Dnes jsem se dočetl, že vysvěcení ženy na kněze je úplně stejný církevní zločin jako pedofilní zneužívání dětí kněžími. Směrnici, ve které se to uvádí, podepsal papež Benedikt XVI. už na konci května.

Mohl bych si říci, že je to vnitřní záležitost katolické církve, ale na to její vysoké představitele až moc často poslouchám v televizi a rozhlase jak se morálně vyvyšují nad náš bezbožný, materialistický, sekularizovaný a tím i zkažený svět. Takže mě tohle srovnání hodně nazdvihlo ze židle. Obzvlášť poté, co tato církev dlouhodobě projevovala tolik “ochoty” zabývat se pedofily ve svých řadách, včetně snahy v posledních letech vše bagatelizovat.

A tak zatímco Evropa "bojuje" za práva muslimských žen nehalit se do šátků, katoličtí představitelé dávají okázale najevo, že hranice jejich tolerance k této polovině lidstva končí tam, kde by s ženami museli dělit o své úřady.

Morální autoritu netvoří výstavné kostely plné uměleckých děl, ani knihovny s folianty a prvotisky. Morální autoritu netvoří ani legendy svatých, napsané na objednávku.

Morální autoritu tvoří lidé z masa a kostí. Jen to maso nesmí smrdět - stejně jako ryba - od hlavy.
A katolická církev svou morální autoritu (je toho mnohem a mnohem více, než tato poslední kapka), promrhala v drobných.

Mimochodem, zrovna včera mi dcera četla nějaké vtipy a mezi nimi i tento: "Víte kdo je to katolický kněz? To je muž, kterému všichni říkají otče. Jen jeho děti ho oslovují strýčku."
Sice vtip, ale mnohé napovídá.

Už jen zvědavost

2010-07-16T16:11:00.002+02:00

Už nic neřeším. Nehledám východiska. Jsem sice ještě součástícelku – minulost nejde odstřihnout hned – ale zároveň už jen zvědavě nakukuji jakobyzvenku. Už se necítím vázám ohraničením plotu,ale taky již necítím jeho ochranu. Zvědavěnakukuji a vím, že na druhou stranu plotu stačí udělat jen krok. Vím, že ten „vstřícný krok“ by někteří lidé rádia s chutí přivítali. Ale i proto zůstávám na své straně…

Má hrdost někdy hraničí s pýchou…

Asi takhle jsem přemýšlel, když jsem po sedmi letechzaměstnání dal výpověď. Tenkrát šéf do posledního dne nevěřil, že ji myslímvážně.

Šmírák

2010-07-14T08:40:00.001+02:00

Přicupitala jednoho deštivého dne na policejní služebnu stará dáma s velice rozhořčeným výrazem v obličeji. Po té co odložila své francouzské hole do kouta, nechala se usadit a nabídnout sklenici vody, aby zapila hrst prášků, popadla dech a spustila na policisty, že jsou nanic, protože si válí šunky na stanici, zatím co ona se vlastním domě musí potýkat s pohledy na úplně cizího úchyla, co se přední pravidelně promenuje jen ve spodním prádle a někdy dokonce i nahý.

Policisté nemeškali, neobtěžovali dámu nějakým vyptáváním, naložili ji do auta a vyrazili zatknout tu stvůru, co tak narušuje klid počestných žen a dívek. Když dorazili na místo, okamžitě vytáhli služební zbraně, obklíčili dům a vtrhli do něj, aby toho prasáka zatkli. Jenže dům byl prázdný. Takže se vrátili k autu a staré paní sdělili, že deviant je už pryč a ona se už nebude muset bát ve svém domě otevřít oči. Babka na ně pohlédla s velikým despektem, neadresně pronesla něco o neschopných troubech, kostnatým prstem ukázala na velitele zásahu a ostře ho vyzvala, ať jde tedy s ní.

Vysoukala se z auta, prošla verandou do domu a namáhavě vyvlekla své tělo do patra. Tam u žebříku na půdu odložila berle a jala se šplhat nahoru. Když udivený policista vyšplhal za ní, tak už vystrkovala ze střešního okénka veliké žehlicí prkno tak, aby jeho druhý konec byl zaklesnutý na větvi mohutného stromu za domem. Pak se pomocí staré rozvrzané židle na to prkno vysoukala a po břiše se doplazila až skoro ke stromu. Z rozsochy větví vyndala velký námořnický dalekohled a namířila ho přes sousední ulici do okna jedné z koupelen. Otočila hlavu na policistu s vítězoslavným pohledem: „Už je tam zase jen ve slipech a dělá, že si čistí zuby! Tak co s tím uděláte? Proč se na něco takového musím dívat? “

Jsou lidé, které nějak nemám rád a tak se jim vyhýbám. Někteří umí fotografovat, takže i jejich fotografie rozkliknu, sám pro sebe pochválím, či ne, zase vše zavřu a stopu nezanechám. Necítím potřebu někdy i krkolomně oblézat a přelézat překážky, jen abych jim dal najevo, že mi vadí jejich aktivity nebo už jen to, že existují.
Ale je pár jedinců, kterým stojím za to, aby věděli o každém mém hnutí. A každý můj krok je jimi pitván až do nalezení něčeho, v čem jde najít něco závadného. A pak to nemeškají hlasitě sdělit světu a žádat, aby mi v tom bylo zabráněno. Jakkoliv.

Jsou jako ta stará paní z toho vtipu. Aby mohli najít špínu, musí se hodně nadřít, ale asi jim to stojí za to. Třeba se jen tak sami můžou cítit čistší.

Na procházce s Davidem

2010-07-13T14:09:00.001+02:00

Když jsem dneska vybíral obrázek, kterým bych na jednom fotoserveru upozornil na TOP 12/1000 č.3 Josefa Jeřábka na FOTO-Booku, byla moje snaha najít fotografii, která má příběh, ale zároveň nebude dráždit. A tak jsem zavrhoval jeden obrázek za druhým, až jsem došel k tomuto.

Ještě jsem stačil zastavit moji ženu Lojzku, která zrovna odcházela do práce, a zeptat se jí, zda jde i tahle fotografie vykládat nějak konfrontačně. Podívala se na mě s jistou dávkou despektu a zavrčela, že to už s tou paranoiou asi přeháním a odešla. Takže jsem fotografii v klidu vložil a opět se přesvědčil, že jsem si kdysi vzal duši čistou a nezáludnou. A že taková zůstala dodnes.

Jsem rád, že jsem tu fotografii dnes na ten fotoserver vložil.

Miro Tichý a naše zahradka

2010-07-02T15:44:00.003+02:00

Několik příjemných hodin jsme strávili s Mirem Tichýmna malé terásce naší minizahrádky. Řečšla o mnohém, ale většinou se mluvilo o našem společném koni (výraz koníček je skutečněpříliš zdrobnělý) – o fotografování a fotografice. Mirek byl okouzlený tím velkým kvantem motivů natak malém prostoru, který by stál za zpracování. Jen byl příliš plachý, než aby si troufl je fotografovatnejen očima, ale i přístrojem - i když jsem mu to nabízel.

Nejvíce ho fascinovalo krmítko pro ptáky v rohu u plotu…atak jsem si dovolil – zcela výjimečně - zkusit udělat obrázek v jeho stylu –alespoň po té vnější stránce.

Vím, že jde jen o klouzání po povrchu, jen o tu vnějšípodobnost. A věřím, že někdy příště se už Mirek osmělí a ukáže mi, jak to vidíon sám.

Výročí

2010-06-29T08:18:00.000+02:00

„ Musím přeci snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly.“...
(Malý princ, kapitola IX.)

Kdo mě zná, ten ví, že tato rozsahem útlá kniha je mi blízká a velice ovlivňuje můj pohled hledáčkem fotoaparátu.
Její autor - Antoine-Jean-Babtiste-Marie-Roger de Saint-Exupéry by se právě dnes dožil 110 let.

v druhé půli

2010-06-25T06:49:00.001+02:00

už mě nenakazí...

Výstava Převážně neškodní, kterou s Jarmilou Kacarovou máme v krásných prostorách ambitu českolipského kláštera, se nenápadně přehoupla do druhé půle. Pokud je mi známo, tak má docela úspěch, což mě moc těší.

Včera na o ní a o mé maličkosti vyšel další článek v Českolipských listech. Zde je jeho elektronická podoba.

Nové bydlení

2010-06-24T19:54:00.001+02:00

Jsou to už skoro čtyři týdny, co bydlíme na novém místě. Už si pomalu zvykám, kde co je, většina krabic s věcmi je už vybalená a my se usazujeme. A já začínám fotografovat očima místa kde trávím svůj čas.

Mnohé moje fotografie vznikly vlastně na jednom místě. V našem starém obývacím pokoji, nebo na přilehlé lodžii. Vše v kruhu o poloměru menším než tři metry.

V tom panelákovém bytě jsem bydleli, bez pár měsíců, dvacet let. Za ty roky se by se zdálo, že vše v tom místě až do posledního detailu musí být všední a okoukané. Jenže to tak nebylo, právě naopak.

Obrazy a příběhy jsem tam nacházel stále. Často byly prchavé a plaché a já je ztrácel a zase nalézal. Někdy je kreslilo slunce, jindy jen nálada okamžiku a občas nečekaný úhel pohledu někoho z venku.

Jenže to místo je už minulostí a my čtvrtý týden bydlíme jinde. A já jako nějaký zlatokop objevuji nové pohledy v úplně jiném prostředí. Každý den, každou chvíli nacházím nové obrazy, asi jako když jdete točitou cestou někde v kopcích při proměnlivém počasí...

Susan Sontágová ve své eseji Svět obrazů píše: ...krása není v ničem obsažena; je třeba ji najít jiným úhlem pohledu...

A já teď mám opět místo dost blízko, ve kterém budu hledat a jistě i nalézat obrazy, které budou o něčem vyprávět.

Moje děti na výstavě

2010-06-16T11:09:00.005+02:00

Takže se mi konečně podařilo na Převážně neškodné dostat všechny tři mé děti najednou. Ty mladší ji už viděly při přípravě i vernisáži. Ale Pavlína v době otevírání této expozice ještě trávila čas s manželem v New Jersey a do naší země přilétla až později.

Co mě zarazilo už ve vrátnici muzea, bylo vstupné, které musely mé děti zaplatit, aby se podívaly na moje fotky. Navíc jsme přišli hodinu před zavíračkou, takže na jiné expozice stejně ani nezbyl čas. Paní asi dělala jen svoji povinnost a nikde v předpisech zřejmě nemá rozlišení návštěvníků. Ale divnou pachuť z toho, že své dceři musím zaplatit (nakonec tedy sáhla do peněženky ona - byla rychlejší) vstupné, abych ji mohl ukázat moje fotografie....tu mám. A ona bude mít po návratu taky co vyprávět...

Jelikož Pavlína studuje fotografický design, a máme mezi sebou i onen pověstný generační rozdíl, tak jsme si u některých mých děl i trochu podebatovali o rozdílných úhlech pohledu. Jinde zas přijala mé věci až s nadšením, jak se na hodnou dceru patří. :)

Zároveň jsme nakoukli na teprve nedávno otevřenou výstavu Ženy z Bunyakiri novinářky a fotografky Lenky Klicperové. Řada velkoformátových fotografií - převážně portrétů žen - ukazovala, že autorka umí velmi dobře pracovat s modelem a světlem, či dokonce s šerosvitem. Bohužel ke konci expozice jsem si připadal, že mnohé z portrétů tam už byly několikrát. Ale kontrolou jsem zjistil, že tváře jsou rozdílné, ale pojetí a výraz obrazu je do jisté míry šablonovité. Přesto jde o silnou výstavu a všem doporučuji ji shlédnout. Už například - hned skoro na počátku výstavy - fotografie o úpravě vlasů s druhým plánem okénka s muži v pozadí...stojí za návštěvu a shlédnutí.

Jednou trochu o technice

2010-06-14T11:03:00.005+02:00

Stepující žirafa...

Nebývá na těchto místech zvykem, abych psal o technice. Sice ji nepřeceňuji, neznamená to, že na ní nejsem nějak závislý takřka ve všem, co dělám. Jistě jste si všimli, že jsem poupravil tvář tohoto blogu. Moc práce mi to nedalo. Jde o novou službu Googlu, kterému toto místo patří, jenž má usnadnit lidem jako já pobyt tady. Ale o tom jsem původně psát nechtěl.

kluci, kterého z vás je ta stíhačka za náma?

