Hlavy v písku...

Včera jsem dostal emailem psaní, jehož podstatnou část tvoří slova australského premiéra Kevina Rudda. Na Netu pobíhá už někdy od počátku měsíce, takže ho jistě mnozí znáte.
Můžu říci, že z něj mám hodně rozporuplné pocity. Ale nenapsal ho žádný ultrapravičák - právě naopak, Kevin Rudd je liberál, jakého můžeme Australanům závidět. Řekl korektně a nahlas to, o čem už pár let přemýšlím:

Mísení kultur?

---

„Přistěhovalci, ne Australané, se musí přizpůsobit. Přijměte to, nebo odejděte. Jsem unavený obavami tohoto národa u toho, zda nejsme ohroženi nějakými jedinci či jejich kulturou. Od teroristického útoku na Bali jsme u většiny Australanů zaznamenali nárůst vlastenectví.“

Naše kultura se vyvíjela během více než dvou století bojů, pokoušení a vítězství milionů mužů a žen, jež usilovali o svobodu. Mluvíme převážně anglicky, ne španělsky, libanonsky, arabsky, čínsky, japonsky, rusky, nebo jakkoli jinak. Tudíž - pokud se chcete stát součástí naší společnosti, naučte se jazyk!

Většina Australanů věří v Boha. Není to žádný politický pravicový nátlak, ale prostý fakt, neboť právě křesťanští muži a ženy založili tento stát na křesťanských principech, což je jasně zdokumentováno. A je jistě vhodné, aby to bylo vyobrazeno na stěnách našich škol. Pokud vás bůh obtěžuje, navrhuji vám, abyste uvažovali o jiné části světa jako svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury.

Vaši víru můžeme akceptovat, a nebudeme se ptát proč. Vše, co žádáme, je abyste vy akceptovali tu naši a žili s námi v souladu a pokojném soužití.

Tohle je naše země, naše půda a náš způsob života dáme vám veškerou příležitost k tomu, abyste toto všechno mohli užívat. Ale jakmile jste si začali stěžovat, naříkat a remcat o naší vlajce, našich závazcích, naší křesťanské víře nebo našem způsobu života, velmi Vám doporučuji využít další přednosti naší skvělé australské svobody- právo odejít. Pokud jste nešťastní, odejděte. Nenutili jsme vás sem přijít. Požádali jste, abyste tu mohli být. Tak přijměte zemi, která přijala vás.“

---

Moje dosti liberální názory jsou známé. Nemám rád xenofoby ani rádoby vlastence - nacionalisty. Ale vše má své hranice. Ve chvíli kdy si např. muslimský svět dovoluje určovat, co smí být v našich novinách a naši muslimové to, byť tiše, schvalují - je se o čem bavit. A pokud o tom nebudeme mluvit my, pokud v rámci korektnosti budeme dále držet hlavy v písku, necháme tu volný prostor pro různé populisty, co si začnou přihřívat svoji černou ultranacionalistickou polívčičku. A skončí to velice špatně…

O jednom mostu a očích turisty

O jednom mostu a očích turisty se jmenuje dnes vydaný fejetonek na DigiAréně.
Jelikož jsem ho psal já a doprovází jej fotografie mé ženy Lojziny, zvu vás k jeho přečtení.

Pokud pod ním zanecháte stopu, popřípadě dáte najevo, že se vám líbil v hlasování, tak budu jen rád.

O měsíci a megalomanech

Před pár dny proběhla medii zpráva s titulem: „Měsíční ambasáda věnuje Praze 405 hektarů pozemků na Měsíci“
Nejprve jsem se jen usmál, ale pak mě napadlo, že to může být dar hodný králů.


Já myslím, že by po tomto daru měl pan primátor skočit jak šerpa na himálajský vršek, dříve než si to ta agentura rozmyslí anebo ho někdo vystřídá v jeho pracovně na magistrátu. Protože, s veškerou úctou k panu Bémovi, když to neudělá on, jistě se najde jiný chytrolín.
Důvodů proč by tak měl učinit je jistě povícero, ale ten hlavní je, jím tak prosazovaná, kandidatura Prahy na Olympijské hry. Absurdní? Záleží na úhlu pohledu. Pořádat olympiádu za několik set miliard v této zemi není absurdní o nic méně. A když už zatížit dalším dluhem i příští generace, tak proč ne s pompou a zápisem do análů světových dějin.

Část OH by Praha mohla přemístit na či pod povrch měsíce.