Po skoro pěti letech jsem změnil značku a typ fotopřístroje. Takřka všechny mé zde publikované fotografie byly zachycené na čipy PANASONIC Lumix FZ5 a PANASONIC Lumix FZ7. Ultrazoomy, které měly své mouchy hlavně ve velikostí jejich čipů a na to navazujícím šumu už v základní citlivosti. Ale jinak jsem s nimi byl velice spokojený - hlavně po optické stránce. To, že fotografie 30×40 cm z těchto malých přístrojů visí již na čtvrté výstavě, jistě napovídá dost. A v poslední době jsem získal pocit, že i ty mantinely, které jsem tak dlouho u těchto strojků viděl, nejsou tak nepřekonatelné.

...stalo se na hranici...

Ale čas se projevil jak na mých nárocích, tak na stavu těchto přístrojů. Nejprve se do objektivu FZ7čky dostala nečistota a vyřadila tak používání širších ohnisek. A minulou neděli mě už opustila i FZ5tka (nejde vůbec pustit). Možná tak protestovala proti nové konkurenci, která se u nás doma objevila jen o tři dny dříve. Tou konkurencí je jím digitální zrcadlovka PENTAX K-x se dvěma základními objektivy 18-55 a 50-200 mm.

Takže se učím novému způsobu práce s digitálním fotoaparátem. Hledám teď nové mantinely. Skoro vše je u něj jinde a jinak. První dny jsem často Pentaxe vypínal. - Panasoniky mají ovládání zoomu pod spouští - přesně v místě vypínače u PENTAXU. Ruční ostření, sofistikovanější práce s hloubkou ostrosti, atd. A nevejde se už do kapsy!

...ze ztraceného ráje...

Zvykám si na lepší a učím se. A těším se na chvíli, kdy nebudu myslet tolik na čudlíky či nastavení přístroje a moje pozornost bude už zase naplno soustředěná na motiv před objektivem. Je to jen mašina. A fotku dělá ten za ní. Nebo by alespoň měl.

chyťte tu kočku!

Všechny snímky publikované v tomto článku jsou už zmiňovaným PENTAXEM.

Fotovýbavu si pořídil za svoji nohu

2010-06-10T23:23:00.000+02:00

Tak takhle nazval článek o mně pro Českolipský deník pan Tomáš Mařas. Nejsem z toho zrovna nadšený, ale je to tvrzení, které má ode mně a je pravdivé. První pořádnou fotovýbavu jsem si kdysi pořídil skutečně z pojistky po dopravní nehodě, při které jsem přišel o pravou nohu.

Článek byl iniciován moji spoluúčastí na výstavě Převážně neškodní v České Lípě a jeho elektronickou formu najdete tady. O vernisáži této akce jsem vás už obšírně informoval.

Vernisáž v Českolipském museu

2010-06-02T15:03:00.010+02:00

Úterní ráno (1.6. 2010) nám přichystalo tmavě šedou oblohu a příslib deště. To asi aby se vyrovnaly ty dva slunečné dny, které předcházely, ač meteorologové předpovídali úplně jinak. Docela špatně se mi po ránu dýchalo a tak jsem měl trochu obavy z odpoledne a večera. Naštěstí mi asi hlavně chyběl pohyb. Jakmile jsem přestal jen posedávat a postávat po bytě, skoro všechny obtíže jako zázrakem zmizely.
Padesát fotografií Jarky Kacarové a zhruba sedmdesátka mých, převážně abstraktních foto-obrázků, už viselo na stěnách ambitu českolipského kláštera a tak se veškerá pozornost mojí ženy a Kacarových, kteří přijeli hned po ránu, mohla soustředit na přípravu občerstvení. Ve tři jsme vše naložili do auta a zamířili do muzea, kde nás už netrpělivě čekal pan Vašíček.

slavnostní nástup

Kolem půl čtvrté se začali trousit první hosté a a ambit se pomalu, ale jistě plnil hovorem lidí, kteří se rozhodli toto odpoledne strávit s námi a našimi fotografiemi. Nakonec se nás sešlo kolem šedesátky, z toho asi tak polovina byla nějak spjatá s fotoserveverem Photoextract.com.

ještě nenaplněné poslání...

V půl páté pracovník muzea Mgr.Pavel Vašíček v přilehlé Biebrově síni zahájil obě výstavy (souběžně na Svatých schodech začala výstava fotografií Vladimíra Dvořáčka) hudební vložkou houslového a kytarového dua a pak nás všechny tři krátce představil. My, jako autoři, jsme hovořili jen krátce, s tím, že rádi případné dotazy zodpovíme potom u fotografií.

Prohlížela se vystavená díla a hovořilo se o nich i fotografování. A o výtvarnu vůbec . Bylo to vše hlavně o setkání podobně naladěných lidí, kteří umí najít mosty přes rozdílné názory i vidění.
Celá akce byla zajištěna i zdravotnicky. Vernisáže se zúčastnili i tři lékaři, kteří mě v posledním měsíci měli ve „své (pravo)moci“. Alespoň takto jsem se jim mohl trochu odvděčit za mé reptání a odmlouvání, že chci domů, když se mi snažili zachránit zdraví a život.
Ambit muzea je velice reprezentativní prostor a myslím - i podle reakcí návštěvníků - že naše díla v něm dostala další rozměr. Takže mi nezbývá než poděkovat všem, kdo přišli a hlavně těm, kdo nám umožnili tuto prezentaci zde uskutečnit.

Ještě večer mi poslal několik svých fotografií z této akce Zbyněk Cincibus.

Další fotky z akce najdete také zde:
Eva Šrámková | 01.06.Vernisáž - Fr. Richter-J.Kacarová

Jednu krásnou autorskou fotografii s náladou poslala Jarmila Kacarová:

Doznívání

A větší sérii dokumentů z vernisáže laskavě nafotil a posla i Míla Kacar:

Nějaké fotografie mi poslala i Emilie Mrazíková:

Tyto fotografie mi zaslal Václav Hedrlín:

A tyto fotografie zaslal Martin Rada:

První den z nemocnice...

2010-05-29T22:26:00.002+02:00

Po takřka měsíčním polehávání a flákání jsem se zase dostal do normálního života. Takže dopoledne do volební místnosti pomoct vyhrát volby a pak rychle do muzea, věnovat se konečně přípravě naší výstavy.

Jenže jsem velice brzy zjistil, že mě k tomu Lojzka moc nepotřebuje. Takže jsem si obcházel trochu ambit a pak se věnoval dětem.

Ne, že by mě zase tak moc potřebovaly. Nějak mi, přece jen, ještě nebylo moc do řeči a tak si ti dva začali vymýšlet taneční kreace.

To všechno jen tak, bez muziky, v improvizaci, jako by to ani nebyli sourozenci na kraji puberty.

Nakonec nás stejně odvezla Lojzka domů, aby se ta stará klášterní budova dožila i úterní vernisáže. Stejně jsme odpoledne ještě museli do Litoměřic ke Kacarům, abychom přivezli Jarčiny fotografie. Ale to už je o něčem jiném než tanci sobě pro radost a ukrácení dlouhé chvíle...

Třicet dnů

2010-05-28T13:21:00.005+02:00

O světle v nás...

11:50 - Třicátý den mé hospitalizace pomalu vrcholí. Je to dlouhé a navíc se moje rodina mezi tím přestěhovala do nového bydlení. Vzhledem k délce mého pobytu v nemocnici, znám nový domov jen z mapy na internetu a vyprávění ženy. Takže se budu vracet do neznáma...ty stěny, kde jsem bydlel skoro dvacet let už patří někomu jinému.

Aby toho snad nebylo málo - v úterý je vernisáž naší výstavy a mnoho práce je nutné ještě udělat, aby vše klaplo ke spokojenosti mé i ostatních. Zatím na tom pracovali všichni, krom mně. Je čas se zapojit.

Netrpělivě čekám na primářskou vizitu, protože mi má dát volný lístek do domácí péče. Pokojem se prokmitla sestřička s čajem a prohodila něco o tom, že se dneska načekáme. Takže čekám dál...

12:05 - donesli nám oběd. To znamená, že vizita neběží...minimálně než se lidé nají. To bude dlouhý den.

12:22 - Personal pomalu stahuje nádobí od oběda. Jenže to nic neznamená. Poslední velká vizita byla až pozdě odpoledne. A nevím, jak dlouho po ní mě vypustí.

13:18 - Po velké vizitě - jdu domů. Už pro mně nemůžou nic více udělat. Alespoň zatím. Administrativa zabere ještě několik hodin. Lojzce jsem řekl aby přijela po čtvrté hodině.

13:36 - Převlékl jsem se, udělal si kafe a zapnul si poslední inhalaci. Než se vyřídí papíry, bude to ještě chvíli trvat.

17:04 - už sedím v autě a jedeme domů....konečně.

17:55 - Už jsem v České Lípě...zatím jen na kraji, Lojzka nakupuje večeři. Zítra bude nabitý den.

18:51 - Konečně doma u svého počítače...

Jan Šplíchal

2010-05-25T10:36:00.000+02:00

Že fotoaparát není jen sofistikovaný strojek na mechanické zaznamenávání dvourozměrných otisků okolí asi nemusím říkat nikomu, kdo pravidelně navštěvuje tento blog. Jde i o nástroj tvůrčí, záleží jen na tom, kdo jej drží v rukou. Jedním z autorů, kteří používají fotografický přístroj při tvorbě výtvarných děl na vysoké úrovni je i Jan Šplíchal.

Dnes 25. května 2010 v 16:55 uvede ČT2 v cyklu Výtvarnické konfese portrét tohoto význačného fotografa a výtvarníka. Viděl jsem některé předešlé díly a určitě se budu snažit, abych viděl i tento. Pokud jej nestihnete toto odpoledne, nevadí. Tyto pořady jdou (samozřejmě, až po jejich odvysílání) stáhnout i z uvedené WEBové stránky České televize.

Čtrnáct let

2010-05-23T06:23:00.000+02:00

Milá Zuzanko, dneska je ti přesně čtrnáct let a já u toho nebudu. Osud a nemoc tomu chtěly, že slavit budeš bez táty. Já se dnes nedostanu domů a ty zase sem...

Podobu jsi zdědila po mé linii, povahu zase po mámě. Vidím, jak i z tebe roste ženská do nepohody, sebevědomá a zároveň citlivá, co má srdíčko na tom pravém místě. Nevím, jestli je to ta nejpraktičtější výbava do budoucna, kterou jsme ti mohli dát, ale věř - žít se s tím dá.

A tak ti k těm dnešním narozeninám přeji, aby ti vyšly všechny plány. Ty co máš dnes i ty, které ještě přijdou. A aby jsi přitom potkávala hlavně dobré lidi. Je jich pořád dost, i když nám to tak občas nepřipadá.

Mám tě, holčičko, rád.

Táta

bezMOC

2010-05-21T06:24:00.001+02:00

Ležel jsem vedle něj v České Lípě skoro celý první týden. Osm křížků už dávno za sebou a ty poslední roky, podle toho co mi řekla jeho rodina, už hodně bolavé. Těžká cukrovka a opakovaný chronický zápal plic.

Spal jen chvilkami a útržkovitě. Většinu času kašlal nebo se hlasitě snažil zachytit trochu vzduchu. Pokud se chtěl sám obrátit z boku na bok, šlo o záležitost trvající i půl hodiny. Krmit ho museli po lžících - své ruce už zdaleka nedokázal plně koordinovat. Většinu času svět kolem sebe vnímal jen jako místo jeho boje o přežití - o další nádech, o další zakašlání.

Jen dvakrát - na krátkou chvilku - jsem ho viděl, když se nerval s dechem. Měl krásné oči a v nich klid. Ne, nebylo to smíření ani výzva. Věděl, že prohrává, ale nijak to té zubaté nehodlal usnadnit.

Ležel jsem vedle něj skoro celý první týden plný bezmoci. A taky beze spánku. Pak mě přemístili na jiný pokoj a toho pána o den či dva později do LDN.

Nevím co s ním dnes, po dalších dvou týdnech, je. Ale ty jeho oči vidím pořád.

I bezmocný člověk se nesmí vzdát.

Ještě není tma...

2010-05-19T06:29:00.001+02:00

Nějak se mi ta návštěva nemocnice protahuje. Po týdnu jsem se pohádal s paní primářkou na plicním, která mě nechtěla pustit do domácí léčby a o pár dnů později jsem ji musel dát, i když velice nerad, za pravdu. Nakonec mě ještě rychlou raději poslali do větší nemocnice, dál od domova. Takže dnes začínám čtvrtý týden, kdy vše dostávám až pod nos a z postele nemusím celý den. Nějak si začínám zvykat a nevím, jak je to naučím doma, až se vrátím.