• Pražští představitelé by nemuseli dělit o slávu s papaláši jiných měst
  
• Toto klání zapsalo do dějin jako hry, kdy i bez dopingu nebývale stoupla výkonnost atletů. Různé hody, vrhy a skoky by jistě zajistily mnoho nových olympijských rekordů, nad nimiž by Beamountův skok do dálky z roku 1968 už jen upadl do trapného zapomnění.
• Žádné nucené výkupy pozemků a sanace starých zátěží na nich. Stavělo by se (samozřejmě jen obrazně) na zelené louce . Ale taky (pro některé bohužel) konec čachrů s těmito pozemky.
• Kolaps veřejné dopravy by nebyl starostí Prahy, ale firem dopravující sportovce a případné diváky na našeho souputníka.
• Nijaké ústupky ekologům, památkářům a jiným brzdám výhodných profitů.
• Tato akce by byla do té míry historická a natolik by proslavila tuto zem, že by každý její kritik mohl být považován za škodnou a využit jako nácvikový terč při střelbě na holuby. Jako druhotný efekt by to pomohlo zvýšit připravenost našich olympijských střelců.
• ..a čtenář jistě najde mnoho dalších výhodných možností, které podpoří využití tohoto pozemku na uvedený účel...
  

Bohužel je tu i jeden velice vážný problém, který tuto úvahu nekompromisně posunuje na pole pouhé fikce:
Tak veliká akce by byla pod skutečným drobnohledem světové veřejnosti. A tak - ani sebepečlivěji připravené výběrové řízení na zajištění OH by nezaručilo, že lukrativní zakázky by dostaly jen ty správně spřátelené firmy. A peníze daňových poplatníků by tak mohli shrábnout i lidé, kteří nejsou vhodně napojeni na magistrát.

Letošní liberecký Světový šampiónát v klasickém lyžování je mi mementem...

Shoah (šoa)

21. duben - Jom ha-Šo'a (Den šoa) či Jom ha-zikaron la-Šo'a ve-la-Gvura, Den památky na šoa a hrdinství) je 27. dnem měsíce nisan v židovském kalendáři, což připadá na počátek jara. Je připomínkou šesti milionů Židů, kteří byli zabiti během holocaustu. (V Izraeli je tento den státním svátkem; datum je stanoveno na výroční den povstání ve varšavském ghettu).

František Richter
Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.
1.bp.blogspot.com

Původně jsem chtěl napsat i článek o narůstající intoleranci ve společnosti. Ale jen bych přidával další slova k mnoha, která už byla - zvláště v posledních dnech - řečena. Náckové, praví i ti zleva, opět zdvihají hlavy a jako Sirény zpívají píseň o Lidu, Vlasti, Národu. Zpěv líbivých tónů, ale bojového rytmu.

Rytmu okovaných bot rudých a černých gard.

Textů plných intolerance a násilí oproti těm, kdo mají jinou krev, kůži, náboženství či dokonce jen názor.

Známe už nápěv té písně. Je o tom, že když eliminujeme nepřátele (za všechno přece můžou nepřátelé) budeme se mít jako v ráji. Žrádla i chlastu pak bude dost. A jako zábava - přece pogromy!

Nemám rád násilí. Ale to neznamená, že nastavím druhou tvář, když mě někdo uhodí. Židé ukázali tenkrát ve Varšavě, že nejsou ovce jdoucí na porážku, i když jim bylo jasné, že boj s tak velikou přesilou nemůžou vyhrát. Od té doby nám dokázali už mnohokrát, že doba kdy je jiní mohli beztrestně masakrovat, už pominula. Chápu, že stát Izrael budí nevoli mnoha chytráků, co židy rádi používají jako prostředek k odpoutání pozornosti od toho, že jinak nemají co říci. A je jedno, zda jde o fanatické křesťany, muslimy, nácky, bolševiky či jiný lidský odpad.

Někdy se může dostat chátra k moci. A následky jsou pak fatální. Věřím, že žiju ve společnosti, kterou to nečeká. I dnešní Den Shoah by nám měl být mementem...

---

Zrovna poslouchám TV NOVA - Někdejší vůdce rasistického hnutí Ku-klux-klan David Duke přijel do Česka aby tu přednášl na Karlově Univerzitě. Organizátorem je student práv Filip Vávra. Více v Českých novinách.

Skutečně tato zem musí sloužit jako úložiště toho nejhnusnéjšího odpadu?

---

24.4.09 21:04

Právě jsem si přečetl, že výše uvedený rasista David Duke byl dnes v Praze zatčen a právě je vyslýchán. Zdroj České noviny

---

25.4.09 19:10
Právě sleduji ve zprávách ČT, že policie vymetla tenhle odpad z republiky.

Usměvavá Marta Černická

Víte jak plzeňáci poznají, že přišlo jaro? Rozhlédnou se pozorně kolem sebe a když někde v parku zahlédnou tmavovlasou sympaticky vypadající ženu, jak se plazí mezi kvítím po břiše s fotoaparátem u oka … vědí, že jaro je už tady neb Marta Černická ztratila svou plachost…

Ne, bohužel jsem Martu nikdy neviděl na vlastní oči v "akci" , ale leccos vyprávěla, když chystala svou výstavu v novoborské Dárkovně.  Byl to - i díky jejímu vyprávění -  den plný krásných fotografií, smíchu a pohodových lidí.

Tenhle krásný obrázek na papíře 30×30 cm jsem tenkrát od Marty dostal. Rád se do něj vydávám na procházku. Občas tam potkám nějakou povědomou postavu… Markétku spěchající za svým Mistrem, lišku hledající někoho, kdo by si ji ochočil nebo bílého zajíce, co si něco brumlá pod vousy… anebo taky nikoho a já jen hmouřím oči do sluníčka, když se vyhřívám…

A protože jsme doma čtyři, obdarovala nás tenkrát Marta všechny. Takže se mám na co dívat i když se utrhnu od té mé. Co naplat - chvála možnostem internetu, ale fotografie na papíru - obzvlášť když má větší formát - je jiná, mnohem vyšší liga. A tak si ty čtyři fotografie položím vedle sebe a k tomu mi někde v dálce zní jedna stará trampská písnička od Vojty „Kiďáka“ Tomáška, jejímiž slovy tenhle medailonek tiše uzavřu...

Má láska je dlouhá silnice bílá,

má láska je zarostlá do prachu cest,

má láska se chvěje jak motýlí křídla

a hladí ji studený světýlka hvězd.

 

Má láska je v trávě půlnoční rosa

a popruhy tlačící do ramenou

a svítání, louka a zvonící kosa

i vlaky, co beze mne neodjedou.

 

Dej pozor, je křehká jak z jabloně květy,

snadno ji poničí lhostejný mráz,

je zakletá do jedné bláhové věty,

tvá tulácká láska, co v srdci ji máš.

 

Tak chutná jak víno slunečních strání,

a provoní potoky divokých hor,

je čistá jak slova, která tě zdraví,

když ruce si naproti k pozdravu jdou.

 

Má láska jsou chvíle, kdy na celtu prší

a jehličí v kotlíku, vařící čaj,

má láska jsou kluci, co po ránu bručí

a každou sobotu si stavějí stan.

Velké pravdy malého prince

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Zamyslete se s námi, jestli je fotografie tvůrčí proces nebo jen technické ztvárnění.

Na rozloučenou...

Těmito slovy začíná článek, který mi dnešní sváteční den vyšel na serveru DIGIaréna.

Všechny srdečně zvu k jeho návštěvě a zanechání stopy. 

Český snář...

Víte jaký je základní rozdíl mezi typickým Čechem a typickým Američanem?

Pokud položíte Američanovi otázku, jak se má, odpoví: Dobře, ba co více - skvěle! A vůbec nebude záležet na tom, že se vrací od spáleniště svého domu, kde mu právě zahynula rodina. Jsou vychováváni jako vítězové, neúspěch je u nich brán jako ostuda. Hledí do budoucna s optimismem natolik silným, že z něj někteří z nich dostávají tkz. tetanovou křeč a jejich úsměv vypadá uměle a neupřímně.

Naproti tomu - typický Čech je povahy tklivé až naříkavé. I když mu budou přísloveční holubi létat do huby, najde si důvody k hořekování. Buď budou holubi málo či moc propečení, nebo kořeněni jinak než má zrovna rád. Typický Čech má v sobě vštípenou jakousi malost a přízemnost. Pokud zrovna nevyhraje náš tým nějaký zápas ve fotbale či hokeji, tak se mimrá v tom, jak se ho někdo jistě snaží ošidit, ponížit, zneužít. A tak raději nikdy nepřizná, že by se mohl mít dobře, aby na sebe neupozornil případné závistivce. Že by svět byl krásné místo k životu u nás dokáže říkat jen pád idealistů, které většina nebere moc vážně.