Ještě mě čekají nějaká vyšetření, ale už se blýská na časy a do týdne bych snad konečně měl být u svého počítače doma. To že můžu zase na blog je zásluha mé ženy, která mi včera sehnala modem a díky tomu, já už opět můžu na internet a tím pádem i komunikovat se světem.

Převážně neškodní...

2010-05-08T15:32:00.001+02:00

V ten samý den, co se rozhodlo o mé hospitalizaci, mi Lojzina (pro ty kdo to náhodou neví - má žena), dohodla výstavu v našem Vlastivědném muzeu. A jelikož to bude moje první výstava ve městě, kde už více než dvacet let žiji, beru to jako prestižní záležitost. Jsem rád, že kamarádka Fistule - Jarka Kacarová svolila, že se ke mně přidá a půjdeme na to v tandemu fotek, které mají mnoho společného, ale zároveň se liší, tak jak to u ženského a mužského pohledu na svět bývá.

Bohužel většinu dění kolem organizace téhle akce sleduji jen v pravidelných raportech u mé nemocniční postele, když mám návštěvu, ale fotografie v té mé části budou opravdu moje. Ty za mně Lojzina odmítá dělat! :))

Takže pokud budete mít v úterý 1.6. 2010 možnost zajít, rádi vás tu uvidíme. A pokud to ve všední den nepůjde, je muzeum otevřené i o víkendu, jen to občerstvení tam už nebude....

Neplánovaná pauza

2010-04-28T21:57:00.001+02:00

A z životními plány kam?

Známé úsloví "Člověk míní a pánbůh mění" se mi dnes opět potvrdilo. Z banální návštěvy lékaře se má zítra stát mnohadenní až několikatýdenní hospitalizace kvůli hloubkovému lékařskému vyšetření mých dýchacích potíží. Ale zatím jsem u konce s dechem jen fyzicky, psychiku mám nedotčenou a já doufám, že ani totální odpoutání od internetu a aktivit na něm, mi ji nezlomí.

Takže mi, prosím, zachovejte přízeň. Já se vrátím, hned jak to půjde... :)

Fotoaparát a balení

2010-04-25T17:28:00.000+02:00

Pink - Bohemian Rhapsody

aneb jak se balí holky - tak se nazývá mé dnešní povídání na Digiaréně, ve kterém popisuji svůj páteční zážitek z jednoho libereckého parku. Nebudu prozrazovat pointu, tu najdete v článku, pokud si jej přečtete. Přeji vám příjemnou zábavu.

Vernisáž autorské výstavy Jarky Kacarové.

2010-04-18T22:19:00.008+02:00

Sobota 17. dubna 2010 byla význačná z mnoha důvodů. Polsko drželo státní smutek za oběti leteckého neštěstí. Mrak sopečného popela zastavil nad Evropou leteckou dopravu. Po několika studených a vlhkých dnech jsme měli nad sebou konečně modrou oblohu. Tak vnímala ten den asi většina lidí. Pro mě, a zhruba pro stovku dalších, se k těm obecně vnímaným záležitostem přiřadila ještě jedna událost. Byla jí vernisáž první autorské výstavy Jarmily (Fistule) Kacarové.

Už když jsme nasedali v České Lípě do auta, byla obloha vymetená od mraků a slunce se snažilo zahřát prochladlou zem. Každou další minutou a kilometrem jako bychom se přibližovali víc a víc k jaru. Na dohled od Litoměřic jsme dokonce viděli první kvetoucí ovocné stromy letošního roku. Už to samo o sobě by stačilo na krásnou vzpomínku a to jsme ještě neviděli jedinou fotografii v expozici, nestačili se pozdravit s nikým z mnoha milých lidí, které jsme ten den měli potkat.

A že jich bylo. Vystavených fotografií jedenapadesát ve formátu 30×30 cm. Byla jimi zaplněná celá renovovaná věž opevnění královského města. Fotografie visely v obou patrech, na schodišti mezi nimi i v přístupové chodbě.

Nával lidí zvědavých na vystavené fotografie zcela zaplnil prostory a způsoboval chvílemi jakýsi stupeň pět – pokud to přirovnáme k silničnímu provozu. Jen s tím rozdílem, že nikdo netroubil, neťukal si na čelo a nevytlačoval jiné ze silnice. Nepočítal jsem přítomné, ale odhaduji, že šedesátka je asi tak správné číslo. Byli to přátelé autorky, kolegové z pěveckých sborů a fotografové z blízka i daleka (nekontroloval jsem občanské průkazy, ale vím o jedinci ze Zvolena a německý zápis v knize hostů hovoří o Drážďanech).

Kulturu oka doplnili muzikanti dvěma vystoupeními. A jelikož je Jarmila z hudební rodiny, nemusila hledat daleko. Před úvodním slovem Mgr. Dominiky Valešové nám zahráli její synové Jakub a Lukáš a na závěr zahajovací části vystoupili Jakub Kacar s hudebním pedagogem panem Ročkem.

Co se dělo dál, asi nemá cenu moc popisovat. Kdo nějakou takovou akci navštívil, zná tu směs, ze které se malé vernisáže skládají. Obzvlášť, když tam potká známé a přátele. Oč méně pozlátka a snobismu, o to více radosti, pohody a přátelských hovorů mezi lidmi, kteří si mají co říci.

Že jsem nic nenapsal o vystavených fotografických obrazech? Ano máte pravdu. Ale nejsem básník. Neumím popsat obrazovou poezii, stejně jako neumím popsat melodii. Tak jako notová partitura není skladbou a je zapotřebí ji interpretovat, tak nemá cenu popisovat fotografie. Ty chce vidět. A nejlépe tam, kde jsem je viděl já. Ve výstavní síni. Protože tam je můžu vidět jako součást celku a ve vazbách na ostatní díla a prostor, světlo a čas.

Pokud budete chtít tuto výstavu navštívit, máte čas až do 7. května. Místo a otevírací dobu najdete na pozvánce.

Souhrn fotografií z akce, tak jak jsem ji zachytil já:

Fotografie Tomáše Vimra:

Další snímky, tentokrát od Mira Ticheho

Fotografie, které poslal Martin Rada:

A tento "monotématický" výběr mi zaslala Dana Kovaľová.

Taky Petr Lett byl tak laskav a zaslal několik snímků z této akce

Obrázky Martina Čulíka jsem bohužel vinou mého odloučení od internetu nemohl vložit okamžitě po tom, co je poslal.

Bohdan Holomíček

2010-04-17T07:36:00.002+02:00

©Bohdan Holomíček

Krásný článek a rozhovor z pera Petra Vilguse vyšel na DIGIaréně pod názvem Bohdan Holomíček: Není důležité čím, ale co fotíte. V době, kdy se mnozí fotoamatéří a poloprofesionálové poměřují v první řadě kvalitou jimi používané techniky a vedou neuvěřitelné spory o tom či onom skle nebo značce, jsou slova pana fotografa Holomíčka postavením se na pevnou zem. Opět nám zde někdo připomíná, že technika je jen sluhou a ne pánem. Tím musí být fotograf.

Přečtením tohoto článku výhodně utratí čas i ti co "necvakají do lidí" a zkouší jiná zákoutí fotografie.

p.s. I Pan Jindřich Štreit si "cvakal" jeho nedávnou vernisáž v Novém Boru maličkým kompaktem. Je snad o to menším fotografem?

Tichý Miro Tichý

2010-04-15T17:13:00.010+02:00

Fenomén zvaný fotografie má mnoho podob. I pokud si odmyslíme pro zjednodušení čistě dokumentační a popisnou úlohu fotografie a budeme se snažit věnovat jen její tvůrčí části, můžeme se nám stát, že zabloudíme v rozmanitosti jejich cest.

Ty se různě rozcházejí, kříží zde i v nekonečnu, proplétají až do gordických uzlů, slučují a zase štěpí, někdy i zdánlivě popírají, aby z tohoto domnělého „rozporu“ syntetizovaly další možné cesty a stezičky tvorby. Jen málo z lidí je asi schopný to vše vidět jako celek a zároveň umět vychutnat každý detail této směsi. A tak máme své preference. A občas si z těch preferencí umíme vykovat klapky na oči, které nám nedovolí otevřít oči do široka a podívat se na svět i pod jiným úhlem pohledu.

Jak jsem potkal v liberecké galerii fotografa L.P.

Jsou lidé, kteří budou sebejistě tvrdit, že to, co tvoří Miro Tichý, už není fotografie a není k tomu ani zapotřebí fotoaparát. Ale můžu je ubezpečit o tom, že Mirek vlastní Nikon D300 a nepoužívá ho jen jako znak příslušnosti k fotografům.

Nevím jestli má Jablonecký Miro Tichý, krom jména, něco společného s jeho momentálně "proslaveným" jmenovcem z moravského Kyjova, ale způsob toho co dělají je velmi odlišný. Jeho práce mají blíže ke grafikám jiného slavného Tichého - a to Františka.

Publikovat příspěvek

...jsi jen jediná...

Ano, obraz zachycený na čip jeho fotopřístroje sofistikovaně dál zpracovává a upravuje tak, aby dosáhl velmi výrazné grafické zkratky, kdy vše nepodstatné musí pryč.

...minuli jsme se ve snu...

Zatímco Mirek osobně působí spíše nenápadně a jeho příchod do místnosti nebudí velikou pozornost, jeho fotografiky působí právě naopak. Jsou nápaditě výrazné a strhávají na sebe pozornost, i byť jen nahodilých kolemjdoucích.

...variace na české středohoří...

Decentně laděné a přitom výrazné barvy, jasné až konturově strohé linie nevedou diváka za ručičku po důvěrně známých cestičkách, ale nutí ho ke spolupráci. Autor svůj kus práce odvedl a teď už záleží na divákově empatii a ochotě jít nad úroveň pouhé pasívní konzumace obrazu.

…když mizí aleje…

Měl jsem možnost Mirkovy fotografiky vidět už několikrát na vlastní oči a tu poslední zde prezentovanou, díky jeho laskavosti, dokonce vlastním. WEBové prezentace překonávají bariéry vzdáleností i času, ale osobní kontakt s dílem a dokonce s tvůrcem toho díla nenahradí. Takže pokud vám nebude stačit toto letmé setkání s Mirem Tichým zde, mnohem více jeho prací najdete na PHOTOEXTRACTU.

Ale úplně nejlepší bude, když navštívíte některou z akcí velmi agilního fotoklubu Balvan z Jablonce nad Nisou, jehož je Mirek aktivním členem a tam se s jeho díly seznámíte osobně.

Fejeton na DIGIareně

2010-04-12T07:50:00.000+02:00

Už druhý rok, každých čtrnáct dnů vychází na DIGIarena.cz můj fejeton. Takže ten, co vyšel dnes pod názvem Tam kde mě stříhají..., je už v pořadí dvacátým sedmým v řadě. Nepočítaje v tom několik rozhovory a výběry týdne na té samé ploše.

Takže si vás opět dovoluji pozvat k počtení a doufám, že to pro vás nebude ztracený čas.

Zelený čtvrtek na Volfartickém hřbitově

2010-04-05T11:24:00.000+02:00

Zima je u svého (alespoň doufám) definitivního konce a já opět vyrážím na své nepravidelné výpravy do blízkého i vzdálenějšího okolí, abych hledal ony příslovečné kořeny podobně, jako už jsem popisoval ve svých úvahách:

Vzpomínání o krajině

A odpusť jim naše viny

Vzpomínání o krajině podruhé

nebo: O jednom oknu kostelním

Před pár dny jsem tímto způsobem navštívil obec, která leží doslova na dohled od České Lípy – Volfartice. Dlouhá přípotoční vesnice, o které mi ráda vypravuje manželka, když tudy projíždíme, protože tam absolvovala prvních pět let její školní docházky. Právě u oné školy jsem se nechal vysadit z auta a navštívil – podle mého zvyku – hřitov, který leží jen o pár desítek metrů dál.

A opět se mi potvrdilo, že stav hřbitova je velmi podobný tomu, jak vypadá i „zbytek“ obce.

Na jedné straně až okázalá výzdoba na hrobech novousedlíků, kteří sem většinou přijeli hledat zem zaslíbenou. Na druhé zpustlá místa věčného odpočinku těch, co stačili zemřít ještě než jejich blízké vyhnali z míst, která po staletí vytvářeli.

Stejně zjizveně vypadá i celá obec. Mezi s láskou udržovanými domy je i pár novostaveb, ale hlavně velké množství proluk , kde lze snadno najít větší či menší zbytky budov po lidech, jejichž předci tuto pohraniční krajinu kdysi urbanizovali.

Část budou mít na svědomí zlatokopové Rabovacích gard hned po válce, velký díl si vybrala tzv. socializace vesnice a zbytek dorazila zdivočelá klausovizace, s její doktrínou všespasitelnosti volného a neomezeného trhu.

Obec Volfartice má krásnou polohu, ale hyzdí ji obrovské jizvy, které žádný plastický chirurg neodstraní. Jedině čas, který snad nechá nové generace dozrát. Ke vztahu k obci, krajině i pravdě o ni a jejich historii. Aby pak nemuseli Volfartičtí mít na informační ceduli v centru obce lakonický nápis kaplička pod fotografií zdevastované (z venku nová omítka uvnitř ukradena i krycí deska pohřební komory), kdysi honosné hrobky, která měla střežit věčný klid familie Hellmich.

Možná pak začnou být pyšní na důležitější události a osobnosti z dlouhé a bohaté historie obce, než že jí projel kdysi pruský princ (tatáž informační tabule).

Ilustrační snímky jsou tentokrát dosti popisné, ale i tak nevystihuji zdaleka všechno, co na mně ten den působilo. A tak přidávám ještě pár spíše výtvarných obrázků vzniklých na tomto místě v ten samý čas.

Fotky jako víno na DIGIaréně.

2010-04-04T09:36:00.001+02:00

nazí a mrtví...

Na serveru DIGIaréna opět vyšlo další z mých povídání o mém pohledu na fotografie a fotografování. Tentokrát pod názvem Fotky jako víno. Opět nepůjde o návod jak něco udělat, ale o malé zamyšlení, co pro mně proces fotografování znamená. Takže neváhejte a...běžte třeba fotografovat. :)

Výstava Jarky Kacarové

2010-04-01T09:00:00.000+02:00

Dovoluji si vás pozvat na vernisáž první autorské výstavy mé kamarádky Jarky Kacarové známé též jako Fistule. Přesvědčíte se tak o Jarčině velkém umění naslouchat. Lidem, hudbě i obrazům kolem nás.

Jako předkrm k výstavě nabízím náš loňský rozhovor na DIGIaréně, kde se můžete dozvědět něco o její tvorbě a najít i pár jejich fotografií. Jarka má samozřejmě i jeden z prvních medailónků na tomto blogu.

Takže si Vás dovolím i Jarčiným jménem pozvat k naslouchání u jejích fotografií a k setkání s moc fajn lidmi na vernisáži 17. dubna.

Balvani na Terase

2010-03-27T13:52:00.010+01:00

Konečné odhalení dvojí identity Josefa Jeřábka

V Jablonecké restauraci Terasa, se včera sešlo mnoho fotoaparátů a jejich majitelů. Aby k tomu měli důvod, fotoklub Balvan tam uspořádal další ze svých výstav.

Smíšek Míša Sýkorová ve vyjímečném okamžiku, kdy nemá pusu od ucha k uchu a ruce drží podél těla. Přihlíží Eva Šrámková.

Vystavované fotografie osmnáctí autorů byly opět rozmanité jak stylem, tak i kvalitou, ale celkový dojem jsem si odnesl velmi vysoký.

Oční kontakt mezi členem sekce (fotografických) úchylů Mírou Jarým a Evou Staňkovu, která ještě netuší, že odjíždět bude jako další člen této šílené bandy.

Vernisáž byla srdečná, veselá a místy dost hlučná, jak už takové akce obyčejně bývají. Byl jsem na ní moc rád.

I bohaté občerstvení bylo připraveno. (u lampy postává Eva Šrámková)

Na mých fotografiích z včerejší vernisáže vlastně vystavené fotografie neuvidíte, ty si budete muset najít jinde a ještě lépe bude, když si je přijedete do Jablonecké restaurace Terasa prohlédnout. Výstavu tu najdete do 18.dubna 2010.
Luboš Blažek opět velmi úspěšně tajil, že je v jádru jen tichý introvert.

O jednom oknu kostelním

2010-03-24T21:37:00.001+01:00

Zamřížované okno kostelní sakristie, tabulky ze starého ještě ručně litého skla, slunce nízko nad obzorem a odrazy stromů v blízkém okolí. To vše včera malovalo neskutečné obrazy. Já se je jen snažil co nejlépe zachytit svým fotopřístojem.

Snad po dvaceti letech jsem navštívil Staré Křečany u Rumburka, obec ve které jsem kdysi dospíval. To okno bylo asi to nejhezčí z této vesnice, co jsem včera viděl. Za ty tři desítky let se ta ves moc nezměnila. Pár domů má nové kabáty, mnohem více jich zchátralo právě o těch třiatřicet roků. Ale za hodinu nemůžu posoudit celou vesnici s více než tisícovkou obyvatel. Jen jsem trochu sentimentálně koukal na stále ještě známá místa a vyvolával vzpomínky na dávno pozapomenuté příhody.

Nejde se vstoupit dvakrát do stejné řeky, to vím už dávno, ale včera jsem si to zase musel naplno uvědomit.

DIGIaréna - Fotografie 11.týdne

2010-03-24T06:40:00.000+01:00

Exodus

Na serveru DIGIaréna opět vyšel můj subjektivní komentovaný výběr fotografií týdne. Tentokrát se v něm dostal na nejvyšší příčku jemně barevný obrázek z velice zajímavé kolekce autora s nickem Taunt. Ani ostatní obrázky ve výběru se nemají za co stydět. Takže vás opět zvu k návštěvě vybraných snímků i mého komentáře.

S Josefem Sudkem o hudbě

2010-03-18T12:33:00.006+01:00

Tak se jmenuje článek, který vyšel v březnu 1976 v Československé fotografii. Čas od času se k němu rád vracím pro inspiraci i posilu. Nebudu ten článek zbytečně komentovat, jen bych rozmazával to, co je v něm jasně řečeno. Takže tady je jeho přepis v plném znění. Snad autor - pan Karel Soukup - promine, že jsem se nedovolil.

Znal jsem dřív jeho tvář než jeho foto-grafie. Jeho jméno mi tenkrát ještě nic neříkalo, nicméně při každém koncertu v Domě umělců bylo mou první starostí, zda bude na svém místě. Byl tam: nevšímavý k okolí seděl na stupíncích míst k stání. Nikdy mě nezklamal, nikdy nechyběl...

Pane Sudku, jak jste se vůbec dostal k vážné hudbě ?
To začalo už v dětství. Maminka ráda zpívala. A potom - měli jsme domek se zahrádkou v Nových Dvorech u Kutné Hory a hned vedle nás byla panská zahrada s ohromnými kaštany. Na ty kaštany se každý večer slétali ptáci z celého okolí a hrozně štěbetali. Nahoře sedával kos či co to bylo, a ten když spustil, všichni ostatní utichli. Takže já už jako malý kluk poslou¬chal tak zvaný sborový zpěv, jenže ptačí.
Když jsem se pak kolem roku 1911 dostal do Prahy, moje první cesta vedla do Národního divadla. Dávali tenkrát nějaký balet. Baletu a opeře jsem zůstal dlouho věrný, teprve po návratu z války jsem začal chodit na koncerty. Na Českou filharmonii, to byl tehdy jediný ,orkestr'. Samozřejmě, jako první mě chytili Dvořák a Smetana, ale pak se mé chutě začaly podivně různit. Já jsem totiž vždycky nejdříve zvědavý, a potom buď zaberu, nebo nezaberu. Teď zrovna jsem zvědavý na Webera a starou renesanční muziku. Ono je to zdánlivě dost daleko od sebe, alespoň letopočtem, ale jako muzika už tolik ne.

A máte nějakého trvale oblíbeného skladatele?

Víte, ony jsou ty moje sympatie takové etapové. A směřují dál a dál do minulosti. Po české hudbě, se kterou jsem začínal, přišel Beethoven, pak Haydn, Händel, teprve po nich Bach, a teď jsem se dostal ke gregoriánskému chorálu.

A co Janáček? Vaše knížka o Hukvaldech je holdem Janáčkovi nebo Hukvaldům?

Janáčkovi, pochopitelně Janáčkovi. Víte, s ním jsem začínal velice podivně. Premiéra Její pastorkyně byla někdy koncem války a já o tom dost slyšel. Řekl jsem si, že se na toho Janáčka musím podívat, co je to vlastně za muziku. Tak jsem šel na milou Pastorkyni, Kovařovic ji myslím tenkrát dirigoval, no a řeknu vám, byl jsem z toho vyplašený. Člověk nevěděl - ladí nebo hrajou ? Nebo to zpívání: mluví nebo zpívají? Ale říkal jsem si: „Když to mělo takovej úspěch, tak jsem ten blbec asi já. Něco v té muzice přece být musí!" A chodil jsem na Pastorkyni znovu a znovu. Asi tak popáté náhle při druhém jednání jako když pro mne rozhrne oponu, ten hudební maglajz naráz zmizel, a já slyším, že Jenůfa zpívá jako v italské opeře. Najednou jsem uslyšel všechny ty melodie. Povídám si: „A sakra, tak takhle ono to je!" A začal jsem být Janáčkem doslova posedlý. Proto jsem moc chtěl poznat Hukvaldy, které pro něj tolik znamenaly. Nakonec jsem je fotografoval dvanáct let! Jen tak pro sebe, ale v Supraphonu se o tom dozvěděli a udělali z toho knihu.

Vidím, že máte gramofon. Jaké vlastníte desky?

Jé je. To je hrozný ,mišunk'!

Tak jinak. Kolik jich asi máte?

No to nevím! Zaplať pánbůh, to nevím. Víte, já se držím jednoho pořekadla: Když má člověk nějakého koníčka, nesmí ho mít spočítaného. Ono je těch desek pravděpodobně dost hodně, ale kolik jich je, to opravdu nevím. Mám sice takový primitivní seznam, abych alespoň přibližně věděl, kde co mám, ale pořádný seznam, to ne. To už by se z toho stal ouřad! Když člověk dělá něco jen pro svou zábavu, nesmi to dělat moc důkladně.

Myslíte si, že byste mohl nějaké své myšlenky či pocity vyjádřit hudbou lépe než fotografiemi?

To je něco úplně jiného. Víte, já si kdysi myslel, že se podle hudby dá fotografovat. Jenže fotografie je proti muzice příliš kon-krétní. Muzika ve vás může jen navodit nějakou atmosféru nebo pocit. A vy ten pocit pak někde najdete. Náhodou. Pů¬jdete venku s aparátem a najednou si všim¬nete krajiny, jejího detailu, stromu, prostě něčeho, co vás fotograficky zaujme. A když se na to zadíváte pozorněji, připomene vám to třeba malý hezounký koncert od Vivaldiho. Jenže obráceně to nejde. Jít ven a předem si říkat, tak dneska nafotím Pastorální.

Víte, on si každý myslí, že fotografie musí sloužit. Ona samozřejmě slouží, ale když budete chtít, aby sloužila absolutně, zůstane z ní jen to řemeslo. Fotografie, to by vždycky mělo být takové „koukání za bukem", jestli mi rozumíte. Fotografie vám může něco říci nebo napovědět jen tehdy, jste-li k ní dostatečně citlivý a vnímavý. Přitom může tatáž fotografie říkat každému něco jiného. Když vám povím, co má ten můj snímek představovat, začnete se možná smát. Proč ne? Proč byste se nesmál, když vy vidíte něco úplně jiného? Hlavně že NĚCO vidíte. Horší je, když tam někdo neuvidí nic. To je pak špatné.

Uměl byste mě zlákat do říše hudby?

Musel by ve vás být jakýsi prvotní zájem, snaha. Lhostejného k muzice nepřitáhnete ani párem koni. Ale žádný předpis neexistuje. Člověk musí chodit na koncerty a naučit se poslouchat. Pak se v někom láska probudí, a jinému to přijde jako otrava a nechá hudbu plavat. Možná se chytne něčeho jiného. Já jsem třeba zase hrozný primitiv na poezii a nakonec i na prózu. Abych nebyl úplný negramot, občas si něco přečtu, ale nerad, hrozně nerad. Ještě tak výtvarné publikace, na víc nemám dost sil ani času. Víte, život je tak hrozně krátký, že nemůžete osedlat všechny koně, na kterých byste se rad svezl.