I já jsem Čech. Důkazem toho jsou i ty naříkavé řádky nahoře. Nemám rád nabubřelá slova. Když slyším nahlas (hlavně politiky) vyslovit pojmy jako vlast a národ, jdu okamžitě do střehu a očekávám nějakou lumpárnu. Ale to vůbec neznamená, že nemám tuhle zemi a její lidi rád. Nemusím svůj vztah hlučně vykřikovat do světa, nemusím o tom ani popisovat tuny papíru. Ale já a tato kotlina uprostřed starého kontinentu jedno jsme. Jsem její součástí v její kráse i malosti. Vycházím z kořenů jejich dějin a vychovávám své děti k tomu, aby ji ctily takovou jaká je. Nikdy jsem nemával její vlajkou, ale při pohledu na ní cítím jistou sounáležitost a hrdost. Mohl bych pokračovat stále dál, ale sklouzával bych stále více do patosu a možná i sentimentu.

To, že mám někoho nebo něco rád, ještě neznamená, že nemůžu vidět i věci a chování, které se mi nelíbí. A tak mám odedávna svůj Český sen, který se pozvolna naplňuje. Opravdu pomalu a nenápadně rosteme. Občas upadneme na hubu, ale nezůstáváme na ni - jako celek - ležet. Opět se narovnáme a zase jsme o malý kousek větší, sebevědomější a usměvavější…
Češi se mění. Hlavně ty mladší generace. Ne všichni k lepšímu, ale trend vzhůru tu zřetelný je. Jsem opatrný (jako Čech - takže - hodně opatrný) optimista a koutky mých úst se lehce začínají zdvihat výš.

Dnes slaví křesťané zmrtvýchvstání Syna božího - Ježíše. Já nejsem věřící a tak slavím JARO. A nejen to v přírodě, tam za oknem mého bytu. Ale i to co prožívá naše zem už dvacet let. A že při něm občas nadávám? Větrám si tak plíce v tom opojném jarním vzduchu od různých alergenů. Jsem Čech a zanadávat si přece musím…

Hezké svátky Velikonoční přeji všem lidem…

Dopisy bez podpisu...

Nikdy jsem neměl rád anonymy.
Možná je to tím, že jsem nikdy nevynikal velikou statečností. Nedokáži si sám sebe představit, jak stojím na barikádách s dívám se zblízka do hlavní nepřátel. Nebo je pro mě asi nemyslitelné, že bych skákal z mostu zachraňovat tonoucího či vbíhal do hořícího domu, nedbaje na žár z padajících trámů...

o trpaslíkovi co (ve svých očích) vyrostl.

A co bych si už vůbec nedovedl představit je, byť jen myšlenka na to, že bych napsal nějaký anonym a ten vypustil do světa. Nějaký ten dopis bez podpisu, přátelské upozornění, poukázání na podezřelé chování či plivnutí pod něčí fotografii.
Protože každý, kdo má jen kousek cti v duši si za svými slovy stojí a nese si za ně i následky. Jen zbabělec křičí ukrytý v davu podobných a doufá, že dosáhne svých cílů nepoznám, neriskujíc vlastní kůži.
Mám strach, že by mě má vlastní hanba zfackovala a stud donutil najít si tu správnou osiku.
Mám strach být zbabělcem. Protože bych se nemohl sám sobě podívat do očí.

Nikdy jsem nevynikal velikou statečností.
Nikdy jsem neměl rád anonymy...

O lidech malých až trpasličích

Ti z nás, kdo pamatují doby zvané předlistopadové, si jistě vzpomenou na to co se dělo, když nějaký známý člověk (je jedno, zda umělec, sportovec či jinak populární jedinec) pohrdl výdobytky socialismu a odešel mimo sféru jejich vlivu. Ještě než majitelé této země uvrhli klatbu na vše, čeho se dotyčný dotkl, vypustili smečky trpaslíků.

...do patřičných mezí...