Československá fotografie 3/1976.
Rozhovor vedl Karel Soukup
Autor doprovodné fotografie v časopisu je Taras Kuščinský.

Color IQ test

2010-03-17T09:29:00.000+01:00

na každý pád...

Na zajímavý test našeho vnímání barevných odstínů jsem narazil na stránkách X-RitePhoto. Myší seřadíte čtyři řady barevných čtverců tak, aby souvisle přecházely z jedné barvy do druhé. Pak si necháte vypsat skóre. Nic složitého, jen mi ke konci už mžikaly oči. Rozdíly mezi jednotlivými čtverečky jsou skutečně malé a oči toho mají brzy dost. Moje první skóre bylo 16 a druhý pokus ukázal deset pochybení... Teď si dám chvíli pauzu. Jak jste na tom vy?

Stránka s testem

Skla a sklíčka

2010-03-15T12:45:00.000+01:00

Telegraf road

V dalším fejetonu na DIGIaréně popisuji svůj vztah ke sklu a trochu i k lidem. Nebudu popisovat už napsané. Máte-li zájem - klikněte si a mně nezbývá, než popřát vám příjemnou zábavu.

Já na tom dělám...

2010-03-12T17:08:00.001+01:00

My čekali jaro...

Já na tom dělám... takhle jsem nazval soubor fotografií, které dělají jakýsi průřez tím co jsem vytvořil v posledních třech letech. Nedávno mě o něj požádal Standa Krčka, můj virtuální přítel z Havířova. Člověk ve věku mého otce, ale s elánem a energií mého syna. I proto ho rád oslovuji výrazem "mladíku".
Poslední Standovou aktivitou je otevření virtuální galerie ALFA&OMEGA, ve které právě hostuje i Eva Skaláková.
Tímto chci poděkovat Standovi za možnost u něj pobýt a vás zvu na nahlédnutí nejen na mé obrázky.

Chadimovy fotodrby

2010-03-05T11:20:00.000+01:00

Tentokrát pan Chadima věnuje svou pozornost tvorbě Jaroslava Malíka. Asi nemá cenu opisovat to, co si může přečíst přímo v aktuálním 172. čísle ChF.

Anna Fárová

2010-03-01T20:03:00.002+01:00

Asi tak před čtvrtstoletím jsem strávil jeden víkend v režii děčínského Okresního kulturního střediska. Šlo o dvoudenní sraz fotografů z okresů Děčín a Česká Lípa. Součástí této akce bylo i setkání s několika osobnostmi tehdejšího fotografického světa. Už si toho z té akce moc nepamatuji, ale paní Fárová mi někde uvízla pod kůží. Byl jsem mladý janek a vůbec jsem tenkrát netušil, vedle koho to stojím a s kým žertuji, i když mi to ti zkušenější více než naznačovali.

Ale osobnost té (proti mně) drobné paní byla natolik výrazná, že svůj otisk ve mně nechala napořád.

Před chvílí jsem sledoval zprávy a tam jsem se dozvěděl že paní Anna Fárová, vynikající kunsthistorička světového významu nás dnes opustila navždy.

Je mi jako bych ztratil přítele...

Dnes ve 22:45 uvede ČT2 GEN Anna Fárová objektivem Olgy Sommerové.

Když se řekne krize

2010-02-28T08:14:00.000+01:00

Stínový život dryád ve světě lidí

Spíše úsměvné zamyšlení o krizi, a to hlavně té tvůrčí, najdete opět mezi mými fejetony na DIGIaréně. Takže vás opět zvu k přečtení a případnému zanechání stopy buď přímo na DIGIaréně nebo zde.

Jindřich Štreit - Braziliáni v Novém Boru

2010-02-27T18:05:00.000+01:00

Letošní masopust v Novém Boru opět probíhá v duchu brazilského karnevalu a tak, když se pořadatelé dozvěděli o cestě pana profesora Jinřicha Štreita do Brazílie, požádali ho, aby uspořádal jednu z výsledných výstav i v jejich městě.

Výsledek jsem viděl a zažil na včerejší vernisáži v novoborském městském kině. Nebudu popisovat průběh vernisáže samotné. Nálada byla sváteční, účast hojná a pozdravy - osobní i zprostředkované - srdečné.

Co na mě včera působilo velice úsměvně, že v té přehlídce zrcadlovek zn. NIKON a CANON byly i dva menší fotoaparáty. Můj Panasonic a maličká krabička na mýdlo (nevím jaká to byla značka), kterou si pan profesor Štrait dokumentoval svou vernisáž. Podle technické kvality a velké hloubky ostrosti u vystavených fotografií, i tyto díla dělal zřejmě tím samým nebo podobným přístrojem.
Ano, alespoň u pana Štreita je to hlavně rukama, okem a srdcem. Technika tu nepanuje, ale slouží.

Vystavené fotografie byly barevné, což u tohoto autora není vůbec běžné. Ale jak sám řekl - barevná země chtěla barevné zpracování. Určitě stoji za shlédnutí, následnou sebereflexi a případnou diskusi s kolegy.

Ještě se snad zmíním o skvělém vystoupení paní Jany Koubkové, která přijela zazpívat svému kamarádovi i se svým kvartetem.

Více informací o tom proč a jak vznikl vystavený soubor fotografií i kniha se dočtete v tomto článku.
Máte-li cestu do Nového Boru, zkuste si najít čas a výstavu navštívit. Jistě to bude stát za to.

Českolipská výstava Vladimíra Bruntona

2010-02-22T18:02:00.002+01:00

Pokud vykouknu z okna, stále ještě venku převládá bílá barva, ale denní teploty už dokážou vystoupat nad bod mrazu. To je dobrá zpráva, pokud si přitom neuvědomíme, že to také znamená kluzké chodníky a ulice po ránu. Takže má dnešní vycházka za kulturou byla částečně klouzací, ale kozáčka jsem nikde tancovat nemusel. Ven mě vytáhla už "postarší" zpráva, že Galerie v kopci hostí opět zajímavou výstavu. Dnes jsem už nenašel žádnou relevantní výmluvu, která by mě udržela doma a do uvedené galerie jsem hned po ránu vyrazil.

Vyrazil jsem až moc brzy, takže jsem měl čas si prohlédnout plakát ve výkladu a ještě se trochu projít a proklouzat po okolí. Nakonec jsem se dočkal a stálo to za tu trochu čekání.
Výstava Vladimíra Bruntona byla přinejmenším zajímavá už způsobem prezentace jeho děl. Šlo převážně o velkoformátové fotografie na plátně nebo ručním papíře, na které autor nanáší vlastní světlocitlivou emulzi. Viz.:

Hlavní stěnu zabíraly velkoformátové portréty skutečných celebrit. Václava Havla, Miloše Formana, Václava Klause, Tomáše Bati a taky Jiřího Korna. Myslím, že autor velice dobře vystihl portrétované osoby a zdaleka přitom nešlo jen o vzhled portrétovaných osobností. Takhle nějak si představuji skutečnou portrétní fotografii, která umí jít i pod kůži portrétovaných.

V přístěnku je umístěno několik fotografií Jana Saudka v "Saudkově" stylu. Tady se už můj vkus rozchází s autorovým. Ale přiznám se, že tvorbu pana Saudka sleduji už desítky let a od prvotního nadšení z jeho novátorství a úhlu pohledu, jsem se dostal k rozpakům, nakolik jde i něco hezkého během let rozmělnit na drobné a kolik čaje se dá vyvařit z jednoho sáčku. Takže tyto fotografie mě nijak moc neoslovily. Ale jde jen o můj subjektivní pohled a ti co kupují podobná díla by se mnou jistě nesouhlasili.

Většina dalších vystavených děl byly také figurativní fotografie, tentokrát už "bezejmených" lidí, či jejich částí.

Co mě osobně zaujalo nejvíce, byly fotografie prezentované pod názvem PINHOLE AT THE BEACH. Nevím, zda jde vskutku o mořský příboj fotografovaný pomocí dírkové komory, ale exprese těch snímků skutečně evokuje vodní živel a jeho sílu při nárazech na nějaký útes. Tato malá skupina obrazů mě dokázala na chvíli pohltit natolik, že jsem je i slyšel.

Každopádně bylo dobré si do této galerie zase jednou zajít. Jen lituji, že jsem prošvihl vernisáž, která byla za účasti autora a byla prý velice zajímavá..

Galerie v kopci, Mariánská ul., Česká Lípa. - otevírací dobu a spojení najdete na první fotografii.

Další fejeton na DA

2010-02-15T20:08:00.001+01:00

Dlouhé čekání na oblevu

Opět uplynulo čtrnáct dnů a na DIGIaréně vyšel další můj fejeton, tentokrát pod názvem O čudlících kolem nás. Tentokrát opět v trochu kontroverznějším tónu, takže můžu čekat reakce "postřelených". Každopádně vás zvu k jejich přečtení.

Fotografie Týdne na DIGIaréně

2010-01-27T10:22:00.000+01:00

Altamira XXI. století

Po jistém váhání jsem přijal nabídku šéfredaktora DIGIarény - pana Puka, abych jednou za čtrnáct dnů udělal jakýsi výběr nejlepších fotografií za minulý týden z galerie na DG. Výsledky toho prvního pokusu najdete v článku Svět je v tlapách koček: fotografie týdne. Teď už jen závisí na ohlasu, zda bude mít smysl dělat tuto činnost dále. Každopádně můžete na označeném místě konfrontovat váš možný pohled na uplynulý týden s tím mým.

Když komentář, tak pod jménem...

2010-01-20T12:38:00.003+01:00

aby bylo jasno...

...

Jste pro to, aby byly diskuze pod články na zpravodajských webech anonymní, nebo se mají otevřít jen registrovaným čtenářům?
Odjakživa jsem byl proti anonymitě diskuze. Od začátku říkám, že anonymní diskuze je jeden ze zločinů českých serverů. Umožňují psychopatům, aby se předváděli na jejich stránkách a z diskuze udělali rejdiště magorů, kteří se vůbec nevyjadřují k tématu. Je to otázka množství a anonymity. I anonymní diskuze, kde je málo lidí, může být kultivovaná. Asi rok píšu na iDnes a diskuze vůbec nečtu. Absolutně mě to nezajímá. Po pěti měsících jsem čtenářům řekl, že buďto diskuzi k mým článkům zavřou, anebo tam skončím. Vedení s tím souhlasilo, takže jsem v rubrice Technet jediný autor, u kterého se nedá diskutovat. Je srandovní, že o mých článcích probíhají diskuze pod články jiných autorů.

...

Je to podle vás opravdu nejlepší systém, jak vytřídit hodnotné názory?
Všechny názory jsou hodnotné. Nedělím názory na hodnotné a nehodnotné. Ztráta anonymity jen přinutí lidi, aby se chovali slušně. Názor má cenu, když je spojen s konkrétním člověkem. V tom se odlišuje od zprávy. Názor anonymního člověka je na prd. To je podobné jako s českými novinami. Jejich nemoc je, že citují anonymní zdroje.

Tak toto je malá část rozhovoru Petra Vnoučka s Milošem Čermákem, který jsem dneska nalezl na serveru TÝDEN pod názvem: Diskuse jsou rejdištěm magorů a psychopatů.

Mně nezbývá než se slovy pana Čermáka souhlasit...

Krajina v zimním hávu

2010-01-17T17:03:00.001+01:00

Tak to je název článku dnes zveřejněného na DIGIaréně. Asi nemá cenu popisovat o čem vypráví, název je dost návodný. A tak, pokud máte čas a náladu vás zvu.

čistý jako anonym

Toto pozvání se samozřejmě netýká zbabělého parazita, který si své malé ego (a bůhví co ještě) léčí anonymními výkřiky zde, či na FOTOBOOKU. Až odloží masku za kterou se schovává, rád s ním zkřížím pero a vtip. Do té doby jím jen pohrdám. Viz článek Anonymní špína na FB.

Došlo uhlí, došla pára...

2010-01-14T19:05:00.000+01:00

…vlak nám umřel mezi poli
pod oblohou plnou jasných hvězd…

…zpívá v jedné ze svých písní Karel Plíhal. Někdy mám ten pocit, že zpívá o mně. Obzvlášť když svoji páru vypustím zbytečně na věci a lidi, se kterými ani nemá smysl se zabývat. Ale ten pocit marnosti, pachuť ze zbytečné námahy vysvětlit něco lidem, co nechtějí slyšet, je stejně jen dočasný. Pustím si třeba právě nějakou Plíhalovku a svět kolem hned vypadá jinak. Přestanu nadávat a vzpomenu si na mnoho fajn lidí, které znám nebo o nich alespoň vím. Mají nad těmi druhými velkou převahu…

… Na poměry už nenadává,
podle ní jsme všichni šašci,
přece kolikrát už ten vlak s náma stál…

Proč těch pár řádků takřka o ničem? Třeba jsem chtěl vystavit fotku a bylo mi blbé k ní něco nenapsat. Třeba. Anebo mi dneska nebylo nejlépe, ale pak jsem se zase zaposlouchal do melodií a textů výše uvedeného autora a najednou jsem zjistil (jako už tolikrát), že je mi fajn a mám zase nadhled. Je na vás, co z toho si vyberete.

A já si zatím pustím další písničku…

Jak se bahno ze dna zvedlo...

2010-01-12T08:39:00.000+01:00

...aneb o konečném vítězství ujařmeného lidu nad tyraníí.

Dlouho tam dole něco sbíralo síly. Muselo zetlít hodně myšlenek, invence, znalostí i empatie, aby se mohlo zrodit to nové krásné a progresivní. Ten předvoj nových časů, kdy si budou všichni skutečně rovni, a nikdo nebude vyčnívat.

Pak se to konečně zvedlo ode dna. V kalné vodě z rozvířeného bahna se některé bubliny počaly dělit do více identit, ale cíl byl pořád stejný. Dosáhnout vrcholu a ukázat všem, že je to jednou pro vždy tu!

Konečně v pohybu! Konečně to nikdo nemůže ignorovat! Všichni vidí ten kal a cítí odér bahenního plynu. Co na tom, že zeleň žloutne a živé prchá nebo hyne. Hlavně rychle ke slunci s tím opojným pocitem, že JÁ! Co JÁ? No přece JÁ, to musí stačit!

A je tu konečně vrchol! Už je to výše než ostatní - nikdo ten pahorek na hladině nepřehlédne! Ještě okamžik a… tichým „plow“ bublina praská a zanechává po sobě jen hutný odér bahenního plynu. To dobou už v kalu, který to na své cestě tak slavně rozvířilo, pár chytrých sumců zkušeně sbírá svůj podíl. Sumci milují kalné vody, v čistých je na ně moc vidět a to nemají rádi.

Po nějakém čase se kal pomalu usadí.

Nevadí, tam dole totiž už zase něco sbírá síly…

Úsloví?

2010-01-10T05:38:00.001+01:00

Na každém šprochu, pravdy trochu…

Opět jsem slyšel (četl) úsloví, o kterém jsem si myslel, že je odnesl čas spolu s uličními výbory a na stranické buňky donášejícími domovnicemi. To úsloví zní: Na každém šprochu, pravdy trochu…

Dvacet osm znaků nebo taky pět nevinných slov, ovšem poskládaných do esence zákeřné zbabělosti. V čem spočívá ta zákeřnost a zbabělost?

Ten kdo je pronese či napíše, hodí hrst bláta na jinou osobu či skupinu osob, s vědomím, že nic neriskuje. Takový člověk se nepostaví a neřekne:„Jste lump a vyvrhel, stojím si za tím a dám si veliký pozor, abych nikdy nenechal své děti ve vaší blízkosti!“ Raději pronese něco ve smyslu, že zaslechl o dotyčném něco od nejmenovaného zdroje, co zná člověka, který měl někoho podobného vidět, jak láká děti pomocí bonbónů k sobě domů na focení hanbatých obrázků. Nezapomene jedním dechem dodat, že takové blbosti sice nevěří, protože dotyčného zná jako celkem solidního člověka. Jenže na každém šprochu pravdy trochu a bylo by dobré, kdyby takovému hajzlovi někdo raději polámal ruce a nohy.

Dílo je dokonáno, špína vržena a její metač z obliga. Jen řekl, co slyšel a dokonce se dotyčného zastal!

Je pravda, že toto úsloví se asi neříká mezi čtyřma očima, když jsou síly vyrovnané. To už spíše na veřejnosti, aby případných pár facek šlo pomocí žaloby proměnit v peníze. Ale nejčastěji se šíří těchto pět slov z úkrytu, mnohdy i pod cizí identitou. Anonymita internetu je jejich zemí zaslíbenou, takový člověk má z osobního setkání obavy a vyhýbá se mu. A když už vás náhodou potká, dělá, že vás neviděl, ač máte na úzké cestě dost potíži se navzájem vyhnout…

V mnoha úslovích je skrytá jistá lidová moudrost, ale jsou obraty, které se lidově jen tváří, stejně jako lidová myslivost. Mají pomocí špíny vrhané kolem těch, co je pronášejí jen ušpinit co nejvíce lidí. Neb čistému vše čisté, ale špinavec vidí špínu všude – jen tak si sám může připadat čistší.

Zatím co uliční výbory a partajní domovnice vzal čert, špínu na duších si někteří lidé pěstují dál…

Konec konců – nejde o nic nového pod sluncem: „To je bratr toho zavražděnýho, to bude asi taky pěknej lump!“

(Jaroslav Hašek – Švejk)

Plné ruce novoročenek

2010-01-06T10:14:00.000+01:00

Doba novoročenek pomalu doznívá i když některé vlašťovky ještě můžou bloudit až do konce ledna.Většina z nás si mne ruce, že máme zase na rok pokoj. A nezáleží kolik přemýšlení a práce do toho přání kdo z nás věnoval.

Každopádně je to zajímavé minicvičení kompozice i typografie.

Novoročenkám věnoval první letošní číslo i pan Chadima ve své fotorevue. Stojí za to nahlédnou a porovnat s těmi svými. On ten rok zase uteče velice rychle a brzy už zase začneme přemýšlet jak na to.

Oběd u starého pána

2010-01-02T10:54:00.003+01:00

aneb Jak stáhnout ovci aby přitom moc nebečela.

Náš současný prezident, hlava pomazaná, rád tvrdil, že neexistují třetí cesty ani v ekonomice, ani v politice. Přesto minimálně jednu sám spoluvytvořil. To když Miloši Zemanovi prodal místo předsedy vlády za flek šéfa dolní komory Parlamentu. A tak jen neviditelná ruka trhu a ne snad pohrdání voliči, kteří dali na jeho mobilizaci proti levici, mohla za to, že dokument o faktické velké koalici se eufemisticky nazýval Opoziční smlouva.

Zeman dostal volnou ruku ve vládě, Klaus v ostatních institucích řízených státem. Korýtka byla rozdělena a jen tehdejší prezident Havel a pak Ústavní soud zabránili tomu, aby to tak už zůstalo napořád.

Před necelým rokem pan Klaus prohlásil, že ekonomická krize je jako chřipka, jak přišla, tak odejde a nemá cenu ji léčit. Dnes už s hlubokou vráskou na čele volá do zbraně proti nejhorší ekonomické krizi v dějinách naší republiky a nabízí nám lék na její potlačení. Je jím opět velká koalice dvou hlavních stran. Zřejmě se domnívá, že když se korýtka opět rozdělí mezi vyvolené, a zamezí ostatním, aby se k nim byť jen přiblížili, nastane rozkvět přesně podle jeho gusta. Skutečná opozice bude mít silně omezené možnosti kontroly a ztížený přístup do veřejných médií, stejně jako tomu bylo při minulém dělení moci.

Už se těším na tu úžasnou mazurku, jak ji tančí například středočeský hejtman Rath, spolu s pražským primátorem Bémem. Jak ruku v ruce, něžně cukrblikujíce, dělají piruety na obě strany a přitom podělují veřejné finance firmám podle zásluh o jejich strany i osoby. Občas si i naoko vjedou do vlasů a vymění pár peprných slov, ale bude to dělané s láskou a s mírou, aby neutrpěla pospolitost – RODINA. Protože když je v ohrožení „NAŠE VĚC“, musí RODINA držet pospolu.

Tento roku bude volebním, jak už zmínil ve své novoroční řeči současný prezident Klaus. A taky prohlásil – teď budu citovat: “ Jedna věc je jistá. Nežijeme z jakékoli benevolence minulých generací a zatím nic nedlužíme generacím budoucím. Jediné, co bychom jim mohli zůstat dlužni, by bylo to, kdybychom po sobě nezanechali svobodnou a prosperující společnost.“

Takže se pokusím jeho radou řídit a udělám vše proto, aby naše země neskončila opět ve velké koalici, ať ji už její tvůrci budou nazývat jakkoliv. Mohl bych totiž jednoho dne zjistit, že jednotná kandidátka Nové národní fronty opět získala 99,96 % registrovaných hlasů.

Poslední článek na DIGIaréně,

2009-12-31T08:28:00.000+01:00

Vzpomínka na letní vedra...

...a sedmý schod. Dal bych si dnes ohřát pivo...

alespoň ten letošní, najdete pod názvem PéFka.

Je to malé skromné a trochu naivní přání do Nového roku a zdaleka nejen do něj. I já se alespoň pro letošek loučím a děkuji za čas, který jste tu mým řádkům a fotografiím věnovali.

PF 2010

2009-12-23T11:09:00.001+01:00

Trochu (více) v poslední době tento i další blogy zanedbávám. Snad jsem zlenivěl, snad pociťuji, že nemám moc co říci aby to mělo hlavu a patu. Události se na nás řítí takovým tempem, že je nestačíme třídit a těkáme z jedné dávky informací k druhé, aniž jsme měli čas tu první pořádně vstřebat. Chtě nechtě, žijeme v zajímavých časech ať už si jeto připustíme nebo ne. Občas si přeji, aby tolik zajímavé nebyly a zbyl čas na obyčejnou nudu, kdy se nic okolo nás neřítí a nebourá a nám zbude čas si vychutnat to co děláme. Na druhou stranu... zaplať všichni bohové, že v takových časech žijeme. Protože jenom pohyb dělá život životem.

Přeji vám všem, kteří tyto řádky čtete, klidné a neuspěchané svátky Vánoční a hodně radosti v nich. A vtom dalším roce dostatek pohybu, ale i čas nato se zastavit, přemýšlet a ... snít. Protože snění je to, co náš život povyšuje nad prosté vegetování.

A taky chci poděkovat vám, kdo mi dáváte najevo, že moje slova a věty nejsou vyřčena jen do větru a děláte mi tak zpětnou vazbu. Moc si toho cením.

Na Digiaréně mi dnes vyšel fejetonek s názvem Vánoční vzpomínání raně fotografické. Takže, máte-li trochu času a nálady, zvu vás k jeho přečtení.

O dalších židlích a dalších velkých prdelích...

2009-12-09T17:34:00.001+01:00

Jak jsem si slíbil už při nedávném kongresu ODS, alespoň zběžne jsem začal sledovat podobné akce ostatních stran, které si osobují vést tuto zem a tím i mně, do budoucnosti.

Klíček slečny Pandory

Ty první dvě, o kterých budu psát, vypadaly mnohem méně okázale, ale o to více se jednalo v sále namísto v zákulisí.
Nejprve šlo o ustavující sněm staronové strany TOP09. Pominu-li nově zvoleného předsedu této strany – vlastence činy a nejen hubou - Karla Schwarzenberga, jde hlavně o staré politické harcovníky u nichž si nejsem jist, zda jim jde o nový styl a přístup k veřejné službě anebo jen o rychlejší výtah k moci, než předpokládali ve svých dosavadních stranách. Zatím ještě neměli čas ukázat co v nich ve skutečnosti je, ale chci být optimistou.
Hned po nich se sešli k rokování a volbě nového vedení Zelení. Namísto přepychového hotelu použili starou sportovní halu (TV NOVA okamžitě v tendenčním zpavodajství, nemaje nic jiného k dehonestaci této strany, poukázala na „děsivou“ neekologičnost této stavby). Nálada pracovní a sdělná. Delegáti nepodlehli levicovému zelenému radikalismu a opět volbou vedení posunuli tuto stranu do středu politického spektra. Čímž zřejmě vytvořili další vrásky konkurentům po levici i pravici. Škoda, že se nemůžu se Zelenými shodnout na přístupu k bezpečnostní politice vojenské (radar) či využití jaderné energie, kteá by nás alespoň částečně zbavila závislosti na nevyzpytatelném imperialistickém Rusku. Přidám-li osobní nedůvěru k člověku, který za tuto stanu kandidoval v našem obvodu jako jednička v posledních parlamentních volbách, nemají na můj hlas mnoho šancí, ač jsou mi jinak docela sympatičtí.