Neboť, skoro nikdy jejich odchod nekritizovali ti, co sami něco uměli. Když už se museli vyjádřit (a dělali to evidentně neradi), tak obyčejně volili slova velmi obezřetná plná údivu, ve kterých litovali odchodu dotyčného a opatrně mu přáli štěstí.
Zato trpaslíci, kteří byli spíše loajální než schopní v daném oboru – ti spustili křik: o těch co neunesli svou slávu, o namyšlených egoistech, o tom si mají táhnou jinam, o tom jak se MY (čti:“ lidičky tady jsem, já ho nahradím!“) bez takových ignorantů a rádobyumělců (rádi) obejdeme… atd. atd…

Doba se změnila, režim ideologických tajemníků a cenzorů je pryč, jen ti trpaslíci nějak zůstali. Malí, žlutí zlobou a nenaplněnými ambicemi. Sami toho moc neumí a tak by rádi určovali jiným, co a jak smí a hlavně nesmí. Jejich snahou je otrávit ty, co je převyšují, aby opět mohli spustit svůj oblíbený válečný pokřik. Ten se moc nezměnil, oni totiž neumí ani inovovat to co mají tak rádi.

V poslední době jsem svědkem jak z některých fotoserverů odchází stále více otrávených lidí, kteří něco umí a mají názor. A taky sleduji to, jak na těchto serverech nejásají ti, kteří by ty odcházející mohli brát jako své konkurenty. Zato trpaslíky je slyšet až uši zaléhají. Mají asi pocit, že když vystrnadí všechny, co je převyšují, sami tím vyrostou. Ale to je omyl. Jen sníží laťku na svou malost. A budou se tvářit, že oni, jen oni jsou ten vrchol všeho. 

Jenže…

…ještě nějakou dobu budou parazitovat na tom, co udělali ti, co odešli a až vysají z pověsti galerie vše do poslední kapky…   

…jako každý parazit poputují zase dál. 

Jistě se zase najde někdo, kdo se dá otrávit…

Soukromá vichřice Michaela Sýkorová

O Michaele Sýkorové můžu říci jedno. Je to kus ženské. Ne že by tak moc vyrostla, spíše naopak. Co ji nedali bohové či příroda na vzrůstu, to ji dodali do gest. Sice malá a štíhlá, ale nepřehlédnutelná. Byla středem společnosti, kdekoliv jsem se s ní setkal...
...velice milým středem.

Vím, že Míša velice dobře nevládne jen fotoaparátem, ale i perem. Už dost dlouho čtu její básničky, kterými doprovází jak své fotografie, tak i cizí pokud ji nějak zaujmou. Nedávno jsem si všiml, jak přesně a čtivě dokáže klást slova i když zrovna nepíše poezii. A tak jsem se rozhodl, že nebudu nosit sovy do Athén a částečně okopíruji to, co sama o sobě píše na svých webových stránkách. Samozřejmě jsem si k tomu vyžádal její souhlas.

Na úvodní straně o sobě Míša mj. říká:
Jsem fotograf, absolvent Institutu digitální fotografie.
Vizážista. Pak také kreslíř, básník (naivní) a snílek. Fotím komerčně i pro své potěšení. Kreslím a píšu, protože musím (vnitřní přetlak :)).


Ve svém blogu píše zase slova, ze kterých cítím jistou pokoru:
...fotím od roku 2005, prošla jsem Institutem Digitální Fotografie, kde jsem objevila mnohé a přesto pokaždé, když beru foťák do ruky, si uvědomuji, že je stále co se učit. A jak moc mě to těší...


A kousek dále pokračuje slovy, která jsou mému chápání fotografie velice blízká:
...I když fotím hlavně digitálně, mám fotografii stále spojenou se šustěním celuloidu, vůní vývojky, černobílým zrnem a papírem. Na fotkách mě zajímá nápad a celkové vyznění fotografie. Obdivuji fotografii, která „mluví“. To, co hledám, jsou emoce a příběh. Jsou mi klíčem, který otevírá dveře do Jiných světů – někdy daleko a jindy zase blízko každodenní realitě. Věřím, že mezi naším okem, hledáčkem, objektivem a focenou scénou, je prostor bez hranic. Kam vstupujeme na vlastní nebezpečí, ale s možnostmi, které ohraničuje jen naše vlastní fantazie...

Co říci na závěr? Snad už jen jakési varování, které má Michaela na svých stránkách. Zní takto:
Pozor! Mám vlastní názor a vím jak ho použít. :)
A já můžu potvrdit, že toto varování není plané.

---

Míša se také mj. velice aktivně věnuje moderování kategorii příroda a emotivní na serveru PhotoExtract. Každý týden dělá velice zajímavé výběry emotivních fotografií, které doporučuji shlédnout, jak pro ty fotografie, tak pro její komentáře u nich...:)