A pak přišel ten veliký den, kdy se v Praze sešli socialisté a sociální demokraté celé Evropy. Strana evropských socialistů (EPS) si zvolila svého staronového předsedu Paula Rasmusena a dost toho ústy řečníků napovídala. I pokud pominu frekveci toho neslušného výrazu soudruh (jak podobné pojmu soukmenovec!!!) připadal jsem si chvilkami jako o třicet let dříve a šestnáctset kilometrů východněji.

Poté co jsem vyslechl poradce generálního tajemníka OSN, soudruha Jefrey Sachse se musím omluvit pánům Paroubkovi a Rathovi. Do toho projevu jsem je považoval za nabubřelé levičácké populisty hrající na nejnižší pudy lidí kolem sebe. Ten obrat levičák teď musím odvolat. To výrazivo, které soudruh Sachs používal, ty obraty a fráze, by si toto pánové, už z politického pudu sebezáchovy, nikdy veřejně nedovolili použít. Dle tohoto pána – občana USA – má svět jediný problém a tím je Wall Street. Toto skloňoval ve všech možných pádech i úhlech pohledu jako zaseknutý flašinet stále dokola a dokola a dokola. Ani slůvko o tyranských a autoritářských vládách, které fyzicky likvidují opozici ve velkém. Ani slůvko o teroristech, kteří jakoukoliv pomoc okamžitě vymění za zbraně a bomby. Ani slůvko o zločineckých syndikátech ovládajících celé kraje (drogové kartely) či celé obrovské země (Čínská takzvaná komunistická strana). Jen o somálských pirátech se zmínil a to s pochopením: Jsou chudí a bojují tak proti Wall Streetu a jeho pomahačům!

Jak řešit vše špatné? Osvícenou regulací Wall Streetu, vlastním odzbrojením a uplácením tyranských, totalitních systémů a zločineckých uskupení. Penězi, sférou vlivu, územím. To mi něco připomíná. Je to sedmdesát let co podobní „mírotvorci“ Édouard Daladier a Neville Chamberlain taky zkoušeli uplatit bezbřehými ústupky jeden totalitní systém. Jak to dopadlo, zvláště my Češi, moc dobře víme. Padesát let totality nejen u nás, ale i v dalších zemích střední a východní Evropy.
Ostatně slova, která měla ten den z Holešovic se zvýšenou frekvenci: “Skoncovat s vládou…“ a „vůdcovství“ mi taky zvyšují tep. Pod rouchem beránčím a řečech o masách chudých se skrývá vlk vůdcovství jednotlivců, kteří rádi určí masám jejich priority od toho, co tyto masy budou jíst, přes to kde ty masy budou pobývat, až ke koncům kdy masy budou nuceny myslet jen to co jim osvícení vůdci „navrhnou“.
Mohl bych pokračovat dál a dál a děsit dále vás i sebe. Ale snad to není zapotřebí. Nejednou jsem ten den slyšel stížnost na…voliče. Světová krize mlátí do vrat, bahno se zvedlo ode dna, zakalilo vodu a evropský volič, který by v takovou dobu měl obzvlášť snadno zabírat na snadná levičácká řešení, nechce vidět ruce, které se mu tak nabízí, že převezmou velkou část jeho starostí. K nevíře!

…chtělo by to asi změnit voliče…

A duši s pakobolty mistra Hieronyma sdílet...

S veškerou úctou rozlišuji mezi levicovými demokratickými stranami a komunisty, ač mají mnohé společné alespoň v rétorice. I když…zatím co píšu tyto řádky, běží v rohu monitoru malé okénko a v něm parlamentní rozprava o rozpočtu na příští rok. To co v něm předvádí levice rukou svornou, to jak spoléhá na hloupost a pohodlnost voličů, to jak zjevně pohrdá intelektem posluchačů, jak jim nevadí mluvit o slušnosti a zároveň kopat pod pás… mě uráží. A pokud mě někdo uráží, nemůžu ho volit. Ne nemůžu - nesmím. To bych se jednou mohl stydět podívat do očí vlastních dětí. A to nechci.

O alelidech...

2009-12-04T15:58:00.001+01:00

Permanentní zatmění mysli

Nějak v poslední době stále narážím na lidičky, co permanentně hledají důvody proč být proti. Je jedno proti komu nebo čemu, prostě musí najít důvod ke svému pocitu nenaplnění. Jako by byli jednou z postav, které už kdysi popsal pan Karel Čapek ve svém fejetonu O alelidech. Jak vidno doba a reálie se změnily, ale lidé, respektive jejich povahy, zůstávají:

O alelidéch

Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale". Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“ Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: „Ano, ale tím se jisté hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.

Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují; kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, na příklad to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou aldidé; oni vždycky mají víc rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno v dané situaci a co tedy lze káravě vytknout jako ne-dostatek, neúplnost a špatné řešení.

Být alečlověkem má své výhody:
1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplatnit své já.
3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.

Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiž hesly.
Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich „ale". Chraň nás pánbůh od alelidí!

Karel Čapek

Budiž světlo

2009-11-30T06:44:00.000+01:00

Opět uplynuly dva týdny a na DIGIaréně vyšel další můj fejeton. Tentokrát se týká mého vztahu ke světlu, pro to ten název: Budiž světlo...
Přeji vám příjemné a zábavné počtení.

Laskavým pohledem Martina Rady

2009-11-23T12:41:00.001+01:00

„Co je důležité, je očím neviditelné...“ tenhle citát z Malého prince jsem našel v Martinově profilu na PExu. Lepší úvod k jeho medailonku jsem si nemohl vymyslet.

záhon fazolí

Martin Rada patří mezi další „nemluvy“ které znám. S laskavýnm úsměvem pozoruje svět kolem něj, bez toho, že by ho nějak více komentoval.

prostor pro nenapsaný vzkaz

Vydává svědectví o prchavostech okamžiků, které nás neustále míjí. A dělá to s jistou mírou tiché poetiky.

rozhovor

Kdybych měl Martinovy fotografie nějak definovat jením slovem asi bych použil výraz LYRIKA. Pokud bych nějaká slůvka ještě mohl přidat volil bych i přídavná slova, jako něžná, osobitá, neokázalá a civilní.

Zahradní s chrpaslíkem

Rád nechávám volně plout myšlenky, při pohledu na fotografie Martina Rady. Nic falešně nelakuje narůžovo a přesto si připadám, jako by ten jeho svět byl lepší a příjemnější alternativou toho, ve kterém žiju já.

zahradní směs

Asi je to způsobem, jakým se tento autor umí dívat. Osobně jsme se setkali jen dvakrát, ale v obou případech na mě působil stejně jako jeho fotografie. Troška laskavého veselí v očích, co vidí dál a hlouběji, než se na první pohled může zdát. Bez patosu, okázalých gest a halasných proklamací.

Nebudu dále ředit slovy Martinovu obrazovou poetiku. Pokud vás zaujala ta pětice obrázků nahoře a bude te chtít vidět více z jeho autorské kuchyně, navštivte jeho fotografie na PhotoExtractu.

O malých židlích a velkých, příliš velkých prdelích…

2009-11-22T07:15:00.002+01:00

Jarek Nohavica snad promine ten vypůjčený název, ale až moc se nabízel…

V rámci všeobecného ohlupování jsem si včera dopoledne pustil televizní přijímač a prošel všechny čtyři dostupné kanály. Tím se stalo, že jsem zachytil podstatnou část hlavního projevu Mirka Topolánka na kongresu (čti sjezdu) ODS. Což o to, slova, která jsem slyšel, byla mnohdy velice pravdivá a pod většinu toho co pan předseda řekl, bych se i podepsal a to bez váhání. Jen by je musel říkat někdo jiný. Tady mi to moc připomínalo známé úsloví o kázání vody a pití vína. Ale to je konec konců vnitřní záležitost ODS a navíc mé osobní sympatie má spíše tento ostravák, než ústečák Gandalovič, či už úplně od skutečné reality odtržený, pražák Bém. Poslechl jsem si ještě zdravice prezidenta a lídrů spřátelených stran (přátelství asi není ten pravý výraz, ale zůstaneme u toho výrazu) a pak už televizi zase nechal odpočívat. Vrátil jsem se k ní, až když se zbytku rodiny podařilo vyhnat mě od počítače, někdy kolem deváté večer. Opět jsem si pustil ČT24 a tam stále ještě převládala modrá kongresová barva. Připadal jsem si jako u přenosu z našeho parlamentu. Pan Pospíšil z tribuny hovořil o postoji ODS ke vzdělání a vědě. Sám přiznal, že ten projev sešil až příliš horkou jehlou, protože zadání dostal jen před dvěma týdny. Vezmu-li v úvahu, že zároveň musí čistit Augiášův chlív zvaný Právnická fakulta v Plzni, je otázkou proč tento úkol vůbec přijal. Ale to už je zase jen a jen jeho věc. Protože i to co říkal stejně nikdo, krom televizního diváka, který pohrdl prefabrikovanou zábavou na jiných kanálech, neposlouchal. V sále seděla asi tak čtvrtina delegátů – zřejmě se už nevešli do hotelových barů – a i ti dávali vesměs okatě najevo, že snaha pana Pospíšila je pro ně jen nevítanou zvukovou kulisou. Bavili se mezi sebou, vyřizovali si telefonáty, četli noviny…

Delegáty kongresu ODS vize očividně nezajímaly. Pracovali tak, jak sou zřejmě zvyklí. Pěkně ve skrytu a šeru. Já tobě to a ty mě zase tamto, ale kdyby něco, tak se neznáme a nikdo nic. Já na bráchu, brácha na mně, a když navíc ruka ruku myje, tak vypadají docela čistě… S kým jdeš? S Losnou nebo Mažňákem? Losna nabízí dvě lukrativní místa ve správní radě… Mažňák zase státní zakázky… a nebo to bude nakonec Široko? Sice mu není vidět do ksichtu, ale má prý zaháčkované místo na ministerstvu a těm dvěma nakonec může ještě vypálit rybník. Těžká volba…

Za vize nejde nic koupit. Ani zboží, ani lidé. Vize jsou dobré na volební plakáty pro voličské hejly. Stejně už, krom těch nejnaivnějších lidí, nikdo nepočítá s tím, že by je jejich tvůrci mysleli, byť jen na okamžik, vážně. A pánové a dámy z ODS nám v přímém přenosu ukázali, jak dokážou rokovat o závažných problémech této země. A jakým způsobem by tuto zem asi řídili, pokud k tomu dostanou příležitost.

Děkuji České Televizi za tuto službu a slibuji, že jí napříště opět zvednu sledovanost při podobné příležitosti kongresů či sjezdů jiných stran. Protože, jestli nedokáží takoví lidé otevřeně a průhledně pracovat ani pár hodin, když jde o ně samé, tak já jim nemůžu věnovat hlas při volbách. Tolik odpovědnosti k sobě, k mé rodině i zemi pořád ještě mám.

Obzvláště, když vím, že přes halasně proklamovanou nesmiřitelnost „vizí“ a „ideí“ se na mnohých místech této země tito pánové a dámy umí dohodnout, když jde o (ne)řádné ukrojení si koláče našich společných prostředků i s podobnými pány a dámami z jiných stran.

Příští rok nás čekají volby. Volební plakáty nečtu a slůvkům ve volebních programech nevěřím. Už dávno vím, že nemají ani cenu toho potištěného papíru. Ale až mi domů přijdou volební lístky, tak si najdu v paměti i tento záběr na skoro prázdný sál nudících se lidí, co už se jen těší na večerní mejdan. A budu velmi, ale velmi přemýšlet čí lístek nakonec do volební urny hodím. Nechci se pak další roky stydět, kdykoliv se potkám v zrcadle.

P.s. Jen náhodou jsem včera viděl, jak to myslí ODS. Je mi jasné, že u jejich hlavních konkurentů je vše velice obdobné, snad krom té barvy a nařvanějších výrazů u některých čelních jedinců. Ale díval jsem se včera a v televizi zrovna převládala modrá.

linie zlomu...

2009-11-19T06:18:00.000+01:00

Ten víkend jsme prožili bez televize i rozhlasu. Až v neděli 19.11. 1989 jsme se jen náhodou ocitli u puštěné televize v době večerních zpráv. Trovna tam papaláš Pitra vysvětloval, že na Národní třídě policie žádného kontrarevolučního živla a chuligána neumlátila....
Bylo nám okamžitě jasné, že se něco zlomilo a skončila doba opatrných petic. Že někdo už půjde kola ven. Jen jsme ještě nevěděli kdo. Zda ONI, jako v okolních zemích nebo MY, jako v Číně. Ale v ty dny se přítomnost odddělila jako ledová kra od minulosti a nebylo nic, co by je mohlo spojit zpět.

Ale to jse ještě seděli stodvacet kilometrů od Národní třídy a teprve začali sbírat informace. Až v další dny přinesly aktivity, o kterých jsme ani nesnili.

Dvacet let poté...

2009-11-17T17:20:00.001+01:00

Slýchávám ve svém okolí stále častěji a hlavně hlasitěji, že nebylo před zlomovým rokem 1989 zase tak zle, jak se dneska tvrdívá. Dokonce mi napsal jeden člověk, že se dnes o této minulosti lže daleko více, než tenkrát o kapitalismu. A mně nezbývá než s ním i dalšími takovými lidmi souhlasit.

Ano, nebylo zase tak zle. Stačilo být dost opatrný, nevyčnívat, nedráždit komunisty a jejich poskoky. Přikrčit, do ničeho se neplést a jít na ruku místním satrapům, pak se i leccos dalo dělat. Člověk jen musel dobře zvažovat, kam až smí zajít a co musí „obětovat bohům“ aby vůbec něco směl. Když nepřekročil hranici konformity, nikdo se nevystavoval mstě a nemusel mít strach, že si stigma ponesou i jeho děti.

Nebylo tak zle – když člověk uměl držet hubu a krok podle přání strany, když dělal, že věří té veliké lži vydávané za svatou pravdu. Pokud zvedal ruku, když mu řekli a podepsal vše, co po něm bolševici chtěli. Takový člověk skutečně nemusel žít zle.

Když si dal pozor, aby byl vidět na Prvního máje v průvodu a okna měl vyzdobena podle oficiálních výročí, jestliže se uměl podbízet hochštaplerům, jejichž jediné vzdělání bylo často jen VUML, tak se takový člověk skutečně nemusel cítit zle.

Pokud měl navíc takový člověk i „své“ lidi na tak strategických místech jako bylo řeznictví, zelinářství, mototechna, stavebniny a řada dalších, žil si docela v pohodě a měl relativní pocit, že jeho chrobáččí kulička je dostatečně veliká a on se nemá zase tak zle.

A to píšu o „jen“ takových těch běžných človíčcích, co nedělali kariéru přes rudou knížku a dneska mají pocit, že už to z nich dělá takřka odbojáře proti režimu. Mnozí lidé se skutečně neměli zle a můžou dnes nahlas a bez bázně proklínat vládu, režim a vlastně cokoliv. Nějak se ta ustrašenost a předposranost z let minulých přece kompenzovat musí.

Vidím na dnešku mnoho věcí, které bych si jistě představoval jinak. Denně se zlobím na šlendrián a lumpárny kolem nás. Ale nikdo mě nebude stíhat, nikdo nebude šikanovat mé děti, když to co myslím řeknu nahlas jen trochu kultivovaným způsobem. A pokud se o to snad pokusí, tak mám mnoho možností se bránit. Demokracie neznamená, že někde zacinkám klíči a pak už bude jen po mém. Je to proces, který nemá konec, nikdy není hotový nebo snad dokonalý. Není to něco, co nám někdo může nadělit – i když se tak někteří straničtí vůdci tváří. Právě naopak, je to květina, kterou musíme denně ošetřovat a jakmile na tuto práci rezignujeme, jakmile projevíme nezájem o věci veřejné, sami se o demokracii připravujeme.

A zde nacházím zajisté meritum celého problému. Prostě existují lidé, kteří trpí strachem ze spoluodpovědnosti a práce s touto zdánlivě křehkou rostlinou. A proto s takovou nostalgií vzpomínají na tu bipolární dobu, kdy jsme byli jen my dole, co nemůžou nic a ti nahoře co, můžou za všechno.

Jsou tvorové, kteří neopustí klec, ani když jin otevřete dveře doširoka...

O tempora, o mores

2009-11-16T08:13:00.000+01:00

Je název malého vzpomínání na dobu před více než dvaceti lety. Vzniklo tak trochu pod vlivem dopisů, které jsme si tehdy vyměňovali s přáteli, které jsem nedávno znovu "objevil", když jsem hledal něco úplně jiného. Až příliš snadno ve víru dnešních starostí zapomínáme na každodenní šedivou realitu, jenž měla být Na věčné časy a nikdy jinak. Článek najdete opět na DIGIaréně.
Přeji příjemné počtení.

Chadimovy fotodrby

2009-11-15T11:27:00.000+01:00

Další číslo zajímavé fotorevue, kterou vydává pan Chadima najdete zde. Příjemné počtení přeji.

Další článek na DIGIaréně

2009-11-02T02:02:00.000+01:00

Další článek na DIGIaréně má tentokrát název Proč nejsem fotoreportérem. Vzpomínám v něm na zážitek, při kterém mi definitivně došlo, že některé cesty fotografů mi nebudou nikdy dostupné. O to více se mi možná otevřely jiné směry.

Přeji příjemné počtení...

Sobotní kultura

2009-10-25T16:47:00.007+01:00

V sobotu jsem měl dva kulturní zážitky. Ten první mi dopoledne zprostředkovala Česká televize, když na prvním programu uvedla skvělou podívanou, kterou byl francouzsko-italský film Příběh Modré planety. Údajně tento film vyšel i na DVD a tak ten skvělý zážitek připomínající básnické dílo můžu doporučit všem, kdo od filmu nepotřebují hektolitry krve a fantastické filmové triky, ale poetiku obrazu a inteligentní komentář.

A odpoledne mě čekala vernisáž fotografické výstavy Jana Kacara a Jaroslava Kruliše v Litoměřicích. Oba dnes dvacetileté autory znám už asi čtyři roky a nenápadně je sleduji. A musím uznat, že v tomhle věku jsou čtyři roky velice mnoho. V jejich fotografiích ubyla okázalost a póza byla nahrazena prožitkem. Od jejich minulé výstavy, kterou měli před dvěma lety ve stejných prostorách zrušeného jezuitského kostela, je patrné vyzrávání a, dá-li se to tak nazvat, nalézání sama sebe.

Návštěva vernisáže byla hojná a nálada sváteční. Přispěl k ní i Jakub Kacarů, který nám z kůru zahrál na violu jedno z děl J.S. Bacha. Autoři byli v jednom kole obležení jak medii (místní televize), tak fanoušky, či spíše fanynkami.

Nemá cenu opisovat slovy jednotlivé fotografie, budete-li mít cestu kolem a bude-li otevřeno, nakoukněte a udělejte si úsudek sami.

A jak v komentáři pod článkem udává Jarka Kacarová: "výstava je otevřená každý den od 15. - 18.hod. až do 22. 11."
Děkuji Jarko :)

Sněť

2009-10-22T01:22:00.000+02:00

Nějak se dnes ráno stalo, že jsem ztratil soudnost a začetl se. Ovšem ne do knihy některého z klasiků – to mi újmu nečiní, ale do debat na internetu. Začalo to u fotografování, mimoděk jsem se přesunul na jiné blogy a z nich mě cesta zavedla ke zpravodajským serverům a k „debatám“ pod příspěvky. Ze začátku jsem nevěřil vlastním očím, malou chvíli jsem se i bavil. Ale to mě přešlo velice rychle. Když se člověku zvedá žaludek, jde zábava stranou.

Té zloby mezi lidmi, toho tupého hulvátství skrývajícího víru, že přijde někdo, kdo z nás smyje naše viny a posvětí naši malost tím, že bude ještě menší a zlobnější. Té adorace přizpůsobivosti se těm s drzejším čelem a absencí svědomí. Na druhou stranu nenávistný posměch těm, kdo si dovolí nastavit zrcadlo a ukázat nás v naší skutečné velikosti.

Vzpomněl jsem si na řádky, které jsem psal na konci minulého roku k PFku na tomto blogu. A tak jsem si je opět přečetl i s debatou, kterou jsem pod nimi vedl s Vlastou Hotovým. Nestačil jsem se divit, jak moc jsem měl pravdy a jak hrozně jsem se současně mýlil. Měl jsem tehdy na mysli sekty na okrajích politického spektra příbuzné KSČM či Dělnické straně. Jenže ty dnes nemají valné šance na úspěch. Takzvané demokratické strany je v populismu už hravě trumfnou. Naši vůdci jsou schopni čehokoliv. Ano - vyhýbám se výrazu zastupitelé, protože nepokrytě zastupují už jen sami sebe a své zájmy. A občané? Sice nadávají, ale vyhovuje jim to. Nic je nenutí chovat se slušně, brát ohledy a držet slovo. Zákony jsou brány jako normy určené pro ty „obyčejné“ a tudíž slabé a hloupé. Chytří a silní se na ně ohlížet nemusí. Urvi, co můžeš a co nemůžeš urvat pro sebe - znič. Podlez, obejdi, podplať, zastraš. A pro hlupáky, co ještě věří na rovnou soutěž, uspořádáme jednou za čas divadlo zvané volby.

Pravda, láska, dané slovo, občanská statečnost – je takovým lidem na obtíž a ti co je ještě uznávají, jsou jim v lepším případě k smíchu. Poslední dobou už nezní k morálním autoritám ani tak smích, jako spíše nenávistné nadávky.

Chytří a silní (tak, jak jsem je popsal) jsou většinou navenek solidní lidé všech možných zaměstnání a hlásí se k různým částem politického spektra. Ovšem zde nejde o světonázor, ale o cynický pragmatismus, vyplývající z vazeb na další chytré a silné. V případě, že se tyto vazby nějakým způsobem naruší, například tím, že narazí na skupinu ještě chytřejších a silnějších, je ideologie odhozena jako nepotřebná veteš a to, co bylo svatě bílé, se okamžitě mění v jakoukoliv jinou barvu, vhodnou k proklamaci dalších, ještě světějších pravd, často úplně odlišných od těch původně proklamovaných.

Tato politika vlčích smeček nutně vede k volání po pořádku, pevné ruce a silném vůdci. Už dnes poslouchám řeči o tom, jak lidé půjdou volit opět komunisty, jen aby dali “těm nahoře“ lekci z pokory. Skutečně, někteří, ti naivnější, si myslí, že tak pomohou vyčistit Augiášův chlév, ve který se naše země stále rychleji mění. Nechtějí pochopit, že vrána vráně oči nevyklove a stejně rychle jako se nám mnozí skalní komunisté transformovali v pravicové kapitalisty, se z těchto zastánců volného trhu bez přívlastku stanou opět vyznavači učení pánů Marxe a Englse nebo kohokoliv jiného. Zbytek zmizí za svými majetky v zahraničí a kriminály naplní zase jen ti málo chytří a silní. Ideologie nastupujících totalit může být odlišná, ale lidé a postupy budou totožné. Stačí sledovat, kdo tíhne k naší izolaci od světa, kdo se snaží co nejvíce snížit obranyschopnost naší země a kdo tak rád obhajuje despotické vládce. Vidím je na levo i na pravo.

Tuto zem zachvátila sněť. Korupce, klientelismus, otevřené pohrdání pravidly a zákony a neúcta k ostatním. To vše prosakuje od nejvyššího představitele země až na ty nejnižší příčky. Někde v náznaku, mnohdy však velice hutně a otevřeně.

Když končetinu zachvátí sněť, musí se prý odříznout, než napadne celé tělo. Tady už ale asi není co řezat, otrava prostoupila skoro všechny orgány. Netuším co dělat a jestli vůbec ještě něco dělat jde. Každopádně ani hlava v písku a čekání, že to někdo vyřeší za nás, nepomůže. Ti co nemají děti, se jednou nebudou muset zodpovídat za to, co dopustili. Já je mám a už dnes se bojím dne, kdy za mnou přijdou a položí mi nevyhnutelnou otázku: „PROČ?“

Z televize za mnou poslouchám o velké razii proti pravicovým extrémistům. Roky si náckové žili v relativním klidu a policie byla slepá a hluchá i když hailovali pár kroků před nimi, za asistence televizních kamer. Mám pocit, že nepohodlní začali být, až když jejich populismus začal konkurovat populismu velkých stran.

Vernisáže jako čas setkávání

2009-10-18T17:19:00.002+02:00

Z pohádek tisíce a jedné noci

O mém poměru k vernisážím a opět o tom co s námi dělá osobní setkávání, jak při nich měníme své chování k lepšímu, píšu v další úvaze na DIGIaréně. Ta vyšla dnes a já si vás dovoluji pozvat k počtení a prohlídce nějakých fotografií. Zatím se pod článkem projevili spíše ti, kterým jsem nepadl mou tvorbou do noty. A tak jsem zvědavý jaké bude konečné "skóre".